Několik glos na okraji Gideova Návratu ze Sovětského svazu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Několik glos na okraji Gideova Návratu ze Sovětského svazu
Autor: Arne Novák
Zdroj: Lumír, roč. 63. č. 3. s. 159-162
Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno: 30. 04. 1937
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
André Gide, Bohumil Mathesius

Velká sensace evropské publicistiky, Gideův Návrat ze Sovětského svazu, došla také u nás živého ohlasu: český překlad od Bohumila Mathesia, jejž opatrný překladatel opatřil ve svém doslovu vydatným náhubkem, vyšel v Družstevní práci v několika tisících výtisků a byl komentován nejen v tisku, ale i na veřejných schůzích; toho se nedostalo u nás žádnému z Gideových velkých děl básnických, myslitelských, publicistických, ač jsou málem všecka do češtiny přeložena.

Knížečka Gideova, zrozená ze zklamané víry, naděje a lásky, upoutá naráz nevšedním spojením jasné kritičnosti s potřebou entusiasmu a citové něhy k prostému ruskému člověku s rozumovou přísností, nešetřící ovladatelů tohoto lidu; pod působivou formou publicistickou se skrývá zároveň básník svěžího srdce i myslitel mocného daru společensky soudčího. Básníci by se měli varovati toho, aby se kdy vypravili do země Utopie a tam konfrontovali svůj sen se skutečností: nebudou-li sami od držitelů moci vypověděni včas, zažijí rozčarování velmi bolestné. Ale André Gide, v němž pro analytika skutečnosti nesmíme přehlížeti hledatele pravdy, riskoval velmi pravděpodobné zmoudření Dona Quijota a měl dokonce odvahu vyznati se z něho veřejně, nedbaje pohoršení, které vzbudí svou otevřenou konfesí, jak se stalo již Shawovi před ním. Gideova kritika Sovětského svazu znamená dramatický Damašek skutečného knížete apoštolského a proto tak mocně působí na evropské svědomí. Avšak, nehledíc k jejímu účinu, může býti její správnost a oprávněnost posuzována jenom velmi omezeným počtem lidí. Autoritativní úsudek o Návratu mohou pronésti vlastně pouze ti, kdož sami poznali Sovětský svaz z autopsie za delšího pobytu, s možností emancipovati se od oficiálních průvodců a jejich propagačních informací, kdož prošli městy i venkovem, severem i jihem Ruska a směli promluviti bez úředního dozoru se zástupci různých stavů ve Svazu sovětských republik. Ba vlastně ani ti — jsou takoví cizinci vůbec? — nemají ještě plné oprávnění, aby soudili Andréa Gidea, který sám byl také jen letmým a co nejopatrněji kontrolovaným hostem Stalinovy říše. Dalšími žádoucími předpoklady pro to, aby posuzovatel spravedlivě hodnotil Gideovu zpověď a žalobu, byly by znalost předrevolučního Ruska, zasvěcení do duše národa mediem literatury, umění, náboženství a konečně také informovaný pohled do etnického složení mohutného státního celku eurasijského.

Jak bychom si mohli my osobovati sebe skromnější právo posuzovati Gideův Návrat? Ještě jedna okolnost nás vylučuje z počtu jeho samozvaných soudců: Gideova luzná Utopie nebyla nikdy Utopií naší, ohroženou střízlivým chladem reality. Právě naopak…

Pudí nás to však neodolatelně, abychom nezamlčeli souhlasu s některými Gideovými postřehy a výtkami, které nezasahují pouze Svaz sovětských republik, nýbrž platí značnou měrou i o poměrech našich. Nevysvětlujeme snad tuto shodu spíše předpokládanou než skutečnou jednotou Slovanstva, ježto ani populární diplomatické a hlavně vojenské ohledy nedovedly nás pohnouti, abychom rehabilitovali dávno odsouzenou mystiku slavjanofilskou. V tom však jest si sovětská Rus podobna s Československou republikou, že se — přes dalekou a dávnou státní minulost a tradici — cítí obě útvary zcela novými; neotřesně jisty svou budoucností, nechtějí se dívati nazpět, jsou hrdy na to, že jsou zde od včerejška. Snad jsou to oběti na životech a statcích, za něž bylo zakoupeno zrození Svazu sovětských republik i Československého státu, co je vnitřně opravňuje k víře, že se skutečný jejich život počíná onde v listopadu 1917, tuto v říjnu 1918. Dva národy, — není to věru bez grotesknosti, — jež mají nejstarší kulturu mezi Slovany, se předhánějí v úsilí dokázati, že jsou čímsi úžasně novým, před čím musí ostatní Evropa trnouti se závistí i s povinností nápodoby. Toť hlavní předpoklad toho, proč Gideovy četné výzvy a výstrahy, namířené do Moskvy, dopadají zároveň i do Prahy.

