Na šachtě/Díl I/VIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VIII.
Autor: František Sokol-Tůma
Zdroj: SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 78-96.
Licence: PD old 70

Soukup se díval na Bětušku, která ležela podle něho na bílém lůžku. Díval se na ni s onou něžností a zálibou milence, který nevidí nikoho kromě své zbožňované a zároveň s onou blahou spokojeností muže-samce, jemuž se dostalo rozkoše náručí ženina.

»Tak jsi to nemyslel ráno doopravdy?« — tázala se Bětuška již v polospaní.

»Nikoliv.«

»A proč jsi to tedy říkal, že mne opustíš?«

»Poněvadž jsem měl na tebe zlost.«

»A proč?«

»Ty víš —.«

»A nyní už nemáš?«

»Nikoliv . . .«

»Nu, tak vidíš, že jsem — měla —«

Nedomluvila poslední větu.

Usnula s úsměvem spokojenosti na rtech.

Soukup se díval chvíli ještě na její mírný obličej, na plavé, večerním světlem skoro zlatem se lesknoucí vlasy, na plná, bujná ňadra, vykukující zpod kraječek bílé košile a zdálo se mu, že není krásnější ženy. Zabil by toho, kdo by mu toto náručí, toto tělo, tuto ženu, dýchající celým životem jen pro něho, chtěl vzíti, zneužíti nebo ukrásti. Tak nějak úzko se mu stalo pojednou. tak jako by měl mu někdo ji odciziti. Proč mu přišla tato úzkost právě nyní? Proč mu usedl na duši tento stesk, skoro bolest možnosti ztráty? Nemohl to pochopiti.

Cítil ještě nyní horký její dech, sálající nezkrocenou vášní ženy toužící a milující, ret jeho dosud hořel těmi polibky vášnivými a opravdovými, ňadra jeho dosud hřála dotykem ňader této ženy. rozkoš požitku skoro ho omamovala a přece — — Tento cizí pocit, rušivý, disonanční zvuk proletěl mu nitrem. Nemohl pochopit, jak se mu dostal, jak se zrodil.

Či snad zůstal tam ohlas, echo toho, co před chvílí slyšel? V tu chvíli, kdy držel Bětušku v náručí, kdy mu celá náležela, s celou svojí ženskostí, kdy obětovali na oltáři lásky oběť nejsvětější, posvěcenou božstvím a lidskostí — ozval se na chodbě divoký, ječivý nářek chrapotných hrdel. Byla to Neureitrová s dětmi, vracející se z márovny od mrtvoly svého muže.

Divoce naříkala, proklínala všecko kolem. Měla příčinu. Zaniknul ten, kdo byl otcem jejích dětí. Zdálo se Soukupovi, že v tom okamžiku Bětuška ho divočeji v náruč sevřela . . .

Zde kvetl život. Jaro života se vracelo. Snad jeho obroda a tam — vedle — smrti prokletí, hřích, zánik ... Oni v náručí rozkoše šťastni — a tam vedle? — — —

Soukup se podíval ještě jednou na ladné tělo Bětuščino a obrátiv se na lůžku, hleděl do neurčitá. Malá lampička se stínítkem matně osvětlovala pokoj; rozsvěcovali ji kvůli malé Bětušce, která se potmě často probouzela.

Hleděl tak do neurčita a nechal kolem své paměti navinovati dávno zmizelé představy. Vybavoval je z paměti a odíval skutečností.

V tomto okamžiku, kdy dva protivné póly se u něho stýkaly, kdy nepoznaný dosud pocit strachu o tuto vedle něho ležící ženu a opět veliká k ní láska, stavěly se proti sobe, jako by se mu v hlavě rozjasnilo.

A tam daleko viděl své dětství.

Viděl ten chudý kraj, tam na českém jihu. Jak jeho otec tam v Radošovicích byl s ním společně u dědečka se rozloučit. Viděl živě tu chalupu, chudou, polodřevěnou, v ní v koutě široký stůl, postel, papírové obrázky na zdích, veliká kamna, hliněnou podlahu, dvě lavice, škopek u kamen — a u stolu seděl stařec, podobný těm písmákům, o nichž čítal v kronikách. A tento stařec četl ve veliké knize. Viděl, jak otec přistoupil k tomuto starci, ruku mu políbil a zahovořil k němu, co, na to se již nepamatoval.

