Na šachtě/Díl III/V

Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 39 - 51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Deštivé dny počátkem listopadu se dostavily. Celý kraj se halil v mlhu. Kouř a dým se srážel až do ulic. Nastala ona pošmurná doba zdejšího podzimku, která není ani smutná, ani teskná, ale přímo tížící a bolestivá. Tak na srdce vše ulehne, bolest se zdá větší a vše, co nás tíží, zdá se býti těžší. Jako byste hledali duši soucitnou, jíž byste svěřili rádi svůj bol. Tak jsou ty dny zde teskné.

Čekáte na prvý sníh. Kraj by se rozveselil, rozesmál, rozjásal v rolničkách saní. Hned by bylo veseleji.

V těchto podmračných dnech není ani útěchy. Vše — vaše zaměstnání je všednější, odpornější. Není slunce. Čekáte na ně, žádáte si ho, jako Eskymáci návratu slunce po dlouhé polární noci. Jen slunce kdyby aspoň trochu malinko zajiskřilo, zasáhlo, rozesmálo a svou silou zahnalo z tohoto kraje nudu a tísnivý pocit smutku.

Příroda umírá a člověk to cítí. Sám vidí, jak stárne, jak vše kolem něho zaniká, až zanikne i on.

V takový ošklivý listopadový den seděl ředitel von Berghöhe ve své domácí pracovně.

Vešla Irena.

»Přicházím s prosbou, papa.«

»Přeješ si?«

»Dovolíš, abych odjela asi na týden?«

»A kam? Není-Ii to totiž tajemství?«

»Musím odjeti a sice v důležité záležitostí. Jedu totiž s paní Zavalíkovou. Má urovnati jakési rodinné záležitosti za něho. Běží o dědictví po nějakém bratranci. — Nu, nevím ani určitě, ale prosí mne, abych s ní jela. Dovolíš, papa?« Irena mluvila vážně a skoro ostře. Neprosila. Slova její zněla jako rozkaz, s nímž jde ke schválení.

»Nu, musí-li to býti, tedy svoluji, jedeš-li s paní Zavalíkovou.«

»Přijde dnes ke mně a ústně ti poděkuje. Chtěla jsem jí ušetřiti nepříjemností zklamání, kdybys mně nedovolil. Proto jdu tě prosit předem já.«

»Dobře, má drahá! Vše je v pořádku, ale naše středeční večírky —.«

»Právě ti chci říci, že v prosinci večírky vůbec odřekneme.«

»Odřekneme? Bez příčiny? A což lidé?«

»Máme výmluvu.«

»Výmluvu?«

»Až se vrátím, rozhlásíš, že jsem nemocna.«

»Ale Ireno!«

»Chci tomu tak, papá! Buď odřekneme večírky, nebo se jich vůbec nezúčastním!«

»Dobrá, tedy je odřekneme.«

»V masopustě za to uspořádáme veliký ples. Svoluješ, papá? To bude náhradou.«

»Ano, má drahá. Jenom ne zas nějaký skon Kleopatry! Na to nemohu zapomenouti!«

»Ženské ze závisti —«

»Snad. Paní von Riedlstein ještě dnes přímo zuří, že —«

»— že se jí nepodařilo urvat Dušana pro Vinettu.«

»A propos, Ireno! Co je s Dušanem? Jak se chová k Heddě? Zdá se, že nemá dosud odvahy se vyjádřiti. A přece mu dáváme tolik příležitosti!«

»Dušan je roztomilý společník, papá; učenec, a odborník, ale v lásce je naprostý začátečník, který to nepřivedl dosud k abecedě.«

»Myslíš? Zveme ho přece dosti často k nám, a z toho by mohl — — —«

»Onehdy seděli s Heddou v saloně. Bylo již trochu šero. Pod záminkou, že musím k matce, odešla jsem. Zdržela jsem se asi patnáct minut a náhle, rázem jsem vstoupila. A hádej co jsem spatřila?«

»? ? ?«

»Hedda seděla na pohovce, a Dušan hledal knoflík elektrické lampy, aby rozžehl světlo. Myslila jsem, že ho naleznu u nohou Heddiných, a zatím rozsvěcuje světlo, aby nebyl s Heddou potmě. Skutečně papá, výtečný společník a roztomilý! Hedda si oči vypláče, že se nechce vyjádřit!« Irena poslední slovo ostře vyrazila. Jako by chtěla říci je posměšně.

