Naši furianti

Tato stránka potřebuje úpravy.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v ostatních článcích a stránkách, v radách na stránce Vzhled a styl, případně na její diskusní stránce.

---

Důvod, poznámky: obsazení typografie

Údaje o textu
Titulek:	Naši furianti
Podtitulek:	obraz života v české vesnici o čtyřech jednáních
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	antoni
Licence:	PD old 70

obraz života v české vesnici o čtyřech jednáních

Osoby

• FILIP DUBSKÝ, sedlák a starosta obce honické
• MARIE DUBSKÁ, jeho žena
• VÁCLAV, jejich syn
• PETR DUBSKÝ, Filipův otec, výměnkář
• JAKUB BUŠEK, sedlák a první radní v Honicích
• FRANTIŠKA BUŠKOVÁ, jeho žena
• VERUNKA, jejich dcera
• MARTIN, jejich syn, 14letý
• MATĚJ ŠUMBAL, sedlák a obecní výbor
• MARIE, jeho žena
• PAVEL KOŽENÝ, sedlák a obecní výbor
• KAŠPAR ŠMEJKAL, sedlák a obecní výbor
• VALENTIN BLÁHA, vysloužilý voják
• JOSEF HABRŠPERK, švec
• FRANTIŠEK FIALA, krejčí
• TEREZKA, jeho žena
• KRISTÝNA, 17letá     =>
• MATĚJ, 15letý           =>
• PEPIČKA, 13letá        =>
• JOSÍFEK, 11letý        =>       => jejich děti
• MANČA, 9letá            =>
• FRANTIŠEK, 7letý      =>
• FILÍPEK, 5letý            =>
• OBECNÍ KOVÁŘ
• KAREL KUDRLIČKA, učitel v Radoticích a písař obce honické
• MAREK EHRMANN, majitel hospody v Honicích
• ROZÁRKA, jeho žena
• TOBIÁŠ NEDOCHODIL        =>
• MARKÝTKA, jeho sestra        =>             => cestující obchodníci dřevěným nábytkem od Domažlic
• ZÁVODČÍ ČETNÍKŮ z městečka Rotic
• VOJTA, čeledín na živnosti Dubského
• PRVNÍ MUZIKANT

Čtyři muzikanti, ženy, děti, čeleď, chasníci, sousedé. Děj roku 1869 ve vesnici Honicích v jižních Čechách. Dějství I. a IV. se hraje na návsi v Honicích; II. v hospodě a III. ve světnici u starosty Dubského.

Jednání první

Návsí v Honicích; celá hloubka jeviště. V pozadí do podkovy selské statky a chalupy; střechy doškové, štíty dřevěné do návsí. V čele chalup po dvou oknech, před nimi zahrádky. V pozadí nalevo domek pěkně obílený s červenou taškovou střechou a věncem, odznakem hospody. V pozadí louže, u ní několik topolů. Na louži plavou husy a kachny. V pozadí napravo o samotě kaplička s dveřmi a dvěma schody do hlediště a s vížkou, v níž jest zvonek. Kolem ní čtyři lípy. V nejkrajnějším popředí nalevo obecní kovárna s přístřeškem ke kování koní. V popředí napravo chalupa ševce Habršperka; na chalupě tabulka s nápisem:

Země: Čechy.

Kraj: Písek.

Okres: Mirovice.

Obec: Honice.

Pod touto tabulkou jiná s nápisem švabachem: Zde se každé žebrání a fedrování zapovídá. Pod touto tabulkou dvě ruce; jedna s nápisem: Cesta do Písku. Druhá s nápisem: Cesta do Radotic.

Výstup první

Chýlí se za letního dne k večeru. - V pozadí hrají špačka děti, oděné v šat plátěný - jsou bosy. Napravo u Habršperkovy chalupy hrají tři kluci o fazole do jamky. Před jednou chalupou v pozadí sedí KOŽENÝ na babce a naklepává kladívkem kosu. V kovárně občas buší kladiva o kovadlinu a rohatinu. Rozvojem aktu vyjde KOVÁŘ z kovárny a kouří z krátké dýmky; rozhlédne se vždy vůkol a vrátí se zas do kovárny. V pozadí návsí stojí vůz krytý plachtou. Vedle vozu MARKÝTKA a TOBIÁŠ NEDOCHODIL. Oba prodávají dřevěné nádobí, mísy, různé truhlice, slaňky, krouhadla na zelí, měchačky, ošatky, opálky, dětské hračky, píšťaly, hlavně ale dřevěnky. DUBSKÁ, ŠUMBALKA a jiné sousedky kupují. Houf dětí očumuje kolem. Matky jim kupují píšťalky a hračky - kluci pískají a skotačí v pozadí, pobíhajíce v nových dřevěnkách. - V popředí HABRŠPERK, vyjde ze své chalupy a stírá si pot s čela. Proti němu přichází z jiné strany BLÁHA. Oba kouří z krátkých dýmek.

BLÁHA

Dej pámbu dobrej večer, Josefe!

HABRŠPERK

Dejž to pámbu, Valentýnku!

BLÁHA

No, co děláš, kamaráde?

HABRŠPERK

Ale prosím tě - (stírá si pot s čela) den před poutí - to víš, bude muzika, a to má švec vždycky napilno. Vyšel jsem se drobet ochladit. (ohlédne se a spatří Markýtčin vůz) I koukej, Valentýnku, přijeli od Domažlic buláci s dřevěným nádobím.

BLÁHA

(vesele) Ale vždyť je to ta hezká Markýtka, co tu byla loni o pouti. (volá) I to jsou k nám hosti, panno Markýtko!

MARKÝTKA

(Jde do popředí a pozdravuje Bláhu i Habršperka. Mluví po domažlicku.) Šťastnej dobrej večer, sousedi!

HABRŠPERK a BLÁHA

I dejž to pámbu, panno Markýtko!

HABRŠPERK

(žertovně) I čerchmanta, panno Markýtko, vy jste letos ještě hezčí, než jste byla loni. Tváře máte jako maliny. (chce ji obejmout)

MARKÝTKA

(odstrčí jej rázně loktem) Hýč! Ty maleny pro vás nerostly! (odskočí)

BLÁHA

(přiskočí k ní z druhé strany a chce ji obejmout) Ale pro mě, viďte, panno Markýtko!

MARKÝTKA

(odstrčí Bláhu) Ale dite. Pro vás, strejko, teky ne. (podepře si ruce o boky a stojí mezi nimi) I koukejme na to, jak jsou v týhle vsi mužský mlsní.

BLÁHA

Inu, prosím vás, nedivte se nám - tuhle můj kamarád je vdovec a já starý mládenec. (opravdově) No, ale já myslím, panno Markýtko, že se na nás nehněváte.

HABRŠPERK

To já taky doufám.

MARKÝTKA

(bodře a srdečně, podávajíc jim ruce) No, to bych bula pěkný dívče, abych se hned pro každý špás hněvala. Já mám veselost ráda, ale proto nejsem žádná špatná holka!

BLÁHA

Nu, a jářku, panno Markýtko, kde pak budete přes noc?

MARKÝTKA

Bratr bude spát s naší kobylou v maštali v hospodě, a já budu spát hyndle u kapličky v našem voze pod plachtou… (ohlédne se k vozu) Ale pro pána krále, já se tu dám do řeči, a bratr má u vozu plno lidů. Nehněvejte se, já musím mu pomozt. (odběhne k vozu)

BLÁHA

Je to holka, co?

HABRŠPERK

Jak angrešt. - No, ale jářku, poslouchej, Valentýnku, jestli pak ti přeci dají sedláci to ponocenství?

BLÁHA

Inu víš, já si tuhle napsal žádost k výboru. (ukazuje papír, který měl v kapse) A poněvadž se o to nikdo víc neuchází, než já, tak myslím, že mi to dají. Ale víš, držím to v tajnosti, aby mi to nikdo nepokazil. Mně by bylo těch 130 zlatých ročně dobrých. Náš starosta Dubský, ten mi dá jistě hlas - s tím jsem mluvil, a Dubská mi to taky slíbila. Ona mi přeje, proto že jsem byl vojákem, jako její nebožtík syn Josef. - Člověk také u nich podělkuje…

HABRŠPERK

Že je ti Dubská dobrá, to je, brachu, něco - to víš, ta vládne obcí jako náký monarcha. V obecním výboru má první slovo. (starostlivě) Ale jak to bude s Buškem?

BLÁHA

No, víš, Bušek mne rád nemá. Ale Václav Dubských si vezme Verunku Buškojc - a to jistě Dubský přemluví Buška, aby mi dal taky hlas -

HABRŠPERK

No, nevím, nevím, ten tě má rád jako hřebík v oku. Když jsi tenkrát vypravoval v kovárně o těch šífech v Triestu na moři, co je ženou parou -

BLÁHA

Já vím. Tenkrát mi Bušek řekl, že prý balamutím sedláky. To prej by, když se vařejí v hrnci brambory, mohly taky tou parou šífy hnát. - Prál.

HABRŠPERK

A tys mu na to přede všema řekl, že je nevzdělanej člověk, a od tý doby má na tebe skřesáno.

BLÁHA

A jak! Ale poslyš! Onehdy jsem šel se Šumbalem do Písku na jarmark. Cestou jsem mu řekl, že si o to ponocenství zadám, a on mi slíbil, že mi dá hlas.

HABRŠPERK

Nu, to je tuze dobře.

BLÁHA

Večer jsme byli v hospodě Na štychu. Nu a víš, jaký je Šumbal karbaník.

HABRŠPERK

Košili by s těla prohrál v největším mrazu.

BLÁHA

Nutil mne do hry - já nehraju - to víš, ale já mu to nechtěl odříct… Ale mrzelo mě to - seděli tam taky šenkýř Marek a krejčí Fiala. Já vyhrál pět zlatejch. Ale v tom přišli sedláci z Malčic, dali se s ním do ferbla a on prohrál 120 zlatejch, který stržil za krávu. Cestou domů řekl, že to muší před ženou zapřít. „Inu,“ prál, „řeknu ženě, že se Buškovi nedostávalo na ten pár koní, co koupil, a že jsem mu těch 120 zlatejch půjči. Ale Bušková o tom nesmí vědět.“

HABRŠPERK

Já rozumím. Ale jestli se to Šumbalka doví, pomoz mu pámbu. Ta mu stáhne kůži přes hlavu. To víš, ta je na něj kat! No, a což ostatní vejboři - Šmejkal a Kožený?

BLÁHA

Ti se budou řídit podle Dubskýho a Buška. Vždyť přeci víš, že jsou to nevzdělanci.

HABRŠPERK

Ale prosím tě - nevzdělanci jsou všichni naši sedláci dohromady! Plátěná vrchnost! Jaktěživ žádnej nepřišel dál, než do Strakonic na jarmark koupit kobylu.

BLÁHA

To je má řeč! Jediný vzdělaný lidi v naší vsi jsme my dva - ty a já - protože -

OBA

(najednou) Protože jsme byli ve světě. To je to.

HABRŠPERK

Příkladně já jsem se vyučil svýmu řemeslu v Písku; byl jsem na přeučenou ve vídni a potom jsem se pustil do Grázu a do Triestu, poněvadž jsem byl vždycky žádostiv vidět moře a šífy: víš, ty, co je ženou parou.

BLÁHA

(hodí nedbale rukou) Já vím.

HABRŠPERK

Potom jsem dělal v Inšpruku, to je tam dole v Tylořích, víš tam, co je vůkol samá skála.

BLÁHA

(hodí nedbala rukou) Já vím - já tam ležel s regimentem.

HABRŠPERK

A potom jsem dělal dvě leta v Praze. Jó, holečku, to je ňákýho světa.

BLÁHA

A proto jsi taky vzdělanej člověk. - No a mě odvedli k píseckýmu regimentu. Potom jsem byl v Pestu, ve Vídni, v Inšpruku, a roku padesátého devátého, když náš císař pán šel na sardýnského krále, byl jsem v Netálii třikrát v ohni. - To je, holečku, taky kus světa.

HABRŠPERK

A proto si taky vzdělanej člověk.

BLÁHA

Jak pak ne - jako ty. A když tak my dva začneme řeč o světě s panem farářem z Radotic - to sedláci koukají.

HABRŠPERK

No, víš, on taky kouká někdy sám pan farář - a je to přeci člověk učenej.

BLÁHA

(pohrdavě) Učenej - učenej. Ale co je mu to platný? Mezi učeným a vzdělaným člověkem máš - rozumíš - tenhle rozdíl: učenej člověk to má všecko z kněh a z mapy, ale my tam všude byli a všecko sme to viděli.

HABRŠPERK

Ale to je to! (ohlédne se na pravo) Koukej, tamhle jde Václav s Verunkou. - Poslouchej, dej mi nacpat, došel mi tabák.

BLÁHA

(mu dá měchuřinu)

HABRŠPERK

(si nacpává)

OBA

(odstoupí, posadí se na lávku před Habršperkovu chalupu, kouří a povídají si)

Výstup druhý

VÁCLAV, VERUNKA (z pravé strany). PŘEDEŠLÍ.

VÁCLAV (nese kosu) VERUNKA (nese hrábě) VÁCLAV

Víš, Verunko, já letos časně zjara vybral v Dubině hnízdo drozdů a jednoho samečka jsem pro tebe naučil hvízdat písničku.

VERUNKA (radostně a rychle)

Drozda? Pro mě? Písničku? Ale jdi! A jakou?

VÁCLAV (teskně)

Inu, víš, nu - tu zamilovanou písničku mýho nebožtíka bratra Josefa, co pad v bitvě u Náchoda, - víš, tu „V kvetoucím věku svojí mladosti…“

VERUNKA (zpívá)

V kvetoucím věku svojí mladosti

zbaven všechněch svobod

i vší radosti -

neb stav vojanský

ten na mě čekal…

(vřele a srdečně) Vidíš, Václave, když slyším tuhle písničku, jako bych viděla před sebou tvýho nebožtíka bratra Josefa, když tu byl v uniformě na felabu. A když potom přišlo od ouřadu, že v tej vojně pad, tak jsem měla hroznou lítost. VÁCLAV (smutně)

Inu, milá Verunko, když mi si u nás doma na to vzpomeneme…

VERUNKA

Nu ale, Václave, tys udělal bratrovi krásnou památku. Založil jsi z jeho podílu při radotickém záduší fundací na dvě mše do roka, na den jeho narození a na den bitvy u Náchoda, a potom jsi dal postavit krásnej, kamennej kříž na rozcestí u našich polí. A když tak člověk čte ten nápis na kříži: (ukazuje prstem) „Na památku Josefa Dubskýho, který padl roku šedesátým šestým v bitvě u Náchoda, postavil jeho bratr Václav Dubský. - Pomodlete se za jeho duši,“ - když to tak člověk čte, to si hned pomyslí: Inu, tenhle Václav je jistě ňákej dobrej člověk… No a potom tenkrát, víš, když radotickej pan farář ten kříž světil a držel tu řeč o tvé lásce bratrské, tenkrát jsem tak usedavě plakala a řekla jsem si: Tenhle Václav má dobrý srdce, toho bych chtěla jednou za muže.

VÁCLAV (srdečně)

A vidíš, Verunko, já tě tenkrát viděl plakat a taky jsem si hned pomyslil, že máš dobrý srdce! A od tý doby mi kolikrát napadlo: Až se budeš chtít jednou oženit, jinou si nebudeš namlouvat než Verunku.

VERUNKA (radostně)

No a vidíš, dočkali jsme se toho. (spěšně a tím se prozradí) Naši staří nemají nic proti tomu.

VÁCLAV (rychle a žertem)

A jakpak ty to víš?

VERUNKA (rozpačitě)

Já už s naší pajmámou o tom mluvila.

VÁCLAV

Ale jdi! - Ale, abych ti pravdu řek, - já už s naší pajmámou taky.

VERUNKA

Ty taky?

VÁCLAV (vezme Verunku za ruce, radostně)

I bodejť. A poněvadž máme oba pěkný živobytí, budeme spolu šťastni. (šetrně) Nu a víš, Verunko, - nadělí-li nám pámbíček, (poněkud rozpačitě) víš - taky ještě tak něco maličkýho…

VERUNKA (ostýchavě klopí oči, ale přece srdečně)

No víš - Václave - to já myslím, - že nám pámbu jistě nadělí -

VÁCLAV (radostně a srdečně)

I moje zlatá, zlatá Verunko, to bysme měli za živa na zemi nebe -

VERUNKA

Ale teď, Václave, spánembohem, musím domu. Tu máš svou kazajku. Dobrou noc…

VÁCLAV (srdečně)

Dobrou noc, má zlatá Verunko, dobrou noc… (tiskne jí ruce)

VERUNKA (odběhne do statku v pozadí nalevo)

VÁCLAV (srdečně a prostě, ale jadrně)

Já mám tu holku rád, že bych pro ni do ohně skočil! (odchází k Bláhovi a Habršperkovi)

Výstup třetí

HABRŠPERK a BLÁHA (na lávce). V pozadí MARKÝTKA a TOBIÁŠ. V hovoru s nimi ŠUMBALKA, DUBSKÁ a houf jiných žen, které kupují dřevěné nádobí… BUŠEK a DUBSKÝ přicházejí z pravé strany. EHRMANN se objeví u kovárny a mluví s kovářem.

BUŠEK (ukazuje za Václavem a Verunkou)

No, jářku, Filipe, sluší jim to, co?

DUBSKÝ

Tuze pěkně.

BUŠEK

No, já si myslím, že si hnedle plácnem a řeknem: dej pámbu štěstí.

DUBSKÝ

To já myslím taky, ale - (rozpačitě) Vidíš, Jakube, já nevím, jak bych ti to řekl, - neměj mi to za zlý, ale jedno mě na tebe vždycky mordsky dopaluje.

BUŠEK

No tak co?

DUBSKÝ

No, nehněvej se, ale to tvé pytlačení. Zase prej jsi koupil novou flintu, kterou ti dohodil žid Marek.

BUŠEK (rozmrzen)

Ale, prosím tě, Filipe, jakýpak pytlačení? Já mám svý grunty u panskýho lesa, a když se ta panská obluda zaječí celej rok na nich pase, a já si někdy k podzimku na ni počkám a zastřelím ji, - jakýpak je to hřích?

DUBSKÝ

Inu hřích - jakýpak hřích, zabít panskýho zajíce! Ale panští fořti na tebe žalovali u žandarmerie a četníci dávají pořád pozor, každou chvíli jsou tu zčistajasna. A kdyby tě jednou dopadli a měli na to svědka… No, tys přeci prvním radním v obci - -

BUŠEK (hodí rukou)

I bodejť, já jsem tak hloupej…

DUBSKÝ

Inu, Jakube, všeho do času. - Nu a tak, moc-li bys dal Verunce?…

BUŠEK

Napřed řekni ty, co dáš Václavovi. (spatří Ehrmanna) Hej, jářku, Marku, pojďte sem - smlouváme se tu o Verunku a Václava - -

EHRMANN (přistoupí úlisně)

Phámbu dej dobrý večer…

DUBSKÝ

No víš, já mám v naší vesnici dva grunty; popustím Václavovi ten větší a na menším budu do smrti hospodařit a dám z něj svýmu pantátovi Petrovi vejminěk. - A moc-li bys dal ty Verunce přínosu?