»Tedy jdeš — jdeš do světa — chudá je ta naša půda, nehostinná. Nu jdi, myslíš-li, že se ti tam dobře anebo snad lépe povede v tom ráji, kde hledáš štěstí. Já zůstanu zde. Jsem stár. Zde jsem žil, zde zemru, chud a opuštěn od vás všech. Nenaříkám. Nic jsem vám nedal, než ten holý život a zdraví. Nežádám od vás ničeho. Otec šest synů uživí, šest synů otce neuživí. Jsi ženat. Máš rodinu. Sbohem. Nezapomeň na mne, ani na Boha ani na svou rodnou zem.«

Dosud nezapomněl těchto slov.

Potom jeli daleko, až přijeli sem do Ostravy. On a dva bratři a sestra. Otec vstoupil tu do práce v dílnách zámečnických. Zakrátko se jim vedlo tak, že se jemu, který byl z dětí nejmladší, zdálo vše přímo zázrakem. Oba bratři studovali. Sestra pomáhala matce.

Tak to trvalo několik let.

Jednou přinesli otce domů strašlivě zohaveného. Rozžhavená litina »verku« vítkovického skoro vejpůl ho přepálila. Byl mrtev.

Od smrti otcovy šlo to zpět. Sestra se později arciť provdala za kováře a oba bratři studovali dále, jenže blahobyt zmizel. Nastávala nouze. A ta utrápila matku. A nejstarší bratr seběhl se studií. Zdejší okolí účinkovalo na něho. Odrodil se. Holdoval neřestem, až musil se studií technických. Druhý bratr je dnes profesorem v Táboře.

A jak mu to bylo hrozné, když tenkráte jako nejmladší syn rodiny, aby matce se pomohl živit, požádal za práci u závodu. Dostal ji. Stal se »táčkařem« na dole »Hermina«. Stal se horníkem posledního stupně. Byl »táčkařem«, vozil uhlí pod zemí z nízkých slují předku, kde nelze než v sedě nebo v leže prolézti. Smýkal se často po břiše, tlače před sebou »táčko« s uhlím na »svážnu«, kde je sypal do vůzka. Byla to práce odporná i namáhavá. Než, přece vydělal peníze. Zarobil, jak se zde praví. Matka dostala malou pensí po muži, ale ta byla tak nepatrná, že nemohla by z ní vyžíti. Václav pomáhal. Aspoň netrpěli hladu.

Později se stal »vozačem«. To byl druhý stupeň jeho kariéry hornické. Jezdil již s vůzkem po kolejích k těžní jámě. Mohl aspoň chodit rovně tam dole, pod zemí. A konečně se stal havířem. —

A v té době mu zemřela matka.

Hornictví se mu zprotivilo. Neměl často ani odvahu sjeti dolů. Něco jako by ho zdržovalo. Jako by mu věstilo, že mu ta jáma bude jednou osudnou.

Tato neurčitost byla skoro základním rysem jeho povahy. Často stával nerozhodnut před činem a opět někdy bez rozmyslu konal něco tak náhle, že teprve později přemýšlel o účinku. Měl duchapřítomnost, jíž až někdy překvapoval, a opět byl nerozhodný, hloubavý a uvažující. Bylo v tom něco z povahy těch lidí, kdož sami sebe vychovávají, bez řidítka, bez kormidla, bez kompasu určitosti a beze světla, jež osvětluje cestu vědění, oním prostředím, dávajícím poznati, kde máme viděti cíl.

Soukup mnoho četl, ale nevybíral. Hltal, co mu přišlo do ruky a před oči. Z toho zůstalo mu něco romantismu v hlavě i v duši.

Nebyl zlý, spíše dobrý, nakloněn vždy k bolestem druhých. Počal-li však o něčem přemýšleti, bylo-li to něco. jež se dotýkalo jeho nitra, hloubal o tom, přemýšlel, hleděl nalézti pravdu a přijíti věci na kloub.

Takové byl povahy. Neurčitost, nehotovost na jedné — energie a hloubavost na druhé straně. Než při tom, jak praveno, byl velice citlivý, ba někdy až předrážděně, skoro nervově citlivý. To bývalo ve chvílích, v nichž žil těm, které miloval, a pro něž žil a obětoval se.

A rostl tak.

Pochovali matku a nevěděl, co a jak bude dále. šel opět na důl, ale s nechutí.

V tom čase právě přišel na závod »Herminu« asistent Dušan. Při hloubení osmého horizontu byl zaměstnán též Soukup a tam ho Dušan poznal. Z jeho odpovědí, jasného rozhledu a čisté, zdejším nářečím »vaserpoláckým« nezkažené mluvy seznal, že Soukup má nadání, ale že je nemůže vyvinout. Asistent Dušan často nechával ho u pump a byl vždycky spokojen jeho vzornou pozorností, a zde u těchto pump, jimiž prohlubovali jámu, poznal, že Soukup má zvláštní zalíbení ve strojnictví.

