Německý vojevůdce Ludendorff

Údaje o textu
Titulek:	Německý vojevůdce Ludendorff
Autor:	Vilém Julius Hauner
Zdroj:	Národní listy, roč. 77, č. 352. str. 2 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	24. 12. 1937
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Erich Ludendorff

Erich Ludendorff, který zemřel v pondělí v Mnichově v sedmdesátémtřetim roce svého věku, byl bez odporu jeden z velikých generálů světové války. Byl by snad dokonce považován za největšího, kdyby osud nebyl s Německem nemilostivě naložil a nepodlomil jeho hospodářskou a duševní sílu dříve, než vojenskou. Tak jak věci ve skutečnosti byly, nemohlo Německo zvítězit, leda shodou šťastných okolností. Jedna z nich nastala: pád Ruska r. 1917. Ale ta hned byla vyvážena nepříznivou pro Německo událostí: vstupem Ameriky do války po straně Dohody. Proti třem velmocím, jako byla Amerika, Anglie a Francie, podporovaným účinně Itálií a morálně ještě množstvím jiných států, nemohlo se vyčerpané Německo, rozvrácené Rakousko a zaostalé Turecko udržeti, jakmile Amerika položila na váhy nejen svůj měšec, nýbrž také svůj meč. A tak bylo Německo nutně poraženo a Ludendorff skončil svou vojemskou kariéru ne jako vítězný, nýbrž přemožený vojevůdce.

Ludendorff byl především taktik, jako téměř většina generálů světové války. Šel za taktickým úspěchem a tam, kde by byl mohl vyniknouti strategicky, neměl k tomu náležité plnomoci. Veřejnost považuje Ludendorffa za usurpátora, který komandu velkého generálního štábu podřizoval všechno, i politické vedení, i osobu svého nadřízeného Hindenburga, který prý byl chefem jen pro forma. Ale při tom se zapomíná, že Ludendorff až do srpna 1916 neměl vlastně žádné velitelské moci, že musil bojovati s Falkenhaynem, jehož strategické názory s názory Ludendorffovými se značně rozcházely. Ludendorff jako Hindenburg pochopil hned po velkých porážkách Rusů r. 1914, že těžiště války se přenáší na východ, na linii menšího odporu. Chtěl, aby mu byly dány takové prostředky, aby válku s Ruskem skoncoval již roku 1915. Ale Falkenhayn, oslněný theorií o t. zv. hlavním bojišti, nechtěl, doufaje do konce svého velitelství, že se mu podaří rozhodujícího vítězství dosíci na západě. Odmítal každý návrh provésti ruskou nebo balkánskou ofensivu usque ad finem; a tak se nepodařilo katastrofálně porazit Rusy, ani dobytím Solunu vyrvati Srbům možnost postaviti se zase na hranicích své vlastí. A to bylo také neštěstím ústředních velmocí. Z obnovené ruské armády vyšla ofensiva Brusilova, která zasadila první smrtelnou ránu rakousko-uherské armádě, a od Solunu přišel úder, který tuto monarchii dorazil. V té věci nemohl Ludendorff již nic dělati, neboť se stal odpovědným činitelem (ubytovatelem generálního štábu) teprve v srpnu 1916, když bylo už po Brusilově úspěchu a když vystoupením Rumunska se situace balkánské fronty zlepšila. Přesto učinil Ludendorff co mohl; zastavil prohranou již verdunskou bitvu, nejhorší dědictví po Falkenhaynovi, udržel se výbornou taktikou na západě proti sommské ofensivě spojenců a provedl skvěle kampaň rumunskou; tentokráte jako představený svého dosavadního představeného Falkenhayna. Jeho další strategie, čekat na východě až se ruská fronta úžasným puštěním žilou a revolučními rejdy rozpadne, byla dobrá; jen brestlitevského míru nebylo dostatečně využito. Také methoda rozvrátit ruskou frontu bolševismem, se nevyplatila; tady „totální válka“, vedená proti zápolí, zklamala.

Ludendorff měl, pravda, dobré spolupracovníky. Bruchmüllera (jemuž přezdívali Durchbruchmüller), vynikajícího dělostřelce, Mackensena, řízného vůdce, Hutiera, neodolatelného v ofensivě, rozvážného a energického Ottu Belowa, výborného organisátora Bauera a zejména nejlepšího snad stratéga německého generálního štábu, Hoffmanna. Ale tento právě byl příliš originálním myslitelem, aby se dovedl na vše dívati očima Ludendorffa, který byl dobrým vojevůdcem, ale špatným politikem. A tak se rozešli tito dva mužové, kteří by spolu byli tvořili jistě pár zdatnějších dioskurů než formální spíše dvojice Hindenburg—Ludendorff, jež se ostatně po válce rozpadla také.

