Na šachtě/Díl II/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 14 -24.
Licence: PD old 70

Soukup vešel do svého bytu celý rozrušen. Nenáviděl všecku tu sprostotu. Ačkoliv ji tolik poznal v životě, surového jednání na závodech i mimo ně, přece tomu nemohl přivyknouti. Protivilo se mu vše, co znehodnocovalo člověka. A opilé lidi, soudruhy, nenáviděl.

Vešed do světničky, vzpomněl si, že je dnes u něho slavný den. Kdyby byl slyšel poslední slova Vujčíkova, byl by měl celý večer pokažený. Na štěstí ho žena odvedla.

Malá Bětuška oblečena do bílých šatů tak toužebně čekala, až bude moci vyjíti ze zadního pokojíku, kde byla uschována, čekajíc pokynu matčina.

Soukup se napřed důkladně umyl a převlékl a pak teprve zasedl v pokoji ke stolu.

Čekal. Věděl, co přijde.

Rázem se otevřely dveře a obě Bětušky vešly. Malá Bětuška počala odříkávat! přání, jemuž ji slečna pěstounka v mateřské školce byla naučila, a v polovici se dala do pláče, vidouc matku plakati.

I Soukup sotva se zdržel slz. Bylo mu tak blaze v tomto okamžiku.

Zulíbal děcko i ženu. Obě tak vroucně, tak vřele tiskl k sobě. A jak byli seskupeni, pojednou se ozval vedle nich písklavý hlas ubohého mrzáčka, který přiskákal k otci, chtěje býti také účasten — lásky.

»Mama — tata,« vyrážel ze sebe. Matka, vzavši ho do náručí, zlíbala ho vroucně a pravila:

»Vladimírek přichází ti rovněž přáti, tatínku.«

Soukup políbil chlapce a vzav ho od ženy, posadil si ho na klín. Hrál si s oběma dětmi, zatím co žena dávala na stůl večeři.

Bětuška vyptávala se otce na mnohé věci, o nichž jí vyprávěl, žádajíc vysvětlení, a sama vypravovala, čemu se byla učila ve školce.

Malé dárky ležely před Soukupem na stole. Byly to praktické dárky »vázaného«, které malá i velká Bětuška darovaly.

Štěstí zazářilo nad nimi. Plně a jásavě zazněl u nich chorál, opěvující rodinné blaho, mír a klid manželství. Nebylo u nich nesouzvuku. Žádný disonanční tón neudržel se při nich dlouho. Sotva se ozval, již ihned vyrovnán smířlivým, ladným akordem lásky. Bětuška byla ženou vzornou, matkou pečlivou. Věděla, jak učiniti muži domov příjemným a útulným.

Veliká vášeň lásky u obou pominula. Soukupovi na skráních — ačkoliv nebyl stár — první vlákna stříbrná se zaleskla. Chápali, že manželství uklidnilo mysli jejich, že zregulovalo obapolný jejich styk,. jejich spolužití upravilo a tím je chránilo před tím, co považovali dříve za pásku, udržující je pospolu. Žili klidně a šťastně. Manželství jejich bylo předmětem závisti. Mnozí muži poukazovali na Bětušku a mnohé ženy na Soukupa. Jedni tomuto zásluhu připisovali, druzí opět Soukupce. Jisto bylo, že sám Dušan častěji se ptával Soukupa:

»Nu, jak se vede? Jak se vám líbí ve stavu manželském? Co dělá Bětuška?«

A nesla-li oběd Soukupovi a on ji uviděl na nádvoří, nebo ji náhodou potkal, zastavil se s ní a několik slov promluvil. Mnohé ohrabovačky »z placu« vidouce to, nějak významně na sebe pohlédly.

Dušan nečinil tak, aby slyšel slova díků, ale aby byl jaksi ujištěn, že toto spojení je šťastné. Rád viděl Bětušku, vždycky mu připomenula sestru nebožku a čas uprchlý. Rád s ní promluvil. S ní, i se Soukupem. Pošinul ho hodně kupředu. Až to u jiných budilo závist.