Jednoho dne seděl Dušan v kanceláři a slyšel vedle známý hlas, žádající pracovní knížku. Hlas tento byl mu povědomý a proto vyšel ze své pracovny. Poznal Soukupa. Byl čistě umyt a slušně oblečen.

»Co je?« tázal se asistent úředníka.

»Soukup chce knížku a bez výpovědi. Pan závodní je na dole.«

A proč nechcete. Soukupe, dále robit?« tázal se Dušan mladého muže, který na něho učinil pěkný dojem svým zevnějškem.

»Eh, proč — nelíbí se mi.«

»Pojďte sem. ke mně,« pravil asistent a Soukup šel s ním do pracovny.

»Proč se vám to na dole nelíbí?« tázal se asistent, »ale řekněte mi pravdu, Soukupe.«

»Nevím ani, pane asistent. Nevím to sám, ale zdá se mi někdy, jako by mi ten důl hrozil, strašil, jako by po mně otvíral ramena. Není to bázeň, ale je to něco neurčitého, co neumím pojmenovat. Když mne to napadne, nemohu tam dole vydržet. Prosím vás, pane asistente, dejte mi knížku, bojím se časem, že se tam zblázníme. A Soukup se podíval tak na asistenta, tak hluboce a bolestně, že nemohl tento pochybovati o pravdě pronesených slov.

Asistent se na něho dlouho díval, jako by uvažoval o tom, co řekl Soukup.

»Stává se vám to často, Soukupe?« tázal se.

»Pouze někdy.«

»Jaké čtete knihy?«

»Rozličné.«

»Romány?«

»Také romány.«

»Tak zvané krvavé?«

»Ty jsem čítal dříve, dokud jsem byl mladší. Dnes je nečtu. Je to otrava. Uznávám to sám.«

»A jaké čtete knihy?«

»Lepších spisovatelů a potom též knihy odborné.«

»Odborné?«

»Ano. O strojnictví.«

Asistent byl překvapen. To se mu ještě nepřihodilo, viděti horníka, který čte knihy strojnické.

»Zemřela vám nedávno matka?«

»Ano,« odtušil Soukup.

»A otec?«

»Ten zemřel již před několika lety na „verku“.«

»Žil jste s matkou?«

»Žili jsme z mého výdělku a její pense, ale ta byla maličká.«

Asistent se opět odmlčel. Opět jako by přemýšlel.

»A co budete dělat, dostanete-li knížku?«

»Mám švagra kovářem, budu u něho.«

»Poslechněte, Soukupe,« pravil asistent přátelsky, »což kdybyste se vyučil strojnictví, vlastně napřed zámečnictví a potom strojnictví, netěšilo by vás to?«

Soukup otevřel údivem oči, až mu bělmo vystoupilo. Neodpovídal.

»Nu?« tázal se asistent

»Chtěl bych, to by se mi líbilo, ale kde vzít peněz,« dodal teskně.

»Postarám se o to; kolik je vám let?«

» Osmnáct.«

»Nu tož, za dvě léta můžete být hotov, to už zprostředkujeme. Přijďte sem zítra odpoledne, o čtvrté. Ke mně. Fárat už nemusíte. Vyřídím to s panem závodním. Přinesete mi ony knihy, v nichž jste četl o strojnictví. Zdař Bůh!« dodal ostře, jak měl ve zvyku, aby ušel slovům díků.

Soukup, vycházeje ze vrat závodu, nevěděl, zdali sní či bdí. Celý nový svět se před ním otvíral. Bylo mu nějak volně a veselo. Musil to s někým sdělit. Neměl nikoho než sestru ve Vítkovicích, k ní běžel, aby jí pověděl, co ho potkalo.

Cestou potkával známé horníky, ale už si jich ani nevšímal. Nikoli, že by se mu protivili, ale že cítil v sobě něco jiného, nového, lepšího. Zdálo se mu to již nyní býti vyznamenáním, býti strojníkem, vésti takový obrovský stroj, poroučeti tomuto titanu, složenému z tolika koleček, pák a řemenů. Nemohl se radostí udržeti. Zavýskl si a vběhl přímo na »Hlubinu« do závodu. Měl tam známého topiče. Vběhl do topírny, aby se podíval na obrovskou tlamu kotle, pohlcující denně spoustu uhlí. Jen se tak pozdravil se soudruhem, již opět musel ven, do vzduchu, do volnosti.

