Na šachtě/Díl III/VIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VIII.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 60 - 72.
Licence: PD old 70

Bětuška seděla u stolu. Ubohého mrzáčka Vláďu držela na kolenou, jako by se nejvíce bála o něho, malá Bětuška seděla jí u nohou. Matka se dívala na děti okem věštícím smutek nad ztrátou otce. A ztratily otce. Byla bledá, vyhublá. Bylo znáti, že prožila v poslední době kus oné tragiky životní, již nelze popsati v knize, ale která je hrozná, k nevypovědění, poněvadž pravdivá. Smutno, teskno kolem.

Z každého kouta zela ona neurovnalost značící domácí nespokojenost.

Byly to trpké dni, hořké a strastné pro ni i pro děti, které si již ani nehrály. Příchod otcův věštil jim vždy bouři: bití a pláč. Pranice, jež vyvolával, končily vždy pláčem a křikem všech. Celé okolí se divilo Soukupovi. Ačkoli surovostem zvyklé, nechápalo, že jest jich schopen Soukup.

Bětuška postonávala a to Soukupa jako by dráždilo. Stále měl na očích vinu ženy, a tisíceré její přísahy nebyly s to, aby zvrátily jeho přesvědčení, jeho jistotu, jež měl, vida Bětušku jíti od Dušana.

Její těhotenství ho tím více dráždilo. Stále měl na očích hřích jejího činu.

Soukup se opíjel. Bětuška trpělivě snášela vše. Mlčela. Neměla komu si postěžovat. Neměla na širém světě přítele a věděla, že by jí to i přáli všichni, kdyby se s bolestí někomu svěřila. Trpěla a mlčela. Byla někdy blízka zoufalství. On, jen kdyby těch dětí nebylo ...

Jedinou její záchranou byly děti. Pohled na ně jí dodával síly snášeti vše, ať se dělo cokoli. Komu si stěžovati? Sousedům? Ani nekřičela, když ji muž pral, jen aby sousedé neslyšeli její nářek a neměli z toho radost. Jen muže prosila, aby nevinné děti netýral. Ty tam byly chvíle minulého blaha a štěstí. Časem vešla do kostela, na kameny tam klesla a vroucné se modlila, aby jí Bůh popřál síly k snášení těch hrozných běd.

Soukup pil a pil. Přinesla-li mu jídlo na šachtu, někdy je nechal státi netknuté.

Ještě ho udržovalo vědomí povinnosti, že šel do práce aspoň vyspalý. Než stávalo se někdy, že i »směnu« zmeškal. V těch chvílích měla Bětuška nejvíce starostí. Na závod nechtěla jíti ho omluviti, aby doma nebylo ještě hůře, a tu musila některého horníka z kolonie požádati, aby došel ohlásiti závodnímu, že se udělalo Soukupovi náhle špatně, že nemůže do služby.

Jednou i Dušan již napomenul Soukupa při stroji k opatrnosti.

Bětuška plakávala doma a ve strachu čekávala svoji bolestnou chvíli, hrozný ten okamžik bolestí mateřských. A Soukup otupoval pro všecko: pro rodinu i svoji povinnost. Pil.

Jak to skončí? Tuto otázku kladla si častokráte Bětuška, dlíc s dětmi doma v úzkostných myšlenkách.

Počátek zimy byl zde, a zima v její duši i v přírodě. Zima. Mráz. Zničily mladý květ sotva rozvitého štěstí.

A kdo tím vinen?

Dnes jest výplata.

Skoro úzkostně se dívala na hodiny. Lekala se okamžiku, kdy Soukup přijde. Již dávno tomu, co vždycky s radostí ho čekala, nedočkavě pohlížejíc na hodiny.

A dnes? Kdy přijde a jak přijde? V jakém stavu? Z mnohé výplaty neviděla ani krejcaru, a chtěla-li, aby nešváry byly řidší, ubírala z malého nastřádaného kapitálu, uloženého v »Záložně«. Vybírala každou zlatku se strachem a počítala, jak se ten kapitálek menší.

