Naše ptactvo před půl stoletím a dnes

Údaje o textu
Titulek:	Naše ptactvo před půl stoletím a dnes
Autor:	Alfred Hořice
Zdroj:	Naší přírodou, 1937
Licence:	PD old 70

Doba padesáti roků, jež u srovnání s věčností není snad ani krůpějí vody v moři, přináší v životě každé oživené bytosti, každého jednotlivce, v poměru jeho k přírodě tolik nesčetných a hlubokých proměn, že ten, kdo změn těch sám na sobě neprožívá nebo dobře do nich není zasvěcen a soudí podle stavu přítomného, nemůže ani správně posouditi, jak v přírodě tomu bývalo před půl stoletím.

Ve vzpomínkách rád se vracím do svého rodiště, osamělé myslivny v západních Čechách, kde před 72 lety jsem spatřil světlo světa a prožil svoje dětství, naslouchaje se zájmem vypravování svého otce o našem ptactvu, které již jako hocha neodolatelně mne k sobě vábilo. Byloť tehdy všude živo, neboť panenská ještě příroda s nerušeným klidem byla rájem všeho ptactva, jemuž ráz dotyčné krajiny vyhovoval a které pro mne bylo nevyčerpatelným zdrojem ušlechtilé zábavy a poučení.

Po dlouhá a dlouhá léta nebyl jsem v té krajině, ač jsem toužil shlédnouti zase svoje rodiště, až v poslední době naskytla se mi k tomu příležitost. Málem však jsem se tam ani nevyznal. Pouze stará, ač také již zrenovovaná myslivna stála na svém místě, kdežto celé daleké její okolí bylo naprosto jiné než jak jsem je znával v dětství a jak jasně dosud v mysli mé utkvělo.

Starý borový les zaměněn byl smrkovým mládím, ze kterého se již neozývá melancholické houkání řivnáčů. S ním zmizely i staleté, duté duby z okolí myslivny, ve kterých hnízdili puštíci, doupňáci, různé druhy datlů, brhlíci i sýkory. Úplně zmizela i kamenitá stráň před myslivnou, porostlá jalovčím, kde jsem chytával v zimě kvíčaly, zmizela i stará, suchá, planá hruška, na které vévodil ťuhýk šedý; marně jsem tu pátral po vzácné lindušce úhorní, která bývala zde zcela obyčejnou, i po párku dudků, jenž z jara pravidelně oživoval celou krajinu. Mimo nějakou pěnici v hustém smrčí, sýkoru, strnada a pěnkavu nenalezl jsem zde žádného jiného ptactva, a proto s jakousi tísní v srdci opouštěl jsem svoje rodiště.

Nejinak má se to i v místě mého působiště v severních Čechách, kam mne osud zavál již v roce 1892. Tehdy byl vzhled celé zdejší krajiny velmi rozmanitý, neboť byla prostoupena jak vysokými skalami, tak i nížinami s půdou močálovitou, hojnými rybníky, řekou se zarostlými břehy, tůněmi, souvislými komplexy lesa černého i živého, lesíky i remízy, zkrátka, byly tu všecky podmínky pro zdárný život ptactva všeho druhu a proto nesmírně rád jsem prodléval ve zdejší přírodě nejen za svým zotavením, ale konaje tu i zajímavá pozorování a studia ornithologická.

Postupem času však počal se ráz zdejší přírody měniti, protože hrabivý člověk začal násilněji do ní zasahovati a tak až dosud přibývá v tom směru, snad tempem až nepřirozeně překotným, vynalézavosti a rafinovaného pokroku rozumu lidského. Toho nutným důsledkem jest ta okolnost, že nenasytný člověk za příčinou uplatnění a využiti svých stále nových a nových vynálezů brutálne útočí na přírodu, takže i nezměnitelně zákony její v základech se otřásají. Neústupnost, často ovšem i železná nutnost doléhá na ní a člověk ji donucuje, aby mu vydala veškeré poklady a bohatství.