»Pozval jsem ho dnes k večeři. Sděl to Heddě. Zítra jsou maminčiny narozeniny. Musíme je oslaviti.«

»Mama se za ty dva měsíce strávené na jihu velice zotavila! Nechtěla Heddu vzíti s sebou, ale Hedda si nedala říci, jela s matkou, již nechtěla opustit.«

»Mama myslí, že z Heddy a Dušana bude přece párek. Ah, parbleu! Víš, kdo se o tebe zajímá, Irenko?«

»Vím. Pan Železný, pokladník. Pan Novotný, účetní. Pan Vogel, inženýr — — —«

»Nikoli, miláčku, ale pan — — —«

»Reichenstein?« Irena řekla toto slovo neobyčejně rychle a dívala se na otce.

»Nikoliv, ale pan Vittge, závodní z —«

»Ah — — —«

Nastala pomlčka, již neměli oba dva čím vyplniti. Konečně ředitel pravil:

»Jsi, Irenko, již dospělá, a hledíme-li provdati Heddu — myslím, že to s Dušanem nějak ukončíme — bylo by nutno, abys i ty se provdala. Nemůžeme Heddu přece vydati z domu dříve než tebe. A ty stále nechceš říci ano?«

»Prozatím mne nechtě, otče. Možná, že co nejdříve řeknu vám: Ano. Ačkoli pan Vittge není velice lákavá partie. Povídá se o něm, že má asi tři nemanželské děti. Než, o Dušanovi povídá se totéž.«

»Ale, to je lež. Věř mi, Irenko —«

»O panu Vittge též?«

»Nu — myslím — Ale — Co pak na tom?«

»Vím, papá, co míníš. O Dušanovi to sama nevěřím … Nevěřím, ale Hedda …« náhle zamluvila řeč.

»Hedda to ví?« pravil klidně ředitel.

»Ovšem.«

»A kdo jí to řekl?«

»Paní von Riedlstein. Sotva přijely s matinkou, již tu byla, a kdejaká novinka — již ji pověděla Heddě, a proto vše vypravovala a důkladně připepřila. Ze zlosti.«

»Klepna! Kdybych nemusil — eh!«

»Nezlob se, papá. Vymluvila jsem to Heddě. Mama též tomu nevěří.«

»Jak jsi dobrá, Irenko —«

Opět se odmlčeli.

Zdálo se, že Irena by ještě něco ráda zvěděla. Ředitel obrátiv se ke stolku, vzal do ruky arch papíru, jako by chtěl čísti.

»Odpusť, papá, že jsem tě vyrušovala.«

»Již odcházíš?«

»Musím. Mama prý dnes dolů nepřijde. Ani k večeři.«

»Tak?«

»Upokoj se; není jí nic, ale přeje si pouze býti v klidu.«

V tom vešel do kanceláře telegrafní posel a podal řediteli depeši. Ten ji vzal a otevřev ji, prohodil:

»Nu, konečně!«

»Něco důležitého?« tázala se Irena.

»Reichenstein přijede.«

»Tak? A kdy?« Irena skoro vykřikla tato dvě slova tak, že se na ni podíval.

Irena poznala, že se nechala uchvátiti. Aby maskovala tuto chybu, pravila na oko lhostejně:

»Táži se proto, že mne překvapuje jeho příchod, poněvadž nebylo o něm skoro po dva měsíce ani slechu.«

»Je stále na cestách. Byl v Itálii, potom odjel do Belgie, Norska, kde studoval zařízení nových železářských pecí, a dnes mi telegrafuje z Marseille. Jede prý z Londýna. Má prý dobré zprávy. Mám svolati za tři dny generální radu. Do té doby bude prý doma.«

Irena neobyčejně v obličeji zbledla. Jako by nějaké, dole na dně srdce skrývající tajemství chtěla ukrýti, rychle vyšla z kanceláře.

Co slyšela, to jí stačilo.

Na chodbě potkala Heddu.

»Co je ti, Irenko? Jsi tak bledá!« tázala se Hedda.

»Nic, má milá! Nic! Nestarej se! To je pouze kvůli tobě!« pravila Irena.

»Kvůli mně?«

»Samou starostí, aby se již Dušan vyjádřil!«

»Ty zlá —« pravila Hedda.

»Chci, abys byla šťastna, Heddo. Slyšíš? Věř mi! Viď, že věříš? Nevěř ničeho a nikomu! Dušan je neschopen podlosti!«

Hedda poslouchala Irenu s jiskřícíma očima.

