Na úpatí sopky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na úpatí sopky
Autor: Emanuel Moravec (jako Stanislav Yester)
Zdroj: Lidové noviny, roč. 46, č. 74, str. 1
Vydáno: 11.02.1938
Licence: PD old 70

Pan Naudeau v ľ'Illustration shledal, že se podobáme spokojeným vinařům, kteří se věnuji pilně práci na svých lánech, rozložených na úpati nevyhaslé sopky. Přirovnání sedí. Třeba bylo pouze dodat, že ten klid má hluboký kořen historický. Náš lid hospodaří už na úpatí sopky přes tisíc let. Za tu dobu tomu milému vulkánu také dobře porozuměl. Ví, kdy řádí, jen aby tropil lomoz, naháněl hrúzu. Cítí, kdy to s ním není v pořádku, kdy něco visí ve vzduchu.

Myslím, že málokdo zná tak dobře naše severní sousedy jako my, poněvadž žádný z národů, kteří s Němci hraničí, nikdy v historii neměl s nimi tak těsné svazky a tak ostré rozpory. Němci se od dob, co je po prvé popsala historie, mnoho nezměnili. Vždycky byli velmi stateční, obětaví, nároční a v jádře skromní. Milovali zápas pro zápas, hřmot a kvas. Vždy útočili nejprve na nervy svého nepřítele válečným pokřikem. Když římské šiky se řevu nezalekly, když neztratily klid při pohledu na rohaté přilby, pomalované štíty a dlouhé dřevce, nezbylo než útočit. Útok Germánů byl jako smršť. Neprorazila-li však »kančí hlava« římský šik jednim rozběhem, ustoupili. Když se Římané nehnuli, opakovali útok, tentokrát už s menším vypětím. Když i ten selhal, dali se na ústup. Přešel-li však při prvém nebo druhém germánském útoku římský šik k odvetnému úderu a začal jako mlčelivá stěna germánské houfy tlačit zpět, pak jejich zloba rázem přesedlala. Vrhli se na vlastní vůdce a strhli je s koní. Posledně jsme viděli toto německé drama roku 1918. »Kančí hlava«, zkonstruovaná Ludendorffem, měla rozrazit šik francouzsko-anglický. Prohnula jej, ale nerozpoltila. Následovalo několik dalších bezvýsledných úderů »kanči hlavy« jinde. Když však celá spojenecká fronta po čtyřech měsících těžké obrany vykročila a začala se nezadržitelně tlačit a nezastavila se ani před Hindenburgovou linii, tu se opět ozvaly starogermánské hlasy: »Dolů s koní!« Přišel 9. listopad — revoluce.

Kdyby to byla politika, kombinace, geniální hra, pak by se dalo velice špatně čelit germánské ofensivnosti. Ve skutečnosti jde tu však jen o rodový pud, potřebu zápasu. Zde se bere málo ohled na politický horoskop. Potřebu boje předpisuje délka odpočinku. Proto obrana proti sopce, která má skoro pravidelné periody aktivity, je celkem otázkou matematiky a kouska psychologie. Kdy začne v kráteru vyhrůžně bublat, to se dá vypočítat podle odpočinutých generálů, poněvadž vojáci, kteří prodělali válku, jsou nebezpečnou psychologickou plísní ve válce nové, zde je třeba, aby rozsah nové mobilisace nezahrnul staré frontovniky, kterým je dnes kolem 40 let. Pro malou válku by se sehnalo osmnáct ročníků, které se na ni dívají romanticky. Kdyby došlo k veliké válce, kdy se musí mobilisovat do 45—50 let, pak nejméně čtvrtina mužstva by byla ze »znamenaných«, kterým se o kráse války nic už nedá namluvit. Veliký výbuch by se tedy mohl čekat za čtyři až pět roků. Dojde-li k němu předčasně, nesmějí ti, co chrání svá bydla na úpatí, ztratit nervy už při hřmění, které může, ale nemusí věstit výbuch. Starý válečný křik, který měl děsit římské žoldnéře, v moderní době totiž nahrazuje propaganda. Když se vydržel nápor propagandy, třeba ještě snést první nápor železa. Podaří-li se prvý lítý úder odrazit, s tím druhým už bude snadnější práce. Pak stačí vykročit, už jen vykročit klidně pevnou nohou.

Známe dobře toho podezřelého bručouna, my, lid žijici na jeho úpatí. Byl odjakživa nešika, když chtěl ze světa udělal kůlničku na dřiví. U něho vždy přání nechtělo nic mít se skutečností, která se právě nehodila náladě. Co se napovídalo na přiklad chvály o německé zpravodajské službě, která roku 1914 tak znamenitě zklamala. Vysvětlení je prosté. Romantika činu zastínila nakonec pravý cíl a jeho možnosti. Náš soused je poctivý paličák. Co si vzal do hlavy, provede ať už na to doplatí. Bojuje pro zápas, ne pro vítězství.

A co když opravdu by z toho bručivého mraku sjel blesk? Kdyby vulkán tak začal chrlit rychle divise a hejna bombardovacích letadel? Třeba právě na nás? Co se dá dělat, pane Naudeau. Nezbude než vydržet prvý náraz, který se bude podobat smršti. Kdyby nás přátelé nechali ovšem na holičkách a kdybychom na západě a na východě neměli kryté boky, pak se ovšem mnoho dělat nedá. Ten nejstatečnější nemůže dlouho odolávat čtyřnásobné přesile, splní-li však naši spojenci sliby, pak šik odrazí, musí vydržet, i když jím několik divokých útoků zalomcuje. V tom případě jsme si jisti konci, které známe z dějin.

Náš klid na úpati sopky tkví v tom, že náš osud je těsně a nerozlučně spoután s osudem jiných. Pro stát jsou chvíle, kdy se musi kout železo a něco získat. Tehdy se může vybočit na chvíli z šiku. Ale v okamžicích, kdy je ve hře osud, nejsou možné žádné extratury, tu se nedá jen koketovat. V těch okamžicích, kdo váhá, je napřed poražen. Bismarck jednou řekl, že »evropské hodiny se musi každých padesát let znovu natahovat«. V šedesátých letech minulého století byly nataženy obratně. V desátých letech tohoto století se to Bethmann-Holwegovi právě nepovedlo. Jaký úspěch bude mit další hodinář, to je především otázka solidarity zastánců míru: nejen míru, nýbrž i rozumného a důstojného smíření.