Naši umělečtí hosté

Údaje o textu
Titulek:	Naši umělečtí hosté
Autor:	Václav Vladimír Zelený
Zdroj:	Světozor, roč. XXII. č. 12. str. 190 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	10. 2. 1888
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Petr Iljič Čajkovskij
Související články ve Wikipedii: Karel Halíř, Alexander Siloti

Jen nejvzácnější události umělecké podobají se významem a účinkem svým tomu, co nastává již z blízka hudebnímu světu Pražskému. Seznámíme se s jedním z nejznamenitějších skladatelů žijících. Znajíce posud jen takřka náhodou některá díla jeho, uslyšíme jich nyní velikou řadu, takovou, která dává velkolepý obraz jeho rozsáhlého tvoření v oboru instrumentálním. Poznáme jej mimo to i jako dirigenta a seznámíme se s ním osobně, ač žije tak daleko nás, že by bez této návštěvy jeho výkonné umění i osoba dalece největší části obecenstva našeho zůstala navždy neznáma. A umělec tento jest skladatel slovanský, po Glinkovi bez odporu největší mistr hudby ruské, jeden z nejpřednějších novodobých umělců slovanských vůbec, Petr Ilič Čajkovský. S ním přicházejí však ještě znamenitý mladičký ruský umělec výkonný, jehož jméno k nám posud zaléhalo jen z ciziny, a vlastní krajan náš, nám z dřívějších dob výborně známý, ale drahně času u nás nevídaný a přes mládí své v uměleckém světě již dlouho proslulý. Jsou to Alexandr Siloti a Karel Halíř.

Všechny tři umělce slovanské vede k nám upřímné přátelství k české hudební společnosti, k naší Praze. Ji poznati, jí pomoc poskytnouti v nesnadném úkolu popularizování pravého umění, posilniti slovanský život hudební mezi námi jest jediným účelem jejich. Za to nejsme jen povinni jejich uměleckým výkonům pozorností, která se odmění nezapomenutelnými požitky, nýbrž také jejich osobám, které si samým příchodem do Prahy vydávají svědectví vzácné umělecké i slovanské uvědomělosti. Vítány budou tedy již dříve, než budeme o jejich umění mluviti za nových čerstvých dojmův, obecenstvu našemu obrazy a pohledy na posavadní život jejich.