BUŠEK

Já mám pro ni v píseckej záložně sedum tisíc zlatejch. (k Ehrmannovi) To je přeci pěknej peníz, co?

EHRMANN

Pámbůh ví, to je tuze pěkný peníz.

DUBSKÝ (k Ehrmannovi)

No ale na takový dva grunty, na kterejch není v knihách ani groše dluhu, - to není tak moc.

EHRMANN (krčí rameny - obojetně)

Inu ovšem, na takový dva grunty - -

DUBSKÝ

No - Jakube - na osum bys nešel?

BUŠEK

To nemůžu. Namouduši ne! Víš, že mám ještě kluka, to bych ho o tisíc zlatejch okrad.

DUBSKÝ (váhavě a jako zklamán)

No, já si to tak představoval na těch osum tisíc. - No, ale víš co - přidej ten pár koní, co jsi koupil onehdy o píseckým jarmarce - - (podává mu ruku)

BUŠEK (vzdorovitě)

A vidíš, Filipe, to neudělám! (k Ehrmannovi) To jistě, Marku, uznáte, že udělat nemůžu.

EHRMANN (obojetně a potutelně)

Inu, to ovšem pantáta udělat nemůže.

DUBSKÝ (dosti ostře)

Cože, Marku? Ten pár koní že by nemohl přidat?

EHRMANN (k Dubskému obojetně - krče rameny)

Inu, pantáto, moh by, kdyby chtěl.

BUŠEK (vzdorovitě)

A vidíš, to já zrovna neudělám.

DUBSKÝ

A vidíš, to já taky ne!…

(Mezi touto poslední řečí odejdou všichni tři ke kovárně, kdež se dají do řeči s kovářem a usadí se pod přístřeškem. - Bláha a Habršperk sedí před chalupou a hovoříce kouří z dýmek. Habršperk leští pár vysokých bot, které jsou naraženy na deskách.)

Výstup čtvrtý

FIALOVÁ, KRISTÝNA, za ní ostatních šest dětí seřaděno tak, že za Kristýnou, která jest nejstarší, stojí ostatní dle výšky v tom pořadu, že je nejmenší dítě FILÍPEK poslední. - PŘEDEŠLÍ.

FIALOVÁ (přísně k dětem)

Já sem přivedu (ukáže ke kovárně) tamhle vašeho kmotříčka Buška s pantátou Dubským a dám jim žádost, aby udělali vašeho tatíka ponocným, a vy ji oboum pěkně políbíte ruce. Rozumíte?

KRISTÝNA a VŠECKY DĚTI

Rozumíme, pajmámo!

FIALOVÁ (ostře)

Ale to vám, děti, povídám, až řeknu: Nám se vede zle, zle, máme hroznou bídu, tak začnete všecky plakat. A který nebude, tomu doma nabouchám do zad. Rozumíte?

KRISTÝNA a DĚTI

I rozumíme, pajmámo, rozumíme!

FIALOVÁ (jde ke kovárně a osloví Buška a Dubského, s nimiž mluví) FILÍPEK (pětiletý, drzé dítě - ke Kristýně)

Já budu plakat jako to naše telátko, když ho odstavili od kravičky.

HABRŠPERK a BLÁHA (neslyšeli hovor Fialčin s dětmi, povšimnou si nyní dětí a jdou k nim) HABRŠPERK (k dětem)

No, no, copak jste se tak přihnali? - Jářku, Kristýnko, když jsem šel dnes ráno okolo vaší chalupy, slyšel jsem tě zpívat.

KRISTÝNA (přihlouplé děvče, živě)

Jó, hejtež, já mám novou písničku. Já se ji vydlužila a opsala jsem si ji. Víte, tu, co začíná: (zpívá hloupě a falešně a dává si oběma rukama nemotorně takt)

Na hranicích města německýho

stojí tam na skále skvostný hrad,

tam, kde srdce reka v těle věje,

v něm přebýval Fridolín hrabě.

(když dozpívá, otře si rukávem nos) HABRŠPERK (k Bláhovi)

Ty, ta holka má skopovou notu. (ke Kristýně, dobírá si ji) Kristýnko, ty umíš krásně zpívat!

BLÁHA

No!

KRISTÝNA (hloupě)

To mi každej říká!

FIALOVÁ (vede Buška a Dubského do popředí) KRISTÝNA a VŠECHNY OSTATNÍ DĚTI (hrnou se k Buškovi a líbají mu ruce, pak řeknou zdlouhavě, jako by slabikovaly ve škole)

Kmotříčku, pochválen buď Pán Ježíš Kristus!

BUŠEK (nastavuje ruce a dá si je líbati)

No dobře, to je hned vidět zvedené děti.

KRISTÝNA a VŠECKY DĚTI (se vrhnou na Dubského a chtějí mu líbat ruce. Taktéž.)

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!

DUBSKÝ (si nedá, zdvihne ruce do výše a ustupuje)

I dejte mi svatej pokoj!

FIALOVÁ (vyndá papír - žádost - a podává ji Dubskému)

Pantáto, můj starej vás poníženě prosí, abyste mu dali to ponocování v obci, a tuhle si napsal žádost k výboru.

DUBSKÝ (velice překvapen)

Cože? Váš starej chce bejt ponocným?

BLÁHA (v ústraní k Habršperkovi)

Koukej, Josefe, krejčí chce bejt ponocným. (rozhodne se a vyndá svoji žádost z kapsy) No počkej!

HABRŠPERK

A tohle je novina!

BUŠEK (odpovídá Dubskému)

No - no - a proč by nemoh bejt ponocným?

BLÁHA (přistoupí a podá Dubskému žádost)

Pantáto, já si tuhle podávám žádost, abych dostal v naší obci to ponocenství.

FIALOVÁ (nemile překvapena, jedovatě)

Cože? Vy? Vy chcete bejt ponocným?

BUŠEK

Vy, ponocným? Člověče, vy jste blázen.

BLÁHA

A pantáto, to nejsem. Já sloužil za zdejší obec dvanáct let na vojně. A taková věc, jako je noční hlídka, to je tak nejspíš pro vysloužilýho vojáka, který je zvyklý stát ve dne v noci na vartě…

FIALOVÁ (drze)

Ale my máme sedum dětí.

FILÍPEK (drze)

Ano, my máme sedum dětí!

KRISTÝNA (táhne zpět Filípka) DUBSKÝ (k Fialové)

Prosím vás, krejčová, jakpak by mohl váš starej ve dne šít, když by mušel celou noc ponocovat…

BLÁHA

Vždyť by to nevydržel, hlídat noc za noc celou obec a vytroubit na bůvolí roh každou hodinu pětkrát! Ten nemá podle toho plíce!

FIALOVÁ (plačtivě)

Pantáto, my musíme živit sedum krků.

KRISTÝNA (táhne zpět Filípka) DUBSKÝ

A což v zimě, až uhodí prudké mrazy -

BLÁHA

To by váš starej zmrz jak opožděný skřivan… A kdyby přišli zlodějové do vsi, tak mu nejdřív ukradnou obecní roh a obecní kožich a ještě mu jich namelou.

HABRŠPERK

Jakože jistě.

FIALOVÁ (zlostně a ostře)

Jak on by se nedal, rozumíte?

BUŠEK (nevrle)

Poslouchejte, Bláho, vy máte hubu jako šlejfernu…

DUBSKÝ

No, vždyť váš starý si přijde řemeslem do roka na pěkný peníze.

FIALOVÁ (se přetváří a běduje)

I nepřijde, nepřijde. Práce je málo a samý plátěný dílo a hrubá šerka… A pámbu na nás poslal tuhle těch sedum krků. Celý den by to jedlo, jako kachňata. (pláče) Ach, nám se vede zle… zle…

KRISTÝNA a OSTATNÍ DĚTI (počnou najednou plakat a naříkat)

Ach, nám se vede zle - my máme hlad - My máme hlad… bídu…

FIALOVÁ (šťouchne děti zezadu)

Plačte hodně…

BLÁHA (k Fialové)

Poslouchejte, krejčová, vy máte ty svý fakaňata dobře vyexecírovaný, jak zmačknete pero, začnou vejt jako vlčata. (oboří se na děti) Mlčte už, vždyť není vlastního slova slyšet.

KRISTÝNA a DĚTI (se uleknou, odskočí a ztichnou) FIALOVÁ (rozběhne se na Bláhu - zlostně a ostře)

Cože? Moje děti že vejou jako vlčata? Chuďátka, (hladí je) oni pláčou proto, že je chtějí zlí lidé o chlebíček připravit. (pláče)

DĚTI (spustí také a vyjí) BLÁHA (se oboří na děti)

Mlčte už, cikáni!

FIALOVÁ (hned přestane plakat, dopálená, ostře)

Cože? Cikáni? Tak vy takhle zlehčujete děti poctivejch rodičů? A mě, poctivou řemesnici a krejčovou? No, počkejte, on vám můj starej přijde povědít, jsou-li naše děti ňáký cikáňata!

HABRŠPERK (k Bláhovi pohrdavě)

Ty, krejčí prej si na tebe dojde.

BLÁHA (směje se pohrdavě)

No, to jen ať si přijde! Já vám ho navoskuju.

FIALOVÁ (ještě více dopálená)

Však on se vás nebude bát! Pojďte, děti!

FILÍPEK (se postaví proti Bláhovi a hrozí mu pěstí)

Jen počkejte, vy dědku, náš tatínek vám jich namele! Vy ošklivej!

BLÁHA (se oboří na děti)

I vy nezvedená cikáňata.

KRISTÝNA a DĚTI (se dají na útěk) BLÁHA (hodí po nich čepicí)

Já vás poženu!

FIALOVÁ (s dětmi odejde) BLÁHA (zdvihá čepici)

Tohle je čistá famelie!

BLÁHA a HABRŠPERK (se usadí před chalupou a živě hovoří) BUŠEK (podrážděn k Dubskému)

Tak ty, Filipe, nedáš hlas Fialovi? (jdou do popředí)

DUBSKÝ

To nedám. Ponocenství se nejspíš tak hodí pro vysloužilýho vojáka a Bláha je poctivý chlap.

BUŠEK (dopálen)

A já povídám, že není.

DUBSKÝ (s důrazem)

A to bych rád věděl proč?

BUŠEK (dopálen)

Protože mi řek do očí, že jsem nevzělanej člověk, - a kdo mi tohle řekne, ten je jistě špatnej chlap. - Však ty si to rozmyslíš a budeš hlasovat pro Fialu -

DUBSKÝ (drsně)

A to namouduši nebudu. Dobrou noc, Jakube…

BUŠEK (mrzutě a kysele)

Dobrou noc!

DUBSKÝ (odejde do pozadí) BUŠEK

Hrom by mušel do mě uhodit, kdybych dal hlas tomu Bláhovi, kterej řek, že jsem nevzdělanej člověk! Já, první radní!

ŠUMBALKA (nese v obou rukou dřevěné nádobí, které koupila od Markýtky; přijde k Buškovi, položí nádobí na zem)

Sousede, já bych si ráda s vámi promluvila. - Víte, tak mezi čtyrma očima.

BUŠEK (žertuje)

No, no, sousedko, mortete, snad jste nehodila po mně okem?

ŠUMBALKA (šťouchne ho)

No, kakramente, vždyť vy byste za to ještě stál! - Víte, sousede, já tuhle nakoupila za pět zlatejch dřevěnýho nádobí - můj starej je u přátel na návštěvě a já nemám doma tolik peněz. - Vy byste mně moh dát těch pět zlatejch na srážku na těch sto dvacet zlatejch, co vám můj starej onehdy o píseckým jarmarce na koupi koní půjčil.

BUŠEK (velice překvapen)

Mně že váš starej půjčil sto dvacet zlatejch? - Ale, Šumbalko, co vám to napadá! Ani krejcar mi nepůjčil.

ŠUMBALKA (chytrácky)

No, no, jen se tak nedělejte - vy nechcete, aby se to někdo dověděl. (šťouchne ho loktem) No, nebujte se, já to nikomu nepovím!

BUŠEK (důtklivě)

Ale já vám povídám, že mi nepůjčil ani troník!

ŠUMBALKA (zaražena)

Ale starej mi řek, že -

BUŠEK (se uhodí do prsou)

Namouduši ne!

ŠUMBALKA (vyskočí, trhne sebou, jako by se byla náhle pravdy dovtípila, a vzkřikne v rozčilení nahlas, nedbajíc, že dosud mluvila s Buškem důvěrně)

Naposled… naposled… Panenko Maria sepekovská - naposled těch sto dvacet zlatejch v kartách prohrál!

BUŠEK

A to už jistě. A takhle se na mě vymluvil.

ŠUMBALKA (zatíná zlostí pěsti)

Kdybych já to jistotně věděla. Matěj, tobě bych já udělala lázeň!

Výstup pátý

PŘEDEŠLÍ, FIALA, FIALOVÁ, KRISTÝNA a OSTATNÍ DĚTI (ženou se prudce na jeviště).

ŠUMBALKA (zatíná pěsti) FIALOVÁ (při vstoupení na jeviště k Fialovi, vztekem jsouc rozpálena)

Jak povídám, starej, tohle ty nemůžeš tak nechat! On vynadal tvým dětem cikánů!

FIALA (zlostně)

Kde je, já ho roztrhám!

ŠUMBALKA (spatříc Fialu přiskočí rychle, popadne jej za rameno a vleče do popředí) FIALA (se ulekne) ŠUMBALKA (ostře)

Poslouchejte, krejčí, vy jste byl také v Písku na jarmarce - hrál tam můj starej v karty, nebo ne?

FIALA (vítá zlomyslně příležitost, že může uškodit Bláhovi)

I toť se ví, že hrál, pajmámo, - hrál (křičí a ukazuje na Bláhu) támhle s Bláhou a ten ho odřel!

BLÁHA (vyskočí popuzen)

Cože? Já že ho odřel? I ty lháři! - (k Šumbalce) Pajmámo, to bylo tak. Váš starej mě nutil, abych si s ním hodil jedníka. Nu, abych si s ním dobrou vůli nezkazil, tak jsem si s ním hodil.

FIALA (štve)

Tak vidíte, pajmámo!

BLÁHA (odstrčí ho)

Jdi pryč. - (vypravuje dál) A vyhrál jsem pět zlatejch.

ŠUMBALKA (ostře)

Ke hře jste ho jistě nutil vy a ne on vás… Vždyť se mi zadušoval, než šel na jarmark, že se na karty ani nepodívá.

BLÁHA

Pajmámo, namouduši - - Počkejte! (jde náhle rychle ke kovárně, kde dosud sedí Ehrmann a rozmlouvá s kovářem; popadne Ehrmanna za ruku a vleče ho do popředí) Marku, vy jste ten večer o píseckým jarmarce taky seděl v hospodě Na Štychu; dosvědčte mi, že mě Šumbal do hry nutil.

EHRMANN (váhá)

Inu - já - já - -

BLÁHA (mluví se Šumbalkou tiše, ale horlivě dále a snaží se přesvědčit ji, že Šumbala do hry nenutil) FIALA (odvede rychle Ehrmanna do popředí - stranou - důvěrně - ale tónem výhrůžným)

Marku, jestli budete svědčit pro Bláhu, tak vyzradím vaší ženě, že jste sněd v Písku dvě porce vepřoviny.

EHRMANN (se ulekne)

I propánaboha, pantáto, to neříkejte - - ta by dělala rámus.

ŠUMBALKA (k Ehrmannovi ostře)

No, Marku, tak mluvte, kdo koho do karet nutil?

EHRMANN (v úzkých, obojetně, váhá)

Nu, pajmámo, já myslím, že nutil…

FIALA (z pozadí za Ehrmannem polohlasem, ale výhrůžně)

Marku, dvě porce vepřoviny.

EHRMANN

… že nutil Bláha Šumbala.

FIALA (jásá rychle)

Tak vida!

BLÁHA (proti Ehrmannovi, jemuž hrozí pěstí, prudce)

Marku, řekni to ještě jednou.

EHRMANN (se ulekne a uskočí a rychle dodá)

Anebo Šumbal Bláhu.

BLÁHA (s nevolí a opovržením)

Ty obojetný Jidáši! Ty! Fuj!

FIALA (hrozí Ehrmannovi) EHRMANN (tiše mu domlouvá) BLÁHA (vysvětluje Šumbalce)

Když jsem vyhrál těch pět zlatejch, přišli sedláci z Malčic, sedli k vašemu starýmu a odřeli ho do krejcaru.

ŠUMBALKA (rozčilena k Bláhovi)

Kdybyste ho byl vy nesved ke hře, tak by nebyl začal, protože se mi zadušoval, že se na karty ani nepodívá! Víte! (hrozí mu pěstí) Vy! - No, počkejte, vy stará vojno! Můj starej mně řek, že vám dá hlas za ponocnýho -

FIALA (trhne sebou)

Jemu?

ŠUMBALKA (rázně a zlostně)

No, na ten si počkáte. Ten nedostanete do soudnýho dne. O to já se postarám! - Svádět mně muže ke kartám!

FIALA (jeví radost)

Ááá…

Výstup šestý

ŠUMBAL, PŘEDEŠLÍ

ŠUMBAL (s uzlíkem na holi na rameni)

I pozdrav pámbu, sousedi! - (spatří ženu - radostně) I koukejme - moje stará je tu! Pozdrav pámbu, Marjánko!

ŠUMBALKA (dopálena odstrčí ho - bez ohledu a ostře)

No, toť se ví, že jsem tu! - Tuhle strejc Bušek mě sem zavolal a prál, že mi splatí těch sto dvacet zlatejch, co jsi mu půjčil o píseckým jarmarce!

ŠUMBAL (jako hromem omráčen, upustí hůl i uzlík a koktá ve strachu)

Mar-ján-ko - -

ŠUMBALKA (přiskočí k Šumbalovi, popadne ho za límec kazajky, zatřese jím zlostně a soptí)

A ty, Matěj, tak ty takhle hospodaříš, za jeden večer prohraješ sto dvacet zlatejch v kartách?

ŠUMBAL (jektá ve strachu)

Ježíšmarjá - Marjánko…

ŠUMBALKA (soptí a třese jím)

A já nejsem žádná tvoje Marjánka, rozumíš? Víš ty, cos mi slíbil, než jsi jel na píseckej jarmark? Zaklel jsi se, že na karty ani nekoukneš, a prohrál jsi všecko, co jsi za krávu stržil! - (třese jím) A tak ty takhle? Poslouchej, Matěj, když sis mě bral, měl jsi grunt na mizinu zadluženej. Já přinesla na grunt šest tisíc zlatejch, čistejch jako mlíko, a splatila dluhy a začala pořádný hospodářství. - Nebejt mě, už bys byl měl dávno grunt na bubnu a chodil bys fechtem. A ty se mi takhle odsluhuješ? (třese jím zlostně)

ŠUMBAL

Ale, ježíšmarjá, Marjánko - -

ŠUMBALKA

Ani mi nemukej, Matěj, nebo z tebe duši vytřesu! A tak ty si myslíš, že ty budeš naše děti takhle okrádat?