André Gide analysoval mistrovsky poměr lidu v sovětské Rusi pod žezlem Stalinovým k cizině. Někdejší ruský pocit méněcennosti, promítající se po celé věky bezmezným cizomilstvím, byl nyní v ruském národě vystřídán komplexem superiority vůči cizině. Rusko, přesvědčené o své společenské, politické a civilisační svrchovanosti, považuje za zbytečné se od ciziny učiti a stává se lhostejným i k tomu, co se v cizině děje. Stát, v němž vše jest nejdokonalejší, nejúčelnější a i rozměrem nejúžasnější, nestojí již o myšlenkový import z ciziny, naopak soudí, že udeřila hodina pro export z Ruska do Evropy a Ameriky: pro export socialismu a komunismu, techniky a racionalisace, usměrněného hospodářství a vlády nad časem: ex Oriente lux… Národ tak učenlivý byl vůči Evropě příliš dlouho v úloze žáků, aby nezatoužil po hodnosti učitelů, ale připomíná to schulmeisterovské mravy Němců, jak Sovětský svaz mistruje Evropu s pyšným vědomím své superiority. Tak daleko my Čechoslováci doposud nejsme, ale jak často zastihujeme naše státníky, politiky i jejich novinářské nohsledy při ochotných pokusech doporoučeti k napodobení i k vývozu naši svobodu, naši demokracii, ba dokonce i náš parlamentarismus — piscis a capite! Nezvýšilo to věru naši oblibu, zvláště u sousedů, nad něž se samolibě vypínáme a proti nimž s úsměvem mírumilovných přátel stále máváme svou ferulí ideálního rychtáře střední Evropy… také u nás propukl neočekávaně komplex superiority, když jsme byli po celé generace propadali slovanskému sebepoplvání, schauerovskému pesimismu, rojkovskému zoufalství. Pouhá reakce?

Jsou to nejduchaplnější partie Gideova rozboru, kde francouzský spisovatel načrtává znaky vlastního poměru sovětského Rusa k cizině. »Nedbá-li ostatně o to, co se v cizině děje, stará se mnohem víc o to, co si o něm cizina myslí. Hlavně mu záleží na tom, aby věděl, zda se mu dostatečně obdivujeme. Hlavně se bojí, že nejsme dostatečně informováni o jeho úspěších. Nepřeje si ani tak, abychom ho informovali, jako abychom ho chválili.« K týmž koncům směřuje však také samolibá československá orientace ve světě, plynoucí z osudného popřevratového: »Evropa o nás ví!« Spokojujeme se nejen s uznáváním, ale i poznáváním pouze těch států, národů a zemí, jež jsou nám příznivy, nedbajíce zaslepeně o ostatní. Naprosto nás nezajímá plná skutečnost ciziny, nýbrž hlavně její vztah k nám; takový národně státní egocentrismus nepřinesl nikdy požehnání. Jsme nervosně žárliví na úspěchy svého kulturního exportu, jimiž bychom se rádi odškodnili za skrovný zdar svých akcí státních a diplomatických a přeceňujeme výsledky oněch hlavně proto, že jsme si odvykli přikládati světové měřítko k domácím výtvorům. Někdy nám místo něho stačí dobrý evropský průměr, jindy béřeme za vděk souzvukem s krátkodobou módou, v níž se nám občas podaří přeherodesovati Herodesa a přepařížštiti »školu pařížskou«. Avšak nechci se pouštěti do výtvarného umění, abych raději zůstal při literatuře. Situace v Tiflisu a u Štikových mlýnů jest více než analogická. André Gide praví o tifliských umělcích s mírným politováním: »Ach, ti nebyli opravdu formalisty! Chyba jen, že nebyli ani malíři!«

Gideovu základní potřebu vnitřní svobody nesklíčilo v Sovětském svazu nic do té míry jako dobrovolný konformismus, němé a ochotné sklonění šíje pod ono jho, jež vláda prohlásí za »generální linii«. Tu jsou vyloučeny jak oposice, tak kritika; tu není místa pro originalitu genia, poslouchajícího jen vnitřního hlasu své individuality, ani pro odvážné hledání nových cest; tu se uplatňuje vláda orthodoxie, autority, oficiálnosti, kde tvůrci uměleckému i myšlenkovému kyne záhuba a smrt. Vyslovuje tyto obavy, André Gide, pln bolesti a zármutku, nešetří protestů; v každé větě se jeho hlas chvěje úzkostí o budoucnost Ducha na ruské půdě.

