Naše národní myšlenka a víra ve Slovanstvo zvítězí!

Údaje o textu
Titulek:	Naše národní myšlenka a víra ve Slovanstvo zvítězí!
Podtitulek:	Projev vůdce Nár. sjednocení na večeru, uspořádaném k poctě jeho 75. narozenin.
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 75, č. 358. s. 1-2 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	31. 12. 1935
Licence:	PD old 70

Ve velkém sále pražské Lucerny, přeplněné účastníky slavnostního večera, uspořádaného k poctě 75. narozenin dr. Karla Kramáře, vzdala v sobotu národní Praha hold vděčnosti a lásky vůdci Národního sjednocení a hluboce se sklonila před jeho velikou, pro národ a stát svrchovaně požehnanou životní prací. Po celý večer byl dr. Kramář předmětem přímo dojímavých projevů oddané a věrné lásky, projevů, které vyvrcholily v nepopsatelně nadšený hold jeho osobě i dílu, když dr. Kramář sám ujal se slova, aby účastníkům slavnostního večera poděkoval za jejich blahopřáni a za jejich lásku i věrnost a aby u příležitosti svých 75. narozenin s nimi sdělil — s tou otevřenou přímostí a upřímností, jaká ho vyznačovala po celý život — myšlenky, jež chová, aby je rozradostnil svým odhodláním k další práci a aby jim tlumočil vyznání své víry ve vítězství národní a slovanské ideje, té víry, která jest i vírou ve velkou národní budoucnost, šťastnější dneška.

Slova dr. K. Kramáře byla poslouchána s napjatou pozorností a provázena každou chvíli bouří neutuchajícího potlesku, který se při závěrečných větách dr. Kramáře proměnil v nadšené a velkolepé ovace, neberoucí konce a zvolna ztichající teprve tehdy, když dr. Kramář opustil sál, který se stal dějištěm vpravdě nezapomenutelných projevů a důkazů úcty a oddanosti, jaké se vůdce Národního sjednoceni těší u československého lidu, u toho lidu, jenž — jak to řekl za jásavého souhlasu všech přítomných, slavnostní řečník tohoto večera, předseda posl. klubu Nár. sjednoceni posl. Ježek — dovede dávati za srdce srdce, za lásku lásku a za věrnost věrnost!

Dr. K. Kramář pravil na večeru, uspořádaném v sobotu k poctě jeho životního jubilea, toto:

Dámy a pánové!

Bylo sice ohlášeno, že promluvím jen několik slov, ale jistě mi nezazlíte, bude-li těch slov trochu víc.

Chci především poděkovat vám přítomným i všem těm nesčetným, kteří mi v těchto dnech projevili tolik lásky a oddanosti. Byl jsem tím dojat více, než dovedu říci a přiznám se, že jsem byl zejména dojat hlasy vděčnosti a vřelé oddanosti od ubohé ruské, roztroušené emigrace z Ameriky, z Východní Asie, z Bělehradu, Sofie, Lublaně a odjinud. Až se mně zdálo, že toho ani nezasloužím za to, že nedovedu být nevěrným a nevděčným. A měl jsem při tom pocit lítosti, že jsme nedovedli pamatovati na tuto ruskou vděčnost a nepomohli osvoboditi národ, který sám za svobodu Slovanů tolik, všechno obětoval. Bohužel, je pozdě litovat. Dnes je možno jen doufat, že snad právě to, že u nás přece jen nevymřela všechna vděčnost, bude jednou tím, co nás bude spojovati s osvobozeným ruským národem.

Ale chci mluviti také o jiné vděčnosti. Ve velké řadě projevů, které jsem dostal, bylo litováno nevděčnosti národa ke mně. Mám za svou povinnost, abych zrovna o této věci řekl dnes několik slov. Pravím docela upřímně, že ani v nejmenším necítím zklamání nad nějakým nevděkem. V politice jsem nikdy nehledal ani vděku ani výdělku. Pro mne politika nebyla ničím jiným, než oddanou službou národu konáním povinnosti. Něco docela jiného těžce nesu. Odpustíte mi, mluvím-li o tom, ale po všech těch důkazech oddanosti mám snad právo předpokládat, že mi nezazlíte, mluvím-li také jednou o sobě.