ŠUMBAL (úzkostlivě)

Proboha tě prosím, Marjánko - -

ŠUMBALKA (jím lomcuje)

A takový věci mi nalžeš? A já jdu upomínat tuhle souseda, kterej nám není nic dlužen? Vždyť já se tu div hanbou v zem nepropadnu, že tam tej osobě (ukáže na Markýtku) nemůžu zaplatit pět zlatejch. - (divoce jím zatřese) Poslouchej, Matěj, já bych tě vztekem hned zabila!

ŠUMBAL (v úzkostech)

Marjánko, - pro všechny svatý… Tu máš těch pět zlatejch… (vyndá z vesty peníze)

ŠUMBALKA (mu vytrhne peníze a bouří dále)

Ale abys věděl, ode dneška -

MARKÝTKA (přistoupí blíže) ŠUMBALKA (spatří Markýtku)

Tu máte, osobo… (vrátí se zase zlostně k Šumbalovi, který si zatím oddechl, a popadne ho znovu) Ode dneška půjdu vždycky já s tebou na jarmarky, aby ses nedal ke karbanu svést takovými kamarády, jako je tuhle Bláha, rozumíš? A to ti povídám, dáš-li ty mu hlas za ponocnýho, tak mi nechoď do stavení, slyšíš! My ode dneška začneme jiný hospodářství. - (za této řeči jej strká nalevo z jeviště) No počkej, Matěj, ty budeš mít zejtra pěknou pouť! - A na muziku si ani nemysli! - Já tě naučím hospodařit! Ty - ty - lumpe! - (oba odejdou nalevo do pozadí)

ŠUMBAL

Ale ježíšmarjájozef, Marjánko!

(Zároveň.) PETR (velice čiperný 75letý stařeček, opírá se o hůl, ale jen lehce; jest oděn v staromódní dlouhý, olivově zelený kabát až po kotníky. Na hlavě má staromódní, beránkem lemovanou čepici se širokým štítkem; jde, obklopen houfem dětí, volně z pozadí ke kapličce. Sousedky se s ním zastaví a promluví několik slov. Potom vejde Petr do kapličky.)

Výstup sedmý

PŘEDEŠLÍ bez ŠUMBALA a ŠUMBALKY

BLÁHA (se žene po Fialovi)

Tak ty mě takovou pomluvou připravuješ o hlasy? - Ty taškáři…

FIALA (zlostně)

Cože? Když jsi prve vynadal mé ženě a mým dětem, tak si nynčko spouštíš taky na mě? (drze) A jářku, proč jsi ty prve tuhle mým dětem vynadal cikáňat, co? (tlačí se k němu)

BLÁHA (klidně)

Jdi pryč a nech mě s pokojem!

FIALA (dotěrně)

Moje děti jsou pořádné děti a pánubohu milé děti, rozumíš?

BLÁHA (klidně)

Jestli jsou pánubohu milé, - to nevím, - ale že jsou lidem protivné, to ví celá ves! - (přiblíží se k Fialovi)

FIALA (uskočí rozzloben)

Tak, to ví celá ves! No, a pročpak ses tady prve spustil na mou ženu? Proč? Moje žena je pořádná žena a já jsem pořádnej člověk a vyučenej řemeslník a mistr, rozumíš?! (dotírá se k Bláhovi)

BLÁHA

Poslouchej, Fialo, nedáš-li pokoj… (zdvihne ruku)

FIALA (uskočí - zdálky)

A ty myslíš, že já se tě bojím? O ne! A ty myslíš, že já nevím, proč ty mně a mé famelii nadáváš? Ó, to já, holečku, dobře vím! Ty mě chceš před celou vsí zostudit, aby mě sousedi neudělali ponocným, viď? (dotře se až k Bláhovi)

BLÁHA (napřáhne prudce ruku)

I ty křečku…!

FIALA (uskočí)

Ale sousedi mi to ponocenství spíš dají než tobě, protože jsem pořádnej člověk, rozumíš?

BLÁHA (konečně popuzen - rázně)

A já snad nejsem pořádný člověk, co? Poslouchej, já sloužil císaři pánu celých dvanáct let a mám na to obšíd, čistý jako padlý sníh. A řekneš-li mi ještě jednou, že nejsem pořádnej člověk - (napřáhne ruku)

FIALA (z taškářství)

Pomoc, lidičky, pomoc - - on mě chce zabít!

FIALOVÁ (křičí přepjatě)

Panenko Maria svatohorská, on mi chce zabít mýho muže! (šťouchne děti) Křičte, děti! Pomoc!

DĚTI (vyjí)

On nám chce zabít našeho tatínka! Pomoc! Pomoc!

PETR (Rozsvítil zatím v kapličce lampičku na stropě zavěšenou. Z kapličky vychází záře světla.) HOUF DĚTÍ (poklekl na stupně před kapličku) PETR (kterého je v kapličce vidět, zvoní klekání) DĚTI (před kapličkou sepnou ruce a modlí se) (to vše se stalo průběhem hádky Fialy s Bláhou) Vtom: DUBSKÁ (která dosud pozorovala spor Fialy s Bláhou z pozadí, vyrazí rázně do popředí, postaví se mezi Bláhu a Fialu a zahřmí ostře sice, ale opravdově, a přece s jistou vážností)

Co je to za rámus? - Přestaňte ihned! (ostře k Fialovi) Kam vy vejdete, je všude hned mrzutost! - Vy! -

FIALA (se toho ulekne) VŠICHNI (se zarazí a umlknou) (malá pauza) VŠICHNI (se modlí) FILÍPEK (nesmekne čepici, obrátí se proti Bláhovi a řekne drze)

Kdybych já byl naším tatínkem, já bych vám nařezal!

HABRŠPERK (stojí ua ním)

Mlčíš, kluku! - Modli se!

FILÍPEK (se drze ohlédne po Habršperkovi a hrozí mu)

Vy…

Ticho. FIALA (udělá ve zlosti kříž a začne se modlit, ale jeho zlost zase propukne; hrozí pěstí zezadu Bláhovi a soptí vztekem - k sobě)

No počkej, tobě já zasolím! (modlí se, pak zase zlostně) Tebe jistě ponocným neudělají.

DUBSKÁ

Bude-li pak hned ticho? Kdo bude ponocným, to pozejtří rozhodne výbor. A teď dejte pokoj a modlete se. Neslyšíte klekání?

PETR (zvoní dále) VŠICHNI (se modlí) (červánky zapadajícího slunce ozáří vesnici) Opona padá.

Jednání druhé

Šenkovna v honické hospodě. V pozadí ve středu dvéře. V levém koutě velká zelená kachlová kamna, od nich směrem do popředí při zdi „kruchta“ pro muzikanty, zeleně natřená; v pravém stůl k nalévání piva - za nimi ve zdi výklenek s policemi, na nichž stojí zásobní sklenice na pivo a kořalku - pak láhve s punčem a rosolkami. Na zdích jsou svícny ze dřeva a v nich lojové svíčky; v pozadí napravo i nalevo směrem z pozadí do popředí dva stoly a kolem nich stolice. Prostředek volný k tančení.

Výstup první

Na pravé straně u stolu sedí DUBSKÝ, DUBSKÁ, VÁCLAV, PETR a BLÁHA. Na levé straně BUŠEK, BUŠKOVÁ, VERUNKA, FIALA a FIALOVÁ. V pozadí sedí ŠMEJKAL, KOŽENÝ, KOVÁŘ a jiní SOUSEDÉ a SOUSEDKY. - Muži kouří z krátkých dýmek; - chasníci kouří krátké doutníky a baví se s děvčaty. Všichni ve svátečním obleku. Mnozí mají svlečené kabáty - mají tedy toliko vesty a bílé košile. Jest před večerem. V pozadí stolu nálevního je EHRMANN se svou ŽENOU; oba obsluhují hosty. Rozvojem aktu zaleze za kamna houf dětí, které tam skotačí. Pozadím vstupuje MARKÝTKA a TOBIÁŠ, oba v kroji z okolí domažlického.

PETR (spatřiv Markýtku, jde jí vstříc; mluví srdečně a vesele a rozjařen)

I namoutěduši, koukejme, tohle je ještě ten pravej staročeskej kroj! Člověk by ani neřek, že je tohle ještě v Čechách vidět! Sapraherte, panno Markýtko, vy jste mordsky hezká mladice - krev a mlíko - a tak vesele nastrojená, - jako by se člověk za slunečního poledne zakoukal do kvetoucího máku! - (podává Markýtce sklenici) Připijte mi, panno Markýtko; na vaši krásu!

MARKÝTKA (pije)

Stálé zdraví, strejčku. (vrátí Petrovi sklenici) Ale, strejčku, vy si umíte ňák divčata dobírat.

PETR

I jakýpak dobírání, panno Markýtko! Všecko od srdce! A třeba jsem byl už starej dědek, když vidím takovou hezkou mladici v tomhletom pěkném staročeském kroji, tak se mi srdce v těle rozpálí a je mi tak, jako by se mi tuhle (ukáže si na srdce) skřivánek třepetal a svou jarní písničku vesele prozpěvoval.

MARKÝTKA

No, strejčku, vy jste mušel za svýho mládí bejvat náramně veselej chasník!

PETR (s humorem)

I pardie, to jsem bejval! I bejval! Já uměl ňák holky prohánět. A kdybych já byl dnes mladej - no, panno Markýtko, nevím, nevím… vy se mi saprahertsky líbíte.

MARKÝTKA

Ale dite, pantáto. - Rači byste mi moh řect, kde je pan přednosta…, já mám od rána něco na srdci, co bych mu ráda řekla…

DUBSKÝ (vstane a jde k Markýtce do středu jeviště)

No, panno Markýtko, tu jsem - tak co se stalo?

MARKÝTKA

Inu, dnes v noci, strejčku, stala se mi vám moc divná věc! (vypravuje) Já vám tak spím tam na návsi vedle té kapličky svatýho Jana v našem vozejku pod plachtou, a tu najednou, mohlo tak bejt asi hodina s půlnoci - začne náš Tygr, co nám hlídá vůz, začne vám najednou věkat. (napodobí štěkot, ale s domažlickým přízvukem) Haf - haaf - háááf - hááááf! - Já vykouknu zpod plachty, a tu vám vidím… Nu, počkejte, já vám to takhle vypodobním. (jde k Ehrmannovi, vezme ho za ramena a obrátí ho obličejem do pozadí) Tak, tudle strejček, to je jako ta kaplička. A tudle, co jste vy, strejčku, (ukáže na Dubského), to je jako náš vůz a já tuvotaď koukám (přikrčí se za Dubského) zpod plachty takle ke kapličce. A tu se vám krade odtamtaď (ukazuje) k té kapličce…

EHRMANN (se ohlédne) MARKÝTKA (obrátí rázně Ehrmanna obličejem dozadu)

Nevohlížejte se, strejčku, vy jste jako ta kaplička. - Tu se vám krade ke kapličce ňáká ženská vosoba, hlavu měla zahalenou v plíně, a přilepí takle (plácne oběma rukama Ehrmannovi na záda - Ehrmann se ulekne, Markýtka ho zase obrátí obličejem dozadu) - nějakej papír na kapličku. Tu já vám vyskočím z vozu a křičím: „Počkejte, vy jedna hříšná vosobo, cák to děláte - dyť je todle (ukáže na Ehrmanna) posvěcené místo.“ A přiskočím a zatřísla jsem s ní. (naplivne si na dlaně a ukáže rukou) Ona vzala do zaječích a hutíkala a cestou něco hučíla. Já ty lejstra strhla dolů - bula přilepena na kapličku těstem - a skovala jsem je do vozu.

BUŠEK, BLÁHA, PETR (poslouchají pozorně) DUBSKÝ

No a bylo na tom papíru něco napsáno?

MARKÝTKA

I namouduši bulo. - Já to ráno čtala. Až jsem se toho lekla, co tam stálo napsáno! Ale potom přišli kupci a já na to zapomněla. Ale tudle je, přeřikejte si to sami. (dá Dubskému papír)

FIALA (sleduje pozorně tento děj) DUBSKÝ (vezme papír) OSTATNÍ (pozorně naslouchají) DUBSKÝ (čte)

„Jestli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu -“

VŠICHNI (tím úvodem překvapeni, přistoupí ještě blíže) DUBSKÝ (čte dále)

„- tak jsou vejboři špatný lidi!“ (zarazí se)

BUŠEK (prudce)

Cože?

VŠICHNI (projevují úžas) DUBSKÝ (mluví s nevolí)

Ale tohle je ňáký darebáctví!

BLÁHA, HABRŠPERK (pohlížejí v úžase na sebe) FIALA (tváří se překvapeným)

To je divná věc!

DUBSKÝ (čte)

„A když ho přeci neudělají tím ponocným, tak na zdejší ves sedne ze štyrech stran červenej kohout -“

(Všeobecné pohnutí a leknutí.) VŠICHNI

Cože? Červenej kohout?

BUŠEK

Cože prej? - Když neuděláme Bláhu ponocným, že bude naše vesnice zapálena?

HABRŠPERK (pohlíží do paličského listu)

Je tohle špatnost.

BUŠEK (prudce)

Tohle nepsal nikdo jinej než tuhle Bláha!

BLÁHA (prudce)

Prosím vás, pantáto, neříkejte to, nebo já za sebe nestojím!

DUBSKÝ (pochybuje)

Ne, ne - tohle by Bláha neudělal!

DUBSKÁ (rázně)

Tak špatnej člověk on není.

BUŠEK (s opovržením k Dubské)

Vy tomu rozumíte! Ženská! (divoce) Kdo by to byl jinej udělal, když tu stojí, neuděláme-li ho ponocným, že bude naše ves ze štyrech stran hořet?

BLÁHA (rozčilen a vědom si své neviny)

Pantáto, neberte si tohle na svědomí - já to neudělal!

BUŠEK (divoce)

A já povídám, že jste to udělal!

BLÁHA (u velikém rozčilení popadne stolici)

Řeknete-li mi to ještě jednou, tak to bude vaše poslední hodinka.

BUŠEK (popadne také stolici)

Cože? Ty mně, prvnímu radnímu, takhle vyhrožuješ?

HABRŠPERK (přiskočí k Bláhovi a zadrží jej)

Valentýnku, vzpamatuj se!

DUBSKÝ (domlouvá Buškovi)

Jářku, Bušku, měj povážení.

EHRMANN (se krčí do kouta a dívá se přes nálevní stolek na tento spor) FIALA (si mne ruce radostí) BUŠEK (divoce)

A já povídám, že to udělal!

DUBSKÁ (rázně)

A já povídám, že to neudělal.

BLÁHA (stále s napřaženou stolicí, Habršperk ji však drží)

Já palič? Já, kterej jsem poctivě sloužil císaři pánu dvanáct let! (divoce) Krucifix, řekněte to ještě jednou a poteče krev! (chce se vrhnout na Buška)

HABRŠPERK (ho zdrží)

Valentýnku!

BUŠEK

Cože? Krev?

BLÁHA (prudce)

Pusťte mě - tohle já si od takovýho nevzdělance nemůžu dát říct!

BUŠEK (znovu rozvzteklen napřáhne stolici)

Já že jsem nevzdělanec?

BLÁHA (divoce)

Já že jsem palič?

(Ženou se proti sobě.) DUBSKÁ (k Dubskému důvěrně)

Starej, zastaň se ho!

DUBSKÝ (vkročí mezi ně, rázně a váženě)

A teď já, starosta obce, povídám, ať je tu hned pokoj! (postaví se mezi Bláhu a Buška)

BLÁHA, BUŠEK (ostatními kroceni, poněkud se mírní) MARKÝTKA (zároveň během sporu pomáhala brzo držeti Buška, brzy Bláhu, a lomíc rukama komicky bědovala)

To jsem tomu dala!

HABRŠPERK (jde do popředí a přemáhaje veliké rozčilení snaží se mluviti klidně - k Dubskému)

Pane starosto, - tenhle papír si pěkně schovejte, bude ho potřeba na svědectví. (rázně a výhrůžně) To se musí ještě dokázat, kdo tohle psal, a kdyby to mělo jít až ke kriminálu! (k Bláhovi rázně) A ty, Valentýnku, zahoď tu stolici.

BLÁHA (se vzpírá)

Nech mě! - Nebo - -

HABRŠPERK a VÁCLAV (vyrvou mu stolici) HABRŠPERK (ho vezme a tlačí ho ze šenkovny)

Valentýnku, pro rány boží, vzpamatuj se; poslechni starýho kamaráda a pojď domů, než něco vyvedeš. (tlačí ho ke dveřím)

BLÁHA (se vzpírá již méně a dává se odvádět)

Ne, tohle já nemůžu na sobě nechat. Já nejsem žádnej palič! Já jsem poctivej člověk!

BUŠEK (křičí)

Vy jste palič!

FIALA a OSTATNÍ

Palič! Palič!

HABRŠPERK (se postaví proti nim - divoce)

To ještě nikdo z vás nedokázal, že je Bláha palič, rozumíte? (k Bláhovi) Pojď, Valentýnku! Pojď domů! - - (vzdorovitě a výhrůžně k Buškovi) To si ale nemyslete, že před vámi utíkáme! To ne! A vy, pantáto Bušku, a vy všichni, co je vás tu, - to vám na věčný zatracení svý duše přísahám, že všichni Bláhu ještě rádi odprosíte! (odvádí Bláhu, ten se vzpírá)

BLÁHA (se vztekem)

Ne - ne - s tou hanbou já nemůžu odejít!

HABRŠPERK (Odvleče Bláhu téměř násilím. Odejdou středem.)

Pojď - pojď - -

BUŠEK (se za nimi potupně směje)

Ho, ho, my prej toho paliče ještě odprosíme! To jo! (pije) Zavřít ho dáme! (směje se a pije)

Výstup druhý

PŘEDEŠLÍ bez BLÁHY a HABRŠPERKA. Později KRISTÝNA.

BUŠEK (jde k Dubskému - posměšně a vítězně)

No, jářku, Filipe, vidíš - to je ten tvůj miláček. - Tys prál, že je to člověk poctivej -

DUBSKÝ (v rozporu sám se sebou)

Ne, ne - to já nemůžu uvěřit.

DUBSKÁ

Já tomu taky nevěřím! - (mluví horlivě s Petrem a Václavem)

BUŠEK (posměšně k Dubské)

Vy tomu rozumíte! (k Dubskému) A proč bys to nemoh uvěřit? To bys mušel bejt náramně zpozdilej. Vidíš, já ti prál, ten chlap řek o mně, že jsem nevzdělanej člověk, a kdo tohle řekne, ten je každý špatnosti schopen. (pije)

DUBSKÝ (mírně)

Ale prosím tě, Bušku - -

BUŠEK (impertinentně)

No, já vím, že tě to mrzí. Tys na něj tolik držel. Inu, taková věc může člověka dopálit! Nu a nejvíc tě mrzí, že já mám pravdu, - viď? - No - jářku, Filipe, jen se tak nemrač. - No - (vezme sklenici) A připí mi!

