Na šachtě/Díl III/XIV

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIV.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 143 - 158.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Irena, vyšedši ze salonu, sestupovala klidně, skoro důstojně dolů po schodech. Cosi ji povznášelo v tom okamžiku nad tím, co se stalo. Byla hrdá sama na sebe; pociťovala úctu a vážnost k sobě. Přešla prázdnou chodbou a dvorem a touže cestou se ubírala zpět k vozu. Vsedla a poručila vozkovi, aby ji vezl dále do krajiny; chce se trochu projeti.

Jeli.

Irena se dívala do kraje plného ruchu a života, a zdálo se jí, že dosud nikdy neviděla, co dnes vidí. Všecko jí bylo nové, vše ji zajímalo a vyvozovalo v ní představy i dojmy, a z těchto vznikalo porovnávání. Tento cit, dosud jí neznámý, vracel ji, aniž si toho byla plně vědoma, původnímu určení — ženskosti.Cítila, že tam v tom pokoji, kde se byla prohřešila na sobe i na rodině, očistila se dnes. Co se stalo, nedá se odčiniti, to chápala, neměla ani vědomí dosahu celé katastrofy, aniž věděla, jak vše skončí; ale těšilo ji, že zvítězila nad sebou i nad ním. Zvítězila! Z toho se radovala.

Viděla kolem sebe stále nádheru, žila v ní, neznala nic jiného než ukájeti své choutky, ať byly jakékoliv, ale dnes jako by prohlédla; šupiny s očí jí spadly, závoj zakrývající vše kolem ní byl stržen. Přihlásil se život, skutečný život, ten zlý kovář a rozbil jediným úderem mocného kladiva — skutečnosti — vše, co po léta opřádalo ji, nedajíc prohlédnouti.

A rázem viděla život. Život skutečný. Život plný strázně, plný svízelň, bolů, trpkosti, odstrkování, odříkání: život plný kompromisů.

Viděla vše kolem sebe jasněji, určitěji, přirozeněji.

Tu na haldě staré ženy, šeredné, ošklivé, v roztrhaných záplatovaných šatech, s pytlem na zádech, vybírající kousky uhlí. Zmrzlou haldu rozkopávají, pět, deset minut kopou ohnutě k zemi skloněné, než najdou kousek uhlí, aby jej vhodily do pytlíku na zádech. Práce nevýnosná, obtížná. V zimě v mrazu, ve zkřehlých, zchromlých rukách »gracy«[1] držíce, hledají kousky uhlí, ukládají je jako démanty. V tomto kraji uhelném; v místě, kde miliony centů uhlí do roka se vyváží, jsou snad lidé, kteří mrznou v mrazu. Zde jest vzduch rozehřátý obrovským žárem pecí a »verků«, lidé mrznou; mrznou snad ti, jejichž otcové pracují, života se odvažují, do šachet sjíždějí, aby vynesly miliony těm, kdož z nich pak hýří způsobem Reichensteinovým.

A ty, co zde pracují, hledajíce uhlí, jsou snad zbytky rodin pozůstalých po nebožácích, kteří pro panskou choutku zbohatnouti v těch pekelných hlubinách přišli o život. Tak jest o ně postaráno.

Jako veliký, obrovitý cyklon zjevilo se před ní, čeho dosud neznala, čemu se pouze při nahodilém vypravování jako kuriositě v salonech smávala — bez citu smávala.

Náhle viděla, jak stará žena jakás nahoře na haldě uklouzla do sněhu. Sypká halda povolila, a žena, nemajíc ani času »gracu« zaklesnouti, aby se udržela, jela jako po saních po haldě dolů. Za té jízdy dvakrát se převrátila a octnuvši se na ostrém svahu, sjela dolů tak rychle, že se jí sukně zdvihly po pás, a tak holým tělem jela dolů po sněhu. Dopadnuvši dolů, chvíli ležela na znaku, majíc sukně smykem přehozené až přes hlavu, tak že spodní část těla až k pasu byla úplně nahá.

Irena viděla nahé, vyhublé nohy, špinavě žluté tělo, modré žíly strhané v lýtkách, vrásčitou kůži na kolenou a slyšela, jak se kolem této ubohé ženy shlukli děti, výrostci, chlapci i holky, rovněž sbírající tu uhlí, a jak se do sytá smějí. Smáli se otroci bídě a neštěstí staršího otroka, nemajíce citu pro svou bídu.