Irena políbila ji na čelo a pravila tiše:

»Důvěřuj! Máš ve mně společnici!«

Rychle odběhla po schodech do svého pokoje.

Po celý večer byla roztržitá.

Dušan i Zavalíková, jediní cizí hosté u stolu, divili se jí. Nechápali ji. V některých okamžicích se zdálo, že nedovede ani své rozčilení opanovati.

Dušan se stal v poslední době častým hostem v rodině ředitelově. Byl často zván k obědu při sebemenších a náhodnějších příležitostech a později i k večeřím. Ředitel to pokládal již za jisté, že Dušan a Hedda — — —

Víru tuto podporovala matka, jíž Hedda vyprávěla o úspěších, jakých se domohla u Dušana.

Toto milé, čisté, nezkažené dítě, nevědoucí o lásce, neznající života, lpící vší silou na lásce k matce a na lásce matčině, pokládalo společenské a taktní chování Dušanovo za předsvit červánků, za nimiž jde a přijde sluneční žár lásky. Když odjela s matkou slíbil jí psáti všecky novinky a splnil slib. Psal jí obšírně o všech událostech. Ovšem zamlčel, co se mu stalo. Psal i o toaletách, o počasí, o paní Riedlsteinové, o všech známých, o tom, kdo se žení, a Hedda dychtivě hltala tyto řádky, vykládajíc si každé slovo, z něhož sálala vřelost, za tiché a skryté vyznání lásky.

A v tomto štěstí žila, v ně věřila, na něm do budoucna stavěla plány. Každý podobný dopis přečetla matce a tázala se: »Co tomu říkáš, matinko? Viď, že mne má rád?«

A matka posvědčovala; z počátku pouze, aby dceru nezarmoutila, později, aby jí způsobila radost, až konečně tomu po čase sama také uvěřila. Cítila ovšem, že tyto dopisy nejsou takové, jaké píší milenci, ale to přičítala nesmělosti Dušanově, vzniklé z toho, že je zamilován do šlechtičny, do dcery ředitelovy …

A když se vrátily z jihu, zdálo se jí, že jest Dušan vřelejší a opravdovější. Zvali ho tudíž častěji — jak říkali s mužem — aby se osmělil.

Hedda byla miláčkem matčiným; tato působila na otce, a ten jí již tenkráte, jak přišel od Dušana, řekl, že Dušan jest zamilován asi nešťastně. Poněvadž nebylo nikomu známo, že by kdy byl s některou dámou se nějak zvláště bavil, kromě Heddy, bylo jisto, že je zamilován do Heddy.

A tak se valil tok života těchto lidí klidně dále.

Dnes byl Dušan neobyčejně vážný.

To pokládali za dobré znamení.

Čekali, že snad dnes — či zítra — — — — — —

Po večeři hrály Irena a Hedda čtyřručně. Dušan, který velice horoval pro hudbu a sám též byl hudebníkem, stál vedle Heddy a obracel listy.

Po chvíli Irena vstala a pravila:

»Pane závodní, zahrejte s Heddou tuto sonátu. Mám křeč v pravé ruce a nemohu hráti oktávy.«

Dušan sedl k Heddě a sáhl do kláves.

Ani snad nepozoroval, jak se Hedda zachvěla a začervenala. Hráli.

Irena se Zavalíkovou se potichu bavily na pohovce. Ředitel poslouchal a díval se na tento párek tak spokojeně a blaženě. A bylo také rozkoší dívati se na tyto dva lidi. Oba mladí, krásní, plni života. Hedda nebyla již poupětem. Byla to rozkvetlá růže, plná, sytá, vyzývající zrovna k utrhnutí…

Ředitel, sede na pohovce, nespouštěl s nich očí. Irena a Zavalíková se bavily polohlasem nějakým důležitým, jak se zdálo, hovorem.

A Hedda a Dušan hráli. Oba s jinými a rozdílnými myšlenkami hráli Beethovenovu sonátu, cele jsouce zabráni v hudební krásu.

Dohráli a rozhlédli se kolem sebe. Byli samotní…

»Jste velice dovedný hudebník, pane závodní,« řekla Hedda trochu stísněným hlasem.

»Děkuji za poklonu, slečno, ale při našem povolání není pokdy pěstovati hudbu. Věnuji se tomu velice málo.«

»Hrál jste zajisté velice dobře!«

»S nebožkou sestrou jsme často hrávali.«

»Mezi inženýry jest — tuším — málo hudebníků, viďte, pane závodní?«

»MysIím.«

»A jaká je toho příčina? či by to bylo povoláním? Papá též nehraje,« řekla Hedda tak jaksi měkce.