DUBSKÝ (v zamyšlení, poněkud váhá) BUŠEK

Oho! snad mi nechceš ani připít? Co?

DUBSKÝ (poněkud nuceně)

No - proč bych ti nechtěl připít? (připije si)

BUŠEK (náhle radostně)

No - vidíš, Filipe, tebe má celá ves za nejchytřejšího člověka. A proto tě udělali starostou. (pije) Nu, já ti to nezávidím, ačkoli jsem starší. - Ne! - Ale vidíš, já přeci nad tebou vyhrál! Já měl pravdu, že je Bláha darebák. A to tě mrzí. Viď?

DUBSKÝ (mírně)

Ale Jakube…

BUŠEK (pije) HABRŠPERK (vrátil se zatím a posadil se, kde dřív seděl) BUŠEK (s holbou v ruce)

Nu, mrzí tě to, že se ukázalo, že já jsem chytřejší. Ale já mám z toho takovou radost - (uhodí pěstí o stůl), že jsem měl pravdu, - že bych mordset - já nevím, co bych radostí udělal. (udeří oběma pěstmi o stůl, pak obratem drsně) Víš, Filipe, co? Tys včera prál, že když přidám ten pár koní, že si plácnem a že budou Václav a Verunka svoji. - Řeks to, nebo ne?

VÁCLAV, VERUNKA (se postaví za ně a dychtivě poslouchají) DUBSKÝ

No, to jsem řek!

BUŠEK (furiantsky)

Tu je ruka - já ten pár koní přidávám! (podává Dubskému ruku)

DUBSKÝ (překvapen)

Ty že přidáš ten pár koní?

BUŠEK

Přidám. - No - snad nechceš vzít slovo zpátky!

DUBSKÝ (tím nemile dotčen - opravdově)

Oho - Jakube - to mě neznáš! (srdečně) No, víš, ať je to tedy s Bláhou jakkoli - já slovo zpátky neberu. (k Dubské) Stará, slyšíš to? (srdečně) Tu je ruka. - Dej pámbu štěstí!

BUŠEK

Dej pámbu štěstí!

DUBSKÁ

No - dej pámbu štěstí, - ale Bláhovi křivdíte. (podává ruku Buškové)

(Postupem této scény přicházeli muzikanti jeden po druhém do šenkovny. Jsou to typy venkovských šumařů. - Nejdříve přišel klarinetista, vytáhlý, ježaté kníry, červený nos, černou čepici s černožlutou kokardou a prýmkem téže barvy - ošumělý černý kabát, pod paží partesy. Vešel na kruchtu, nesundal čepici, rozložil partesy a zkoušel na klarinet škály. Po něm za chvilku přišel druhý hudebník s křídlovkou. Zavalitý člověk. Vyžádal si od klarinetisty „a“. Klarinetista je vzal - a on je na křídlovku zkoušel. Potom přišel třetí, čtvrtý, pátý. Všichni zkoušeli své nástroje a ladili.) VÁCLAV (si dupne a furiantsky zavýská)

Jujujujujuchuchú; Verunko, už jsi moje! - Jujujuchuchú!

BUŠKOVÁ, DUBSKÁ (projevují hrou souhlas) EHRMANN (který také poslouchal, - k hudebníkům)

Páni muzikanti, intrády!

PETR (radostně)

Pojď sem, nevěstičko - - ať ti udělám křížek - - (políbí Verunku na čelo a udělá jí křížek)

BUŠKOVÁ, DUBSKÁ (objímají a líbají Verunku) BUŠEK a DUBSKÝ (tiše spolu hovoří) HABRŠPERK (jde k Václavovi)

Pámbu dej štěstí, Václavíčku!

VÁCLAV (srdečně)

Dejž to pámbu, mistře! (připíjí si)

VERUNKA (mluví s Buškem, Dubským, Dubskou a Petrem) HABRŠPERK (důvěrně)

Václave, - s dovolením, že vytrhuju, prosím vás na slovíčko.

VÁCLAV (vesele)

I s radostí!

VÁCLAV a HABRŠPERK (jdou do popředí) HABRŠPERK (důvěrně a opravdově k Václavovi)

Václave, - myslíte, že psal Bláha ten paličský list?

VÁCLAV (upřímně)

Hrom mě zab, když to myslím.

HABRŠPERK

Milý Václave, to vy ani nevíte, jak on si to bere. Divže se z toho nezblázní. On si vám rval vlasy z hlavy a křičel: „Já že bych měl platit ve vsi za paliče? To bych se radši zabil!“

VÁCLAV

No, a kdo myslíte, že tu paličskou ceduli psal?

HABRŠPERK (škrábe se za ušima; chytrácky)

Inu, milý Václave, to víte, já viděl kus světa, to člověk zbejstří na rozumu. (chytrácky, ale zdlouhavě) Rozumíme, v tom je ňáké taškářství. Já bych měl na někoho půtah, ale prosím vás: tohle je věc, která se může dostat až ke kriminálu, rozumíme? - Ale já bych nerad, aby to na Bláhovi zůstalo, - já si vzal do hlavy, že to ňák vyšetřím. (náhle vesele) Ale víte co, Václave, neberme si to tak k srdci. - Vy jste dnes dostal svou Verunku - a máme pouť. - Tak radši pijme, tancujme, vejskejme a mysleme si, že poctivýho člověka pámbu neopustí - (zdvihne sklenici) Na zdraví panny Verunky!

VÁCLAV (vezme svou sklenici, ťuknou si)

Taky na vaše! (pijí)

HABRŠPERK (se tváří rozjařeným)

Ale poslyšte, Václavíčku, vy byste mně moh udělat ňákou radost. Já slyšel tuhle v neděli v Roticích zpívat tu písničku o tom hraběti Fridolínovi - víte tu: (zpívá) „Na hranicích města německýho…“ a ta se mi tuze výborně líbila. Poslouchejte, Václavíčku, krejčojc Kristýna má tu písničku opsanou. To víte, já jí nemůžu o ni říct, ale vy byste se ji moh od ní vypůjčit a pod rukou moh byste mi ji půjčit.

VÁCLAV (ochotně)

I s radostí - (rozhlíží se po šenkovně, ale nevidí Kristýnu) Jak přijde, hned jí řeknu.

HABRŠPERK

Jářku, Václave, ať o tom tatíkovi nic neřekne… To víte…

VÁCLAV

I toť se ví.

KRISTÝNA (s několika děvčaty vejde středem) VÁCLAV

Tu je! Kristýnko, hej… Kristýnko!

KRISTÝNA (jde do popředí k Václavovi) VÁCLAV (jí podává sklenici piva)

Kristýnko, připij mi - na tvou krásu.

KRISTÝNA (otře si rukávem ústa - hloupě)

Stálé zdraví, pane Václave! (pije)

HABRŠPERK (poodstoupí) FIALA (šťouchne ženu, ukazuje, že jí dává Václav připít, a oba mají z toho radost) VÁCLAV

No, Kristýnko, to si dnes ňák zatancujem!

KRISTÝNA (otírá si rukávem ústa)

I já bych ráda - jen jestli mě někdo vezme k tanci.

VÁCLAV (se selskou galantností)

Takovou hezkou holku - to by bylo zle!

KRISTÝNA (hloupě)

Jó, holečku, já jsem chudá holka a chudejch holek si nikdo nevšimne.

VÁCLAV

Ale jdi, Kristýnko, jak ty už jistě ňákýho máš!

KRISTÝNA (hloupě)

I nemám! Kdepak! Pajmáma říká, že prej mám na namlouvání času dost, a pantáta říká, kdyby mě s ňákým natrefil, že mi nařeže.

VÁCLAV

Však on to tak zle nemyslí.

KRISTÝNA

A jakpak ne?! Koukejte, onehdy večír jsem stála u kapičky pod lípama (ostýchá se a žmolí cíp zástěrky; hloupě) s tovaryšem kovářojc, - a když jsem přišla domů, už to pantáta věděl a dopálil se a odepjal pásek a dal mi čtyry přes záda. (ošívá se)

VÁCLAV

Chudinko! (podává jí sklenici) Zapij tu žalost.

KRISTÝNA (pije) HABRŠPERK (pozoruje Václava a Kristýnu) VÁCLAV (obratem)

Ale poslouchej, Kristýnko, ty prej máš opsanou tu písničku o tom hraběti Fridolínovi - ty bys mi udělala náramnou radost, kdybys mi ji půjčila, já bych si ji taky opsal -

KRISTÝNA (s hloupým chytráctvím)

Kdybych já věděla, že mě dnes vezmete k tanci - -

VÁCLAV

I, Kristýnko, já tě provedu, že na to bude celá ves koukat!

KRISTÝNA (má radost)

Tak já vám pro ni hned dojdu.

VÁCLAV

Víš - tatíkovi o tom neříkej…

KRISTÝNA

I ne. - (hloupě) Víte, Václave, ony o mně holky ve vsi říkají, že jsem hloupá a že se mnou nechce nikdo ani tancovat. Ty puknou vztekem, až uhlídají, že vy se mnou tancujete. (utře si nos rukávem) O je! Tak už pro ni jdu. (učiní krok a vrátí se) Víte, Václave, já nejradši tancuju štajdyš, víte, takhle. (tancuje hloupě v 3/4 taktu do pozadí, otře si nos rukávem a odejde)

Zároveň: (Petr, Dubský, Verunka, Dubská, Bušek a Bušková si připíjejí v pozadí sklenicemi piva.) EHRMANN (vejde mezi ně, plazivě)

Phane starosto, Pantáto Bušku, phajmámo - Tahle smlouva by se měla zapít něčím jiným než pivem… Řekněme příkladně takhle ňákým punčem. Já mám výborný ruský punč - - zrovna z Ruska…

DUBSKÝ (furiantsky sice, ale mírně)

Tak ho přineste, Marku, já platím, co se ho vypije. (pánovitě) Přineste pět flašek!

EHRMANN

Hned je tu, pantáto, hned! (odchází)

BUŠEK (vyskočí, popadne odcházejícího Ehrmanna za límec a vleče jej do popředí)

Počkej, Marku! Ten punč platím já! (furiantsky) Přines deset flašek.

EHRMANN

S radostí, pantáto. (odchází)

DUBSKÁ (živě k Dubskému)

Poslouchej, Filipe, tu hanbu si neuděláš, aby Bušek ten punč platil!

DUBSKÝ (vyskočí prudce - furiantsky)

To ne! Máš pravdu! (běží za Ehrmannem) Počkej, Marku! (vede ho zpět) Ten punč platím já!

BUŠKOVÁ (k Buškovi furiantsky)

Poslouchej, starej, ty se přece nedáš před celou vsí zahanbit, žes ten punč nechtěl platit!

BUŠEK (furiantsky)

To ne! (popadne Ehrmanna za límec kabátu) Ten punč platím já!

DUBSKÝ

O ne, Jakube, ten punč platím já! (tahá Ehrmanna z druhé strany)

BUŠKOVÁ (k Buškovi)

Starej, nepovol!

BUŠEK (rozpálen)

A já povídám, že ten punč platím já!

DUBSKÁ (k muži)

Filipe, nepovol!

DUBSKÝ

Já ho platím, rozumíš! To by bylo pěkný, aby se řeklo, že mám v obci dva grunty a že jsem o smlouvách neplatil punč!

BUŠEK (tím uražen - furiantsky)

A poslouchej, Filipe, ty snad chceš říct, když já mám jen jeden grunt, že nemůžu ten punč zaplatit? (tvrdošíjně) A vidíš, teď teprv nepovolím, a kdyby mělo na to prasknout deset strychů pšeničných polí!

DUBSKÝ

No, no, Jakube, tohle já nechtěl říct - já tě dokonce nechtěl urazit! Hrom mě zab, že ne! (tvrdšíjně) Ale platit budu já, už proto, že jsem starostou obce, rozumíš! A to víš, já jdu na čest! - Marku, přineste deset flašek punče!

BUŠEK (vyskočí a udeří prudce pěstí o stůl a mluví furiantsky)

Stůj, Marku, nebo - (Hrozí mu holbou. Chytrácky ke své ženě.) Počkej, stará, já ho seknu! (k Dubskému) A víš ty co, Filipe, (Udeří pěstí o stůl. Křičí.) plať si tedy ten punč! Ale já ti ukážu, že my na našem gruntě taky jdeme na čest! Víš, já slíbil Verunce sedum tisíc přínosu, ale abys věděl, já mám v píseckej záložně (udeří pěstí o stůl, furiantsky) vosum tisíc. Já přidávám Verunce (s důrazem) tisíc zlatejch a Verunka má od týto chvíle (udeří zase na stůl) přínosu vosum tisíc. (ukáže na sousedy) Rozumíš? (furiantsky k sousedům) Vy jste svědky! Tu je ruka! Tak, Filipe, a teď si můžeš ten punč zaplatit!

VŠICHNI (žasnou) BUŠKOVÁ (furiantsky)

Tos dobře udělal, aby všichni viděli, že se na Buškojc gruntě taky nedají zahodit!

VERUNKA a VÁCLAV (radují se - hra) DUBSKÝ (v překvapení)

No víš, Jakube, tohle je od tebe, jak se mezi pány říká, nóbl… No, dej pámbu štěstí!

BUŠEK

Dej pámbu štěstí. (furiantsky k celé společnosti) O tomhle budou mluvit aspoň pět hodin cesty ve vůkolí, co?

BUŠKOVÁ (furiantsky si podepře boky a samolibě)

No, to si taky myslím!

BUŠEK (udeří dýmkou - furiantsky si houkne)

Marku, přines mi jednu cikáru!

PETR

Inu, jak povídám - furianti - všichni ste furianti a samí furianti - výrostkové, muži, děvčata, ženy - samej furiant! (obrátí se do pozadí k ostatním, kteří tuto scénu pozorovali) A myslíte, sousedi, že já jsem lepší než oni? I pámbu chraň! Vždyť jsem taky z toho kořene! (srdečně) Já mám dnes tuhle z těch dětí (ukáže na Václava a Verunku) takovou radost, že jistě navzdor svým pětasedmdesáti letům sám ještě nějaký furiantský kousek vyvedu!

Výstup třetí

PŘEDEŠLÍ. KRISTÝNA (přišla středem, nese písničku).

KRISTÝNA (k Václavovi důvěrně)

Tuhle je ta písnička!

VÁCLAV

Tak ti pěkně děkuju!

KRISTÝNA (utírá si rukávem ústa - hloupě)

Ale nezapomeňte mě vzít k tanci!

VÁCLAV

I to by bylo pěkný, abych tě nevzal!

KRISTÝNA (odejde mezi chasu do pozadí) VÁCLAV (k Habršperkovi důvěrně, že to nikdo nevidí)

Tu je ta písnička! (dá Habršperkovi písničku)

HABRŠPERK (se podívá rychle a zvědavě na písničku - pak radostně)

Kakraholte - já to uhád! Já to věděl! (dupne si a vejská) Juchej! - My jsme vyhráli!

VÁCLAV (pohlíží v úžasu na Habršperka a spráskne ruce)

Proboha vás prosím, co to mluvíte? Proč se tak radujete? Co jste uhád?

HABRŠPERK (chytrácky a radostně)

Inu - já - nu - já mám radost, že mám tuhletu písničku o tom hraběti Fridolínovi! - To je vám, Václave, prachsetmordiánská písnička! Až já ji začnu zpívat, to bude celá ves koukat! (tiskne Václavovi ruku) Aby vám to, Václavíčku, pámbu tisíckrát vynahradil, - že jste si ji pro mne vypůjčil.

VÁCLAV (stále v úžasu)

Ale proboha vás prosím, tak mi přeci povězte…

HABRŠPERK

I toto! (dá si furiantsky čepici na hlavu) A teď jim ukážeme, že se jich nebojíme! (zpívá)

Když jsem vandroval, muzika hrála,

a moje milá, ach, ta plakala.

Juchej! (výská a odejde pozadím)

VÁCLAV (Pohlíží za ním s podivením a spráskne ruce, nevěda, jak si vysvělit tuto Habršperkovu radost. K sobě.)

Namouduši, kdybych nevěděl, že je Habršperk moudrej člověk, tak bych řek, že se zbláznil. (jde ke stolu a přisedne k Verunce)

EHRMANN (jde z pozadí a nese na velkém tácu asi dvanáct sklenic horkého punče)

Pane starosto - pantáto Bušku - tu je punč, pravý ruský punč, voní pěkně, jako devandule.

DUBSKÝ (vezme sklenici a podá ji Petrovi)

Vám, pantáto, jakožto nejstaršímu člověku ve vůkolí, patří první sklenice.

PETR (vezme sklenici)

Na zdraví panny nevěsty a ženicha! Ať žijou!

DUBSKÝ (rozdal zatím sklenice Buškovi, Buškové a ostatním) PETR (si připíjí s Verunkou a Václavem) VŠICHNI

Ať žijou!

PETR (připil Václavovi a Verunce; srdečně)

A já vám nyčko, dětičky, dám něco na památku.

VŠICHNI (upřou zraky na Petra, který stojí ve středu v popředí jeviště) PETR (si rozepne vestu a vyndá ze záňadří malý kožený pytlíček, který nosí na šňůrce kol krku, a vyjme z něho čtyři zlaté peníze. - S vřelostí.)