A v Ireně se udal v tom okamžiku převrat zázraku podobný. Bylo jí skórem do pláče nad tou bídou a ubohostí těch otroků, stejně odvislých od otrokáře jako ona a její otec. Neprocítěná dosud bolest jí sevřela hrdlo. Kázala jeti blíže k haldě. Dala ženu zavolati k vozu a darovala jí něco peněz na — uhlí.

Poručila jeti zpět. Byla dosti silná. Viděla dnes, co dosud neviděla. Zažila velice mnoho dojmů. Ani nepociťovala příliš převrat, jaký se s ní udal. Bylo to tak přirozené, tak všední, co viděla, a že neměla dříve pro to smyslu, nebylo její vinou — Neukazovali jí nikdy těch bídných, potřebných ...

Anebo snad dosud nikdy neprocítila tu spojitost odvislosti velkých i malých od tohoto obrovského kapitálu; tu porobenost, v níž všichni se brodí, a — ten stejný los, jaký je všecky čeká. Až dnes; dnes to poznala, zažila, prožila, a proto procítila.

Tito zde obětovali životy svých milých, aby chvilku žili; ona obětovala, co muže obětovati žena... Vsadila na los čestného slova — a prohrála. Závěrečný akt dramatu otroku vždycky a všem stejný; snad s tím rozdílem, že nmozí jej příliš necítí, svádějíce jej na osud nebo na Boha.

Irena se domů vrátila jiná, než odešla. Šla tam výbojná, hodlajíc se rváti za fantom domnělé vyvýšenosti; chtěla se vrátit v jistotě, že bude paní Reichensteinovou, že všecky pozlobí, i paní Riedlsteinovou i všecky ostatní, a zatím? Tam kráčela jako hrdinka vysněného románu, smýšleného, nepravdivého, a zpět se vrací v próze života, jsouc přesvědčena onou neodvratnou, železnou a neúprosnou skutečností, jíž všichni podléháme — — —

Rychle se sebe shodila plášť i šaty i vše, co měla na sobě. Všecko odhodila. I prádlo si vzala jiné. Oblékla se sama, bez komorné. Nechtěla míti svědka. Jako by se chtěla očistiti, sváti se sebe tu špínu, jíž tam načichla.

A přece si to tak představovala jednoduché, tak lehké a snadné...

Usedla před pianem a obličej vtiskla do rukou. Znovu vše prožívala. Byl to hrozný bol, který ji sžíral:

byly to nesplněné tužby, zlámané naděje — bylo to nastávající nucené odříkání. Irena nebyla zlá, ale výchova z ní učinila to, čím byla.

A hlavou myšlenky se ženou a ženou — — — Až tam do dětství zaletěly, kdy ji teta převzala na vychování. Každá maličkost se proměňuje u ní v určitou formu, vtiskující ji svou podobu. Teta! Co byla, čím byla, jaká byla—to nebyla ona—Irena—sestra Heddina — ale to byla teta — teta — teta — — —

A nyní teprve jí bylo mnohé jasné. I ten výlet na moře, i to náhodné setkání, i Reichenstein, jehož nemohla z počátku ani cítit, i to vše, čím jí teta vychovávala. Všecky ty nauky o jiném světě, vše to, co teta uznávala za dobré a pěkné, co doporučovala, že to tak a nejinak děje se v Paříži, vše to i celý život tetin zdál se jí nepravým, falešným a vylhaným. Neodpovídal pravdě našich poměrů.

A Ireně se zahryzla myšlenka, proč toto vše teta dělala? A před odpovědí nerozhodně stanula. Byla to pouhá starost o její budoucnost? Chtěla z ní míti šlechtičnu? — Je šlechtičnou, a za to děkuje — jemu. To neupře. Tuto myšlenku by ráda zapudila. Nelze! Otec má zásluhy; ano, ale pouze o něho, o Reichensteina. V tom spojení našla konečně své očištění. Zásluhy tu byly, třeba ne vcelku o lidstvo, nýbrž pouze o Reichensteina, a bylo jeho povinností se otci odvděčiti. A zase jí to projelo mozkem: proč ona? A v celé hrůze, jako strašidelný zjev, stála před ní teta, se svým vyžilým, chytráckým obličejem, a kdyby nebyla bývala tak stará a ošklivá — byla by věřila, že byla cenou za — smlouvu s Reichensteinem.