A často paměť, tento kat lidstva, jí přivedl na oči obrázek minulosti. Tenkrát... Jak ji měl rád, jak ji vášnivě zlíbal, po celém těle, na plná bílá ňadra, jak se hněval tenkrát za onoho jarního slunečního rána, když žádal jako muž své právo, jež mu odpírala pouze ze strachu — o něho. A večer pak ... Jak ji sevřel, jak ji zlíbal a tiskl v náručí. »Bětuško — má Bětuško —« šeptal v blahu. —

A jaký to rozdíl dnes?

Ach ano. Tenkrát — nebyli svoji. Bál se o ni, ach ano, tenkrát byli spolu na víru! Tenkrát žádal od ní lásku a láskou jí splácel, dnes žádá povinnost a splácí jí bitím... Toť celý rozdíl. Tenkrát by byl nevěřil a neuvěřil, a kdyby mu kdo řekl co zlého nebo hanlivého o ní, byl by ho zabil.

Povinnost utlumila v něm lásku. Dnes má on práva... Dnes poroučí, aby konala povinnost...

Jak byla ráda, že této povinnosti nepoužíval. Ne- používal! Byla šťastna a přece... Tam dole v srdci se cosi pohnulo jako bolest žárlivosti, a před ní se objevil žid, hostinský z »VeseIé Afriky«, vypravující o scéně s harfenicemi. Srdce jí to sevřelo, a v hlavě jako by úder pocítila.

Tak čistá se mu oddala. Viny neměla. Neprohřešila se a přece ...

Bylo již pozdě. Děti usnuly.

Uložila je a sama usnula. Byla umdlena čekáním, unavena přemýšlením. Odvykla počítat hodiny, jako činívala, dokud s touhou a radostí, s otevřeným náručím čekala Václava, svého Václava. Jak dávno nepojmenovala ho tím slovem! Václave a muži se bála říci. Jindy by nebyla usnula bez něho. Starostí by zešílela... Nevěděla, jak dlouho spala, až ji náhle probudila rána. Vyskočila z lůžka. Opět rána a hluk a křik přede dveřmi. Nemohla pochopiti, co se děje.

Běžela otevřít.

Vešel Soukup a s ním několik Bětušce neznámých lidí. Soukup byl opilý. Poručil li, aby vařila čaj, a vedl své hosty do pokoje — kde byla zároveň ložnice. Hlukem příchozích probuzené děti daly se do křiku, polekány cizími neznámými tvářemi a strachem před otcem, o němž se domnívaly, že je bude bíti.

Bětuška v náručí odnesla děti do kuchyně a uložila je v koutě na zemi. Rychle poněkud se přioděla a nedávajíc ani pohledem znáti nelibost nad pozdní návštěvou. chystala se vařiti čaj.

Soukup usedl ke stolu s ostatními asi pěti kamarády, kteří měli doutníky v ústech, klobouky na hlavách a čpěli hospodským kouřem a čmoudem a výparem z kořalky.

Bětuška v kuchyni upokojila děti a za chvíli donesla na stůl čaj. Světnice byla plna kouře. Jeden z příchozích vyprávěl oplzlou jakous anekdotu, jíž se ostatní smáli.

»Sem si sedni!« pravil Soukup Bětušce.

»Ale —«

»Neodmlouvej!« vykřikl Soukup.

»Mám v kuchyni děti —« zašeptala.

»Děti!« posměšně zvolal Soukup.

»Jsou ze spaní vytrženy a bojí se!«

»Děti jsou ti milejší než já!« prohodil Soukup zlostně.

»Považ, že jsou malé, a potom již je pozdě —« řekla

Bětuška klidně.

»A co je do toho, jak je pozdě! Já poroučím, slyšíš? Já! Co bys byla beze mne? Nic bys nebyla! Kdo by si tě vzal?« Soukup blábolil, a bylo znáti, že neví, co mluví. Utkvělá myšlenka sázela mu slova na jazyk.

»Prosím tě — lehni si — Václave —« po dlouhé době pojmenovala ho tak, jen aby zastavila proud jeho řeči.

»Tak? — Mám ležet? — Tak? — Aáá — A ne — zrovna! Vidíš. A ne! — A co bys — byla beze mne? — Nic bys nebyla — Zůstala bys k..... závodního — a dnes jsi — počestná žena!« Soukup vstal při těchto slovech a opřel se oběma pěstmi o stůl.