Soukup byl prvním strojníkem na »Hermině«. Jeho slovo bylo rozhodující. Byl spolehlivý a ve službě přesný, a proto nic nehleděl závodní Dušan, že ostatní se mračí, nebo že závistivě na Soukupa pohlížejí, a přál mu. Z duše mu přál. Vždyť vše, čím byl Soukup, vděčil Dušanovi a tento s hrdostí se hlásil k tomu, a když horní rada Bajer sám na Soukupa a jeho rychlého postupu vzpomínal, neb na tento postup narážel, hájil ho Dušan celou silou přesvědčení, které koná dobro z naprosté spravedlnosti pochodící, z uznání zásluh a práce.

Dušan by byl i každého jiného s toutéž radostí a ochotou doporučil, jako Soukupa, byl by i jiným přál, ale viděl a uznával, že toho nebyli hodili. Vždyť se přesvědčil sám, že mnohé nečinili jen Soukupovi na vzdory. Mnohé, často i odvážné vzdory ze msty bylo Soukupovi snášeti od soudruhů. A vše to pouze proto, že kdysi veřejně závodní o něm pronesl:

»Soukup jest jediným dělníkem na závodě našem, jenž pojímá opravdově své povinnosti a s láskou přistupuje k práci.«

Tímto výrokem, jímž otevřeně hájil postup Soukupův nahoře, v radě, poštval proti sobě velice mnoho dělníků druhých.

Mnozí byli by mohli docela klidně onen výrok snésti jako trpkou pravdu aneb přičiniti se, aby úsudek závodního o nich byl změněn, ale neučinili tak. Naopak, zášf, nenávist a závist vznikaly v srdci jejich proti závodnímu i Soukupovi.

Jedním z nejzarytějších odpůrců Soukupových byl Bogda. Jeho výklad tenkráte na Střelnici, vhozený do prsou soudruhů, se ujal. Jako zrno v žírné půdě zapustilo kořeny v srdcích, co tenkrát vyprávěl Bogda. Přátelé Soukupovi více všímali si nyní poměru jeho k závodnímu a tohoto opět k Bětušce.

A zdálo se jim... že — — —

Více než dva roky uplynulo od oné doby. A nic se nezměnilo. Závodní se neoženil. Brzy po svatbě Soukupově opět ho povýšil. Dušan byl kmotrem dítěti Soukupovu. Na Bětušku byl přívětiv a laskav, kdykoliv ji na závodě potkal. Ba dvakrát jda prohlídkou kolonií, zastavil se u otevřeného okna bytu Soukupova a mluvil s Bětuškou, a Bogda tenkráte dobře slyšel, jak se jí vyptával na dítě, a když Bětuška pravila, že chlapec stůně, slíbil poslati svého lékaře. Ba Bogda slyšel, jak Dušan sliboval poslati chlapce na kliniku, až prý doroste, aby inu věhlasný lékař operací navrátil aspoň možnost, aby prý mohl mezi děti. O kom jiném tu byla řeč, nežli o mrzáčkovi? Bogda viděl, jak Soukupová děcko ukazuje, a slyšel, jak Dušan prohodil:

»Ubohé dítě, ubohý náš mrzáček.«

A z toho všeho utvořil si jakýs takýs celek. Tím doplnil ještě, co domníval se věděti, a z této své moudrosti uštědřoval po kapce svým soudruhům.

»Ach, copak já, kdybych já chtěl mluvit,« říkal často. »Ale to víte, jsem příbuzný, ale vím, ej, vím. No, jen kdybych mohl. Ale ať nás nedráždí, nebo sakra — jednou —«

Tak často se chvástal Bogda před druhými. A věru, že neměl nouzi o posluchače. Rozneslo se to po šachtě. Sletělo to dolů pod zem. Nahoře mezi stroji se to potulovalo. »Na place« mezi ohrabovačkami, jež přikusovaly si tuto pochoutku se suchým chlebem k obědu, a večer v »kasárnách« tvořilo to součástku rozhovorů před spaním.