A před Irenou se rozvinoval celý život.

Poznávala rozdíl mezi sebou a Heddou. Ach, Hedda, toto dítě, přirozené, čisté, a ona? Eh, vždyť neměla dětství! Neměla! Teta ji příliš záhy spřátelila s životem; příliš záhy podala jí číši jedu, v níž byl plný, sálavý, zářný a divoký život. Nebyla tomu zvyklá, ale uvykla, jako se zvykne jedům jiným. Zvykla, a tento zvyk zdál se jí býti životem. A přece nebyl to život, byla to fraška, parodie, pantomima, a ona v ní hrála úlohu nejhloupější, hledajíc v této hře blaho nejvyšší. Z přesycení pak přišla závrať. Nauka tetina se vtělila, vžila v ní a našla výtečnou žačku.

Chtěla vysoko — chtěla a vzlétla do výše a lesku, moci, k záři milionů, ale tam jest žár. Spálila si křídla snů, spadla k zemi a padla do bláta. Dnes má právo každý na ni šlápnout. A tomu teta říkala: blaho života!

Či by měla býti maitressou, do smrti vydržovanou, sloužící za prostředek ukájení rozkoše?

Ano? Chtěla život plný ruchu a šumu, plný a sytý, divoký a rušný. Život, jak si jej představovala. Snad by nebyla věrna v manželství, ale nežádala by ani ona věrnosti. Chtěla se povznésti, vystoupiti a zastkvíti se, v jasu zazářiti a snad i hřešiti proti věrnosti, ale hřešiti z lásky, hřešiti pro toho, jehož by v horoucí tužbě objala, a to by nesměl býti všední člověk.

Vždyť snad stojí za to?

A sotva v těchto myšlenkách se povznesla až k lesku zlata — srazila ji skutečnost: dnešní výstup u Reichensteina. Dojem zmizel, a čišela kolem trpká skutečnost.

Probudila se ze sna, vystřízlivěla z opojení, ale jest pozdě. Jak bude dále? Tato myšlenka ji vraždila. Jak bude dále? Co činit? A ten padouch ji má za schop- nou, aby někoho jiného podvedla. Ona má jíti a — — Nechtěla ani domysliti. Či již tak poklesla, že ji smí on urážet, tím, co jest v životě ženy nejčestnější a nejvznešenější?

A přece — Co si počne?

Zrak její padl na dopis pana Krippelbaucha. Irena vzala dopis a přiloživši jej k ostatním — které vyňala ze šatů, uložila je do psacího stolku.

Pohlédla do zrcadla. Byla bledá, a pod očima se jevily silné modré pruhy.

Sedla k pianu a sáhla do kláves. Ani nevěděla, co hraje... Hrála cosi, v čem nešťastný člověk nalézá útěchu, co mírní bolest a dodává naděje ...

Ani nevěděla, necítila, že jí slzy vstoupily do očí. Co cítilo její nitro? S hrdé výše sletěla dolů. Vše obětovala své vidině a dnes poznala, jak špatné, liché a klamné jsou výpočty s lidmi. Není to vždycky pravda, že každý je svého štěstí strůjcem, někdy též je strůjcem svého neštěstí.

Irena nebyla povahou zlá, a matčina prostá výchova byla by z ní vypěstovala to, co z Heddy; ale příliš záhy teta na ní provedla umění svého francouzského vzdělání. Zasadila tuto domácí květinu do cizí půdy a — — —

Co nepokazila teta, dorazil otec — ředitel, který viděl stále v Ireně representantku svého domu, a jenž posiloval ji v tom, co teta do jejího srdce nasela — ve ctižádosti.

Aniž co pozorovala, cítila, že ji někdo objímá a líbá. — Byla to Hedda.

»Ty pláčeš, Irenko! Co je ti? — Nikdy jsem tě tak neviděla! Co ti schází, Irenko? Řekni mi! Jsi nemocná?« tak se vyptávala Hedda, hledíc Ireně do očí.