Sestře sdělil, co ho potkalo. Švagr mu to schválil. V noci se mu o tom zdálo, jak obstarává službu u kotle a při stroji. Bydlil po smrti matčině u sestry. Mohl býti v »kasárně«[1] závodní, ale nechtěl tam bydleti. Znal, jaké ovzduší tam panuje. Bydlil tam pouze týden a utekl. Bylo mu odporno poslouchati, co se tam vyprávělo a za vtip udávalo. Celé jeho nitro vzpouzelo se tomu, bouřilo a kypělo. Byli tam hoši jeho stáří i dospělí muži padesátiletí, hrubí, drsní, ve výrazech neomalení. Pociťoval odpor a neskonalý hnus k tomu, co slyšel, i k těm, kdož to vyprávěli.

Na druhý den se dostavil v určitou hodinu k asistentu Dušanovi. Vstoupil do kanceláře již směleji, neobával se více, že bude musiti tam dolů pod zem. Nesl s sebou několik knih, pojednávajících o strojnictví. Byly to staré knihy otrhaných desek a pošpiněných listů. Byly v nich výkresy celých strojů i jednotlivých jejich částí. Měl je po otci, jenž je dostal kdysi ve »verku« od strojmistra, který odcházel do výslužby. Byly ně- mecké. Soukup trochu němčiny sice umel ze školy, takže mohl v knihách čísti, ale odborným pojednáním, tam uváděným, nerozuměl. Koupil si tudíž slovníček, kde byla strojnická terminologie česky vysvětlena a tím si pomáhal.

Vše toto Dušanovi vysvětlil. Bylo mu, jako by se měl vyzpovídati. Chápal, že pan asistent tomu rozumí. Zvláštní nějakou důvěru pocítil od včerejška k panu asistentovi. Stál zde před ním jako školák, dívaje se na každé hnutí jeho tváře, na každý mžik oka. Nebyl by se ani divil, kdyby se mu byl vysmál, kdyby byl jeho snahu nazval neužitečnou. Vždyť sám uznával, jak je malým před ním. Bylo mu osmnáct let a co uměl? Nic. Byl »vozačem«. Co to je? Druh nádenictví.

Než asistent Dušan se nesmál. Prohlédl knihy, vyptal se na to i ono, zda tomu či onomu rozumí, zdali by dovedl vypočítat, mnoho-li prázdné prostory zaujímá tak a tak veliký vnitřní rozměr kotle, ale poznal, že Soukup nemá ponětí o počtech vyšších i nižších, krychlový metr jako kubický, anebo pevný, rovnice známé i neznámé, trojčlenky, vše mu bylo stejně neznámo. Přiznal se, co uměl, že již zapomněl. Stydlivě to řekl, ale dodal, že by se to vše brzy naučil.

Nastoupil do učení. Asistent Dušan sám vše obstaral a prvých šest měsíců, v nichž nedostával Soukup od závodu platu, podporoval ho asistent. Ubytoval ho u slušné rodiny, ošatil ho a Václav byl za to vděčen. Denně večer chodil do pokračovací školy zámečnické a za půl roku byl mezi nejlepšími žáky a za rok obdržel vysvědčení ze strojnického oddělení s vyznamenáním.

Jeho duch našel uspokojení a touha, pronásledující a ženoucí ho stále za neznámou vidinou, byla nasycena. Zastavil se v běhu myšlenek. Něco jako by mu pošeptalo: »Jsi u cíle!« Nebyl totiž dosud u cíle, ale viděl jej v dáli. Tam se leskl a zářil.

Jaký to rozdíl. Dnes a tenkrát a jaký rozdíl, vzpomíná-li, jak mu tehdy bylo, vzpomněl na dobu, kdy byl vozačem aneb táčkařem. Tam v kasárnách hrubost, sprostý, hulvátský vtip, někdy až krev do tváře ženoucí, a dnes . . .

Byl předmětem pochvaly. Ředitel školy dával ho všem učňům za příklad, asistent Dušan dal mu odměnou pěkné stříbrné hodinky s dvojitým pláštíkem a uvnitř vyrytým jménem.

Jak byl pyšným na toto vyznamenání. Zdálo se mu, aby ruku políbil tomuto, ne o mnoho staršímu muži. Vždyť jemu děkoval za vše, co uměl. Dušan uspořádal jeho myšlenky, var podivných kombinací jeho hlavy vlil do určité formy. Vybral pro něho i četbu beletristickou; udělal ho zkrátka tím, čím dnes je.