Mistr Petr Ilič Čajkovský již dávno není zcela neznám obecenstvu Pražskému: české divadlo provozovalo jeho zpěvohru Panna Orleanská, v našich koncertech i v divadle hrána několikráte jeho ouverturní fantazie Romeo a Julie a užší hudební společnosti známa jsou dosti četná jeho díla komorní, zejména několik smyčcových kvartetův a pianové trio, věnované památce Mikuláše Rubinštejna, kdežto solové pianové skladby jeho, zejména drobnější, jsou častým zjevem na koncertních programech a ještě mnohem více v domácnostech našich. Čajkovský, narozený na Urálu roku 1840, kde byl otec jeho okresním náčelníkem horním, nenáleží k těm umělcům, kteří byli od mládí vychováni k umění, nýbrž k těm, kteří uvědomělostí svého povolání překonali odpor rodičův a ze zcestí se sami obrátili na pravou dráhu svou. Ačkoli se v mládí učil hře na piano, studoval práva, jež také ukončil, maje po vůli otce svého, který se stal zatím ředitelem technologického ústavu Petrohradského, jíti za vynikající karierou úřednickou. Cítil však neutlumitelnou potřebu vzdělání a zaměstnání hudebního a dvacetiletý roku 1860 přes odpor otcův zanechal úřadu svého a odebral se na Petrohradskou konservatoř, tehdy založenou Ant. Rubinštejnem. Učil se na vyšším oddělení kontrapunktu u prof. Zaremby a za tři léta stal se sám profesorem skladby a instrumentace na Moskevské konservatoři, spravované Mikulášem Rubinštejnem. V úřadě tom setrval do r. 1879. Roku 1867 složil svou první symfonii, nazvanou Zimní snové, a množství pianových skladeb i drobnějších zpěvů záhy vydávalo svědectví o jeho plodné tvořivosti, hudebním vzdělání a básnickém smyslu. První zpěvohra jeho, Vojvoda, provedena r. 1869 v Moskvě, druhá, Undina, zadána byla Petrohradské opeře, u které však byla partitura její ztracena tak dlouho, že skladatel přestal již dbáti o její provedení. Za to třetí zpěvohra, Opryčník, roku 1874 vypravena v Petrohradě, poctěna byvši cenou Petrohradské hudební společnosti, kdežto nejbližší zpěvohra Vakula, psaná pro konkurs, vypsaný zesnulou velkokněžnou Helenou Pavlovnou, obdržela první cenu (1000 rublů) a vypravena r. 1876 na divadle mariinském v Petrohradě, kde dávána roku 1880 také čtvrtá zpěvohra Čajkovského, Panna Orleanská, jediná posud známá obecenstvu českému, ačkoli po ní následovaly ještě Sněguročka, pak v roce 1884 Mazeppa, na Rusi nejvíce slavená zpěvohra jeho, a r. 1887 Čarodějka, tak že má Čajkovský vedle velikého bohatství jiných skladeb již nyní, před svým čtyřicátým rokem, sedm zpěvoher, psaných patrně s lehkostí, upomínající na našeho Bendla, jeho dosti blízkého vrstevníka. Mimo ně napsal Čajkovský kantátové dílo, zpěvohře podobné, Eugen Oněgin, jež skladatel nazývá „lyrickými scenami“ a které by bylo mělo již dávno dojíti povšimnutí ve výročních koncertech sboru a orkestru Národního divadla našeho, jsouc vedle proslulé skladby znamenito i slavnou blanickou látkou. Vedle této činnosti dramatické jest Čajkovský bez odporu předním symfonikem ruským, maje symfonií již několik a kromě nich celou řadu skladeb cyklických drobnějších a nemalý počet skladeb komorních. Nejrozšířenější jsou jeho duchaplné a namnoze geniální skladby pro piano. Při Moskevské výstavě r. 1882 sestaven byl veliký slavnostní koncert výhradně z děl Čajkovského. Od svého vystoupení ze svazku s konservatoří Moskevskou Čajkovský žije mnoho mimo vlasť, na Rusi pak na statku své sestry v Kyjevské gubernii. Letos vydává se na velikou uměleckou cestu po Evropě, na které bude řídit některé nové dílo své také v jednom z Londýnských koncertů filharmonických a která jej nyní vede k nám. Jako jeho pobyt u nás, tak celá cesta nemá naprosto rázu obchodního: Čajkovský působí jako umělec výkonný z pouhé lásky k umění samému. V Berlíně, Lipsku i jinde pořádány při tom velké koncerty Čajkovského, že obdržel od cáře ruského právě nyní stálý důchod 3000 rublů, jest českému čtenářstvu v čerstvé paměti.