Irena, přestávši hráti, vzala Heddu oběma rukama za hlavu a přivinuvši ji k sobě, skoro jako matka děcko, pravila:

»Nic mně není, Heddo, nic.«

»Ale pláčeš?«

»To ta ošklivá hudba na mne tak působí.«

»Hudba? Ale, Irenko — nelži! Jen nelži! Hudba nerozpláče tak bolestně. A ty pláčeš bolestně. Tobě něco je, něco tě trápí!«

»Nic, miláčku, nic mně není.«

»Nezapírej! Svěř se mně! Vždyť víš, že tě máme všiclini tak rádi. Ani nevím, ale dnes se mama asi třikrát po tobě ptala. Svěř se mně,« žadonila Hedda, dívajíc se Ireně do očí.

»Neměj starosti, Heddo, nic mně není. Nic! Nedbej toho! Jsou chvíle v životě, kdy slzy jsou dobrodiním, vykoupením i vysvobozením. Někdy jsou slzy i poznáním a ulehčením bolestí. Netrap se a nebud zvědava, náš milý šotku, a raději mně pověz, učený náš miláčku, co si přeje mama? Jest jí lépe, či hůř?«

»Poněkud se jí ulehčilo — ale —«

»Nu — dopověz —«

»Lékař, zdá se mi, nechce říci pravdu.«

»Pro Boha, co pravíš?«

»Mama zapírá a poroučí mi, abych vám nic neříkala, ale já vím, že jednou se stane neštěstí!« pravila Hedda.

»Pro Boha, Heddo, co se děje?«

»Dopoledne opět omdlela, ale poroučí a prosí lékaře i mne, abychom vás nestrašili. Máme mlčeti!«

»Půjdu ihned k mama!« pravila Irena.

Hedda ji zlíbala, nepodivujíc se tomu náhlému výbuchu citu u Ireny, která zpravidla přijímala zprávy o nemoci matčině skoro klidně, ne-li lhostejně.

Hedda uchopila Irenu za ruku, a vedouce se jako děcka šly k nemocné matce.

Tak dojata pohledem na matku nebyla snad nikdy Irena, jako v tomto okamžiku. Nikdy ji matčina žlutá tvář tak nepřekvapila, tichá bolest její tak neuchvátila, srdce nerozdrásala, jako dnes, ve chvíli, kdy vstupovala přes práh pokoje, tak málo navštěvovaného — ona — matka, k matce. Nikdy nepocítila vážnost k matce, jako v tuto chvíli, ale nikdy dosud nepoznala důležitost mateřství, jako dnes, kdy stála před matkou trpitelkou, v bolestech, majících snad původ svůj v tom, že byla matkou. Irena nepocítila, když snila o svých plánech, onoho vznešeného, posvátného pocitu, vyplývajícího ze slova: matka. Mateřství ji překvapilo. V okamžiku, kdy se poddávala muži, nepočítala s následky mateřství. Teta, mající vliv na její výchovu, učila ji pohlížeti na mateřství jako na učení tanci, ale zapomněla ji učiti mateřství, jehož sama nepoznala. Vysvětlovala jí, jak si má počínati jako žena, ale neřekla jí, co má dělati jako — matka.

A nyní zde stála se svým zapíraným a tajeným mateřstvím před svou starou a nemocnou matkou, trpitelkou, světicí.

»Jak je ti, matinko?« tázala se Irena matky, sedajíc k ní na lůžko.

»To jsi hodná, Irenko, žes přišla! To jsi hodná! Dobře je mi. Neměj starosti! To Hedda jen mne chce míti pořád nemocnou. Je mně lépe,« pravila nemocná, upírajíc pohled na Irenu. »Ale ty, má dušinko, jsi jaksi bledá! Co ti schází?«

»To nic není. Nic, matinko! Byla bych tak ráda, kdybys mohla zítra večer s námi poseděti!«

»Možná, že se dostavím, ale, Irenko — víš — nemám ráda tu společnost. Je to snad nutné v našem postavení, ale ti lidé! Hu! Věř, ne jsou upřímní, nejsou; necítí s námi, ba mnoho jich, kteří nám závidějí, a kdyby nás potkalo nějaké neštěstí, budou první, kdož nám je budou přáti!«

»Vím to, matinko. Vím, znám je!«

»Nechci ti zabraňovati, ale myslím, že by bylo dobře, nezvali jich, aspoň ne tak často.«

»Učiním, jak si přeješ. Zítra je musím již přijmouti, poněvadž jsme pozvání rozeslali, ale —«

»Zvláště ta paní von Riedlstein se svou Vinettou -- jsou protivné,« vmísila se do rozprávky Hedda.