Četl ztěžka dříve v knize: »Der Führer des Maschinisten«, anebo »Morin's der praktische Maschinist«[2] a to pouze pomocí slovníčku a díval se na mnohá označení, nechápaje jejich významu. Co bývalo mu záhadou, dnes stojí jasně před ním. Jeho myšlenkový obzor se rozšířil a pojal nové a nové obrazy. Jak mu to vše připadá směšné, vzpomene-li si, že před rokem označení HP nemohl a nemohl rozluštiti. A dnes? — Směje se tomu.

A druhý rok ještě s větším úsilím oddal se škole a knihám, nic neznal než knihy. A výsledek byl nejlepší.

Korunoval jeho práci. Nic nelitoval, že se vyhýbal zábavám, hospodám, kořalnám, že neholdoval nočním toulkám.

Byl vyučen a daň mu pochvalný diplom ze školy. Byl vyznamenán tím, že mohl na zkoušku před komisí obsluhovati stroj — skutečný stroj. Jak mu bylo při tom vyznamenání horko. Celá komise, učitelé, strojníci, centrální ředitel, závodní, inženýr závodu, v němž se učil, mistr jeho Ptáček a jiní přítomní zde jako hosté.

A obstál výborné. Mel sice celého »Kozáka« v hlavě, celý Schanoi[3] se mu zjevil v té chvíli před očima a ještě mnoho jiných, leč přece v prvé chvíli bylo mu úzko. Zraky všech obráceny na něho, na toho, jenž kdysi spával o hladu a chtěl pracovat na haldě.

Ačkoliv zde neskládal zkoušky k nabytí vysvědčení pro obsluhu parních strojů a kotlů, nechal ho ředitel školy demonstrovati strojem, aby se pochlubil tak nadaným žákem.

Po zkoušce, v níž obstál Soukup s úspěchem, byl předmětem pozornosti. Nedělali s ním ovšem závodní úředníci ani centrální ředitel zvláštních okázalostí, ale uznání mu odepříti nemohli. Zato asistent Dušan mu přátelsky potřásl rukou a pravil: »Dobře jste se držel, můj hochu. Gratuluji vám.«

A těchto několik slov mu bylo vyznamenáním největším. Blažilo ho uznání toho, jenž ho učinil novým člověkem, lepším. Něco dosud neznámého vklouzlo mu do nitra po této zkoušce. Byla to hrdost. Mužství se přihlásilo. Poznal, že je samostatným, že se může spoléhati na své vlastní já. To ho sílilo.

Nikdy tohoto pocitu neměl. Stále se jen uhýbal, krčil.

Vědomí chudoby ho tížilo a nutilo k ústraní; dnes to zmizelo. Je svůj, je řádným řemeslníkem. Je samostatným. A potom, když si odbyl povinnou dobu u kotle jako topič a složiv zkoušku, stal se strojníkem výpomocným, směl býti u stroje.

Směl obsluhovati stroj, směl jej zalívati olejem, přihlížeti, aby se nikde nezabral a státi chvílemi za strojníkem, řídícím páku, jež vede v pohyb těžní klec.

V krátkém čase se dostal za strojníka ke stroji na větrní jámu, později ho dali ke kompresním strojům, jimiž se tlačí zhuštěný vzduch do podzemních hloubek, kam by se jinak větráním nedostal. Posléze, když měl všecku praxi odbytou, přišel na »Herminu« za strojníka k těžnímu stroji.

Mezitím se stal asistent Dušan závodním na »Hermině«. Dušan mu radil, aby prodělal praxi u všech strojů, aby všecky poznal, než se postaví ke stroji, při němž je taková zodpovědnost. Učinil tak.

Jeho přání bylo vyplněno. Byl u těžní jámy, byl na »Hermině« v blízkosti svého dobrodince — Dušana. Byl strojníkem, skutečným strojníkem.

Jak mu srdce tlouklo, s jakou posvátnou úctou bral do ruky páku, aby po prvé pustil stroj do chodu. Cítil snad jako nikdo hroznou tíhu zodpovědnosti. Pustil stroj do chodu. Obrovské těžní kolo se pomalu roztočilo a stále rychleji a rychleji . . . Než nelekl se tohoto obra a když po prvé zvonek dal znamení, přitáhl jistou rukou páku a při druhém zvonění rovněž a po třetím zastavil stroj rázem a tak tiše, jako by do peřin klec zapadla.

Klec byla nahoře. Vycházeli z ní z dolu horníci.