Sledujme třeba jen povrchně ty pronikavé změny, které způsobil člověk v přírodě v průběhu posledního půlstoletí. Tam, kde před lety bývaly širé lány málo obdělávané půdy, pastviny, lesy, lesíky a háje, z kterých bez ustání se ozýval veselý zpěv nesčetných naších ptáků všeho druhu a v nocí i tlukot slavičí, tam, kde za tmy míhaly se bludičky na nevysýchajících močálech, oživených ptactvem vodním i bahenním, překvapují nás moderně upravená, úrodná pole jednotvárného vzhledu, neboť zmizelo tu veškeré dřívější kouzlo, zmizelo všecko stromoví, všecky háječky i polní remízky i všecko křoví s mezí.

Vysušeny byly mokřiny a celé plochy, jindy poskytující oku tak lahodného, harmonického zladění, hluboce byly zorány a proměněny v úrodnou půdu, nad kterou nejvýš ještě zatřepetá se zpívající skřivan nebo přelétne ji vrána slídící po potravě, nehledě k několika hejnům koroptví. I ten milý tlukot křepelčin z těchto úrodných lánů vymizel. — Tam, kde bývalo jindy hojně zarostlých rybníků, byla část jich vypuštěna a proměněny rovněž v pole a louky nebo hladina jejích jak zrcadlo byla vyčištěna, aby se rybám v nich dobře dařilo. Naše vodní ptactvo, jež ztratilo svůj domov, bylo nuceno se vystěhovati. Neozývá se tu jíž roztomilý štěbot různých rákosníků a bukání bukačů, zmlkly hlasy různých druhů kachen, vodních slípek a chřástalů a na hladině rybníka jen zřídka objeví se nějaký roháč nebo potápka, skrývající se plaše před člověkem.

Jindy tak nerušené, až neproniknutelné lesy naše po většině byly silně prosvětleny nebo vykáceny a s nimi zmizely i všecky staré duté stromy, jež hnízdícímu v nich ptactvu poskytovaly ochrany, i když mláďata byla vyvedena. Poblíže měst i mnohých dědin byly zalesněné plochy upraveny v parky, rušené od rána do pozdního večera pokřikováním a skotačením dětí i hlasy dospělých; k tomu přimysleme si ještě neustálé hlomození motorových vozidel!

Kam má se pak uchýliti jindy u nás tak četné ptactvo lesní, když stále větší měrou mizejí pro ně nepostradatelné životní podmínky? Zůstávají jen ty druhy, které dovedou se přizpůsobiti novému prostředí, jako kosi, zvonci, zvonohlíci, pěnkavy, strnadi a něco sýkor, které i přes to, že postřik ovocného stromoví nyní tak horlivě se provádí, aspoň něco potravy ještě u nás nacházejí. Ostatní, jindy obecné druhy jsou dnes téměř vzácností.

Jest také zapotřebí zmíniti se o sloupech a drátech různého elektrického vedení, kterými příroda naše hustě jest protkána. O ty zabíjí se stále více nízko táhnoucích ptáků nebo jimi zmrzačené ptactvo bídně pak zachází. Nedbá-li se na sloupech řádné isolace a bezpečnostních opatření, způsobuje elektrický proud celé hekatomby obětí nejen v hejnech špačků, ale i mezi ostatním ptactvem, jež na dráty takové rádo usedá k odpočinku.

Opomineme-li nezbytné, ohromné katastrofy, které naše tažné ptactvo pravidelně postihují a od věků decimují při přeletu přes moře i jiné povětrnostní pohromy, které odvrátiti není v moci lidské, musíme se přec aspoň zmíniti o člověkem zaviněných osudech našich milých pěvců, jež na jihu, zejména v Itálii, stávají obětí nelítostných hrabivých lidí. Tam i za dob nynějších pochytá se snad ještě větší množství zpěvných ptáků pro labužnické žaludky než tomu bývalo jindy a opravdu vzbuzuje podiv ona otrlost, že člověku mohou chutnati mrtvá tělíčka tvorů tak roztomilých, kteří v přírodě mají přec docela jiný význam než aby se jimi vykrmovali labužníci a stávali se tak obětí lidské hamižnosti.