»Hedda jest téhož mínění jako já,« řekla nemocná.

»Víš, malinko, že to zavedla teta,« pravila Irena, pohlížejíc na matku.

Nemocná uchopila obe ruce Ireniny a pravila s povzdechem: »Ach, ta teta — ta teta! Zdá se mně, jako by její duch zde byl stále mezi námi, jako by zde stále vládla, jako by nám od ní hrozilo i nyní ještě něco zlého!«

»Upokoj se, matinko. Upokoj se, vždyť jsi nyní ty s námi, ty nám budeš radit, a tebe budeme ve všem poslušný!« řekla Irena a zlíbala matce vyhublé ruce, a tato cítila, jak jí kanou slzy, horké slzy na ruce...

Po léta neviděla slzy v očích Ireny ...

V tu chvíli matka poznávala, že se jí vrací dcera, ale její srdce pátralo po příčině. Proč — toto proč jí tanulo na mysli, když líbala svoji dceru, neznajíc příčiny tohoto bolu, zmítajícího nitrem dceřiným, jehož svědky byly slzy. Cítila, že musila velká bolest zatřásti nitrem její dcery, hrdé a povznesené i nad rady matčiny. Bolest! Ale jaká? Chápala, že Irena se vrací ze světa do její náruče, ale jak potřísněna, jak zneuctěna, jak zklamána? To by ráda věděla. Netušila nejhoršího. Ani se k oné domněnce nepovznesla, která vedla Irenu k ní.

Ozvala se v ní pouze radost matky. Nic více. Radost, že se dcera vrací, zatlačila všecky domněnky a bolestivé úvahy.

A Irena?

Cítila ulehčení v tomto návratu. Slzy na klíně matčině prolité znamenaly zjihnutí ledu nitra. Snad nikdy v životě nebyla tak opravdovou jako v tomto okamžiku. V bolesti našla sebe; v zoufalém postavení v němž se nalézala, našla cestu k lidskosti. Ozvala se v ní hluboko na dně srdce odpočívající struna — cit — z níž dosud nevyloudila tónu, a tato struna se rozezvučela plným, velikým a mohutným akordem, v němž Irena našla aspoň na chvíli — zapomenutí.

»Odpusťte, milá přítelkyně, že vás překvapujeme, ale nemohly jsme odolati!« S těmi slovy zrovna vpadla do pokoje paní von Riedlstein se slečnou Vinettou a slečnou Amalií Bároš ben Dardanel.

Irena rychle vstala, a blesk jí projel zrakem.

»Odpustíš, že tě vytrhujeme, ale mama chtěla,« pravila Vinetta.

»Vítám vás!« řekla Irena odměřeně.

»Buďte nám vítány,« pravila nemocná.

»Odpusťte, že váš klid rušíme, ale to štěstí — Irenko — má Irenko,« skoro v pláči volala slečna Amalie Bároš ben Dardanel.

»Štěstí?« udiveně tázala se Irena.

»Nu, jen nezapírejte, má drahá! Víme vše! Všecko víme!« pravila paní von Riedlstein. »Byli u nás včera návštěvou známí, totiž inženýři z »Werku« a — no — nač vyprávět dále. Vy to lépe víte než my ubohé!«

»Ale nám jsi to mohla říci,« domlouvala Ireně slečna Vinetta. »Jsme tvoje nejlepší přítelkyně.«

K tomu se ještě přidružila slečna Amalie Bároš ben Dardanel, takže byl ze všeho chaos dotazů.

Nemocná se dívala chvílemi na Irenu a opět na příchozí dámy. Hedda stála u lůžka nemocné, jakoby čekala katastrofu.

»Nám nezbývá než gratulovati —« řekla ke konci spousty slov paní von Riedlstein.

»Gratulovati? A k čemu?« Irena stála tu bledá, ale pevně jako k boji připravena. Vyslovila tuto větu jako povel k bitvě.

»Ale, nač chcete ještě nyní zapírati, když je celá věc na veřejnosti!« pravila paní von Riedlstein.