Koukejte, dětičky, tyhle zlatý peníze, to je vzácná památka. (položí si na každou ruku dva peníze)

VŠICHNI (dychtivě a s napětím na ně pohlížejí) PETR

Ty už nosím na krku letos sedumapadesát let. Ach, kde jsou ty časy, kdy jsem je dostal! Bylo to v roku třináctým za francouzský vojny. Za Napoliona, který se stal ze sprostýho vojáka císařem francouzským! Tenkrát každej chasník mušel na vojnu. Můj tatík, dej mu pámbu nebe, abych ušel vojně, dal mě do panskýho dvora za kočího, a že jsem uměl s koňma výborně, pěkně zacházet, udělal mě nebožtík honický pan derektor Hruška svým kočím. A tu najedenkrát přišlo na zdejší kancelář psaní od pana krajskýho z Písku, že pojede náš císař pán, to byl tenkrát císař František, s ruským císařem Alexandrem z Vídně na Prahu. A ti nejlepší panští kočové měli je vézt od panství k panství. Pan krajský psal panu derektorovi, jestli má ňákýho spolehlivýho kočího, který by dovezl čtyrma ty dva slavné monarchy z Protivína do Čimelic. Pan derektor poslal pro mě mušketýra a povídá mi: „Petře, jestlipak si to troufáš?“ - Abych vám, sousedi, pravdu řek, já se toho zalek. Ale hned mi zase napadlo, (hrdě) že to bude velká čest, když budu moct jednou říct, že jsem vezl dva tak slavné potentáty, a já prál „Poníženě prosím, milostpane derektor, já si to poctivě troufám.“ - „Nu tak dobrá, Petře, za tejden pojedeš čtyrma do Protivína.“ (pyšně) Od tý chvíle celá ves na mě jináč koukala. Čtrnáctýho října roku třináctým jsem jel na noc do Protivína. - Císař František a císař Alexandr tam v zámku přenocovali. Městečko vám bylo plný vrchností, knížat, hrabat, jenerálů a jiných vojanských pánů a cizích legátů. A všude plno našich modrých švališarů a ruských kozáků s píkami. Ráno zajel jsem s kočárem před zámek. Oba ti slavní monarchové si sedli do kočáru; ke mně na kozlík přisedl ňákej ruskej jenerál - byl prej to ňákej kníže - za kočár sedli dva myslivci, samý zlato. - Já udělal nad koňma tři kříže, sebe jsem taky požehnal křížem, prásk jsem bičem a vraníci letěli jak vítr (furiantsky) Lidičky, to byla podívaná! - Z daleka široka se sběhlo lidí na tisíce! - Před námi houf našich švališarů, za nimi řada kočárů s pány ode dvora, legáty a jenerály a naposledy houf vousatejch kozáků s píkami! A tak to šlo tropem až do Písku. Tam vítal oba monarchy pan krajský kraje Prácheňského- tenkrát se ještě říkalo Píseckýmu kraji Prácheňský. - A zas to šlo tryskem přes Čížovou, přes Mirotice - a moji vraníci letěli, že mi srdce v těle radostí jen hrálo. A když jsem zastavil v Čimelicích před zámkem, vystoupili oba monarchové z vozu. (radostně) A tu mi náš císař pán poklepal na rameno a řekl po česky: „Umíš dobře jezdit.“ - A dal mi tuhle ty dva dukáty. (ukazuje dukáty)

VŠICHNI (na dukáty pohlížejí s napětím) PETR

A ruskej císař Alexandr, vysokej statečnej pán, řekl mi něco po rusky - potom mi naši švališaři povídali, že taky řekl, že umím dobře kočírovat, - a dal mi tuhle ty dva ruský zlatý peníze. Milí sousedi, - celou cestu jsem si vám myslil, až se s nima budu loučit, že jim řeknu: „Aby pámbu všemohoucí vaši císařskou milost při stálým zdraví a dlouhým panování zachovati ráčil.“ - Ale když mi ty peníze dali, tak se mi radostí oči slzami zalily a já nemoh ani slova ze sebe dostat. - (hrdě) A tohle jsou ty zlatý peníze, co jsem od těch dvou slavných monarchů dostal. (Ukazuje peníze. Ke všem v hospodě.) Co vám tu povídám, sousedi, to si dobře pamatujte a povídejte to svým dětem a vnukům; je to na věčný časy pro celou vaši vesnici velká čest.

VŠICHNI (polohlasem přisvědčují) PETR (si oddychne a pokračuje)

Podnes nemoh jsem se od těchto peněz odloučit, - ale do hrobu je s sebou nevezmu. (k Václavovi a Verunce vřele) Z vás, dětičky, mám dnes takovou radost, - a proto dám tobě (k Václavovi), můj vnuku, na památku ten jeden dukát, kterej jsem dostal od našeho císaře pána, a ten jeden ruskej peníz! A tobě, Verunko, dám ty druhý dva! (podává jim peníze) Ty vám přinesou štěstí a boží požehnání!

VÁCLAV (dojat políbí Petrovi ruku a přijme peníze)

Zaplať vám to pámbu, dědečku.

VERUNKA (vezme peníze, dojata políbí Petrovi ruku)

A dej vám pámbu ještě dlouhýho věku.

PETR (srdečně)

No, dobře, dobře. Ale to mi, dětičky, ještě musíte slíbit, že ty peníze odevzdáte svýmu nejstaršímu dítěti, aby zůstaly na věčný časy v naší familii na památku, aby ještě vaši vnuci a pravnuci věděli, že jejich praděd vezl z Protivína do Čimelic ty dva slavné císaře a monarchy!

VÁCLAV

To vám, dědečku, slibujem.

VERUNKA

Slibujem.

VÁCLAV

Ať žije náš dědeček!

VŠICHNI (srdečně)

Ať žije! Ať žije! - (intráda)

PETR (dojat děkuje všem radostně)

I dejž to pámbu, lidičky, dejž to pámbu, a taky vám za to, že mě máte tak rádi! - (jaře) Ale když jsem dnes tak rozveselen jako za svejch mladejch časů, tak vám, lidičky, ještě zazpívám jednu starodávnou písničku, kterou jsem před muzikou zpívával, když jsem si svou nebožku Marjánku namlouval. (teskně) Leží tam už patnáct let za tou bílou zdí radotickýho hřbitova! (vesele) Ať se jí po této její zamilované písničce tráva na hrobě zazelená, aby věděla, že její starej pořád na ni vzpomíná. (k hudebníkům) Jářku, páni muzikanti, přiznávejte mi! (zpívá za průvodu hudby)

Znám já jeden krásný zámek

nedaleko Jičína

a v tom zámku jest ovčáček,

má překrásnýho syna.

A v tom zámku jedna panna,

ta ovčáčka milovala,

psala jemu v tajnosti

psaní plné radosti.

(dupne a vesele zavejská) Juchúchúchú!

(Zároveň se ozve za scénou zpěv, BLÁHA a HABRŠPERK se vracejí do hospody. Zpívají za scénou rozpustile.)

Šly panenky silnicí, silnicí - cí,

potkali je myslivci, myslivci - cí.

Kam, panenky, kam jdete,

Která si mne vezmete.

(Nyní vejdou do šenkovny.) VŠICHNI (v šenkovně)

Co to? Co to?

HABRŠPERK a BLÁHA (vejdou; drží se kolem krků a zpívají rozpstile a furiantsky dále)

Ta maličká, ta je má, ta je má, má!

Ta má oči jako já, jako já, já!

FIALA a JINÍ (volají)

Palič! Palič!

BUŠEK (spatřiv Bláhu a Habršperka, udeří vztekle oběma pěstmi o stůl)

Koukejte, ten palič už je tu zase. (k chase do pozadí) Jářku, chasníci, já platím vědro piva, když ho vyhodíte!

CHASA (se chce vrhnout na Bláhu)

Ven! Palič ven!

DUBSKÁ (důvěrně něco Petrovi šeptá a ukazuje na Bláhu) PETR (postaví se před Bláhu proti chase a zvolá rázně)

Ho, ho, chasníci, jen pomalu, ještě jsem tu já!

CHASA (se velice zarazí) BUŠEK (je tím velice překvapen)

Co…

PETR (zvysoka)

Jářku, mládenci, kterejpak z vás může na to složit smrtelnou přísahu, že Bláha ten paličskej list psal? Co?

CHASA (je úplně ticha a rozpačita; tiše)

Ale, pantáto, - když -

PETR

No tak vidíte, mlčíte všichni. (k Buškovi rázně) A můžeš snad ty, Bušku, složit na to smrtelnou přísahu, že Bláha ten paličský list psal? Co?

BUŠEK (rozpačitě a zaražen)

Nu, víte, pantáto - (zase směleji) Ale jak ono se to ukáže, že to nikdo jinej nepsal než on!

PETR (s důrazem)

Nu, tak dobře, tedy počkej, až se to ukáže, - a dej mu pokoj!

BUŠEK (zase začíná)

Ale já povídám -

PETR (rázně)

A já povídám, vyhodit hosta z hospody, to nejde jen tak! - V hospodě je odjakživa pánem každej, kdo může platit. A to Bláha jistě může!

BLÁHA (vyndá starou, odřenou koženou tobolku a udeří jí o stůl. Furiantsky.)

A to takyže můžu!

PETR (radostně)

No vidíš! (vážně) A poněvadž mu ještě nikdo nedokázal, že tu paličskou ceduli psal, tak muší každej, kdo se ho chce dotknout, napřed udeřit mě. (postaví se proti chase)

CHASA (zaražena ustoupí) PETR (furiantsky)

Mě, člověka pětasedumdesátiletého, kterého vyznamenali dva nejslavnější monarchové!

(Ticho. - Všichni jsou zaraženi.) PETR (furiantsky, ale skoro posměšně)

Tak, jářku, kdo mě chce uhodit? Kdo?

(Delší přestávka.) PETR

No, vidíte - vaše svědomí se vám ozvalo, a vy si netroufáte dotknout se mě! (smířlivě a mírně) Tak nechte nyčko Bláhu na pokoji, obveselujte se ve vší počestnosti, a kdo ten paličskej list psal, to vyšetří obecní výbor a soud.

DUBSKÁ (k Petrovi srdečně)

Pantáto, tohle byla moudrá řeč!

HLASY (mezi sousedy a chasou)

Ano - moudrá řeč. - To je boží pravda!

BUŠEK (jeví nevrlost - k sobě)

E, co se ten dědek do toho plete - -

BLÁHA (dojat, srdečně k Petrovi)

Aby vám to, pantáto, pámbu nastotisíckrát vynahradil. (tisknou si ruce)

PETR (srdečně)

Naděl pámbu… naděl pámbu!

BLÁHA (se obrátí k Buškovi - furiantsky)

Abyste ale, pantáto Bušku a vy, chasníci, věděli, že já mám dobrý svědomí a že se tak hned někoho neleknu. (vyndá z tobolky pětku a hodí ji furiantsky muzikantům na pult kruchty.) Páni muzikanti, tu je pětka, zahrajte mi sólo!

BUŠEK (furiantsky)

Cože? Sólo? Na to bych se podíval! (vyndá z vesty desítku a udeří jí na pult před muzikanty) Tuhle je desítka! Zahrajte sólo mně!

BLÁHA (furiantsky)

A na tohle bych se zase já podíval! Já platil dřív!

BUŠEK (furiantsky)

Ale já dal o pětku víc, a jsem první radní! Mně se musí hrát sólo napřed!

BLÁHA

A já povídám, odjakživa se hrálo dřív tomu, kdo dřív platil, ať to byl sedlák nebo podruh!

BUŠEK

A já povídám, že se bude hrát mně!

BLÁHA

A já povídám, že se bude hrát mně!

BUŠEK (se postaví před muzikanty)

A tak já chci nyčko slyšet, komu budete hrát sólo napřed: jemu nebo mně?

BLÁHA (učiní totéž)

Jemu nebo mně?

PRVNÍ MUZIKANT (se nahne dolů přes kruchtu)

S dovolením, pantáto, nemějte nám to za zlý, ale muzika odjakživa hraje sólo tomu, kdo dřív zaplatil.

BUŠEK (uražen - furiantsky)

Cože - já jsem první radní a vy mi nechcete hrát sólo napřed? - I to by byl v naší obci pěknej pořádek!

PRVNÍ MUZIKANT

Nehněvejte se, pantáto - -

BUŠEK (náhle obrátí, posměšně)

Tak vy mně nechcete zahrát sólo? Nu tak je taky dobře - tak si zahrajte tuhle Bláhovi sólo… (k Bláhovi zlostně) Ale abyste věděl, Bláho, až se bude zejtra odpoledne jednat v obecním výboru o to ponocenství a o tom paličským listu, (následující slova zpívá) tam budu mít zase (s důrazem) sólo já!

BLÁHA (furiantsky)

A vidíte, pantáto, to není pravda. V hromadě budu mít taky já sólo!

BUŠEK (s opovržením)

Cože? Vy? Vy?

VŠICHNI

On? Bláha? Hoho!

BLÁHA (rázně k celé hospodě)

Ano, já, protože už vím, kdo ten paličskej list psal.

DUBSKÝ (překvapen)

Cože? Vy že to víte?

VŠICHNI

Vy že víte - On že to ví!

BLÁHA

Ano, já to vím - a mám na to v ruce důkaz!

FIALA (se ulekne - k sobě)

On že - -

VŠICHNI (překvapeni)

Důkaz? Důkaz že má?

BUŠEK

Důkaz? Oho! To je zas ňáký nový taškářství!

VERUNKA (jej chlácholí)

Ale pantáto - -

BLÁHA

Ano, důkaz, a takový důkaz, že zejtra večer povedou někoho z naší obce v železech do Písku ke krajskému soudu! - Abyste to věděli!

VŠICHNI (jsou zaraženi) BUŠEK

A to jsou samý taškářský řeči!

BUŠKOVÁ a VERUNKA (jej chlácholí) FIALA (jeví úzkost) BLÁHA

Tak! Tak! A nyčko, páni muzikanti, spusťte… Já mám sólo…, aby takovej pyšnej gruntovník věděl, když má chudej člověk dobrý svědomí, že taky tý pětky nelituje… (Vezme si sklenici piva. Jásá.) A já si teď vyberu tu nejhezčí tanečnici z celý vesnice. Já si vyberu tu, která je mi z celý vesnice nejmilejší! To bude děvče, krev a mlíko! Jak by ji malíř vymaloval! To bude děvče jako ta nejkrásnější růže, co kvete v panskej zahradě. - - - (rozhlédne se vůkol po tanečnicích, z nichž některé se tlačí do popředí, - prozpěvuje si, náhle však přiskočí k Habršperkovi a popadne jej - zároveň mluví srdečně) Pepíku, můj starej, věrnej kamaráde, tohle sólo si zatancuju s tebou! (Popadne Habršperka, zavýská a tančí s ním. Hudba spustí.)

HABRŠPERK

Ale, Valentýnku!…

OBA (zpívají zároveň s hudbou)

Hujdadra! Hujdadra!

Zároveň: opona padá

Jednání třetí

Světnice u představeného Dubského. V pozadí vchod z venku, nalevo vchod do druhé světnice, napravo okno. Nalevo v koutě velká zelená kachlová kamna s plotnou na vaření - kolem kamen lavice. Nad kamny jsou zavěšeny na šňůrách od stropu dvě tyčky, na nichž se suší prádlo. V pravém koutě stůl s trnoží, v koutě za ním do rohu lavice. Zpředu u stolu stolice. Na zdích obrazy svatých, malované na skle, v koutě nad stolem na hrubé, černě natřené konzole na zdi je zavěšena zasklená skříňka se soškou Panny Marie, vystrojenou v hedvábné, krajkami obroubené šaty. Soška má na šňůrce na krku tolary a dvacetníky. Za obrazy svatých jsou zastrčeny svěcené kočičky. U dveří v pozadí visí kropenka se svěcenou vodou. Vlevo v popředí malý stolek. Světnice je čistě vybílena a na zdích vůkol asi půldruhého metru od podlahy je zelený „štráf“, nad ním primitivně, skrze patronu malované „kytky“. Napravo v popředí před oknem je obraz - hrubý kamenotisk dosti nemotorně vodovými barvami omalovaný, představující vojáka v uniformě. Hlavička je vystřižena z fotografie a přilepena k tělu. Za obrazem jsou zastrčeny dvě zvadlé větvičky chvoje. Pod obrazem visí klec, v níž poskakuje drozd.

Výstup první

U malého stolku nalevo sedí DUBSKÁ a PETR a přebírají hrách; VÁCLAV, později MARKÝTKA.

VÁCLAV (stojí před klecí a hraje si s drozdem)

Ano, ano, můj zlatej ptáčku, - dnes jsi u nás poslední den; zítra tě donesu Verunce!

MARKÝTKA (pozadím)

Pochválen Pan Ježíš Kristus.

VŠICHNI

Navěky amen!

MARKÝTKA (k Dubské, poněkud nesměle)

Teta, já k vám přicházím kvůli té paličské ceduli, co má vo ní ičkom hromada jednat.

DUBSKÁ (jeví zvědavost) MARKÝTKA

Víte, teta, já si myslím, že jsem včera u muziky poznala po hlase tu ženskou vosobu, co tu paličskou ceduli na kapličku přilípla.

PETR, DUBSKÁ, VÁCLAV (jdou rychle k ní)

Že jste ji poznala? Ale jděte? A která to byla?

MARKÝTKA

Inu, já myslím, že to bula Kristýna těch krejčojc.

PETR (překvapen, chápe)

Namouduši, to by mohlo bejt pravda!

DUBSKÁ (jako by chápala)    =>

Panenko Maria sepekovská!                   =>   (zároveň)

VÁCLAV (se udeří do čela)     =>

Inu, když jsem si tohle nemyslil! (k sobě) Naposled proto chtěl včera Bláha…

DUBSKÁ (rázně)

No, počkejte, Markýtko, za chvilku se tu sejde výbor; já jim promluvím do duše.

MARKÝTKA (srdečně)

Já jen proto, teta, aby skrze mě nepřišel nevinnej člověk do nechčestí. To bůh chraň!

PETR

No, panno Markýtko, to je vidět, že jste pořádná osoba.

MARKÝTKA (se zadívala zatím na obraz vojáka)

Prosím vás, teta, kdopá je tudleten voják?

DUBSKÁ (dojata vzpomínkou - sdílně)

To je můj nebožtík syn Josef, co padl roku šedesátým šestým v bitvě u Náchoda.

MARKÝTKA (soucitně)

Chudák, dej mu pámbu nebeský království - to bul ňákej hezkej člověk!

PETR (srdečně)

A jak byl hodný - oh!

DUBSKÁ (ukazuje na jiný obrázek)

Koukejte, Markýtko, tuhle je ten Náchod, - co byla ta bitva. (ukáže na větvičku chvoje) A ta větvička chvoje, ta je ze stromečku, kterej roste na těch šachtách, co jsou v nich ty padlí vojáci pochovaný! Tu jsem si tam sama utrhla na památku!

MARKÝTKA (dojata - srdečně)

Tak vy jste tam teky bula, teta?

DUBSKÁ (teskně)

Byla jsem tam, byla - - - Když přišla od ouřadu zpráva, že náš Josef v tej bitvě pad, tak jsem myslela, že přijdu lítostí o rozum. Dvě leta jsem toužila, abych přeci věděla, kde mý dítě odpočívá, - loni zjara jsem s Václavem a tuhle s dědečkem se sebrala, jeli jsme s formanem do Prahy. Z Prahy jsme šli do Starý Boleslavě…

PETR

Víte, panno Markýtko, to je tam, co zabili svatýho Václava.

MARKÝTKA

Já vím.

DUBSKÁ

Odtamtud jsme jeli na Nový Bydžov, Jaroměř a Skalici až do Náchoda. To je vám, jak tuhle vidíte (ukazuje na obrázek), město, a na vrchu starej zámek, a tuhle na kraji lesa jsou ty šachty. Nasázeli tam lesních stromků a kytek, je to jako zahrádka a veprostřed je kříž. A tam leží taky náš Josef. Ubohý dítě! (pláče) Bylo to pro nás smutný podívání. Klekli jsme si u těch šachet a pomodlili jsme se za jeho duši. Potom jsme dali v městečku na mši, aby mu pámbu dal lehký odpočinutí.

