Na šachtě/Díl II/XV

Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma
XIV	XV	XVI

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 175 - 182. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V tutéž dobu Hedda dlela v pokoji nemocné matky, jíž se poněkud ulevilo. Hedda jí něco předčítala a pak vidouc, že matka klidně a tak dobrácky s úsměvem se na ni dívá, nechala čtení a políbila matku.

»Jak jsi krásná, matinko,« pravila.

»Ty dobré dítě. Lichometko malá. Ty jsi krásná a zůstaň krásnou. Já už toho nemám potřebí,« podotkla nemocná, hladíc Heddu.

»Ach, vím to, že nejsem krásná, ale chtěla bych býti krásnou tak, jako Irena. A víš proč, matinko?«

»Nuže?«

»Abych se všem líbila.«

»Ale Heddo,« pravila nemocná vyčítavě.

»Ano, matinko, abych se všem líbila a nejvíce tomu…« — Zde se Hedda zarazila a zrůměnila ve tváři.

»Koho máš ráda? Jen to dořekni, ty velké dítě,« pravila klidně matka.

»Ano, matinko. Ano,« šeptala Hedda.

Nemocná hladila ji po vlasech.

Po chvíli Hedda pravila:

»Prosím tě, matinko, co je to láska? Totiž nemysli, že jsem taková husička z ústavu, jež neví, co to je láska. Ale ráda bych věděla, jak se pozná onen pocit pravé a jediné lásky, totiž takový pravý, nefalšovaný pocit opravdové lásky. Nerada bych, aby si mne někdo vzal a já bych po čase poznala, že ho nemám ráda, že to nebyla pravá láska.«

Hedda mluvila s onou dětskou upřímností, s níž se obrací dcera k matce — opravdová nevinnost, žádající ochranu u zkušenosti stáří a srdce matčina.

»Mé dítě, to pozná každá žena sama.«

»Nepozná, matinko. V ústavě nás tomu neučili. Tam vůbec slovo láska nesměly jsme vyslovit a teď v životě — — jak si mám sama poradit?«

»Ty velké, dobré moje dítě.« pravila měkce nemocná, ovinujíc ruku kolem hlavy vedle ní sedící dcery. »Jak nerada, věř, dávala jsem tě do ústavu na vychování, a přec jsem tomu opět ráda.«

»Tam neměl mne nikdo tak rád, jako ty, matinko,« řekla dojemně Hedda.

»Věřím. Naučíš se tam mnohému užitečnému, ale nikdo ti nemůže poskytnouti, co poskytuje láska matčina. Bojí se tam vysvětliti budoucím ženám lásku i mateřství, a přec je to tak důležité pro budoucnost dívky. Než jak, mé dítě, mají tam ony ženy vysvětlovati lásku, její vznešenost a posvátnost, když samy jsou bez lásky? Vykládají theorie, anebo varují před rozplameňováním divoké fantasie dívčího citu: jak mají učiti mateřství, když je nepoznaly? Mají mluviti o svatých citech matek, bolesti mateřské, žalu i radosti, a vše to je jim cizí. Je to, mé dítě, zvrácené vychování, je to chladné papouškování, je to rozdíl, jako když ti řekne přítelkyně: ‚On prý tě má velice rád‘, a když slyšíš jeho vroucně zvolati: ,Mám tě z celé duše, nevýslovně rád.'«

»A proč jste mne tam, tedy, malinko, dávali?«

»Ba věru, proč. Bud ráda, Heddo, že jsi ušla tomu poznání, jaké učinila Irena.«

»Tu vychovala hlavně teta.«

»Ba, teta. Ach, ta sestra. Domnívala jsem se, že přinese do rodiny onu eleganci salonů, onu výchovu, již jsem nepoznala nikdy a nikdy si ji neosvojím. Víš, že jsem z chudé rodiny. Když si mne bral tvůj tatínek jako chudý neznámý horní asistent v Lubně, nenapadlo nám, že někdy se octneme na této výši a v tomto bohatství. Za to děkujeme tatínkově píli. Než teta — ach, nedobře jest zle mluvit o mrtvých — vychovala Irenu. Vnesla sem tolik Paříže, že jsme své původní češství v tom ztratili, ba my jsme i sebe ztratili. — Nemocná, nemohouc se věnovati tvé výchově, chtěla jsem tě zachrániti, a proto jsem tatínka pohnula k tomu, že tě dal do ústavu na vychování.«

»Je to veliká škoda, že jsem nebyla u tebe stále?« tázala se Hedda.