»Musím vás, velectěné dámy, prositi, abyste z ohledu na moji nemocnou drahou matku odešly se mnou do salonu.« tímto obratem chtěla Irena zeslabiti namířenou ránu, již cítila svištěti ve vzduchu.

»Nikoliv, Irenko, jen ať zůstanou zde. Jsem zvědava, k čemu ti přicházejí gratulovat,« pravila matka.

»Ale, drahá přítelkyně, myslím, že o tom víte! Něco podobného se přece bez mateřského požehnání neodbývá!«

»Bez po - žehnání? — — — Nemocná skoro zabodla oči do tváře Ireniny.

»Nu, k zasnoubení se přece dává požehnání —« kousavě pravila paní von Riedlstein.

»K za - snou - bení — — —« Nemocná téměř lapala po vzduchu. Irena ještě více zbledla, ale v očích byl žár, jímž by byla mohla vrhati blesky na hlavu řečnice.

»Celé město ví, že naše Irenka jest zasnoubena s panem z Reichensteinů; ba, vypráví se i mnohem více, ale Bože, kdož pak by dbal na lidské řeči. Oh, jak vám přejeme! Má drahá, nechte se políbiti,« pravila paní von Riedlstein.

»Přijmi srdečné blahopřání!« řekla slečna Vinetta.

»Jak jsem hrdá na šlechtický rod pánů von Berghöhe!« pravila slečna Amalie Bároš ben Dardanel.

Nikdo neviděl, že nemocná se zabořila do podušek. Nevykřikla, ani theatrálně neklesla. Hedda, skloněná nad ní, dívala se do její žlutavě vyhublé tváře, šeptajíc: »Maminko — — — Maminko — — —«

Irena byla zasažena ranou, jíž se nemohla uhnouti. Nedovedla úder zachytiti, ale cítila, že se musí mstíti. Chápala, že tyto tři dámy se přičinily, aby rozšířily tuto novinku po městě. Klep v jejich ústech byl nejhroznější zbraní. Věděla, že jejich přítomnost má za účel, aby se dopátraly jistoty. A tu ji napadla myšlenka msty i na nich i na Reichensteinovi. Hoditi těmto společenským fenám na pospas něčí pověst, znamenalo mravně i společensky ho ubíti. Nerozpakovala se dlouho. Byla zvyklá rychle jednati. Stará povaha, již ráno pochovala, ozvala se a nedala se přemoci.

»Ráčíte býti špatně zpraveny, dámy —« pravila. »Není zde řeči a nemůže býti řeči o zasnoubení, poněvadž se o něm ani nejednalo. Mezi mnou a panem Reichensteinem nebylo nikdy žádných styků — vyjma společensky obřadných; že z toho pan Reichenstein čerpal důvěru, není mou vinou, nýbrž jeho slabostí. Mohu vám však pod rouškou tajemství říci, že požádal o moji ruku, a sice požádal mého otce, ale já jsem odmítla. Slyšíte? Já jsem odmítla, poněvadž nechci ničiti štěstí milé přítelkyně Vinetty — —« Irena mluvila sladce, ale její hlas zněl jedovatě a kousavě, že každý jiný — kromě přítomných — byl by poznal jeho ironisující zabarvení.

Paní von Riedlstein vyvalila oči na Irenu. Totéž po řadě učinily i slečna Vinetta i slečna Amalie Bároš ben Dardanel.

»Ale, Irenko — co to povídáte za žerty —« vyrazila ze sebe konečně paní von Riedlstein, při čemž slečna Vinetta sklopila cudně oči.

»Žerty? — Co vás napadá, nejdražší přítelkyně? Nesmím si dovoliti žertů, kde se jedná o štěstí mé drahé Vinnety. Jest přece známo, že pan Reichenstein se dvořil slečně Vinettě. Ba i ledacos se o tom mluvilo — než, kdo může ujíti lidským řečem! —-Nu, mohu vám sděliti, že pan Reichenstein ve své šlechetnosti si vzpomněl své bývalé lásky a hodlá ji pozvednouti k sobě, aby tak nalezl náhradu za mé odmítnutí. Zní to sice trochu romanticky, ale naší milé Vinette se tak dostane ženicha, po němž touží, a vám, nejdražší přítelkyně, zetě, jakého zasluhujete. I zde se potvrdilo lidové rčení: že stará láska nerezaví.«

Paní von Riedlstein byla by musila býti hluchá i slepá, aby nebyla vycítila jed a posměch posledních slov Ireniných. Všecka ve tváři zahořela a pohlédla na Vinettu, jež stála jako socha.