Bětuška se dala do pláče. Všecko by snesla, třebas i kdyby ji opět byl kopal, trýznil, jen před těmito cizími lidmi... Nemohla slova říci.

»Co? — Teď brečíš?« blábolil Soukup. »Včil? Tos měla dříve brečet — rozumíš? Tenkrát! Či jsem tě neviděl? Či nechodíš dosud k závodnímu? Nemáte schůzky? Zapři to! — No, řekni, že ne! Či se stydíš před nimi? — Cheche! To je pozdě — cheche — moc pozdě — ty holubičko — moc pozdě — checheche« — — A Soukup tloukl do stolu pěstí, až sklenice řinčely...

Bětuška chtěla odejíti do kuchyně.

»Tady zůstaneš, rozumíš? Já poroučím—mne musíš poslouchat — ve všem — A všecko musíš udělat, co poroučím — a hned — rozumíš? — Hned —« A Soukup vyblábolil ze sebe přání, které vehnalo Bětušce krev do tváře.

Stála bokem ke dveřím, polo obrácena ke stolu. U ní nejblíže seděl Soukup. Bětuška zahořela v obličeji. Byla v ní uražena žena, matka, a tato uražená ženskost vzepřela se v ní k odporu. V tu chvíli byla v ní lvice hájící své právo, a právo ženskosti, cudnost a nevinnost svého poslání. Ozvala se v ní matka. A jako by v tu chvíli neměla zůstati bez vědomí své povinnosti, ozvala se venku malá Bětuška: »Mammko!« volala, »pojďte sem, já se bojím — a Vláďa pláče — —«

»Styď se, Soukupe, a neurážej mne před těmi, s nimiž jsi hýřil někde ve »Veselé Africe« s harfíenicemi —« Ani sama nevěděla, jak se stalo, že to řekla. Snad uražená hrdost matky jí to diktovala. Vědomí, že trpíme nevinně, posiluje mnohdy k odporu i nejslabší.

Soukup vypoulil oči až na vrch hlavy. Jediný tento úder odporu, na nějž nebyl zvyklý, podráždil ho až k zuřivosti. Po celý čas byl zvyklý urážeti svoji ženu beze slova odporu, a dnes — ona — vyčte mu »Veselou Afriku!« A snad to ho podráždilo ještě více, že právě odtamtud přicházel.

»Co — ty budeš vyčítat »Veselou Aíriku«? Co je ti po tom? — Ty inženýrská k.... Abys věděla — teď — teď —« a Soukup řval a jako dravec se vrhl na Bětušku; ta se mu vyrvala z rukou a chtěla vběhnouti do kuchyně. Soukup ji zachytil ze zadu a strhl ji zpět. Bětuška padla celou tíhou těla na zemi, a Soukup ji začal ve zběsilém vzteku rváti: kopal ji, šaty jí trhal s těla v divokém neovládaném vzteku. Bylo v tom cosi odporného, ani ne zvířecího, ale lidsky surového, poněvadž toto trýznění diktovala zášť, propukalo bez příčiny, z pouhého nuceného vzteku, vznikajícího z domnělé chvilkové nadvlády čestnosti nad nečestným.

Bětuška se nebránila. Z počátku po druhém kopnutí, jež ji zasáhlo v životě, vykřikla bolestně, bylo znáti, že jí bylo ublíženo na místě nejbolestivějším a nejchoulostivějším. Jen si obličej v dlaních ukryla, vyrážejíc ze sebe: »Ježíš — Marja — Josefe — — Chraňte, mne — ochraňujte plod v mém životě —«

Děti, slyšíce za dveřmi bolestný hlas matčin a surové láni otcovo, jaly se naříkati. Křičely, volajíce po matce.