»Není, mé dítě. Není. Jsi dobrá a budeš zajisté šťastná. Dovedeš šťastným učiniti, a to je velice mnoho. Irena dovede šťastnou býti. Toť rozdíl, veliký rozdíl, a zvláště v manželství. Chceš-li býti šťastnou, musíš umět šťastným činiti. Potom nalezneš v manželství ono štěstí, o němž sní a po němž touží dívčí srdce. Pak budeš šťastnou matkou i ženou. Toť veliké poslání ženy — matky. A v tom máš odpověď na otázku o lásce. Co to jest milovati? V lásce je sebeobětování. Když cítíš, že bez toho muže, jehož miluješ, nelze žíti, že bys byla hotova pro něho obětovati všecko, podstoupiti vše, snésti hanu a neopustiti ho, když všecko ho opouští; věřiti, že je nevinen, když celý svět by volal vinen; potom je to ona pravá láska, ona posvátná úcta k muži, jemuž odevzdáváme sebe v manželství, ztrácejíce v něm své já, svoji samobytnost, ale nalézajíce v něm oporu a všecku onu sílu, jež nás ochraňuje, staví na roven společnosti a uplatňuje nás. Ovšem, musíme dobře pozorovati, zda onen, jemuž vše toto obětujeme na oltáři lásky, jest této oběti hoden. Ne vždy srdce, ale i srdce s rozumem má býti vůdcem v lásce.« Nemocná se zadívala na Heddu.

»Tak o tom krásně umíš mluvit, malinko. Ale pozoruji, že je to velice těžké, býti dobrou ženou a dobrou matkou. Věř, já toho nedovedu. Neumím a nedovedu toho, co se žádá na nás. Raději řeknu každému pravdu, že by ze mne nebyla ani dobrá žena, ani dobrá matka; alespoň žádného neoklamu,« pravila Hedda smutně.

»Nikoli, mé dítě. Jsi ještě mladá a nezkušená. Život je krásný, ale musíme umět vše v něm ke štěstí sobě přizpůsobit. Ach, jak málo je ke štěstí mnohdy zapotřebí.«

»Vždyť se nemusí každá dívka provdát.« mínila Hedda.

»Nemluv tak, Heddo. Jest úkolem a posláním ženy, provdati se a býti matkou. Na nás jest působiti dobro. My máme býti onou rosou, jež leskne se na mužových skutcích dobra. Nejsou muži zlí, ale musíme je dobrými učiniti; musíme se přičiniti o to, aby domov, žena a děti byly jim nejdražším na světě. Když se provdáme, máme jako ženy u muže cenu pouze relativní, je to pro něho něco neobyčejného. Ty první chvíle jásavého opojení činí nás v jeho očích druhem drahocenné hračky. Teprve později nastupuje vážnost; teprve až jsme matkami. Větší cenu u muže má vždycky matka než žena. A proto, mé dítě, se vdáváme. Zejména náš národ má zapotřebí dobrých matek. Můj otec, ač byl v cizině malým úředníkem, nezapomněl vštípiti nám do srdcí onen plamen lásky k rodné zemi. Žel, že nyní v těchto poměrech, v nichž žijeme, národní cit úplně otupěl. To, co mně bylo posvátným odkazem otce, bylo by vnukům posměchem.«

Nemocná se zadívala do prázdna, jako by chtěla oživiti vzpomínky dávno zašlých dob chudého, neutěšeného dětství, jež bylo ve vzpomínkách přece jen tak krásné a půvabné. Nikdy ještě před Heddou tak otevřeně nemluvila jako dnes. Jako by ji něco strašilo, tak ji vše nutkalo ke sdílnosti.

Zažila v mládí trudné chvíle, a přece, vzpomíná-li na ně, jak se jí stýská po té prostotě v chudé světnici. Otec úředník, daleko zavály do Štýrska, protloukal se životem dost nuzně. Matku skosila smrt. Zemřela touhou po české půdě. Po její smrti se otec věnoval výchově dvou svých dcer. A nedočkal se, chudák, štěstí, zříti ovoce této výchovy. Zemřel, sotva že se provdala. Neuzřel ani její štěstí, nezažil blahobytu, ale neviděl též, jak žila sestra v Paříži. Dovedla rozpoznat rozdíl mezi sebou a sestrou. Viděla vše, ale nechápala příčin vzniku onoho rozdílu. Přičítala to prostě — životu pařížskému.

Později viděla, jak stoupá s mužem do závratné výše a budí obdiv, úžas i závist. A přece nebyla tak nešťastná, jak se všichni domnívali. Šlo to velice rychle vzhůru. Až se jí hlava zatočila. A k dovršení všeho stihla ji choroba. Než, nenaříkala. Vymkla se ze společnosti, v níž jí nikdy nebylo volno. Vždycky se jí zdálo, že tam nepatří. A mezitím, co její muž dobýval úspěchu za úspěchem, hromadil bohatství, žila sama své nemoci a bavila se pouze svými vzpomínkami na minulost. Tato osamocenost vypěstila v ní klidné nazírání na okolí a zachovala v ní onen základ mravní i národní, otcem založený.

Leč později viděla, jaké neslo ovoce, že domácnost ponechala sestře, vrátivší se z Paříže. Z počátku byla ráda, že místo cizích vlastní krev bude míti dozor nad nejstarší dcerou. Svěřila jí výchovu i domácnost. Věděla, že sestra, zvyklá velkému světu, znající jeho požadavky, dovede důstojně representovati domácí paní. A věřila, že Irena, vstupující do života, nemůže míti lepší vůdčí hvězdy než dámu, znající onen život, jeho prohlubně, bahna a močály, kde tak často hrozí ženě nebezpečí, a kam mnohdy zapadá hlouběji a hlouběji, až zanikne.