Slečna Amalie Bároš ben Dardanel se dívala na všecky, nechápajíc dosud, zda Irena mluví pravdu, či zdali je vše pouhý žert.

Irena, aby dovršila své vítězství, přikročila až k Vinettě a dojemným hlasem pravila:

»Dovol, abych ti gratulovala. Ach, jak budeš šťastna! Ale tys ho měla stále ráda, viď, žes se pro něj trápila od té doby, co jsi ho přestala navštěvovat —«

Paní von Riedlstein se zahryzla do rtů. Kdyby Irena nebyla dcerou ředitelovou — — — ale tak — — —

»Odpusťte, že jsme vás obtěžovaly. Ale myslily jsme — vlastně chtěly jsme — — —« paní von Riedlstein nemohla ani ukončiti. Poslední rána nejhrubšího kalibru odvahy a msty Ireniny ji téměř zničila. Nic by si z toho nedělala, jen kdyby tu byla alespoň sama. Ale to věděla, že Amalie Bároš ben Dardanel vše, co tu mluveno, ještě dnes rozšíří, že ještě dnes její dcera bude vhozena na tržiště života mezi společenské odpadky a smetí, kde ostatní, třeba nebyli lepší, budou nad ní pronášeti svůj soud. V duchu se sama kárala za to, že slečnu Amalii Bároš ben Dardanel vybídla, aby s ní šla. Přivedla ji sem, aby byla svědkem — porážky nepřítelkyně, a zatím ji učinila svědkem svého ponížení. Nebyla mocna obrany, poněvadž co řekla Irena, bylo konečně pravda, Vinetta měla kdysi známost s Reichensteinem, to se nedalo popříti. Vždyť tomu sama přála; ba byla doba, kdy i mezi přítelkyněmi tu i onde slovíčko prohodila—o spojení Vinetty s Reichensteinem.

Za těchto dojmů a myšlenek se octla s Vinettou a slečnou Amalii Bároš ben Dardanel na ulici.

V poslední chvíli se sice ještě vzpamatovala, kryjíc svůj ústup, ale vše mamo — nebyla schopna obrany. Chtěla se mstíti za to, že Vinettě odloudili Dušana. Chtěla slyšeti omluvy, ujišťování, že na zasnoubení s Reichensteinem není zbla pravdy, a zatím — Odchá- zí, těžce jsouc zraněna na nejchoulostivějším místě — na cti a na pověsti. Jako zvonění umíráčkem zní jí v uších ještě Irenin hlas na rozloučenou:

»A odpustíte, drahá přítelkyně, že příští naši středu nepřijímáme již hostů, ani nejdůvěrnějších přátel. Naše drahá matinka nám těžce stůně a lékař zakázal jakékoliv návštěvy nemocné.«

Paní von Riedlstein cítila, že jest to docela slušný vyhazov; tak určitý a jistý, že nebylo možno o něm pochybovati.

Nemohla-li již kousnouti, chtěla aspoň jedovatě uštknouti, a proto mezi tím, co se loučila a litovala svou ubohou »nejdražší« přítelkyni, tála nejněžnějším a nejpřátelštějším tónem po Heddě, která byla v celé půtce nejnevinnější.

»Ale vy budete šťastna jistě; jste tak dobrá, tak milá, a Dušan jest velice hodný a řádný muž. Vypráví se sice o něm mnoho, že prý se Soukupovou — No — no, nečervenejte se. Není to pravda. Není! Dušan jest řádný muž. To jsou jen tak lidské řeči. Je to závist. Sedí sice Soukup v kriminále a lidé vyprávějí, že se to stalou pouze s vůlí Dušanovou — Soukup totiž pije; prý ze zoufalství — ale, kdo pak by dbal lidských řečí!«

To bylo poslední, čím se ohnala; a ona i slečna Vinetta i slečna Amalie Bároš hen Dardanel, přejíce všeho dobra nemocné, opouštěly pokoj, do něhož svým příchodem vnesly tolik elektřiny.


  1. Ozubená širší motyka.