PETR (si utírá šátkem slzy) MARKÝTKA (si utírá zástěrkou slzy) DUBSKÁ

Od tý doby, co jsem viděla jeho hrob, je mi volněji. Letos zjara tam byl tatík! (stírá si slzy)

MARKÝTKA (s pláčem)

Teta, neplačte - Bůh tomu tak chtěl, měl ho rači.

DUBSKÁ (si utírá oči zástěrkou)

To nám pan farář taky říkává. Pánubohu poručeno. (s povzdechem) Ale ty vojny by snad přeci nemušely bejt…

(V síni se ozve hovor - hlasy: Dubského, Buška, Šumbala a Koženého.)

Výstup druhý

ŠUMBAL, BUŠEK, KOŽENÝ a učitel KUDRLIČKA - za nimi DUBSKÝ. PŘEDEŠLÍ.

DUBSKÝ

Tak jen dál, sousedi, jen dál!

BUŠEK, ŠUMBAL

Pochválen Pán Ježíš Kristus!

DUBSKÁ

Až na věky amen!

UČITEL (pozdravuje Dubskou a Petra podáním ruky a klaní se uctivě) DUBSKÝ

No - tak nám schází ještě strejc Šmejkal. - Václave, dojdi pro něj!

VÁCLAV

Už jdu, pantáto! (k Petrovi) A taky povím Bláhovi, že začalo sezení výboru, on mě dnes ráno o to prosil. (odejde)

KOŽENÝ (vyndá z kapsy odřenou knihu „Obecní řád pro Království české“)

No i kdyby nakrásně Šmejkal nepřišel, tak můžeme jednat bez něj, protože tuhle obecní zákon ustanovuje, paragraf čtyrycátý třetí: (čte, ale chatrně a pracně; slabikuje) „Výbor může platná usnesení činiti, když je víc než polovice údů pospolu…“

ŠUMBAL

Prosím vás, sousede, nechte toho čtení; soukáte to ze sebe jako cuckovitou koudel.

KOŽENÝ

Poslouchej, Šumbale, tohle je zákon a zákon není žádná cuckovitá koudel - rozumíš? (dobírá si ho na oplátku; posměšně) No, kampak jsi včera zalez, žes ani k muzice nepřišel?

ŠUMBAL (zarazí se, váhavě)

Mně bylo ňák nanic, pálila mě žáha.

KOŽENÝ (jízlivě)

To nejspíš po těch bramborách, kterejma prej tě žena včera celej den krmila.

ŠUMBAL (popuzen)

Poslouchejte, Koženej, vy jste odjakživa šťoural.

KOŽENÝ (se směje, maje vědomí, že ho ťal do živého) DUBSKÁ (zatím vyprovodila Markýtku středem, vrátila se a zasedla na své dřívější místo)

Výstup třetí

PŘEDEŠLÍ. ŠMEJKAL (vejde středem; má levou tvář ohromně oteklou a zavázanou červeným šátkem - s uzlem na temeni; jde až do popředí).

VŠICHNI (se dají do hlasitého smíchu) ŠMEJKAL (nevrle)

No tak, co se smějete, blázni? Rojily se mi včeličky, dvě mi vlezly pod kuklu a daly mi žihadlo.

DUBSKÝ

Ale ty vypadáš!

VŠICHNI (se smějí) ŠMEJKAL (dopálen)

Vypadáš! - Kdyby byly píchly tebe, měl bys taky hubu jako měchejř. (sedne si nevrle)

VŠICHNI (zatím zasedli ke stolu, který si přinesli více do popředí) UČITEL (si rozložil na stole spisy) VŠICHNI (si nacpali a zapálili dýmky; čepice mají na hlavách) DUBSKÝ

No tak, sousedi, začneme. Tak jsou tu dvě žádosti za to ponocenství v naší obci: Fialova a Bláhova. Tak řekněte nyčko, komu to chcete dát.

ŠMEJKAL (nevrle)

Mně je to jedno, ať je ponocným Petr nebo Pavel, jen když mi dá pozor na mý včeličky, aby mi je zloději nevyloupali!

BUŠEK (dosti drsně)

Vy taky myslíte, že jsou jen vaše včeličky na světě!

ŠMEJKAL (nevrle)

Vždyť já to od ponocnýho nežádám zadarmo - já mu dám za to každej rok k vánocům housku a flašku jalovčový kořalky.

BUŠEK

Já, jakožto první radní v obci, myslím, že to ponocenství přeci nedáme Bláhovi, kterej hrozil, že celou ves vypálí, - nýbrž že ho dáme Fialovi.

DUBSKÁ (vrazí mezi ně - rázně)

Tak vy, sousedi, pořád ještě myslíte, že to psal Bláha?

BUŠEK (posměšně)

A vy tomu věříte, co Bláha včera v hospodě mluvil? To je vidět, že jste hloupá ženská. To bylo nové taškářství, který si vymyslil, aby se z toho dostal!

DUBSKÁ (chce Bláhu hájit)

Jářku, sousedi, já vám povídám…

KOŽENÝ

Poslouchejte, sousedko, jakpak vy nám můžete mluvit do obecních záležitostí, co? (ukazuje na knížku) Tuhle v obecním zákoně stojí, paragraf třicátej druhej, že policejní orgány - a to je, rozumíme, taky příkladně ponocnej - ustanovuje výbor. (ostře) Ale nikde tu nestojí, že má taky představená do toho co mluvit.

DUBSKÁ (rázně a popuzená)

A vidíte, to je zrovna hloupá věc, poněvadž je kolikrát jedna ženská chytřejší než celej výbor! - A já vám to ještě jednou povídám, že tu ceduli Bláha nepsal. - Pane učitel, co tomu říkáte vy?

UČITEL (vstane, uctivě a vážně)

Slavný obecní výbore! Tuhle je žádost Valentina Bláhy za udělení ponocenství ve zdejší obci (ukáže list); a jest vlastnoručně psána starodávným písmem čili švabachem neboližto, jak my učitelé říkáme, kurentem, jakým píšou lidé ze starších škol. - (vezme paličský list) Ale, slavný obecní výbore, tento paličský list jest psán pěkným novým písmem, které my učitelé nyní dítkám vštěpujeme, - čili takzvanou latinkou.

BUŠEK (posměšně)

No, bodejť - Bláha by si to sám napsal, že vypálí celou ves, ne? Ten je drbanej! To si můžete pomyslit, že si to dal od někoho napsat.

KOŽENÝ

Ten nebyl prodarmo na vojně!

BUŠEK

Tak vidíte, Dubská, že se ho marně zastáváte. (k výborům) A víte co, nechme všech plesků-třesků a hlasujme. (k Šumbalovi) Ty, Šumbale, přece taky dáš hlas Fialovi, co?

ŠUMBAL (rozpačitě)

No víš, já taky myslím, že to Bláha nepsal, ale abych měl s ženou pokoj, dám hlas tomu lumpovi Fialovi.

BUŠEK (prudce)

Fiala je pořádný člověk, rozumíš? - Tak, kdo hlasuje pro Fialu? - Já jo!

ŠMEJKAL

No, když tuhle první radní myslí, že je Bláha palič, tak já hlasuju pro Fialu.

KOŽENÝ

A já taky.

ŠUMBAL (nevrle)

No, pro mě, tak já taky!

DUBSKÝ

Já hlasovat nebudu.

BUŠEK

A proč? Ty přeci mušíš hlasovat!

KOŽENÝ (horlivě)

Oho - to nemuší! (ukazuje knihu) Tuhle obecní zákon dovoluje, že kdo nechce hlasovat, tak že nemuší!

UČITEL (počítá hlasy)

Je tedy většinou čtyř hlasův zvolen za ponocného František Fiala, krejčí zde…

VŠICHNI (kromě Dubského)

Ano.

ŠUMBAL (nevrle)

Nu, tedy pro mne - ano.

DUBSKÁ (zlostně mluví s Petrem, který přebíral dosud hrách do hrníčku, ale dobře poslouchal a hrou jevil svoji náladu) BUŠEK (jde k oknu, otevře a volá ven)

Vojto, dojdi pro Fialu, aby sem přišel.

VOJTA (venku drsně a posměšně)

Von tu beztoho už půl hodiny vokolo chalupy vočumuje!

DUBSKÝ

No, a což, sousedi, máme dát ten paličskej list žandarmerii?

BUŠEK

A toť se ví, že jo! Což můžeš vzít na sebe to zodpovídání, kdyby se ve vsi něco stalo?

Výstup čtvrtý

FIALA. PŘEDEŠLÍ.

FIALA (úlisně a plazivě)

Pámbu rač dát šťastný dobrý odpoledne.

DUBSKÝ

Dejž to pámbu. Tak, Fialo, obecní výbor vám dal to ponocenství.

FIALA (úlisně)

Zaplať pámbu, pane starosto, a všechněm pánům sousedům zaplať to pámbu nastotisíckrát, že jste si vzpomněli na chudýho člověka a otce od sedmi dětí.

UČITEL (zatím píše) DUBSKÝ

Tak služte obci věrně a budete mít za to ročně sto třicet zlatejch a každej soused vám dá něco k vánocům. A tuhle vám odevzdávám obecní troubu ponůcku a tuhle obecní kožich na zimu (vyndá obě věci z almary a dá je Fialovi)

FIALA

Toť abych si ten kožich přeci zprubíroval. (pověsí si bůvolí roh kolem krku a hodí si kožich přes rameno.)

Výstup pátý

MARTIN. PŘEDEŠLÍ.

MARTIN (kluk asi 16letý, vrazí bez čepice, všecek uřícen do světnice, přiskočí k Buškovi a křičí rychle)

Pantáto! Pantáto! V našich bramborách leží zajíc jako jehně.

BUŠEK (vyskočí divoce, zapomene na všecko vůkol sebe - vášeň pytlácká v něm vzplane - mluví vytřeštěně)

Kde? Kde?

MARTIN (rychle)

Pojďte, já vám ho ukážu!

BUŠEK (rychle k sobě)

To vyprubíruju tu novou brokovnici. (popadne čepici a chce odkvapit)

DUBSKÝ (mu domlouvá)

Ale, Jakube, vzpamatuj se, co myslíš? Slyšíš?

BUŠEK (ve chvatu)

I dej mi svatej pokoj! (odběhne s Martinem středem)

VÝBOROVÉ (pozastavují se nad tím. - Hra.) DUBSKÁ

Inu, to víte, jak slyší Bušek o zajíci -!

ŠMEJKAL (k Fialovi)

Poslouchejte, Fialo, když mi budete dobře hlídat moje včeličky, aby mi je zlodějové nevyloupali, tak dostanete k vánocům housku a flašku jalovčový kořalky.

FIALA (úlisně)

I to budu, pantáto, to budu!

Výstup šestý

PŘEDEŠLÍ. VÁCLAV vede BLÁHU; oba vejdou středem. BLÁHA má v ruce písničku, kterou včera dostal Václav od Kristýny.

VÁCLAV (radostně)

Páni sousedi, to vám nesu veselou novinu!

VŠICHNI (jeví překvapení)

Co se stalo Co?

BLÁHA (zdvořile, ale chytrácky)

Inu, páni sousedi, jak jsem včera v hospodě prál, já vyzpytoval, kdo psal tu paličskou ceduli, a mám na to důkaz.

DUBSKÁ (radostně)

Tak vidíte!

DUBSKÝ, ŠUMBAL a PETR (s interesem)

Tak mluvte, mluvte!

KOŽENÝ

No a kdopak to psal? Vy jste to psal!

VÁCLAV (radostně)

O ne!

BLÁHA (klidně ale chytrácky)

Tuhle pan učitel je učenej člověk a takovou věc nejlíp rozsoudí. (k Dubskému) Máte tu, pantáto, - tentononc - tu paličskou cedulku?

UČITEL (ukáže paličský list)

Tu je!

BLÁHA (jim dává písničku)

Tak si nyčko, páni sousedi, přečtěte tohlenonc!

KOŽENÝ

No tak to ukažte! (vezme písničku a čte pracně)

Na hranicích města německýho

stojí tam na skále skvostný hrad,

tam, kde srdce reka v těle věje,

v něm přebýval Fridolín hrabě.

FIALA (se ulekne) VŠICHNI (v úžasu na sebe pohlížejí) KOŽENÝ (rozzloben)

Člověče, vy si z nás tropíte blázny. Tohle je ta písnička, co ji zpívají báby po jarmarkách.

BLÁHA

No, pane učitel, jestlipak tohle není to samý písmo jako tenhle paličskej list - co?

FIALA (se velice ulekne; k sobě)

Ježíšmarjá!

UČITEL (porovnává písmo, pak vážně a s úklonou)

Slavný výbore, to jest totéž písmo, tatáž latinka, jako psán jest tento paličský list, - čili jinými slovy, tyto dvě věci psala jedna ruka, a tudíž jedna osoba.

VŠICHNI (si prohlížejí s velkým interesem oba rukopisy) DUBSKÝ     =>

Namouduši, jedno písmo, litera za literou!

ŠMEJKAL     =>                                                     => (najednou)

I toť se ví, že je tohle i tohle jedno písmo!

OSTATNÍ     =>

To je ovšem jedno písmo!

DUBSKÝ

No, a kdopak tedy psal tu písničku?

BLÁHA (zdlouhavě)

To je tuhle vzadu napsáno. (ukáže na zadní stranu písničky)

UČITEL (čte)

„Tuhle písničku jsem si opsala já, Kristýna Fialová z Honic z numera desátýho, šestnáct let stará.“

VŠICHNI (vzkřiknou)

Fialojc Kristýna?

FIALA (v ústraní lomí rukama - k sobě)

Ta žába mě přivede do neštěstí.

(Dubská opře si boky - vrazí mezi výbory.) DUBSKÁ (spustí rázně)

A tak nyčko vidíte, sousedi, kdo měl prve pravdu, - vy, nebo já?

VÝBOROVÉ (zaraženě mlčí, kouří a někteří se škrábou za ušima) DUBSKÁ (ostře)

Já! Viďte! Já! Co? - (rázně) Teď ale budu mít sólo já! (přiskočí k Fialovi, popadne ho oběma rukama za límec a zatřese jím rázně) Mluv, darebáku, psala to tvoje holka, nebo ne!?

FIALA (se vzpamatoval a zapírá drze)

Pajmámo, na věčné zatracení se zaklínám, nepsala! Ať oslepnu! Ať zchromnu!… (zdvihne pravici jako k přísaze)

DUBSKÁ (rázně)

No uhlídáme hned!… (přiskočí k onu a volá ven) Vojto, doběhni pro krejčojc Kristýnu!

FIALA (rychle)

Pajmámo, já pro ni dojdu sám! (chce odběhnout)

DUBSKÁ (zadrží Fialu - rázně)

O ne! (popadne ho oběma rukama za límec) Ty půjdeš zatím tamhle do sednice. Kožich dolů! (strhne mu kožich a vezme mu roh - obé hodí na lavici a strká jej do světnice nalevo)

FIALA (zároveň)

Pajmámo, proboha vás prosím, já jsem nevinej, Kristýnka je nevinná -

DUBSKÁ (rázně)

To uhlídáme! (strčí jej rázně po hlavě do světnice, zavře na klíč a vezme klíč k sobě) Tak! - Já vám ukážu, že má ženská někdy víc rozumu, než celej obecní výbor.

KOŽENÝ (s obecním zákonem v ruce. Vypne se.)

Ale poslouchejte, Dubská, vy se nám pletete do naší (ukazuje na knihu) samosprávy. Tuhle obecní řád ustanovuje, že o záležitostech obecních rozhoduje…

DUBSKÁ (rázně)

Vy jste, Kožený, i se svým obecním řádem blázen.

KOŽENÝ (vyskočí uražen)

Poslouchejte, Dubská…

DUBSKÁ (rázně)

Na světě rozhoduje odjakživa ten, kdo je chytřejší! A to jsem já! - Víte? Já vám prála hned včera, že je Bláha nevinnej, - ale jako bych (s velkým důrazem) do pařezů mluvila!

KOŽENÝ (dopálen uhodí o stůl)

Poslouchejte, Dubská, my nejsme žádný pařezy, rozumíte - my jsme obecní radní!

DUBSKÁ (pohrdavě a ostře)

Radní nebo pařez - to je mi jedno!

VÁCLAV a PETR (radují se z ráznosti DUBSKÉ) DUBSKÁ (ostře k výborům)

A to vám povídám, až přijde Kristýna, ať mi do toho nemluvíte - slyšíte? To budete koukat, jak s ní zatočím! (mluví s Dubským a učitelem tiše, ale velice živě dále)

ŠUMBAL (v popředí)

Jářku, Václave, co dělat, než přijde Kristýna? (důvěrně) Hoďme si zatím tuhle párkrát mariáš. (vyndá z kapsy karty a zafrčí jimi)

VÁCLAV (má radost z obratu Bláhovi příznivého - vesele)

I pro mě, strejčku, když chcete, tak si hodíme. (sednou ke stolu, kde prve Dubská a Petr přebírali hrách, a hrají)

PETR (se dívá na hru) DUBSKÁ (která zatím živě vykládala sousedům v pozadí, ohlédne se a spatří, že hraje Šumbal karty. - K výborům.)

No, pěkně děkuju - je tohle čistej obecní výbor - jde si do hromady karty zahrát! (hrozí zezadu Šumbalovi - pak tlumeným hlasem k ostatním výborům) No, počkej, tobě já naženu strachu! Dejte pozor, sousedi, co tu bude za legrací. (Jde k oknu, podívá se ven a mluví velmi živě. Všichni s napětím dávají pozor.) I koukejme, to jsou k nám hosti - teta Šumbalojc nás jde navštívit!

ŠUMBAL (jak to zaslechne, ulekne se a vyskočí)

Ježíšmarjájozef, Marjánka! Aby mě tak zastihla u karet, ta by dělala rámus! (shrabuje oběma rukama karty, z nichž některé spadly na zem, a strká je do kapes, pak si sedne na lavici ke kamnům)

DUBSKÁ a VŠICHNI VÝBOROVÉ (se hlučně smějí) ŠUMBAL (nevrle a v úžasu se po nich rozhlíží)

No, co se tak smějete?

ŠMEJKAL

Smějem se, jakej máš před svou ženou rešpekt. No jen se neboj - to si udělalal paní starostová jen tak legraci. (směje se)

ŠUMBAL (bručí nevrle)

Cože? Legrací? - To jsou hloupý špásy - já se lek, až se mi duch v těle zatajil. (oddychne si)

VŠICHNI (se smějí) ŠMEJKAL (se směje zvlášť nápadně) ŠUMBAL (dopálen)

No - jestlipak se přestaneš šklebit, co? Kdyby ses viděl, jak s tou oteklou hubou vypadáš! (smích)

Výstup sedmý

PŘEDEŠLÍ. KRISTÝNA.

KRISTÝNA

Pajmámo, vy prej jste pro mě poslala?

DUBSKÁ

Inu bodejť, Kristýnko, máme pro tebe tuze hezkou písničku.