Jak bolestně byla překvapena později, vidouc, že Irena, dosti již povahou nakloněná k excentrickým výstřelkům, našla v tom pravou mistryni v tetě. Žák našel učitele. Zavedeny domácí zábavy velkého slohu, středeční večírky, plesy domácí a mnohé ztřeštěné nápady, skrývající se pod názvem »zábava«, našly tu svoji aranžérku.

A Irena byla u vytržení. Dělala vše, co teta vymýšlela, a později uplatňovala i nápady a kombinace vlastní. Než teta zemřela, byla v tom již mistryní a po ušlapané cestě, odvažujíc se všeho, budila obdiv nebo odpor, podle toho, jak kdo bral celou tuto zábavu. Než bylo pozdě zastaviti tento divoce již rozjetý povahový stroj.

Matka poznávala, co se děje, a viděla propast, kam se dcera musí zřítit, ale poznala vše, když bylo pozdě zvolati: stůj! Mluvila s mužem, ten neviděl v tom nic zlého. Vždyť sám »Gewerke« je unesen duchaplností Ireninou. Okouzluje, a proto má tolik nepřátel.

Otec neviděl v honu a shonu životním, co viděla nemocná, churavá matka.

Přirozeně.

A matka mlčela. Bála se určitě vystoupiti. Nezapomněla dosud vyčítavého výkřiku mužova:

»Proč jsi mi neporodila nějakého syna? Čtyři dcery a žádný syn. — Nuže, nechť Irena vynahradí mně syna.«

A matka, nemocná žena, domnívala se býti vinna, že neporodila syna, a že je matkou čtyř dcer. Brala vinu všechnu na sebe. Zde právem — nerozhodovala. Byla zvyklá trpěti. Mlčky snesla onu výčitku a nebránila té sebevětší ztřeštěnosti. Byla ráda ve svém pokoji a později, když lékaři poručili lázně, byla šťastna daleko tam o samotě, ačkoliv ráda, velice ráda se vracela zpět do rodné země. Zůstala takovou, jakou ji otec vychoval.

Věnovala se dětem, pokud jí bylo možno, a hleděla zejména dorůstající Heddu vzdálili vlivu Irenina. Znala povahu Heddinu. Věděla, že je dobrá, upřímná, prostá; chtěla jí zachovati nevinnost, a čím jí více k sobě poutala, tím větší mezera dělila ji od Ireny. Konečně se nedala zakrýti ani před lidmi ona chladnost mezi matkou a dcerou; i na veřejnosti pozorována pouze obřadnost, společenská forma povinnosti, ale nikoliv láska. Matka i dcera plnily k sobě navzájem, co bylo nutné před lidmi; a poměr společný, ačkoliv zůstal ve formě zdvořilosti, byl chladný a napjatý jako mezi dvěma lidmi, jež cítí, že jednou dojde mezi nimi ke konfliktu.

Za to matka cítila blažené chvíle mateřství ve společnosti Heddině, v níž pozorovala všecko své mládí a viděla rozdíl výchovy mezi ní a Irenou.

Nejmladší Ella byla dosud dítětem, ale zdálo se, že se kloní více k Heddě, ačkoliv se zračila v povaze její hrdost a ctižádost otcova.

Hedda se dívala na matku. Nevěděla, co letí myšlenek její hlavou; domnívala se, že snad řekla něco, co matku zarmoutilo. Hleděla to napraviti.

»Nezlob se na mne, matinko. Prosím tě. Mám jenom tebe,« žadonila, líbajíc ruce matčiny.

»Na tebe, miláčku, se nezlobím. Vím, že miluješ, vím, koho miluješ, a doufám, že bude tebe hoden. Dušan je z nejlepších lidí, jež znám. Je pevného, silného, nepod- dajného charakteru, ale citlivý a dobrý. Je to obr s duší a srdcem dítěte. Važ si ho. Jen jednoho se obávám —«

Hedda se zahleděla na matku v úzkostech. Až do dnešního dne nikdy s ní takto otevřeně nemluvila.

»Obávám se, zdali jsi jista, že tě miluje ?«

»Jsem, malinko, jsem,« rychle odpověděla Hedda, rdíc se ve tváři.

»Řekl ti to?«

»Neřekl, ale je ke mně tak pozorný, tak rád se mnou mluví, tak něžně se chová, vyhledává mou společnost. A to je láska, malinko. To je láska. Vím to, tolik přece lásce rozumím.«

Hedda skryla obličej na vyhublá ňadra matčina.

»Kéž by ses nemýlila, abys později byla ušetřena bolu. Nu, uvidíme. Snad se naskytne příležitost mluviti s Dušanem.«

»Ó, má dobrá, má drahá matinko!«