»Snad povoláním, slečno.«

»Ale vy — přece — —«

»Povolání, slečno. Není to nedostatek smyslu pro krásno a ušlechilost hudby, ale je tu rozpor, veliký a silný rozpor.«

»A jaký?«

»Mezi povoláním a nitrem jednotlivce, či lépe řečeno, mezi jeho duší a hlavou, mezi drsným a mnohdy s hrůzou smrti spojeným povoláním a něžností, ušlechtilostí a dojemností hudby. Mezi její lahodou a vším, čím působí na cit, čím nás povznáší do nekonečných světů krásna, a tím odporným, všedním a tvrdým zaměstnáním spojeným s nebezpečím života, kde se denně díváme smrti do tváře. Jaký to veliký, nesmírný rozdíl! Poesie a prosa, duch a hmota, vesmír a kaluž bláta! To jest, slečno, i příčinou, proč mnohdy se nám přisuzují vlastnosti, jichž nemáme, aneb upírají se nám ty, jež máme —« Dušan mluvil klidně a skoro dojemně.

»Mluvíte teskně, pane závodní.«

»Snad. Ale věřte, že pravdivě.«

»Věřím vám. Snad by se dalo tomu nějak odpomoci —« řekla Hedda, ale sotva dořekla, sklopila hlavu.

»Myslíte? Jak?« Dušan se podíval na Heddu.

Hedda se zapýřila. Chtěla již něco říci, ale zarazila se.

»Nu, rcete, jak?« Dušan ji vzal za ruku.

»Myslím — že —«

»Že?«

»— někdo — — na příklad — kdybyste měl — — s kým hráti. Zapomenouti těch běd života a strázní a hrůzy —«

Hedda nevěděla, co mluví, ale již to bylo konečně venku. Dušan se na ni zadíval a zhluboka vzdychl.

»Zapomenout? Ba ano! Zapomenout. Všeho zapomenout, i toho, že žijeme, jak žijeme a proč žijeme, když nemáme vlastně proč žíti!« Řekl to tak bolestně, že Hedda se na něj zadívala tázavě a po chvíli pravila:

»Jste nespravedlivý sám k sobě. Vy že byste neměl proč žíti?«

»Snad bych mohl říci: komu žíti!«

»Tak či onak, pane závodní. Nechť je životní vaše povolání drsné, jest přece cosi v životě každého člověka, co ho musí povznášeti, a to jest životní naděje do budoucna. Jest skoro trestné říci: nemám proč a komu žíti, říci to s klidem filosofa a stařeckou moudrostí a míti ještě celý život před sebou. Zoufati nad životem mohou starci stojící nad hrobem, u vědomí, že neučinili ničeho po celý život ani pro ty, k nimž měli povinnost, ani pro lidstvo vůbec.« Hedda ponechala svou ruku v ruce Dušanově a domluvivší tato slova, pohlédla na Dušana.

Dušan poslouchal a díval se na Heddu, která tu před ním vykládala životní pravdy. Ona, dosud nezkušená, jemu, muži skutečností i lety zralému!

»NemysIete, slečno, že si libuji v sentimentálnostech mnohých z naší mládeže, zatracuji život, aniž bych jej poznal, vrhám stíny tam, kde jásá sluneční svit, vyhýbaje se povinnostem muže. Nikoliv! Nevěřím ve štěstí z té prosté příčiny, že jest pro mne nedosažitelno. Řecký filosof řekl: »Největší štěstí člověka jest nebýti narozen a to by pro mne znamenalo skutečně největší štěstí!«

»Nenávidíte život?«

»Ano.«

»A proč? Povězte proč?« tázala se měkce Hedda.

»Nelze v něm nalézti štěstí — pro mne!« řekl určitě Dušan.

»Pouze pro mne.«

»Pro vás? Pouze pro vás?«

»Přijde na to, co nazýváte štěstím, aneb co vyrozumíváte slovem: štěstí. Zda statky pozemské, blaho, bezstarostnost či — — —«

»Domluvte, slečno,« řekl jemně závodní.

»— — či pouze štěstí v lásce a v rodině.«

Hedda znovu zahořela po těchto slovech. Ani nevěděla, jak se víc a více zamotává do řeči, z níž chtěla vyklouznouti.

»V lásce a rodině —« jako ohlasem pravil závodní.