Nechci věřiti, že by i nám hrozilo nebezpečí stejné, na to jest česká povaha příliš skeptická, příliš kritická, příliš nedůvěřivá k autoritám: snad právě tyto rysy nás dělí od ostatního Slovanstva a jmenovitě od slovanského východu. Ne nadarmo byli jsme to právě my Čechové, kdo ze všech Slovanů protestantismus nejen přijali, ale co znamená více, dokonce preformovali. Moudré upozornění vysokého katolického hodnostáře, pronesené v Římě, že husitští Čechové nebudou příliš ochotni přijmouti a uznati dogma o neomylnosti, vyplynulo z pozorování velice správného.

Avšak přesto české nadšení pro vlastní stát, tak dlouho národu odepřený, svádí často k tomu, že za vládnoucího a stále mohutnějícího etatismu evropského, jsme ochotni »generální linii« svého státu přinášeti těžké oběti intelektu, a to i mimo politickou oblast a také zde odsuzovati oposici jako vlastizradu. Odtud usilovná snaha různých skupin, aby jejich směr byl uznán za československou »generální linii«, za oficiální umění, za činnost státem chráněnou a podporovanou — kdo se od této »generální linie« odchyluje, anathema sit! To se však netýká snad jen legionářského románu, náboženské interpretace dějin, mravoličného podání sociálního života, nýbrž také okruhů, kde by svobodná soutěž a nezávislá kritika měly býti jediné na místě: jen slepec by mohl o naší drahé Československé republice popříti, že máme svou »generální linii« v architektuře, ve scénické výstavbě, v malířském poměru k realitě. Svévolné odchylky od ní se netrestají posud citelně, ale alespoň veřejným opovržením k nekonformistům, k rozkolníkům.

André Gide se octl v úplných rozpacích, když všude pozoroval přímo nestvůrný kult Stalina. Nezažil na ruské půdě stejně bezmezné zbožňování Lenina, jehož Stalin jest navenek pokračováním, ale namnoze i vyvrácením. Ví také asi příliš málo o pokorně nábožném vztahu ruského člověka ke všem carům, i když byli občas spíše otčímy než otci svého lidu. I Stalin, krutovládce z Kavkazu nad Rusí, jest spíše symbolem, než skutečnou osobou, symbolem, jemuž náleží stejná úcta jako ikoně. Snad, jak při něm, tak při Leninovi spolupůsobí vděčnost k »osvoboditelům«, ale zděděný, v generacích pěstovaný, úřady účelně živený a řízený komplex idololartie jest patrně východiskem.

Není tomu jinak ani ve státech, jež se s rozhodným opovržením odříkají monarchismu; ten budil v nich odpor, pokud byl vnucován shora a nemohl býti provázen srdečnou láskou. Avšak neuvědomělé a podvědomé monarchistické city nelze zcela vypleniti z národa, jenž si svou samostatnost po několik pokolení symbolisoval korunou na hlavě královské. Tyto city nabývající u povah ušlechtilých podoby vděčnosti, u lidí nízkého myšlení rázu servilního, se projevují často způsobem, který může cizího pozorovatele překvapiti. Není to pouze Gruzínsko, kde v každé jizbě jest obraz Stalinův, kde každé náměstí sluje po Stalinovi, kde i v obcích bez vodovodu a kanalisace mají pomník Stalinův. André Gide se táže: »Zbožňování, láska, strach — nevím; je tam vždy a všude.« Toť věci, kde Francouz jest v upřímných rozpacích; my, kdož jsme žili do nedávna ve státě přísně monarchickém, dovedeme snad chápati správněji.

Avšak ve věci musíme dáti i zde za pravdu André Gideovi, z něhož mimoděk promluvil vnuk Montesquieův a Voltairův: Proti tyranii autority osobní a státní, proti oficiálnímu konformismu, proti nebezpečí »generální linie« není ani u nás v Československu jiných zbraní než nezávislá kritika a svobodný poměr k cizím kulturám. Tak bylo před revolucí, tak bude i po ní.