Skoro ztrnule se na ně podíval okénkem ze strojovny. Náhle byl pojat radostí. Teplo se mu rozlilo po těle. Takový pocit blažený. Zdálo se mu, že musí zvolati na ně: »Zdař Bůh!«

Horníci kvapné odcházeli dolů k okénku cechovny, kde odevzdali »sicherky«. Ani si ho nepovšimli. Nepocítili jeho radost nad tímto prvým jeho činem, na nějž byl tak hrd.

A vtom již elektrický zvonek zvonil. Znovu pohnul pákou. Věděl, že zde je všecko matematicky přesné, určité. Dolu, nahoru běhala klec stále, stále . . .

Zamiloval se do tohoto obrovského stroje. Byl mu oddán láskou milence. Stál každého dne nebo večera — podle toho, kdy přišla na něho služba — již o půl hodiny dříve ve strojovně, oblékl modrou blůzu a díval se na všecky ty páky i kolečka, jež znal sice dokonale, ale přece díval se na ně jako ve strachu, aby nikde ničeho nechybělo. V prázdnu, kdy stroj na chvíli zůstal stát, chodil kolem něho, hladil velké setrvační kolo, rukou přejel lesklá táhla, kruhové cylindry a každý prášek, usazený tam, pečlivě setřel.

Postavil se časem ke zdi a díval se na tohoto obra, který měl síly, že by tisíc lidí rozdrtil, kdyby jej chtěli zadržeti, v běhu mu překážeti. Díval se, jak takový obr tichounce se dává v chod, jen tak zašustí, jen sviští, nekřičí, neřve, nelomozí. A přece jaká síla, jaká mohutnost v jeho ramenech!

Když strojník, opouštějící stroj, udělal mu místo, tu stál již a pevnou rukou se chopil páky, jíž řídí a ovládá se tento obrovský stroj. Jako by ho čekala zábava, tak chvátal ke stroji. Práce byla mu potěšením.

Často přišel závodní Dušan a postaviv se ve strojovně, nepozorován Soukupem, díval se na tohoto mladého muže, s tou inteligentní hlavou, tak pěkně rostlého, zrovna zaníceného, nemajícího pro nic jiného smyslu ani času, než pro tento obrovský stroj, jejž ovládal s lehkostí a skoro s bravurou. Dušan vida, jak Soukup téměř ztrnule zírá oknem ke kleci a opět na číselník, ukazující mu. kde, ve které hloubce se nalézá klec, byl hrdým na tohoto muže. Něco nevysloveného přitahovalo ho blíže k němu. Nedovedl sobě vysvětliti, proč tak neobyčejně tento mladý muž se mu líbí.

Často se Soukup maně ohlédl a spatřiv svého dobrodince, srdečně zvolal na pozdrav: »Zdař Bůh!« jako by přistižen při něčem, odcházel Dušan rychle ze strojovny.

Stroj se stal Soukupovi potřebou. Vykonával svoji práci z lásky, poněvadž se bál. aby se nemusil od tohoto svého miláčka odloučiti. Myšlenka na smrt nenapadala ho nikdy, spíše se zachvěl při vzpomínce na možné propuštění.

A minuly tak týdny, měsíce.

Hloubavý jeho duch, zabývající se stále strojem a jeho sestavením, nalezl náhle posilu. Náhodou se mu v hlavě rozbřesklo, rozjasnilo. To byla třetí perioda jeho života: Táčkař, strojník, myslitel-vynálezce . ..

Jako když se před ním rozjasní, jako když z temna lesa vykročí na jasný den. Když se tak díval na stroj, přicházelo mu do hlavy, proč to tak vše musí býti. Proč nemůže a proč to nemohlo býti jinak? Uvažoval, zda by tato páka nemohla býti jinde a zdálo se mu, že je to hračkou sestaviti takovýto stroj. Viděl v myšlenkách všechny částky stroje rozloženy od sebe a tak mu to připadalo lehounké, dáti je k sobě, aby z nich vznikl takovýto obr. A opět se mu v mozku zatmělo, vše zmizelo, obraz vidma se rozplynul tak náhle, jako se objevil a tu chápal, jak tápe, jak je nekonečně malým, slabým a nemožným.

Živě se pamatuje na den, kdy přišel do bytu závodního Dušana. Ani již neví, jaká byla toho příčina. Ví jen tolik, že od té chvíle nastal u něho nový život. Co mu bylo posud neznámo, to zachvátilo jeho nitro.

Poznal Bětušku. A rázem pocítil, co je láska. Ozvala se u něho, nezafukala jako křehké pláče na okno jeho nitra, ale rázem rozrazila dveře jeho srdce a vedrala se tam. Láska, jíž dosud nepoznal, nepocítil, nepřežil, tak veliká a mocná láska, tak čistá a svatá, jako modlitba dítěte, vyrušila ho z dosavadního klidu.