Jeden z dělníků, starší již, byl dosti při rozumu a nemohl se dívati na to. co se před ním dělo: vstal od stolu a uchopiv Soukupa za rameno, hleděl ho odtrh- nouti od Bětušky. »Styď se, Soukupe!« pravil. »Biješ ženu, která je v takovém stavu. Copak je zvíře? Je to hanba od tebe, takhle nakládati se ženou!«

Než Soukup slepý vztekem nechtěl se nechati odvésti. Vypustil z úst nadávku, volaje: »Nech mne — Sýkoro, nemíchej se do toho, po čem ti nic není!«

»Není, je pravda, ale kvůli tomu jsme s tebou nepřišli, abys nám ukazoval, jak ženu biješ. To si sprav, až odejdeme!«

Soukup ustoupil krokem vrávoravým od ženy a polo obrácen jsa k Sýkorovi, rozpřáhl se a vyťal mu políček s výkřikem: »Nemíchej se do mých záležitostí!«

Sýkora, pustiv Soukupovo rameno, chytil ho za krk a rázem ho odtrhl od Bětušky. Soukup se rozehnal znovu po Sýkorovi, sípaje vztekem a chtěl se na něho vrhnouti. Dopadl na Sýkoru celou vahou těla tak, že ztrativ rovnováhu svalil se i se Sýkorou na stůl, za nímž seděli ostatní diváci nečinně, a se stolem, s čajem, se vším, co bylo na něm, ocitli se na zemi zároveň s oběma hosty. A nyní se všecek Soukupův vztek obrá- til na Sýkoru. Začal ho bíti, leč ostatní okamžitě stáli na straně Sýkorově. Došlo k všeobecné pračce, při níž nejhůře pochodil Soukup. Rány padaly na něho jako na mlat.

Bětuška, těžko se zdvíhajíc se země a bolestně naříkajíc, se sepjatýma rukama zde stála, dívajíc se na to, co se zde dělo.

Z kuchyně do toho ječel nářek dětí. Znenadání se otevřely dveře a vstoupil strojník Novotný, bydlící v tomtéž domku na druhé straně chodby. Uviděv Bětušku zsinalou a hromadu do sebe bušících těl nechápal ani, co se stalo, ale hlasitě zvolal:

»Soukupe, tohle zítra ohlásím u závodního a řediteli! A vy ostatní, nepujdete-li okamžitě odtud, přivedu četnictvo a dám vás odvésti. Jsou dvě hodiny z rána, a tady je to horší než u »Krvavého hnátu«!«

Objevením se cizího člověka nastala chvilku pausa. Soukup sice křičel, že mu v jeho domě nemá práva nikdo rozkazovati, ale pračka přestala. Novotný stál na tom, že přivede četnictvo a toho se zalekli i Soukup i ostatní. Sýkora, vysvětliv Novotnému jak se věc sběhla, dal povel k odchodu a vyšel s ostatními. Po jeho odchodu pravil Novotný vážně:

»Mohl byste se, Soukupe, trochu stydět. Ale to vám říkám, zítra to udám u ředitelství, jaký jste rabiát. Dávno-li je tomu, co jste káral Vůjčíka, že bije ženu těhotnou a vy jste horší Vůjčíka. Ten bije ženu opilou, a vy ožraly bijete ženu pořádnou! Podívejte se na sebe a kolem sebe, vždyť je tu boží dopuštění! To vám povídám, vložíte-li ještě jednou ruku na ženu, okamžitě pošlu pro celníka!« A obrátiv se k Bětušce, pravil:

»Upokojte děti, Soukupko, a bude-li vás ještě jednou bíti, přijďte k nám! Tam vás zavedla kořalka. Soukupe? Podívejte se, za tři měsíce je z vás »chachar«. Takový řádný člověk! Vždyť se připravíte i o službu, půjdete-li touto cestou. Což myslíte, že vás nechají, až zblbnete a uděláte nějaké neštěstí? Věřte mně, že ta kořalka vás zahubí, otravujete život sobě, ženě i rodině.«

»A kdo je tím vinen, že piju? Ona! Či si mám nechat od každého vyčítat, že je to inženýrská k.....? Co?« Soukup vyrážel táhle slova ze sebe nikoliv ze zlostí, ale skoro z bolesti. Seděl na kufru u zdi s hlavou svěšenou.

»Nechci rozhodovat a nemíchám se do rodinných věcí, ale tolik vám řeknu, že to kořalkou nenapravíte.

Ta zabila již tisíce jiných, a neobrátíte-li — zabije i vás!«

»Zabije?« vyrážel ze sebe Soukup trhavě. »Zabije.