KRISTÝNA (zvědavě)

Písničku?

DUBSKÁ (ukáže jí písničku) VŠICHNI (jeví napětí) KRISTÝNA (koukne na písničku a směje se hloupě)

Hihihi… vždyť je tohlenonc písnička moje! Tu jsem si já sama opsala. (utře si nos rukáven)

VÝBOROVÉ (tiše k sobě)

Vidíte?

DUBSKÁ (vezme paličský list a spustí na Kristýnu zhurta)

Tak potom jsi ale psala taky tuhletu paličskou ceduli!

KRISTÝNA (se velice ulekne)

Pajmámo, já - já -

DUBSKÁ, DUBSKÝ (ostře ke Kristýně)

Mluv, psala jsi to, nebo ne?!

KRISTÝNA (si zakryje obličej zástěrkou a pláče hřmotně)

Hu, hu, hu, hu -

DUBSKÝ

Přiznej se, psala jsi to, nebo ne?

DUBSKÁ

Mluv - nebo -

(Vtom padne v pozadí v dálce střelná rána.) KRISTÝNA (padne na kolena, pláče a mluví)

Psala, pajmámo, psala!

DUBSKÁ (vítězně k výborům)

Vidíte!

DUBSKÝ

A proč jsi to psala, mluv!

KRISTÝNA (za hřmotného pláče)

Ale nepovíte to tatínkovi?

DUBSKÝ

Jen mluv! Mluv!

KRISTÝNA (s pláčem)

Tatínek mi to poručil a říkal mi to do péra.

DUBSKÁ (pohrdavě k výborům)

Co jsem řekla, vy mudrcové? (přiskočí ke dveřím světnice nalevo, otevře klíčem, vejde tam, přivede za límec Fialu a ukáže mu paličský list)

FIALA (poslouchal za dveřmi a slyšel, že jej Kristýna prozradila, potácí se a je vidět, že má strach) DUBSKÁ (rázně)

Teď řekneš tátovi do očí, jestli ti tohle říkal do péra, nebo ne! (ukáže na paličský list)

KRISTÝNA (neodpoví, pláče hřmotně)

Hu, hu, hu!

FIALA (ve strachu, vida, že je usvědčen, padne na kolena)

Proboha vás prosím, páni sousedi, odpusťte mi to, já už to víckrát neudělám.

DUBSKÝ (rázně)

Tak vy, špatný člověče, se k tomu přiznáváte?

FIALA

Pro všechny svatý, páni sousedi, považte: žena, sedum dětí, bída, nouze - (ke Kristýně polohlasem a hrozí jí pěstí) No počkej, tobě já nařežu!

KRISTÝNA (pláče hřmotně)

Hu, hu, hu!

DUBSKÁ (vítězně k celému výboru)

No, jářku, kdo je tu teďka poctivej člověk - Fiala, nebo Bláha?

VŠICHNI

No, toť se ví, že Bláha! Ovšemže Bláha! - No, kdožpak jinej než Bláha!

Zároveň. FIALA

Pajmámo, pantáto, smilujte se nad námi. (ke Kristýně) Pros, nebo tě utluču!

KRISTÝNA (klekne, pláče a prosí)

Pajmámo, prosím vás…

DUBSKÁ (rázně)

Smilování s takovým špatným člověkem? - To jo! Ten paličskej list přijde k soudu, rozumíte? A vy si oba posedíte každej aspoň tři léta.

FIALA

Pro milosrdenství boží! (lomí rukama)

KRISTÝNA (pláče hřmotně a spíná ruce) DUBSKÁ

A teď se kliďte - marš!

FIALA (leze po kolenou)

Pajmámo, snad byste nás nechtěla připravit do neštěstí. - Pros, Kristýno!

KRISTÝNA (pláče protivně do zástěrky)

Hu, hu hu!

DUBSKÁ

Já vás? Vy jste se tam připravili sami. (vzpomene si náhle) Sem s tím paličským listem! (vezme paličský list a zastrčí si ho za šněrovačku) Te dám já sama četníkům! - A už ať jste oba venku! - Marš ven!

FIALA (prosebně)

Pajmámo!

DUBSKÁ

Že nepůjdete? (rázně) Tisíc hromů, na to se podíváme! (popadne Kristýnu za límec a vystrčí ji středem ven)

KRISTÝNA (cestou pláče)

Pajmámo! Pajmámo!

DUBSKÁ (vrátí se, vezme za límec Fialu a vystrčí ho také) FIALA (cestou prosí)

Smilování, pajmámo, žena - sedum dětí…

DUBSKÁ (ho vystrčí)

Tak! (vrátí se do středu světnice a podepře si boky) No, jářku, páni radní, tak co tomu nyčko říkáte? Koukáte, co? No, tak vidíte, pořád žvaníte o samosprávě, a jedna ženská má rozum z vás ze všech! Je to pravda, nebo ne?

VŠICHNI (se škrábou rozpačitě za ušima)

No ovšem - namouduši - vy jste měla pravdu!

DUBSKÁ

No tak vidíte! A když jsem vám prve řekla, že jste pařezové, tak vám to nešlo pod nos!

ŠMEJKAL (ukáže na Koženého)

To tuhle on to nechtěl věřit.

DUBSKÁ

No a copak (ukáže na Bláhu, který stojí v pozadí) chcete nynčko dělat s tímto člověkem, kterýmu jste tak ublížili, že byste ho měli vlastně všichni odprosit.

BLÁHA (jde do popředí - pokorně)

I pajmámo, - to já nežádám! - Jen když páni sousedi uznají, že jsem poctivej člověk.

DUBSKÝ (srdečně)

No, víte, Bláho, to taky jste!

VŠICHNI

Jen co je pravda, to jste!

ŠUMBAL

A abyste věděl, že chceme tu křivdu napravit, tak myslím, abysme mu to ponocenství dali. Co myslíte, sousedi?

DUBSKÝ a VŠICHNI (bez Šmejkala)

No, toť se ví, že mu to dáme!

DUBSKÝ

No, co vy, Šmejkale, myslíte?

ŠMEJKAL

I mně je to jedno, ať je ponocným Petr nebo Pavel, jen když mi dá dobrý pozor na mý včeličky, aby mi je zlodějové v noci nevyloupali! - (k Bláhovi) Abyste si ale nemyslil, že to žádám od vás zadarmo; to ne! Já vám dám k vánočním svátkům housku a flašku jalovčový kořalky.

BLÁHA (děkuje)

Zaplať vám to pámbu, sousedi, aby vám dal pámbu všecko dobrý.

DUBSKÝ

Tuhle máte troubu a kožich na zimu. (dá obé Bláhovi)

BLÁHA (si zavěsí troubu kolem krku a vezme kožich)

Mně se zdá, že mi bude ten kožich trochu dlouhej. (obleče si kožich - Václav mu pomáhá)

DUBSKÝ

A dnes v noci můžete ponocovat.

BLÁHA (pokorně)

Poslušně děkuju, páni sousedi. No, já jsem starej vojín, kterej sloužil císaři pánu dvanáct let bez poškvrny a drží něco na sebe, a uhlídáte, že budete se mnou dočista spokojený, protože jdu na čest. (ustoupí do pozadí)

Výstup osmý

PŘEDEŠLÍ. BUŠEK (vrazí do světnice; je vidět, že má radost. Bláhu, který stojí u dveří, nepozoruje. Jde do popředí.).

ŠMEJKAL

Dostals ho?

BUŠEK (radostně)

Bodejť ne! Vyskočil mi asi na osumdesát kroků, já po něm říz - svalil se jak knedlík. - To je ti zajíc jak jehně. (náhle mrzutě a škrábe se za uchem) Ale když jsem ho zvihal, šel pěšinou z Písku Habršperk a viděl mě - a to mě mrzí. Čert ho tam přines! (ohlédne se a spatří Bláhu - zlostně) Prachset - Co je to?

DUBSKÝ

No víš, Jakube, vyslejchali jsme Fialu - a dokázalo se, že on ten paličskej list říkal Kristýně do péra. - Tak jsme zvolili za ponocnýho tuhle Bláhu.

BUŠEK (zlostně)

A to není pravda, a to neplatí, protože jsem nebyl při tom já - první radní!

KOŽENÝ

I holečku, to nic nedělá. - Podle paragrafu čtyrycátého třetího obecního zákona (čte pracně z knihy) „výbor může platná usnesení činiti -“

BUŠEK (podrážděn)

A do toho mi do všeho nic není! Já povídám, že to neplatí, protože jsem tu nebyl já! - Tohle je ouskok!

DUBSKÝ (podrážděn, ale snaží se mluvit klidně)

Poslouchej, Jakube, to není žádnej ouskok. To já si jakožto starosta nemůžu dát říct!

BUŠEK (udeří o stůl)

Já ale povídám, že to byl ouskok a že je to taškářství!

DUBSKÝ (zlostně)

Jakube, nezapomínej se!

BUŠEK

A rozumíš, tys odjakživa držel s tím filutářem Bláhou.

BLÁHA (sebou trhne)

Pantáto -

DUBSKÝ (prudce)

Tys držel s tím paličem Fialou, kterej chtěl celou ves vypálit!

BUŠEK (prudce)

To není pravda! Vy jste Fialu očernili, když jsem tu nebyl, a mě jste podskočili! Rozumíš! (divoce) A to je špatnost!

DUBSKÝ (rozpálen vztekem)

Tady se nestala žádná špatnost. A kdybys nebyl šel pytlačit, tak by ses byl sám přesvědčil, že je Bláha v právu!

BUŠEK (vztekle)

Cože? Já že šel pytlačit?

DUBSKÝ

Šel jsi pytlačit!

BUŠEK

A ty mi tu naposled chceš říct, že jsem já nějakej pytlák?

DUBSKÝ

A to taky jsi!

BUŠEK (zlostně)

Já že jsem pytlák? (hrozí rukou Dubskému)

PETR (mírní je)

Ale, ale…

ŠMEJKAL, KOŽENÝ (zadrží Buška) VÁCLAV (mírní Dubského)

Pantáto!

DUBSKÁ (činí totéž)

Filipe!

DUBSKÝ (je všechny odstrčí)

Cože? Ty mě chceš uhodit? (k Dubské) Koukej, ženo, on mě chce uhodit a náš syn by si měl vzít jeho dceru za ženu a přivést nám takový rabiátský plemeno na naše grunty? (udeří stolicí o zem) A to by musel do mě dřív hrom uhodit!

VÁCLAV (mírní ho)

Ale pantáto!

BUŠEK

A taky do mě by mušel uhodit, než bych dal svou dceru do takový ouskočný famelie. (vztekle) To neudělám!

DUBSKÝ

A já taky ne! A kdybych měl jít od chalupy k chalupě!

VÁCLAV (vrazí mezi ně, rázně)

Cože? Vy jste si včera před svědky dali slovo a dnes byste -

DUBSKÝ (vztekle)

Já povídám, že si ji nevezmeš!

BUŠEK (vztekle)

A já takovýmu člověku svou dceru nedám.

PETR (snaží se je mírnit)

Ale, ale, lidičky, co to děláte, co myslíte?

VÁCLAV (rozpálen k Dubskému a Buškovi)

Tak vy nepovolíte? Tak je dobře! A teď vám taky já povím, co já udělám! - Já mám taky svou hlavu a aspoň tak tvrdou jako vy. A já si to jednou vzal do hlavy, že muším Verunku dostat, - a když vy povídáte, že ne, tak abyste věděli, co já udělám. (udeří o stůl) Císař pán potřebuje mladej a zdravej lid, já měl odjakživa koně rád: já půjdu do Písku a dám se naverbovat k Vindiškréc-dragounům!

DUBSKÁ (se ulekne a vzkřikne)

Václave, co to myslíš? Aby tě tam zabili jako nebožtíka Josefa?

PETR (v úzkostech a srdečně)

Propánaboha, Václave, měj rozum!

VÁCLAV (divoce)

Ať si mě tam zabijou - to je mi dočista jedno! Já toho litovat nebudu - ale vy toho budete do nejdelší smrti litovat!

DUBSKÁ (v úzkosti)

Václave!

VÁCLAV (skoro Dubskou odstrčí)

Marně do mě mluvíte, pajmámo. Ať si mě zabijou! Když pad na vojně bratr Josef, (udeří pěstí o stůl) ať tam padnu taky já!

PETR (rozčilen a s lítostí)

Václave!

VÁCLAV (odstrčí jej)

Nechte mě, dědečku! - (jde ke kleci) Tuhle toho drozda, kterýho jsem naučil hvízdat tu zamilovanou písničku nebožtíka Josefa, dejte, dědečku, Verunce - já jí ho slíbil. Až jí tu písničku zazpívá, ať si na mě vzpomene, aby věděla, že jsem ji měl k smrti rád a že jsem nynčko na vojně jako nebožtík Josef! (jde ke kleci a chce ji sundat se stěny - vtom začne drozd pěkně hvízdat: „V kvetoucím věku svojí mladosti atd.“)

Všeobecné ticho. VÁCLAV (se zarazí, pak divoce)

Slyšíte ho? Slyšíte ho, jak mi už odzpěvuje tu Josefovu zamilovanou písničku: „V kvetoucím věku svojí mladosti…“ Slyšíte ji! - A jestli jste vy tak zatvrzelí, že ji neslyšíte, tak ji dobře slyší nebožtík náš Josef tam v tej svej šachtě u Náchoda a myslí si o vás, že nejste lidi, protože máte srdce z kamení! (udeří o stůl)

DUBSKÁ (s hrůzou)

Václave!

DUBSKÝ (pánovitě)

Václave!

PETR (dojat)

Václave, můj vnuku!

VÁCLAV (sejme klec se stěny a dá ji na malý stolek vlevo)

A až ho jednou uslyšíte zpívat, tak si pomyslete, (k Buškovi a Dubskému) že jste mě taky zabili v kvetoucím věku mojí mladosti! A teď spánembohem, pantáto! Spánembohem, pajmámo, - já jdu do Písku a dám se naverbovat k Vindiškréc-dragounům! (odstrčí od sebe Dubskou i Petra a odchází do světnice nalevo)

DUBSKÝ (vzkřikne pánovitě a zatvrzele)

Václave, ty tu zůstaneš!

DUBSKÁ (zoufale)

Rodičko boží, Václave!

PETR (s bolestí)

Václave, dítě!

VÁCLAV (divoce a vzdorovitě)

A ne - a ne - a ne! (odejde)

DUBSKÁ i PETR (chtějí za ním) VÁCLAV (se zevnitř zavře) Zároveň:

Výstup devátý

PŘEDEŠLÍ. Středem vejde chvatně ČETNÍK v celé zbroji.

VŠICHNI (se uleknou) ČETNÍK (rázně a s vojenskou přísností)

Pane starosto! Když jsem šel ke vsi, viděl jsem zdaleka člověka, který zastřelil v bramborách za vsí zajíce. Já ho zdálky nepoznal. Ale z pěšinky od Písku viděl ho Habršperk; toho jsem poznal podle balíků kůží, které nesl. Ten ho viděl zblízka. Jménem zákona vás vyzývám, abyste Habršperka vyslechl, kdo byl ten pytlák. - Já toho pytláka potom zatknu a (vyndá z tašky pouta) odvedu v železích k okresnímu soudu. - Já půjdu zatím pátrat do vsi! (salutuje po vojensku a odejde)

BUŠEK (se strachem potácí a klesne na stolici)

Habršperk je můj nepřítel… ten mě jistě udá! (trhne sebou) Železa… (zdrcen) Aby na Verunku ukazovali, že jí vedli tatíka ze vsi v železech. Ubohý dítě. Železa! Ježíšikriste, co jsem to udělal!

DUBSKÝ (jásá a hrozí Buškovi)

No počkej, ty furiante, tentokrát tě arest nemine.

Opona padá.

Jednání čtvrté

Úprava scény jako v dějství prvním. Mezi tímto dějstvím a předešlým uplynula jen malá chvilka.

Výstup první

V pozadí od živnosti Dubských přicházejí KOŽENÝ, ŠUMBAL, ŠMEJKAL a BUŠEK. Velice živě rokujíce zastaví se v pozadí. V popředí před kapličkou stojí BLÁHA s ponocenskou troubou a kožichem, rozmlouvá s HABRŠPERKEM, který má pod paží velký svitek vydělaných koží. Později MARKÝTKA.

BLÁHA

No tak teď jsem ti to všecko vyložil, jakej to byl v tej hromadě rumrejch. Koukej, tamhle ještě stojí všichni vejboři a rokujou. - No a Václav, ten se zavřel do vejstupku a nikoho nechce k sobě pustit.

HABRŠPERK (zamyšlen)

A ty myslíš, že se dá jistě na vojnu?

BLÁHA

To mně věř, že to udělá. - Zletilej je. - No a tys Buška dobře poznal, když toho zajíce zastřelil?

HABRŠPERK

Ale jakpak ne - docela dobře. (zamyšleně, ale srdečně) Ale víš - Václava je mi líto, je to tuze hodnej člověk a tebe se vždycky upřímně zastával - tu písničku nám vypůjčil - -

BLÁHA

To je boží pravda! (po malém váhání) No a ty chceš Buška jistě četníkům udat?

HABRŠPERK (zamyšleně)

No víš - (váhavě, ale chytrácky) mně tak něco napadlo. (významně) No počkej - uhlídáš, co udělám!

BLÁHA (pokrčí rameny, jako by chtěl říci: Tomu nerozumím! Jde k Habršperkově chalupě a odkládá na lavici troubu a kožich.) Zároveň: Přišla zezadu Markýtka a mluví s Bláhou. Zároveň: BUŠEK (opustiv skupinu výborů, jde rychle k Habršperkovi; je vidět, že se stěží přemáhá. Drsně)

Poslouchejte, Habršperku, vy prej mě chcete dostat do arestu.

HABRŠPERK (tváří se hloupým)

Já? - (loudavě a zdánlivě hloupě) Inu, když se mě pan četník optá, jestli jsem vás, pantáto, viděl zabít toho zajíce, - tak muším na svědomí říct, že jo!

BUŠEK (podrážděn - prudce)

A tohle se mi opovážíte říct do očí? Mně, prvnímu radnímu?

HABRŠPERK (tváří se hloupě a mluví zdlouhavě)

Inu, pantáto, jestli jste dnes prvním radním, to je mi dočista jedno, - až budete skrz to pytláctví odsouzen, tak je po vašem radňování.

BUŠEK (popuzen)

Poslouchejte, Habršperku!

HABRŠPERK

Ale jaképak poslouchání, pantáto? To víte, já byl ve světě a znám zákony. A to vím, že kdo je jednou trestanej, ten je taky shozenej z toho radňování a je po parádě!

BUŠEK (se přemáhá)

Tak vy mě tedy udáte? (po malé přestávce mírněji Což jsem vám někdy něco zlýho udělal?

HABRŠPERK (váhavě)

No, mně ne, ale mýho kamaráda Bláhu jste chtěl dostat do kriminálu, a teď tam pomašírujete sám aspoň na čtyry neděle.