Tento mladík, ustupující uctivé před každým, poněvadž chudoba a strádání byly dosud jeho nejbližšími přáteli, tento vždy v sebe uzavřený muž. který dovedl vzdorovati všem nástrahám, vyhnouti se chybám druhých, nenásledovati těch, kdož chybovali — tento silný muž dovedl podlehnouti slabosti — ženě.

Bylo mu dvacet tři léta. Vše, co v sobě zapíral, co vlastně ani neznal, to, čemu ho nikdo neučil, to rázem vyčetl v očích Bětuščiných.

V oné chvíli, kdy celou svou neporušeností mládí se zavěsil na předmět své touhy, měl o jeden předmět více, jejž mohl zbožňovat. Stroj a Bětušku. Toto dvojí bylo mu nyní jedním. Doplňovalo se v něm a díval-li se do očí Bětuščiných, zdálo se mu, že v nich nalézá porozumění oněch záhad a tajů, o nichž snil u stroje.

I Bětuška nalezla zalíbení v tomto mladém muži. Žena, kypící zdravím, silná, plná ženských vděků, skoro stejného stáří s ním, toužila a často předla svůj dívčí sen . . .

Než ku podivu! Jako by byla ošklivá, či stížená ošklivým neduhem, nikdo si jí skoro nepovšimnul. Snad se báli. Vždyť to byla hospodyně pana závodního . . .

Když poznala, že není Soukupovi lhostejná, že vynalézá a hledá příčiny, aby se s ní sešel, poskytla mu možnost dohodnouti se.

Bylo to tehdy, kdy byl závodní Dušan po pohřbu své sestry odjel se švagrem a sestrou na jih. Bětuška tenkrát zůstala v onom velikém bytě samotná. Dívčí její srdce zatoužilo po srdci, po někom, kdo by jí porozuměl, komu by se mohla svěřiti. Mladá její krev bouřila, život se hlásil ku právu. Příroda volala k povinnosti. Tyto veliké, nádherně zařízené pokoje, v nichž byla samojediná nyní poručnicí, jako by se vysmívaly její samotě, jako by volaly po společnosti. A tu vzpomněla si na onoho mladého muže, s nímž se byla před měsícem seznámila. Málo spolu tenkrát promluvili, jen do očí si pohlédli — a porozuměli si.

Soukup ještě dnes se pamatuje na ten večer, kdy po prvé Bětuška mu dovolila, aby s ní zůstal déle. Ještě dnes krev v něm vře . . .

Bylo v jeho povaze, že do všeho, co podnikal, vkládal celou svoji duši, totiž do toho, co ho zachvacovalo celého, čeho se chápal vším životem a láskou. A Bětušce náležel celý, od prvého pohledu, kdy po prvé nesměle se zadíval do jejích očí, od té chvíle, kdy jí ruku podal a od onoho okamžiku večer, kdy zachvácen touhou a vášní rozechvěn, sevřel Bětušku do své náruče a zlíbal ji, od té doby jí patřil celý. V ní ztratil sebe.

A Bětuška se nebránila, nekousla ho, jako tehdy v noci horního žáka; jen se mu z náručí jemně vydrala a celá se chvějíc, sepjaté ruce křížem na ňadrech majíc přeloženy, šeptala:

»Pro Boha, pamatujte se. Co to děláte?«

Hněvala se na oko, ale v duši mu odpouštěla. Vždyť to bylo tak sladké, toto divoké a skoro vzdorné uchvácení její vůle! Viděla před sebou státi onoho mladého muže, rovněž se chvějícího a skoro prosebně na ni hledícího. Aby mu dokázala, že se nehněvá, položila mu ruku na rameno, řkouc:

»Jděte už domů, prosím vás.«

»Hněváte se?« pravil.

» Nehněvám.«

»Smím přijít zítra?«

»Máte službu.«

»Nemám.«

»Přijďte,« zašeptala a podala mu ruku na plné usmíření.

A přišel. Chodil později i ve dne, když měl v noci službu. Bětuška mu někdy i uvařila oběd. Vyprávěli si svoje příhody a zvykali si, až konečně poznávali, že nemohou jeden bez druhého žíti. Schůzky jejich stávaly se pro ně svátky. Vždyť dosud žádný z nich nepocítil onu sílu lásky, která oživuje, zušlechťuje a očišťuje. Oba měli trpkou životní školu za sebou, oba těžko a skoro zázrakem se povznesli, oba počali tam na šachtě, na dvoře, ale nejvíce je sbližovalo, že oba našli jednoho dobrodince. Často o tom hovořívali, až konečně přišli k závěru, že je to osud. Bětuška ovšem přemýšlejíc o tom, končila obyčejně závěrem, že to tak Pán Bůh usoudil.