— Ať zabije! Ale dříve bych já zabil jeho. Slyšíte, Novotný? — Jeho! Tak ho chytit a křř — křřř — křř — ach — —« Soukup naznačoval rukama skrčení, svíral pěsti, až klouby praskaly, a vyrážel: »A potom ji — ji a ty pancharty. Či to jsou moje děti? Mám je živit?

— Proč?«

Bětuška v pláči pravila: »Vidíte, Novotný, tohle mne stále vyčítá, a věřte, přísahám před Kristem na kříži, že jsem nevinna!«

»Co? Nevinna? Či jsem to neviděl na vlastní oči? Co? — Neviděl? — Zapři? — No zapři!«

»Vždyť jsem šla za tebe prosit tenkrát!« vykřikla Bětuška.

»Eh — vím — vím — A že piju? Což myslíte, že mne to nebolí? Tak jsem byl šťasten, tak — — Eh — křř — křřř — — zabít — toho psa ...«

Soukup blábolil nesouvisle.

Novotný vyšel s Bětuškou do kuchyně. — »Je to neštěstí!« pravil.

Bětuška prosila, aby nic neudával, že by snad věc byla ještě horší.

»AIe co a jak bude dále?« pravil Novotný.

»Ať je, jak Pán Bůh chce. Trpím, věřte mně, bez viny, a nechť Bůh potrestá toho Bogdu za to, že nám tak celý život rozrušil!« A šeptajíc, táhla Novotného do kouta, kde ležela Bětuška. — »Podívejte se na ni, není-li to celý Soukup! A chlapec! Což mohu za to, že je mrzákem?« A dala se do pláče.

Novotný odešel.

Bětuška se bála jíti do pokoje. Konejšíc děti naslouchala, co dělá Soukup. Slyšela, jak po chvíli přešel pokoj a ulehl na lůžko.

Jejich místo štěstí a veliké lásky. Svatyně, kde obětovali v nejčistších pocitech Bohu lásky, štěstí, manželského klidu, kde prožívali spolu nejsladší chvíle intimních okamžiků, proměněna v obyčejnou putyku, v brloh čpící surovostí a sprostotou.

A Bětuška ukládajíc děti, v pláči je líbala a prosila, aby byly tiché a nezlobily tatínka. A toto slovo dnes působilo na ně jako strašidlo. Jindy se těšívaly na chvíli, kdy přijde. Bude jim vyprávěti pohádky, něco jim přinese, zlíbá je, pochová, na kolenou pohoupá, a dnes? Postrachem jim slovo: otec. Netěší se, neradují, ručkama netleskají. Ráno do lůžka k němu nelezou. Zalézají, krčí se, když přichází a jsou nejšťastnější, když ho zapomenou.

A matka!

V těžkých dumách zde sedí. V bolesti nad tím, co uběhlo a nikdy se nevrátí. Těžké jsou ty myšlenky v hlavě ženy — matky. Černé jako budoucnost a bolestné jako přítomnost. Jet nejbolestněji tomu, kdo oplakává ztracené štěstí, zničené cizí rukou. Vždyť největším nepřítelem štěstí člověka jest — člověk.

Soukup chrápal ve světnici...

Bětuška seděla schoulena u dětí a náhle pocítila v boku jako bodnutí, tam v místě, kde ji Soukup kopl. Tam se něco ozvalo. Jako když ji do svalstva řízne. Rázem ji polil studený pot. A zase — Po chvíli vždy ji to tak tam ostře bodlo. Přitiskla si ruku na ono místo. Marně. Poznávala, že jest to uvnitř. Lehla si k dětem na zem doufajíc, že narovná-li tělo, přestane bolest.

Ležela tak chvilku. Zdálo se jí, že bolest pominula. Marno. Asi po deseti minutách znovu ji bodlo v životě.

Obrátila se na bok — a zase — — Mezery se stávaly kratšími, a bolest přecházela po životě níž a níže...