Cílem mé politiky bylo: připravovat národ politicky, kulturně, hospodářsky i sociálně pro samostatnost. Dokud nebylo jisto, že mezi Ruskem a Vídní je propast nepřeklenutelná, dotud jsem hleděl připraviti národ na samostatnost ve smyslu našeho státního práva.

Když jsem se přesvědčil, že mezi Rakouskem a Ruskem musí dojíti k osudovému pro nás konfliktu, věřil jsem jen ve Slovanstvo. Byla to práce dvaceti let ve vídeňském parlamentě ve snaze o to, abychom měli úřady obsazeny svými lidmi, abychom kulturně rostli, hospodářsky se osamostatňovali a připoutali spravedlivou politikou sociální i masy dělnictva k národu a tak abychom v každé chvíli byli schopni ujmout se vlády v osvobozeném státě. Také můj jazykový boj byl součástí této přípravy k samostatnosti. Jako reálný politik musil jsem ovšem počítati i s nezdarem. A pro ten případ jsem chtěl, abychom nejen měli obsazeny úřady, nýbrž aby také naši úředníci vnitřním českým úřadováním nabyli tolik sebevědomí, aby nám byli oporou i tehdy, kdyby náš boj nedopadl tak, jak jsme si přáli.

To byla má politika předválečná. Byl jsem za ni kaceřován, bylo mi vytýkáno skoro lokajství a pouze naše strana mne věřila, že svou politikou sloužím jen národu a jeho budoucnosti. A tak, když jsme se osamostatnili — mohu to říci bez obavy před výčitkou neoprávněné sebechvály — dali jsme obnovenému státu znamenité úřednictvo a při tom byl národ hospodářsky tak silný, že jsme mohli svůj samostatný život začíti plni sebedůvěry, že ten stát, jehož svobodu jsme si dovedli vydobýti,zachováme silným, zdravým a mocným.

Nerozpakuji se říci, že tím bylo dovršeno, ale také umožněno vítězství naší vnitřní revoluce. Co by bylo bez toho? Řekl jsem kdysi v devadesátých letech pozdějšímu ministru Rezkovi: „Kdyby se bývaly splnily požadavky deklarace, byl by v té době náš stát tak německý, že bychom ho vlastně neměli, poněvadž úřady by byly tehdy obsazeny Němci nebo poloněmci.“ Nikdy jsem se také neklamal, že udržet stát je neméně těžké, než ho vydobýt. A poněvadž jsem si byl vědom, jaká nám budou hroziti nebezpečí politická i hospodářská, proto jsem založil svou politiku na naději ve vítězné Rusko. Můžete si představiti, jak mi bylo těžko, když Rusko klesalo pod revolucí a dokonce pod bolševismem! Chtěl jsem, abychom pomohli Rusko osvoboditi a abychom si tím získali významné místo nejen ve Slovanstvu, nýbrž i ve světě, a aby se tak náš národ ukázal býti hodným těch přímo zázračných možností, jež mu osud připravil.

Dopadlo to, bohužel, jinak. Slovanství, jímž jsme žili — i v zahraniční revoluci — až do ruské revoluce, jsme zaměnili za novou orientaci, za pověrečnou přímo víru v zázraky nové demokracie. Tomu jsme obětovali i hlavni předpoklad udržení samostatnosti, že totiž sami musíme býti silni, chceme-li spoléhati jen na západní mocnosti. Bohužel, o tuto svou sílu jsme se nestarali. Jak jsme se chovali k armádě! Naši důstojnici nesměli býti ani ozbrojeni a musili chodit před rotami ozbrojených vojáků beze zbraně, jako kapelníci od hudby. To byla doba falešného pacifismu, na kterou nechci vzpomínati.