Ludendorff nerozuměl věcem námořním, jako vůbec tehdejší velký generální štáb — ostatně stejně jako francouzský — neměl hlubšího ponětí o otázkách námořních, či lépe řečeno jednotné strategie. Nečinil si správné představy o jejich významu pro konečný výsledek války. Francouzský generální štáb nechal nepříteli obsaditi belgické a francouzské přístavy na Kanále a tím umožnil neb aspoň značně ulehčil Němcům zkázyplnou ponorkovou válku, která přivedla Anglii do velmi nebezpečné situace. A německý generální štáb — tentokrát už Ludendorff — uvěřil nekriticky příliš optimistickým předpovědím německé mariny o rychlém úspěchu totální ponorkové války, a založil na této vidině svoji strategii na západě. Teprve když se ukázalo, že potopených lodí ubývá, obrátil se Ludendorff na podzim r. 1917 k italské frontě, která podle přání Conradova měla být už dávno likvidována. V říjnu roku 1917 bylo už pozdě.

Co se Ludendorffovi nejvíc vytýká, je neúspěch jarní ofensivy na západě r. 1918, kterou zcela sám připravoval a provedl, bez rušivých vlivů odjinud. Zejména je kritisován, že nevolil směr strategický, nýbrž jen takticky nejvýhodnější. Ludendorff ve svých spisech vykládá, a myslím přesvědčivě, důvody, které jej vedly k volbě směru od St. Quentinu na Amiens. Spíše však chybil v tom, že nezůstal důsledný ve své počáteční myšlence; ze směru na Amiens přešel k idei zatlačit Angličany k moři, a když ani to se nepodařilo, sledovati strategicky linii taktického nejmenšího odporu. Přenesl prostě taktiku „infiltrace“ (čili, jak to dnes Angličané jmenují, taktiku „horské bystřiny“) na pole strategické. Ale tentokrát mu vyhladovělé jíž armády učinily čáru přes rozpočet. Zdržovaly se příliš dlouho u kořisti, kterou se mohly odíti a nasytiti (a hlavně napojiti!) a vrhaly se rychleji na zanechané zásoby, než na ustupujícího nepřítele: Ludendorff dělal co mohl, ale přírodu překonat nemohl — národ a tedy též armáda byly už příliš vyčerpány. Legenda o dýce do zad má v sobě tolik pravdy, že vysílený dlouhým strádáním národ neudržel už národní kázně, jako neudržela armáda na frontě kázně bojové. Psychologie byla silnější než strategie.

A jakmile přišli Američané, jejichž svěžích sil pak mohl využíti Foch, jmenovaný zatím vrchním velitelem, musllo Německo prohrát. To ovšem bylo jen velmi nepřímo vinou Ludendorffovou, neboť o tom, jaké rozhořčení způsobí v Americe nemilosrdná ponorková válka, měla si jasnou představu udělat diplomacie, která jako už před válkou byla zaslepená. Ludendorff zejména po „černém dni“ 8. srpna byl už přesvědčen, že válku nevyhraje. Šlo již jen o to, aby ji Německo prohrálo co nejčestněji. Pokud bylo na armádě, bylo to možné, ale tu se najednou začalo řítit vše přes Ludendorffovu hlavu. Po katastrofě u Dobropolje a u Megidda v Palestině, zhroutily se východní fronty. Zřícení se italské a německé bylo už jen otázkou času. A v tu chvíli Ludendorff, který byl spíše pyknik než asthenik, ztratil nervy.

Po válce ustoupil v pozadí, sepisuje svoje Paměti. Vystoupil Jen dvakrát, 1920 za Kappova a 1923 za Hitlerova pokusu o převrat. Pak se dál uchýlil v soukromí a věnoval se činnosti spisovatelské. Sepsal „Kriegführung und Politik“, „Meine Militälaufbahn“ a v poslední době „Der Totale Krieg“.

Byl dvakráte ženat; ponejprv s rozvedenou ženou, jejíž tři synové, které něžně miloval, padli ve válce, a jež o svém manželství s ním napsala knihu, po druhé s lékařkou Mathildou von Kemnitz, která bojovala zprvu proti spiritismu, později proti křesťanství. Považoval ji za „největšího filosofa současné doby“ a účastnil se na vydávání jejího časopisu: „Zur heiligen Quelle deutscher Kraft.“