Nemusíme vlak chodili ani do Itálie. Vždyť i u nás až dosud trpí se zcela lhostejné chytání zpěvného ptactva ve velkém, zejména v severním našem pohraničí. I u nás tedy mizejí celá hejna stehlíků, čížků, konopek, čečetek, hýlů, křivek a ostatních pěnkavovitých ptáků v ohromných padacích sítích nesvědomitých lidí a přitom stále a stále marně voláme po vydání krajně nutného zákona na ochranu ptactva.

Konečné přimysleme si ještě zástupy onoho druhu lidí, kteří chtějí býti zváni lovci a myslivci. Ve skutečnosti jsou to však svérázní nepřátelé přírody. Tací lidé nestřílejí jenom zvěř, oni střílejí po všem, co přijde jim v dosah dalekostřelných zbraní, pod záminkou, že hubí škodnou a p. Nehodí-li se oběť pro jejich žaludek, buď se nechá ležet nebo putuje k jakémukoliv hudlaři-vycpavači a od toho bezúčelně do některé školy nebo se podivnou zkomoleninou nevkusně vyzdobí byt střelcův, aby po krátkém čase hmyzem a prachem zničená vycpanina propadla ohni.

Tak bídným způsobem zachází čím dále tím více nejen spousta užitečných kání, poštolek a opravdu vzácných již našich dravců vůbec, ale i množství ozdobného ptactva, jako datlů, mandelíků, dudků, ledňáčků a jiných nesčetných vůbec již vzácných druhů, které bezúčelným střílením stále více a víre ještě se decimují.

Tohoto způsobu ničení ptactva také téměř neznala doba přeď půl stoletím, ba ani doba pozdější, kdy všeho ptactva bylo daleko více. Tehdy nebývalo tolik lovců-bouchalů, lesní personál velkostatků něčeho podobného ani netrpěl, lituje sám každé rány po jakémkoliv ptáku, který nebyl lovnou zvěří a této neškodil, a staraje se více o hubení skutečné škodné, zejména i zdivočelých a toulavých koček.

Za neutuchajícího, mně již vrozeného zájmu o naše ptactvo sledoval jsem po celé půl století dalekosáhlé změny, jež děly se u nás v jeho neprospěch a byly příčinou jeho postupného ubývání, až i úplného zániku některých druhů.

Tak dospěl jsem k tomu přesvědčení, že člověk neustálým pronásledováním vyhubil ještě před půl stoletím u nás pravidelně hnízdícího, ač již tehdy velmi vzácného orla skalního, orla křiklavého, říčního a krkavce a snad navždy zapudil jako hnízdivce i jiné druhy, jež vyžadují nerušeného klidu, jako některé dravce, divoké husy, některé kachny, bahenní ptáky i některé druhy ptactva zpěvného. Jiné ptactvo pak zdecimováno bylo tím, že hrabivý člověk postupně jemu ubíral nejen obydlí, ale i potravu, takže téměř všecky druhy našeho ptactva silně prořídly co do počtu jedinců a v krajinách, jež zemědělskou kulturou nejvíce byly zasaženy, že dokonce udrželo se jen několik málo druhů ptactva tam hnízdícího.

Naproti tomu však daří se u nás v poslednější době neočekávaně dobře několika druhům, které původní svoje daleká bydliště zvolna až k nám si rozšiřují, jako na př. zvonohlíci, jakož i těm, které se dobře přizpůsobují násilným změnám v přírodě, na př. špačci, kosové, skřivani a j. Tyto druhy při dostatečné ochraně dovedou z nových poměrů dokonce i těžiti a počtu jejich jedinců i přibývá.

Přes to však všeobecný stav ptactva v našich krajích v posledních padesáti letech zcela určitě postupně se zhoršuje jak mizením jeho jednotlivých druhů jako hnízdivců, tak i úbytkem jeho jednotlivců.