V tom všem byla tragika mého života. Když jsme s Rašínem snili ve Vídni o novém státě, představovali jsme si příští věci docela jinak. V tom tedy je tragika a nikoli v tom, je-li nebo není-li mi národ vděčný. Mně stačí vaše láska, mně stačí oddanost těch, kteří zůstali věrni našemu starému vlastenectví, myšlence národního, našeho státu.

Nechci, aby si někdo snad myslil, že z toho, co říkám, mluví nějaká zklamaná ctižádost. Ale měl jsem právo být trpce zklamán, když jsem nemohl uplatniti všecko, čemu jsem se naučil jako snad nikdo druhý v těžkém zápase s Vídní, ve službě samostatnému státu. A nechci zapírati, že jsem považoval téměř za nebezpečné zahrávání s osudem nového státu, když nebylo u nás využito sil, osvědčených v politice předválečné, při budování státu, jehož svobody zrovna bez nás nebylo.

Že nic z politiky nechci, ukázal jsem velmi jasně ve Vídni. A že ani v republice, na jejíž vybudování mám přece tak velký podíl, jsem nechtěl nic, než pracovat pro její zdar, sílu a rozkvět, to vědí nejlépe ti, kteří se mnou pracovali v Pětce a v Osmičce. Ne, ze mne nemluví nijaká uražená ctižádost. Té neznám. Mou jedinou ctižádostí je, aby mého jména vděčně bylo vzpomínáno tenkrát, až tu nebudu, až se mne nebude musit nikdo bát, tenkrát, až bude mluvit jenom spravedlivá objektivní historie.

Odpusťte mi, mluvím-li k vám dnes tímto způsobem. Ale není mi možno jinak. Je-li člověku 75 let, má právo říci více, než říkal snad dříve. Ale nemyslete, že mé zklamání působilo na mé odhodlání obětovat vše pro národ anebo že bych jim snad ztratil chut k práci. Dokud tu budu, dotud budu pracovat dál. Nepotřebuji žádných hodností, mně stačí vědomí, co jsem udělal a čeho jsem dosáhl pro náš národ.

Dovolte, abych končil vyznáním své víry, na kterou nemá vliv ani vděk ani nevděk.

Celou duší věřím, že nám nic nepomůže a nic nás nespasí, než věrná oddanost národu a státu, než to staré české vlastenectví, kterým jsme vydobyli vítězství a kterým jedině je také uchráníme a zachováme! Věřím také, že to naše staré tradiční vlastenectví není udušeno materialismem doby poválečné! Věřím, že naše mládež se svým krásným heslem „Nic než národ!“ je slibem nové lepší budoucnosti, slibem krásnějších časů, než na jaké jsme zvykli v poválečných letech! A věřím v budoucnost Slovanstva, v obrození velkého, národního Ruska! A jsem-li na něco zvláště hrdým, pak je to to, co mi říkají ruští emigranti — kteří opravdu nezasluhují si toho, jak se u nás s nimi zachází, abychom se zachovali Sovětům — že totiž jednou budu mostem, spojujícím náš národ s novým Ruskem, a že to Rusko zapomene na naši nevděčnost pro mou a naší strany lásku k němu.

To je má víra a naděje! Máte-li mne opravdu rádi, neztrácejte také vy této naděje a věřte, jako já jsem věřil v celém životě, že ta naše láska k vlasti konečně přece jen zvítězí a že si zachováme to, co jsme tak těžkými obětmi vybojovali! A zvláště prosím, aby tuto naději a víru nesla v nový život naše mládež! Jsem přesvědčen, že naše národní myšlenka a naše víra ve Slovanstvo nakonec zvítězí a že nám pomůže k takové budoucnosti, o které jsme snili a pro kterou jsme dovedli bojovat i trpět!