»Ano. slečno, v lásce i v rodině. Jedno i druhé jest mně uzavřeno na sedm zámků. A přece tak rád bych žil někomu, věřte, tak rád bych časem v blízkosti někoho zapomněl na všecek trud života, na hrozné mnohdy upomínky svého života. Závidím lidem štěstí, blaho rodiny, vše, co je činí nevýslovně šťastnými. Závidím horníkovi starost, jež ho tíží z velké a četné rodiny. Závidím bídě naději v lepší budoucnost, závidím těm, kdož se chlubí a pyšní svou rodinou, závidím jim všem z naprostého egoismu, ze závisti, že mají to, co mně jest nedosažitelno — — —«

»A proč byste i vy nemohl býti šťasten? Jste tak dobrý, tak učený a při tom všem tak prostý. Vy budete milován, jen chtít musíte štěstí, musíte uměti býti šťasten!« Hedda tato slova řekla se vší vroucností soustrasti.

»Nelze, slečno! Jsou v životě mnohdy překážky, za nimiž skryto štěstí. Jen je odstraniti a rukou sáhnouti po štěstí, ale překážky se mění v hory kotvící buď hluboko v poměrech aneb v samém životě jednotlivcově, jenž se marně namáhá odvaliti je a sáhnouti po skrytém štěstí. A tím mnohdy celý život otráven, ba zničen. Kinou zrození, životu, přírodě, všemu, co je vyslalo bez účelu na svět, a jsou tím nespokojenější, rozervanější a nešťastnější, čím jsou inteligentnější a vzdělanější!«

Dušan přistoupil až k Heddě. Zdálo se, že má cosi důležitého na srdci, že v tomto okamžiku cítí potřebu otevříti jí své srdce a cosi jí sděliti, co ho tíží a dusí. Vzal ji za obě ruce a upřeně se na ni dlouho díval. Cí- tila, že jeho ruce se chvějí, že pálí. Chápala, že se v něm děje cosi neobyčejného. Skoro bolestně pravila:

»A proč byste nemohl býti šťasten?«

»Proč?« Dušan protáhl toto slovo.

»Či snad — —.« Nedomluvila.

»Myslíte, ze mne snad víže nějaká jiná povinnost? Ne, slečno Heddo! Život můj je tak průhledný jako lesní potůček. Nikde kalu, nikde bahna, do něhož bych byl šlápl!«

Hedda se uchytila toho, co jí řekl, a srdce jí zabušilo uspokojením. Lekala se, že překážkou jeho štěstí je snad druhá — jiná žena — tajná láska.

»Chceme-li býti šťastni, musíme uměti šťastnými činiti,« prohodila po chvíli.

»Chtěl bych někoho šťastným učiniti. Chtěl! Věřte, slečno, že chtěl! Celý život bych dal za to, kdybych mohl učiniti šťastnou vás, slečno Heddo,« klidně, ale vřele pravil Dušan.

»Mne?« Hedda se chvěla, div neklesla.

»Ano, vás! Jste dobrá, jste tak krásná, jste milování hodná; zasluhujete býti šťastna, zasluhujete toho, ale já — věřte — modlil bych se za vaše štěstí — — — celým životem bych chtěl vykoupiti hodinu vašeho štěstí, ale moje modlitba by vám neprospěla. Zlo, které vleku s sebou životem, spálilo by mrazem raný květ vašich nadějí!« Dušan mluvil trhaně a přidušeně.

Hedda, slzy v očích, přiklončna k Dušanovi pravila tiše:

»Vy přede mnou něco tajíte, pane závodní. Buď velikou bolest nebo veliké neštěstí. Proč mně nedůvěřujete? Či nejsem hodná vaší důvěry? Svěřte se mi, co je vám?«

»Snad — někdy — Ne — slečno, odpusťte, že vyrušil jsem vás z klidu.«

»Jsem vám lhostejná. Viďte?« pravila chvějícím se hlasem.

»Nejste, Heddo —« po prvé ji tak pojmenoval. »Nejste! Jste mně vším, věřte, že jste mně vším, vzpomínkou i modlitbou, štěstím i bolestí, blahem i neštěstím. Jste mou dobrou sestrou, již miluji celým svým cítěním i celým životem!«

Hedda, vykládajíc si smysl slov ve vyznám lásky, nepostřehujíc bolestný osten skrytý v oněch slovech, sklonila hlavu až na jeho prsa a zašeptala:

»Jak jsem šťastna!«

A Dušan políbil ji na čelo …

---