Alexandr šlechtic Siloti jest mladičký, ale již veliký pianista, spojený s mistrem Čajkovským jak páskou vížíci učitele a učně, tak společnou úctou k Mikuláši Rubinšteinovi, přednímu mistru Silotiho, ač jeho vývoj umělecký dovršen byl ve škole Lisztově jako d’Albertův. Siloti vyrostl v hudbě a tím snáze mohl od prvního mládí rychle pokračovati v umění svém. Jest nyní teprve v 25. roce svém narodiv se 10. října r. 1863 v Charkovské gubernii. Otec jeho, tamní statkář, tak záhy poznal hudební nadání jeho, že jej sám cvičil pianu, až za rok hoch devítiletý již více uměl než on sám a poslán na Moskevskou konservatoř, kde návodem a vychovatelským vedením Mik. Švereva tak utěšeně pokračoval, že jej čtrnáctiletého Mikuláš Rubinštejn sám vzal mezi své žáky a brzo prohlásil za nejlepšího z nich. Vedle toho pečoval o jeho ostatní vzdělání proslulý filolog státní rada Buslajev. Za řízení Rubinštejnova vystoupil Siloti r. 1880 ve velkém symfonickém kencertě císařské hud. společnosti s velkým úspěchem, ale r. 1881 jeho mistr zemřel. Pianové studie Silotiho v Moskvě byly však také již skončeny a Siloti nabyl po zkoušce vedle diplomu i zlaté medaile, načež ještě rok studoval theorii u Čajkovského. Roku 1883 setkal se při Lipském sjezdě hudebním s Františkem Lisztem a stal se jeho žákem. Přestěhoval se do jeho sídla výmarského a byl na sklonku jeho života nerozlučným společníkem jeho. První jeho vystoupení v Německu stalo se také ve službách Lisztovy hudby. Při Lisztově koncertě Lipském dobyl sobě Siloti nadšeného uznání a osvědčil zároveň neobyčejnou hudební konstituci zahrav mimo jiné skladby Lisztův koncert z a-dur, tanec mrtvých, Dantovskou sonátu a Pešťský karneval. Potom koncertoval s velikým úspěchem v Drážďanech, Berlíně, Bruselu a celé řadě menších měst, načež se jako proslulý již umělec obrátil na Rus a hrál tam zejména v obou hlavních městech, v Moskvě za řízení Bülowova v koncertě císařské hudební společnosti. Po Lipském koncertě ceněna nejvíce jeho technika, síla a ohnivosť jeho hry, za posledních let mluví se s největším překvapením o vývoji jeho krásného úhozu.

Karel Halíř, zástupce českého uměleckého světa v hudebním trojhvězdí slovanském, vycházejícím na našem obzoru, svým časným vývojem uměleckým stojí zcela blízko zázračným dětem hudebním. Představme si, že jest narozen 1. února r. 1859 (ve Vrchlabí), že však již r. 1867 přišel na Pražskou konservatoř, kterou za vedení p. ředitele Bennewitze výtečně absolvoval r. 1873, načež již roku 1875 ukončil další studie u Joachima v Berlíně. Pak koncertoval, šestnáctiletý, v Bilsově orchestru, s nímž i cestoval po Německu a po Rusi. R. 1879 stal se koncertním mistrem v Kralovci, r. 1880—81 pobyl jako solista v proslulém orchestru bar. Derviese v Nizze a Luganě. Pak byl po tři léta koncertním mistrem dvorního divadla Mannheimského a jest jím nyní u velkovévodské dvorní kapely výmarské. Mezi virtuozy v Německu nejváženějšími ocitl se v zimě r. 1884 svým vystoupením ve Vídeňské společnosti přátel hudby a v Berlínském koncertě filharmonickém. Roku 1886 byl solistou hudebního sjezdu Sonderstanzenského, při kterém hrál houslový koncert Čajkovského, kterým si letos opět zjednal stejnou zásluhu i úspěch v Berlíně. Hrál jej mimo to v Lipsku, Drážďanech, Mnichově, Mohuči, Mannheimu, Karlsruhe atd. Mimo to hrál na mnohých místech s velikou láskou také Čajkovského zmíněné jíž pianové trio, věnované památce Mikuláše Rubinštejna, zejména společně se Silotim roku 1886 v Lipsku a nedávno v koncertě Čajkovského tamtéž.

Doplňuje tedy výtečný krajan náš výborně trojici duší spřízněných, které se mezi námi scházejí v těchto dnech. Zbývá jen ještě připomenouti, že Halíře velkovévoda výmarský vyznamenal rytířským křížem bílého řádu sokolího, a můžeme vše ostatní nechati vlastnímu poznání čtenářstva Pražského i svému referátu po velikolepém koncertě, který dějiny Pražského života hudebního obohatí o jeden z nejpamátnějších dnův. Z.