Něco o tom zaslechli i úředníci. Jen hlavou přikývli. Dozvěděli se to od dozorců pod pečetí tajnosti a jen hlavou přisvědčovali a usmáli se. Zdálo se, jako by chtěli říci: »To už dávno pozorujeme. To už víme.«

Všichni věděli mnoho a žádný jednotlivec nevěděl nic. Nic určitého, nic opodstatněného nikdo nevěděl, ale zvěst se nesla dál.

Letěla závodem.

Ti, jichž právě se týkala, nevěděli o ní praničeho. A zatím se nad nimi stahuje podezření.

Kdyby Soukup nebyl nejlepším pracovníkem, vyznamenaným, snad by mu to tak neškodilo, co o něm vyprávějí. Snad by to bylo i vyznamenáním. Snad by ještě žárlily mnohé, že pan závodní... Ale tak?

Zdatnost Soukupova, jeho duchapřítomnost při práci, jeho odvaha, jeho pilnost, vše to jim nebylo ničím; vše, čeho dobyl Soukup svým vlastním přičiněním, zdálo se jim, že vše to získáno je protekcí závodního Dušana.

A příčina této protekce? Prý Bětuška. Tak potají tvrdil každý.

Zdálo se jim to vše jednoduché, tak průzračně prosté. Vše se tak shodovalo a doplňovalo. Znali přece Soukupa, když byl táčkařem, a jak dnes nad nimi vysoko stojí. V tom musí býti něco jiného. Proč nikdo z nich tak rychle nepostoupil? Proč nikomu z nich nebyl Dušan nakloněn tou měrou, jako Soukupovi?

Proč? Zač? Aha — víme ...

To bývalo zakončení rozhovorů o tomto thematě. Toto potajmu nevyslovené podezření bývalo majetkem všech, stejně záhadné a tajemné, jako jejich víra. Toto »něco«, čeho nechtěli chápat, nebo čemu porozuměti zúmyslně se vyhýbali, ovládalo všecky: muže i ženy.

Ženy.

Zde to bylo ještě horší. Ženy bez vzdělání, bez inteligence rozebíraly zde záhadu, již nechápaly. Mnohými ženami vyprávěny byly celé události s onou sprostou a nahou otevřeností, jíž byly schopny ženy závidějící a nepřející.

Odtud nesla fáma tyto zvěsti dále, možno říci šíře. Dcerky těchto matek, posluhující často v rodinách dozorců a administračních úředníků, jimž nelze vydržovati služky, svěřily, co doma slyšely, v rodinách zaměstnavatelů, paničkám, jako tajnost. Odtud šla pověst výše. Jako po stupních šla hodnostmi od padesátizlatkové měsíční honorace, až se dostala ke služkám vyšších úředníků a tím i do rodin honorace, kde nad tím, co slyšeli, pokrčili rameny aneb se dvojsmyslně ušklíbli.

Byly ovšem mnohé z paniček dobře vychovaných, které nepřály si slyšeti novinek z trhu ani nezapřádaly konversaci se služkami o tom, co v té či oné rodině se udalo, aneb co ten či onen mužský dělá. Ale byly opět mnohé a zvláště kde měli dcery již notně vdavek chtivé, kde s pravou gourmandskou chutí hltaly, co jejich kuchyňská Hebe z trhu přinesla.

»Ah tak — hm... hm... A proto tedy — nyní víme, proč se všemu vyhýbá... Nu ano... Zapletl se... Bojí se skandálu ...«

Takové a podobné málo lichotivé výkřiky vyrážely z hrdla tyto Vestálky. Tím prudší, ostřejší s výrazem spravedlivého hněvu — čím starší tyto Vestálky byly. Nejvíce rozhořčeny a spravedlivým hněvem zachváceny byly třicetileté. Nejméně osmnáctileté. Zato matky těchto třicetiletých přímo zuřily vztekem.