A v tomto fatalismu žili, ba později věřili, že si byli předsouzeni, že je to vyšší vůle. či jak jinak by to bylo? Oni dva nikdy předtím se neviděli a osudy jejich tak navlas jsou si podobny. On neměl otce, ona zas matku, oba vychováni bídou a nedostatkem a dnes oba stojí na stupni, s něhož skoro s hrůzou se dívají tam dolů, kde rvou a řvou ti, jimž byli do nedávná ještě podobni. Dnes se otřásají vzpomínkou na to, co bylo, dnes oba se bojí klesnouti opět tam dolů, odkud jim pomohla ruka jejich dobrodinců.

Nebylo jinak. Náleželi sobě a poznavše toto vyšší ří- zení, nebránili se mu. aniž zprotivovali. Vždyť to bylo všecko tak určité a jasné. Nač se tudíž zpěčovati? Bětuška se poddala bez odporu tomuto mladému muži, v nějž věřila. Z každého jeho slova poznávala, že ji má z celé duše rád, a proto poddávala se s celou něhou, ale zároveň s celým žárem své vášně . . .

Což dbali o to, co přijde! Co jim bylo po tom, jaké následky budou? Žádný z nich nepoložil si otázky: jak bude dále? Zpiti rozkoší žili okamžikům. Kdo se ptá ve chvíli blaha, prožité rozkoše, kdy objímá ho měkká náruč ženina: co bude dále, jak a kterak... Těžko se klidně uvažuje a filosofuje, když vroucí krev volá v člověku: žij...

A nebyli by ani chápali zla, aniž by byli věřili, že tím hřeší, kdyby nebyl náhodou závodní Dušan se o věci dověděl. Stávalo se často sice, že volal k sobě Soukupa. Tu toho, onde jiného bylo potřeba, ale nepřišlo mu na mysl všimnouti si poměru jeho k Bětušce. Až rázem poznal vše. Pozoroval, že Bětuška se poznenáhlu mění.. .

A za krátký čas měl Soukup ve své domácnosti Bětušku. Šla za ním bez váhání. Závodní Dušan mu dal větší byt, i Bětušce za všecku službu se štědře odměnil. Nezazlíval jim. Slova štěstí slyšeli z jeho úst a slova ta zněla tak nějak dojemně, skoro bolestně ...

Soukupovi vše toto tak letmo proletělo hlavou. Vedle něho klidně dýchala žena, tam v kolébce dítě, celé štěstí své má zde v těchto dvou bytostech. Jsou mu vším. Vždyť teprve mezi nimi poznal radost ze života, ony přirostly mu k srdci tak, že odtržení od nich znamenalo by pro něho zničení. Jak rád chvátá ráno do práce s vědomím, že pro ně pracuje a večer chvátá opět domů k nim! Nic ho nezdrží, vždyť čeká již, až překročí práh této světnice, kde obě tyto Bětušky ho milují.

Tyto myšlenky ohrožujíce mu pohnutý jeho život, často se mu vracely, tím častěji, čím více se o své štěstí bál. Bloudil často za noci otevřeným zrakem po stínech na stropě a stěnách, jež vrhala lampička, ukryta za kolébkou a tak ho časem zamrazilo. Ani sám nevěděl, proč. Či snad proto, ze se bal tak velice o to své štěstí? Snad. rozdíl mezi dneškem a dřívějškem byl příliš veliký. Nechápal, odkud tento rušivý dojem. Nepátral po něm. Těšil se, že to vše, jaké je dnes, bude i zítra, i za rok.

A ve snu se mu zjevila Bětuška, jak klečí u oltáře s ním. A podobné sny prý znamenají — neštěstí...


  1. Dům, kde je veliká světnice asi o 20 lůžkách, v nichž spí buď svobodní horníci nebo ti, kdož přicházejí sem z okolních nebo vzdálených dědin na práci a v sobotu, nebo třebas i jednou za měsíc jen jezdí domů — k rodině, kde žena obdělává pole. Někdy se stává, že takovýto muž se již vůbec k ženě nevrátí — zejména, je-li z Polska.
  2. Staré knihy, pojednávající o strojnictví. Prvá z roku 1856, druhá z roku 1844.
  3. Česky psané knihy novější doby o parních strojích a kotlech.