Přeskočit na obsah

Národu národní kulturu/Ladislav Šaloun

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Národu národní kulturu
Autor: Ladislav Šaloun, akad. sochař
Zdroj: Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 2
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 25. 12. 1936
Licence: PD old 70
Odpověď vybrané osobnosti na anketní otázku od redakce Národních listů.

Umění je vždy zrcadlem a věrným odrazem své doby. Žijeme v dobách chaotického neklidu, v horečném zmítání z extrému do extrému, v opojivých přeludech hyper-ismů a zase ve snaze nalézti lék k ozdravení a znovunabytí takového života, který nás nezklame.

Ale není třeba míti obavy o naše české umění, neboť přijde jistě doba, kdy zdravé jádro národa povznese je v hrdé chloubě samo k sobě a k obdivu i mimo naše hranice. Jen nutit a uměle vyvolávat se to nedá, aby nevznikali umělí svatí bez glorioly, neboť národ časem dobře pozná, že jsou to pasvatí.

Každé umění musí vycházet z vřelosti srdce, musí překypovati citem a takový cit dovede dobře chápati a oceniti zase jen srdce, které z národa vyrůstá. Všude je nutná linie vývojová a snad tím více v umění, i když pro porovnání rádi se zahledíme do ciziny — tu ovšem jen slabí nebo ti nejslabší podléhají těmto vzorům — kdežto silnější jedinci jsou šťastnější, poněvadž čerpají z pevněji zapuštěných základů ve svých vlastních tradicích.

Našemu umění, pravda, je třeba ještě mnohé prodělati a doháněti, ale, protože je mladé a zdravé, dobude si jistě vítězství — bude-li se ovšem opírat jedině o naše a o to, co je a vyrůstá z naši půdy. Všemu, jinde odkoukanému, chybí u nás, přirozeně, vnitřní život. I když je to zdánlivě strhující, přece je to jen vnější úspěch, bez vnitřní krystalisace a hlubšího proniknutí — a vždy po odstupu času bude mluviti pouze to, co bude míti jen svoje kladné hodnoty — a co bude jen naše.

Tvůrčí práce nezáleží jen na umělci, nýbrž též i na národě, který je tím zdrojem i vrcholně vznešeným cílem, onou zdravou studnicí, ze které jedině možno čerpati.

Ve výtvarném zrcadle naší doby budoucnost bude jasně čísti, jak žila naše generace. Zásluhu o rozvoj našeho umění může a má míti hlavně náš stát a naše město, které také plně projevuje svoje porozumění a smysl pro výtvarné umění soustavným získáváním uměleckých děl. Tím i nepřímo povzbuzuje k větší životní intensitě.

Vždyť k vybudování městské galerie dojde v dohledné době, aby mohlo hlavní město Praha důstojným způsobem umístiti své cenné umělecké sbírky z 19. a 20. stol., jakožto duchovní odkaz z dob těžkých i radostných.

V každém uměleckém díle, jež je stvořeno pravým umělcem, je skryta jeho duše, která nejcitlivěji se rozechvívá jen tam, kde stála její kolébka, kde na rodné půdě procitla k životu. I kdyby budovala na cizích vzorech, přece jen to pravě životní jádro národa bude vždy jejím vnitřním bohatým obsahem. Toť ta pravá, tichá, hluboká a skrytá inspirátorka, tak složitá a tak jemně utkaná, že je mnohdy třeba dosti velkého časového odstupu, aby dala vyniknouti její kráse v plném rozsahu.

V naší kultuře jsou toho mnohé příklady — proto hleďme býti prozíravější, vyvarujme se předešlých omylů a podejme pomocnou ruku tam, kde opravdu svítá naděje.