Je to vysvětlitelné, povážíme-li jakou partií byl závodní Dušan. Člověk krásný, mladý, bohatý, samostatný, v postavení přímo záviděníhodném, s kariérou a jinými užitečnými věcmi.

A tak se zahodil s ní — fuj!

Co byla a čím byla ta — ani vyslovit nechtěly to jméno. Bývalá služka. Aha! Však už to chápou. Byla kdysi jeho služebnou, byla u něho posluhovačkou a později i hospodyní. Pátraly i po tom, kolik bylo Bětušce roků, když k němu přišla, a až s překvapující jistotou upletly pásmo skutků a upředly z konopí rozcuchaných cucků pomluv přadeno jistoty.

Na všecko přišly...

A co nevěděly matky, dcery vyšetřily. Odpolední společnost u paní Zrzavé, choti vrchního oficiála, položila si za povinnost tuto celou záležitost vyšetřiti. Velectěná paní Nová s dvěma dcerami, paní Černá s dcerou, Náprstkovy slečny, jež se mohly — dík svému stáří — pohybovati všude bez nebezpečí, a jiné a opět jiné zasedly na soudnou stolici, aby vynesly strašlivý rozsudek.

A odtud šlo to dále, šíře i výše.

Bez telegrafu, systému Marconiho, dostalo se to i do rodin inženýrských.

A tam rovněž, aspoň na mnohých místech bylo to přetřásáno a pikantně rozebíráno.

Ke cti mnohým budiž řečeno, že byly rodiny, které zapověděly si každou zmínku podezření. Ale těch bylo málo. Byly ojedinělé rodiny, kde se tomu smály, nemohouce uvěřiti, že by Dušan mohl se tak snížiti, že by toho byl vůbec schopen. Vždyť jemu bylo všude možno vejíti. Jeho postavení dovolovalo mu všude zaklepati. Než přece, stín, vlekoucí se za každým podezřením i tam se plazil.

Mnozí úředníci i vyšší pocítili cosi, jako tajnou radost, uslyševše tuto zprávu. Ti, kdož Dušanovi záviděli lásku a přízeň horního rady, netajili se mezi sebou svou škodolibostí, jíž připepřili své poznámky.

A tak se nesla a vlekla od závodu do závodu a od rodiny do rodiny, jako červená nit tato zvěst, a čím dále od středu, tím byla černější a čím níže v davu sprostší, špinavější a ošklivější. Hyena, vyhrabávající ze hřbitova cti prohnilé páchnoucí mrtvoly pomluv...

Pouze tři lidé o tom ničeho nevěděli: Dušan, Soukup a Bětuška.

Tito lidé šli volně davem, směle a pevně hleděli kolem sebe a nepozorovali, jak ty pohledy, jimiž okolí je provází, jsou podivné, jako by se jim posmívaly, jako by každý ten pohled byl výstrahou všem ostatním.

O závodním ovšem nemohli tak zřejmě a nahlas mluviti, aneb drze a směle na něho se dívati. Nejsmělejší z nich ti, kdož měli nejvíce odvahy po straně mluvit, stáli před ním uctivě a na každý jeho dotaz služebně odpovídali: »Ano, prosím, pane závodní,« a odpovědi tyto byly tak uctivé a skoro poníženě pronášeny.

Snad jedině dva či tři subalterní úředníci jámy »Hermina« věřili, že na věci není zbla pravdy. Ostatní se tomu smáli, říkajíce:

»Vždyť na tom není nic zlého. Což na tom! Že... Dělají to jiní také a budou to dělati nadále. To je toho, že — hm... Aspoň se nemusí starat o děti nemanžel- ské ... Jde pouze za kmotra — —«

A tomuhle vtipu, který se jim zdál nejpodařenější, se smáli.

Jinak bylo se Soukupem.

Kdyby byl jen trochu pozorně dbal okolí, byl by se musil dovtípit, že odpovědi soudruhů byly dvojsmyslné.