Studený pot jí smáčel celé tělo. A zase jí horko proběhlo tělem. Chtěla vstáti a poznávala, že nemůže... Bolest ji zachvátila po celém životě. Poznávala, že se blíží okamžik, jehož se každá žena leká, každá matka po něm touží, okamžik zoufalou bolestí provázený, hraničící mezi životem a smrtí, k čemuž žena opět a opět dobrovolně svoluje mnohdy více z povinnosti než z vášně, více ze soucitu k muži než z rozkošnické touhy — okamžik mateřských bolestí — — — —

To, co čeká ženu v manželství, co krášlí matku, hrdostí naplňuje a staví ji v čelo rodiny, co zatlačuje muže před důstojností ženy — matky, veliký svatý odkaz věčného jara lidstva, ono veliké tvoření, postrádalo zde tepla soustrasti, jasu lásky a vědomí, že spoluvinník těchto hrozných bolestí — muž, trpí alespoň tím, že vidí veliký tento boj matky, její utrpení a veliké sebezapření: v obětování poddává se žena muži a sladí mu poddáváním se ony chvíle, jež znamenají pro ni mnohdy — podepsání rozsudku smrti.

Bětuška neviděla kolem sebe nic podobného. Nikdy. Ani při jediném dítěti nebyl Soukup doma. Byl v práci. Ale byla zde s někým. Připravila se k tomu. S láskou trpěla hrozné bolesti, vždyť věděla, až přijde Václav, že ji políbí, obejme, polituje, usměje se na ni, řekne jí:

»Jak se ti vede, Bětuško?« řekne to laskavě, a v tom zapomene na vše, co vytrpěla.

Ale dnes? Jak je dnes? A jak bude zítra? Dnešní bolesti zastaly ji nepřipravenu. Dostavily se dříve. Snad je to následkem pádu, snad je to tím, že ji kopal do života.

On, jediný vinník jejího stavu, kopal ji tam, kde luno matky chránilo jeho plod...

S boku na bok se obracela. Bolesti dostupovaly. Cítila, že někdo se hlásí k životu. Někdo nepoznaný, jehož příchodu se bála a lekala. Leč nebylo času na přemýšlení. Zde se hlásí nový život k životu, a s tím bylo dlužno počítati. Nechť dopadne jakkoliv — co se stane zítra! Dnešek! Okamžik tento řval zde bolestí. Matka — žena trpěla, svíjela se v kotouč a opět se narovnáva- jíc, rukama křečovitě se chytala za život. Chtěla křičeti bolestí. Koho se dovolá? Nic jiného, než že vzbudí děti vedle ní ležící a muže snad — který vstane a bude ji znovu bíti.

Světlo lampy zářilo klidně a osvětlovalo kout, v němž za hrozných bolestí pracovala matka k porodu. »Ježíši Kriste — pomoz — Matko sedmibolestná, stůj při mně v tomto okamžiku — —« šeptala ubohá žena, drkotajíc zuby. A v modlitbě nenalézajíc útěchy, zachvácena zoufalou bolestí nejhroznějšího okamžiku, aby nemusila hlasitě křičeti, zahryzla se zuby do zhlavce, na němž spaly děti a rukama drápala po zemi kolem sebe, jako by hledala, čeho by se zachytila. Nehty zarývala do mezer mezi prkna podlahy a necítila ani, jak jí z prstů kape krev.

Skoro se dusila bolestí. V tu chvíli smrt se jí zdála vykoupením. Cítila horko v hlavě, jako by místo krve probíhalo jí rozpálené olovo žilami, v životě co chvíli ostřejší řez a nižší a níže — — — Polohlasem ječela do zhlavce modlitbu slov, jen ze zvyku, bez citu, bez vědomí, pouhé papouškování slov ...

»Ježíš — Marjá — vysvoboďte mne — —« letěla do vzduchu slova modlitby. »Matko boží sedmibolestná, stůj při mně — opatruj mne — Synu boží — pro tvé utrpení — pomoz —«

Vtom cítila cosi něžného kolem krku. Cítila jemnost objetí, polibky na rtech, teplý, sladký dech, a někdo jí šeptal něžně do ucha:

»Co je ti, maminko? Ty nám stůněš? —«

Malá Bětuška, probuzena byvši matčinou zoufalou bolestí, nevědouc ani, že splácí své ředitelce část dluhu za nedávnou podobnou bolest, šeptala: »Maminko — nestonej — neplač, vždyť já budu hodná. — Neplač — já tě mám tak — ráda, maminko — — — tak ráda —«

A z druhé jizby slyšeti byl ostrý, rezavý chrapot a náhle výkřik ze spaní:

»— — — musíš — musíš — já poroučím — ty inženýrská k....«