BUŠEK (vybuchne)

Habršperku, jestli vás popadnu…

HABRŠPERK (klidně)

Ale, pantáto, vždyť vy mi nic neuděláte.

BUŠEK (tím klidem dopálen)

Poslouchejte -

HABRŠPERK (chladně)

No tak, co?

BUŠEK (se přemáhá - přechod - pak mírně)

Poslouchejte, Habršperku, když mě tomu četníkovi neudáte, tak vám dám (šeptá mu do ucha) padesát zlatejch.

HABRŠPERK (jako by se rozmýšlel)

Aj, aj, aj - - padesát zlatejch - - no to jsou pěkný peníze! Ale já už se bez tý vaší padesátky tou svou ševcovinou taky ňák do smrti protluču.

BUŠEK

Tak vy nechcete? (rozčileně) Člověče, pomyslete si, co by to bylo pro mě za ostudu!

HABRŠPERK

Inu, to je pravda, to by byla pro vás, pantáto, náramná ostuda… Ale to vám mělo, pantáto, napadnout dřív.

BUŠEK (se přemáhá)

Tak víte co, já vám dám (šeptá mu do ucha) sto zlatejch!

HABRŠPERK

Hm, sto zlatejch - To jsou taky pěkný peníze. - Za ty by člověk koupil krávu! Ale víte co, pantáto, já to udělám lacinějc. - Víte, já mám Vencu Dubskejch rád, už proto, že se vždycky zastával mýho starýho kamaráda Bláhy, - no a já bych se rád ňák Václavovi za to odsloužil. Víte co, pantáto, smiřte vy se s Dubským a já četníkovi řeknu, že jsem toho pytláka nepoznal, - a je konec všemu!

BUŠEK (prudce)

Já se smířit s Dubským? Tak bych měl chuť dát vám jednu - (napřáhne ruku)

HABRŠPERK (klidně)

I což je ono o chuť. (směje se)

BUŠEK (pohrdavě)

To víte, já si dám tak hned od někoho poroučet!

HABRŠPERK

Inu, tak holt půjdete do kriminálu! (odvrací se a odchází do pozadí k Bláhovi)

BUŠEK (zlostně sebou škube; k sobě)

Já bych ho, chlapa, hned vztekem na kusy roztrhal. (v rozčilení a zlosti k sobě) Kam mě to ta flinta přivedla! To bude hanba! Čtyry neděle mi jistě dají… mně, hospodáři z Buškojc gruntu a prvnímu radnímu! Já bych se radš hned zabil! - Ale toho Dubskýho odprosit? (tvrdošíjně) To ne, a ne! - Kdybych věděl, kterej advokát mě z toho vyseká, - ať by na to prasklo třebas deset strychů polí! - Ale až já přijdu domů, já popadnu tu brokovnici a já ji na třísky rozmlátím. Nejlepší bych udělal, kdybych ji rozmlátil Markovi o zadek, - flinty by nebylo škoda a žida taky ne.

Výstup druhý

Ze živnosti Dubských se žene úprkem VÁCLAV v černých svátečních šatech. Za ním DUBSKÁ a PETR. Oba mu usilovně domlouvají. DUBSKÝ. PŘEDEŠLÍ.

DUBSKÁ

Václave, co myslíš?

PETR (srdečně)

Chlapče, vzpamatuj se! Co děláš?

DUBSKÝ (rozmrzen jde za nimi, vzpurně a zatvrzele)

Nechte ho, kluka! Než bych si vzal na grunt to pytlácký plemeno, ať jde radši na vojnu!

VÁCLAV (odstrkuje od sebe děda i matku - vzdorovitě a furiantsky)

Nechte mě, když tatík nepovolí, - já nepovolím!

Výstup třetí

PŘEDEŠLÍ. VERUNKA přiběhne z levé strany a vrhne se Václavovi kolem krku.

VERUNKA

Václave, ty prej se chceš dát na vojnu!

VÁCLAV

Ano, Verunko, dám se na vojnu, když jsou naši staří tak zatvrzelí!

VERUNKA (vřele)

Václave, vzpamatuj se! Nedělej to! - To by byla moje smrt! - To bych si radši vzala život!

BUŠEK (přiskočí, popadne vztekle Verunku za ruku a odtrhne ji od Václava - drsně)

Cože? Ty si život nevezmeš, ale tohodle furianta taky ne!

VERUNKA (lomíc rukama, prosí)

Pantáto!

BUŠEK (zlostně)

Ani slova, nebo…

KOŽENÝ, ŠMEJKAL (domlouvají Buškovi)

Ale, Bušku!

Zároveň: ŠUMBAL      =>

Poslouchej, Filipe!                         => (domlouvají Dubskému)

DUBSKÁ       =>

Měj přeci rozum, starej!

BUŠEK (odstrčí Koženého a Šmejkala - tvrdošíjně)

A ne, a ne, a ne! (drží Verunku)

Zároveň: DUBSKÝ (odstrčí Šumbala a ženu - tvrdošíjně)

A ne, a ne, a ne!

VÁCLAV

Tak, Verunko, spánembohem! Měj se dobře a vzpomeň si někdy na mě!

Verunka (vřele a pláče)

O Václave, na tebe budu pamatovat až do hrobu tmavýho!

BUŠEK (vzpurně)

Mlčíš!

VÁCLAV

A jestli mě na vojně zabijou jako mýho bratra Josefa, tak se, Verunko, někdy za mě pomodli.

VERUNKA (zoufale)

Václave! (chce k němu)

BUŠEK (ji zadrží) VÁCLAV (k matce chvějícím se hlasem)

Tak spánembohem - Verunko - spánembohem všichni!

PETR (lomí rukama)

Pro milosrdenství boží, co děláte, vy zatvrzelí furianti!

DUBSKÁ (domlouvá Dubskému)

Muži!…

DUBSKÝ (zatvrzele)

Když je mu ona milejší než my - ať si jde!

VÁCLAV

Tak spánembohem všichni - spánembohem! (odchází)

PETR a DUBSKÁ (se jej snaží zadržet, ale marně)

Václave… Václave!… (odejdou: Václav, Dubská, Petr)

ŠUMBAL (volá za nimi)

Hej, Dubská, jářku, slyšíte, vy máte ten paličskej list - nechte ho tu - dejte ho sem, ať ho můžeme dát četníkovi! Jářku! Hej! Slyšíte!

VÁCLAV, DUBSKÁ, PETR (nevšimli si toho volání a odešli) MARKÝTKA (která byla zatím přišla a živě mluvila s Habršperkem a Bláhou, vystoupí nyní do popředí a řekne Šumbalovi)

Počkejte, strejčku, já vodskočím za tetou a přinesu vám to paličskou ceduli! (nečekajíc odpovědi, běží za Dubskou a zajde za scénu)

DUBSKÝ (mluví rozčileně se Šmejkalem) (V pozadí se objeví četník.) HABRŠPERK (přiblíží se zezadu k Buškovi)

Koukejte, pantáto, támhle jde četník - rozmyslete si to ještě…

BUŠEK (je v rozpacích a rozčilen)

Vy…

Výstup čtvrtý

PŘEDEŠLÍ. Z pozadí přichází ČETNÍK a jde ke skupině výborů.

ČETNÍK (velice způsobně)

No, páni sousedi, vy taky nevíte, kdo byl ten pytlák, který zastřelil toho zajíce?

VŠICHNI VÝBOROVÉ (krčí rameny a tváří se hloupě)

Nevíme! Nevíme! Jak bysme to my mohli vědět? Kdepak my?

ČETNÍK (k Dubskému)

Pane starosto, ve vsi jsem se nedopátral ničeho, - ale tuhle je Habršperk, můžeme ho hned vyslechnout. (k Habršperkovi) Jářku, pane mistr, kdopak to byl, co prve támhle za vsí zastřelil toho zajíce? Vy jste byl tak blízko!

HABRŠPERK (zdlouhavě, s líčenou pokorou, ale chytrácky, a pořád se dívá po Buškovi)

No, já šel z Písku - koupil jsem tam u koželuha tamhle ty hřbetovice na holeňky, - no a když jsem šel pěšinou, slyšel jsem ňákou ránu… Ňáký člověk tam v bramborách vystřelil.

ČETNÍK

No - a kdo to byl?

HABRŠPERK (dívá se po Buškovi, který je velice rozčilen; jako by tu otázku neslyšel)

A ten zajíc se svalil.

ČETNÍK (živě)

A vy jste poznal…

HABRŠPERK

I to já hned poznal, že toho zajíce trefil, protože se svalil.

ČETNÍK

Ale vy jste přece zároveň také poznal…

HABRŠPERK (tváří se hloupě)

Že je zajíc nebožtík, toť se ví! - neboť - pomyslil jsem si - kdyby nebyl ten zajíc mrtvej, - ten by teprve ňák upaloval. (křeše si do hubky k zapálení dýmky)

BUŠEK (je velice rozčilen a má strach) ČETNÍK (poněkud netrpělivě)

Ale prosím vás, řekněte mi konečně, kdo byl ten pytlák?

HABRŠPERK (loudavě)

Inu…

BUŠEK (rozhodl se zatím, k četníkovi)

S dovolením, já řeknu tuhle starostovi několik slov!

ČETNÍK (pokynem ruky přivolí, odstoupí do pozadí a mluví s výbory, kteří tento výstup s interesem sledovali) BUŠEK (vezme Dubského za ruku a jde do popředí - přemáhá se velice a mluví zdlouhavě)

Jářku, Filipe, poslouchej - my jsme dnes vyvedli oba velkou hloupost, - ale já už to vidím, že jsem se dal od toho taškáře Fialy napálit. Koukej, Filipe, mějme rozum - my jsme si oba řekli ošklivé věci, - ale víš, - vždyť jsme odmalička kamarádi… Koukej, - Václav se ti chce dát na vojnu, - poslouchej, smiřme se kvůli těm dětem…

DUBSKÝ (vítězně a s posměchem)

Tak vidíš, jak jsi přilezl! (vzdorovitě) Ale abys věděl, teď se s tebou teprva nesmířím!

BUŠEK (poněkud podrážděn)

Poslouchej, Filipe, tohle mi přece neuděláš!

DUBSKÝ (tvrdošíjně a furiantsky)

A vidíš, to ti zrovna udělám!

Zároveň mluvil četník s výbory. HABRŠPERK (mluví s Bláhou, který nyní chápe záměr Habršperkův; ukazují si významně na Buška a Dubského) VERUNKA (která tuto rozmluvu poslouchala, jde k Dubskému, srdečně)

A tak vy jste, pantáto, k svýmu jedinýmu synovi tak nelidskej, že ho necháte, aby se dal na vojnu? A což, jestli to s ním na tej vojně zrovna tak zle dopadne jako s nebožtíkem Josefem? (s výčitkou, ale vřele) Je si, pantáto, vzpomeňte, jak vám bylo letos zjara, když jste klečel tam u toho lesíka u Náchoda nad tou šachtou, co jsou ty vojáci pochovaný. Povídal jste, když jste přijel, že jste plakal jako dítě a že vám to mohlo lítostí srdce utrhnout. - Jen si to, pantáto, dobře vzpomeňte! - A s Václavem to může jednou taky tak zle dopadnout!

DUBSKÝ (se zachvěje; je patrno, že ho ta vzpomínka dojala) Malá přestávka. BUŠEK (se přemáhá)

No, Filipe, - tohle ti Verunka dobře řekla -

VERUNKA (pozoruje jeho náladu - srdečně)

A není-li vám, pantáto, Václava líto, - nemějte mi to za zlý, ale to jste tuze špatnej otec!

DUBSKÝ (ještě více dojat - hodí rukou)

Ale prosím tě, Verunko, dej mi pokoj!

VERUNKA (vroucně)

Pantáto, na kolenou vás prosím - (vezme Dubského za ruce a chce kleknout)

DUBSKÝ (velice dojat; k sobě polunevrle)

Když začnou tyhle ženský do člověka hučet - (jde zvolna k Verunce, podívá se na ni a vezme ji za ruce; srdečně, ale zdlouhavě) No víš, Verunko, tys hodná holka a máš dobrý srdce, nu a když teda za Václava tak prosíš - (po malém váhání) no, tak si běž za ním, že vzkazuji, aby se vrátil!

VERUNKA (radostně jásá)

I zaplať vám to pámbu, pantáto! (políbí Dubskému ruce a běží za Václavem a volá radostně, ba divoce) Václave! Václave! Vrať se! (za scénou) Václave! Vrať se! Naši staří se smířili! Václave! (odejde)

DUBSKÝ (podá Buškovi ruku, ten ji tiskne) BLÁHA a HABRŠPERK (se z toho radují. - Živá hra.) HABRŠPERK (dokazuje, že je to smíření jeho dílo) Potom: BUŠEK (k Habršperkovi)

No, viděl jste?

HABRŠPERK (radostně)

Viděl, pantáto!

ČETNÍK (netrpělivě - ale zdvořile k Dubskému)

Dovolte, pane starosto, abych dokončil výslech. - Nu, jářku, Habršperku, kdopak to tedy toho zajíce zastřelil?

BUŠEK (ohlédne se zvědavě po Habršperkovi) HABRŠPERK (pokyne Buškovi rukou, aby neměl žádnou starost. Zdlouhavě.)

- Kdo? - (pokrčí rameny) Inu, kdo! To je těžká věc! - Já už dělám tu svou ševcovinu pětadvacet let a koukám tak do toho šídla večer za večerem při špatným světle a mám už od toho tak zkažený oči, že na třicet kroků už ani persony nerozeznávám. Já ovšem viděl, že ňákej mužskej vystřelil, ale kdo to byl - ať se na tomhle místě propadnu - (ukáže prstem před sebe a uskočí), já ho nepoznal!

ČETNÍK (překvapen)

Ale vždyť jste nebyl tak daleko -

HABRŠPERK

Inu, jak povídám, poloviční slepota - na třicet kroků personu nepoznám - nevím a nevím, kdo to byl. Já si dost oči namáhal, - ale ne - a ne ho poznat! Ale kdybyste mě zabili, já ho nepoznal!

ČETNÍK (nevrle)

Tohle je mrzuté. Ale jak není svědka, je po soudu. Pane starosto, - páni sousedi, - dobrou noc! (salutuje, pozdraví sousedy v pozadí a odejde)

VŠICHNI

Spánembohem! Provázej je pámbu!

Zároveň: BUŠEK (jde k Habršperkovi)

No, tak vám děkuju!

HABRŠPERK

I rádo se stalo. (vesele) A vidíte, pantáto, a nekoštovalo vás to ani krejcar! (mluví spolu tiše)

DUBSKÝ, BUŠEK a HABRŠPERK (mluví se sousedy) Zároveň: MARKÝTKA (se vrátila z pravé strany v popředí - nese paličský list) BLÁHA (šel jí vstříc)

Jářku, panno Markýtko, koukejte, vy jistě nechcete, aby přišel Fiala do kriminálu, - má ženu a sedum dětí - ta famelie by byla do smrti nešťastná!

MARKÝTKA

A toť se ví, strejčku, že nechci, aby skrze mě přišli do nechčestí!

BLÁHA (důvěrně k Markýtce)

Tak víte co, ten list dočista roztrháme.

MARKÝTKA

Ba jo, strejčku, to bude to nejlepší… A bude všemu konec! (odejdou spolu do pozadí a posadí se na práh kapličky)

Výstup pátý

PŘEDEŠLÍ. FIALA, FIALOVÁ, KRISTÝNA a ostatních šest DĚTÍ. Když přicházejí, je slyšeti z kovárny bušení kladiv o kovadlinu.

FIALA (se vrhne s dětmi před Buškem na kolena)

Proboha vás prosím, pantáto, neudávejte mě četníkům, já už to víckrát neudělám.

TEREZKA, KRISTÝNA a VŠECHNY DĚTI (se sepjatýma rukama)

My už to víckrát neuděláme! (pláčou)

BUŠEK (rozzloben)

Jděte mi ke všem čertům!

FIALA (se ženou a dětmi vstanou, jdou a vrhnou se před Dubským na kolena) FIALA

Pantáto, proboha vás prosím…

DUBSKÝ (prudce)

Cože? Vám odpustit? To ne! Za to mušíte sedět!

BUŠEK (volá)

Hej, kdepak je ten paličskej list?

DUBSKÝ

Kde je?

OSTATNÍ SOUSEDI

Kde je ten paličskej list?

VŠICHNI (se ohlédnou ke kapličce) Zároveň: BLÁHA s MARKÝTKOU (roztrhali na stupních kapličky paličský list na drobounké kousky, které právě rozhazují na všechny strany, když se tam všichni ohlédnou) DUBSKÝ, BUŠEK, ŠUMBAL (rychle)

Vy že jste tu ceduli zničili?

MARKÝTKA

Roztrhali, zničili, a je po soudu.

BUŠEK (zlostně)

I to aby do vás…!

DUBSKÝ (ostře)

Ale to jste neměli…!

VŠICHNI SOUSEDI

To jste neměli udělat! - Ne! Ne!

BUŠEK (popadne Fialu za límec)

Ty taškáři, máš z pekla štěstí! Ale za to, že nepůjdeš v železech ke krajskýmu soudu do Písku, poděkuj se tuhle jim. (ukazuje na Bláhu a Markýtku)

FIALA (se vzpírá)

Já… já… O ne!

DUBSKÝ (zlostně)

Cože? Ty ještě odmlouváš? A teď já poroučím, že musíš ty, tvoje žena a všecky tvoje děti tuhle jim oboum… (ukáže na Markýtku a Bláhu) ruce políbit, a to hned, nebo…

BLÁHA (s líčenou pýchou)

No, tohle si dám líbit. (natáhne pravou ruku vpřed)

MARKÝTKA (učiní totéž) FIALA, TEREZKA a DĚTI (jim líbají ruce)

Výstup šestý

PŘEDEŠLÍ. PETR, za ním DUBSKÁ - vedouc VÁCLAVA z jedné a VERUNKU z druhé strany.

VERUNKA (pustí Václava a padne Buškovi kolem krku - radostně)

Pantáto! - Pantáto!

VÁCLAV (padne Dubskému kolem krku - radostně)

Pantáto! (pak obejme Verunku) Má zlatá, znejmilejší Verunko!

PETR (radostně)

Tak, dětičky, tak! (k Dubskému a Buškovi) Jářku, chlapci, zejtra půjdete k panu faráři do Radotic pro ohlášky.

DUBSKÝ

Půjdem!… (důvěrně k Buškovi) Ale tý flinty necháš?

BUŠEK (udeří se v prsa)

Ať jsem zatracenej, že nechám. (podají si ruce)

VÁCLAV (objímá zatím v pozadí Verunku) HABRŠPERK (k Bláhovi, jemuž vysvětloval, že to smíření sám způsobil)

No jářku, ponocnej, to jsem na ty furianty vyzrál - co?

BLÁHA

Abys na ně nevyzrál - ty, takovej vzdělanej člověk!

Opona padá.