»Nechte toho, neporoučejte Soukupovi. Však on mu pan závodní poručí.«

»Nechte Soukupa, pan závodní jde.«

»Nevíš, Soukupe, je-li doma pan závodní? Nebo snad se šel podívat na svého — eh — chci říci na tvého prince?«

»Soukupe, pan závodní se ptal, byla-li zde již u tebe tvá žena s obědem.«

Takové a podobné otázky i odpovědi slyšel Soukup, ale nenalezl v nich nic podivného. Byl rád, že o chlapci mrzákovi se nikdo hrubě nezmínil.

Nadřízení mnohdy s nejmenší věcí posílali Soukupa k závodnímu, takže musil tento připomenout, aby podobné maličkosti vyřizovali sami.

Podivné! Závodní Dušan byl stále ve stejné lásce všech, ale od té chvíle, kdy domnívali se přistihnouti ho při slabé chvilce, od okamžiku, kdy vzniklo u nich podezření, že je to poťouchlý pokrytec, silně povolila úcta k němu. Vážnost dovedl si udržeti svým postavením představeného a odbornou zdatností, ale úcta zmizela.

Jeho měkkost v jednání, cosi skoro by se mohlo říci ženského — nikoliv zženštilého — co bylo jim všem dříve tak milé a příjemné, zdálo se jim líčené a pokrytecké a dávalo jim právo podezření své upevňovati.

Kdykoliv nyní dával rozkaz Dušan na dvoře »na placu« ohrabovačkám, kdo mohl, přiblížil se, aby slyšel, co závodní povídá.

Stalo se jednou, že vzal si »z placu« jednu ohrabovačku — jež byla náhodou velice hezká a mladá — k čištění svého bytu, kterážto práce trvala týden, a znovu se rozezvučel hovor a znovu bylo látky k rozšiřování a litováno »ubohé, zavržené Bětušky«.

»Už se jí nabažil.«

»Holky, včil půjdete jedna za druhou.«

»To bude jako u asentýrky.«

»Která si ho udržíte — —«

A děvuchy, smějíce se odpovídaly:

»A což na tom?«

»Lepší je to, než zde ‚na placu‘.«

»Nic nedělat celý den.«

»Co z toho mám. že jsem »na víru« s Frantou Lepájem.«

»Dření společné je z toho, že ...«

»Nic bych si, holky, z toho nedělala. Na mou duši, hned bych šla k závodnímu na místo Bětčino.«

»Včil musíš říct na místo Helenino,« opravily ji druhé, narážejíce na soudružku u závodního poklíze- jící.

V tom vyšel závodní nahoru na roztřiďovače uhelné a vida, že ohrabovačky v hovoru nechaly zasypat trychtýře kusovým uhlím, zvolal mírně:

»Nuž, co pak si tak důležitého vypravujete, že zapomínáte odebírat?«

A děvuchy, jako by při zlém skutku dopadeny, začervenaly se pod černým prachem a honem počaly pracovat.

Podobné hovory a rozhovory končívaly bez zvláštního efektu, a možno říci, že úsudky těchto lidí byly nejnevinnější, byť sprostě a neomaleně vyjadřované.

Za to inteligence, pravá a talmová, ta honorace nafoukaná svou domýšlivostí a nadšená svou povýšeností domnělou; část oné inteligence peněz, bez ducha a bez citu, bez ohledu k druhým, brodila se po pás nahým tělem v kalných vodách pomluv a podezřívání.

Zde v tomto kraji, vlastně v tomto městě, kde nejčastěji pohromy, zničení sta lidských životů, katastrofy, otřásající celou veřejností, mají krátký život několika dní, tato událost, poněvadž byla pikantní, nemizela z rozprav, zapřádaných při jakékoliv náhodné příležitosti.

Ba došlo tak daleko, že dáváno pozor na závodního. Nebyl-li někde, kde byli všichni, neb aspoň většina pohromadě, hádáno po příčině, a nemluveno-li hlasitě z obavy, tož za to tím více mluveno očima a tahy obličeje.

Než dosti již o tom, co se dělo za zády těchto tří lidí. Snad se naskytne příležitost, kdy oni se dovědí o tom, co my již z výše pověděného známe.