Národu národní kulturu/Dr. Karel Kramář

Národu národní kulturu
	Dr. Karel Kramář	Rudolf Beran

Údaje o textu
Titulek:	Národu národní kulturu
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 76. č. 353. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 12. 1936
Licence:	PD old 70
Odpověď vybrané osobnosti na anketní otázku od redakce Národních listů.

Nemohu, bohužel, ještě odpověděti na Vaši otázku tak, jak bych chtěl a jak mne to dávno leží na srdci.

Jen vzpomínku! Vídeň byla pod dojmem „Prodané“ a kvarteta „Z mého života“, Myslbekovy „Oddanosti“, Dvořáka — našich klasiků, a byla zvědava, co naši mladí? Konečně vídeňská secesse vystavovala díla našich mladých a kritikou byli přijati neobyčejně vřele. Pro mne však byl nezapomenutelný dojem, když vstoupil jsem do sálu, kde byl Švabinského „Chudý kraj“ a obrazy Hudečkovy a Slavičkovy! Bylo to nové, moderní, ale tak své, české! Zdálo se mně, že z každého obrazu dýše vůně české země… Vídni se ti naši mladí, nehledě ke vší zaujatosti proti nám, velmi líbili; cítila, že v tom jejich umění je něco, čeho ti druzí nemají. Ale ve mně tenkrát uzrála myšlenka, že musíme mít Moderní galerii a myslím, ta že se stala opravdu nehynoucím pomníkem českého umění a že zrovna tam je vidět, jak je to naše umění své, české, když srovnáme je na př. s obrazy německých malířů z Čech.

Po převratu jsme se vrhli životem i uměním do mezinárodní moderny — i v hudební akrobatice, i v malovaných rebusech, i v nových budovách marno hledati českost ale také jsme v té světové soutěži získali sotva nějakou — „mention honorable“. Nedávali jsme nic svého, a to cizí uměli ti cizí líp než my…

Zdá se ovšem, že se začíná obrat, ve světě dojista, a — třeba hodně tíž — také u nás; u nás též proto, poněvadž u nás mělo to nové oficielní pečeť a věrnost starému známku nepokrokovosti, čehož se u nás lidé nejvíc báli. Doufejme však, že nalezneme zase cestu k věčně živému prameni každého umění, k sobě! Jen to, co dáme světovému umění a kultuře svého, českého a slovanského, získá nám čestné místo ve světovém kulturním životě! Jsme jiní, než ti druzí, v dobrém i špatném, a bylo by těžkou chybou, kdybychom to své chtěli setříti cizí šablonou. Vážné proudy v umění světovém nesmíme nechati nepovšimnuty, musíme žít světovým životem, tak jak to káže také naše státní samostatnost, ale chceme-li být v kulturním světě něčím, nesmíme plavati s každým proudem, nýbrž hledati ctižádost v tom, aby to světové u nás nebvlo pouhou výpůjčkou, přemíláním cizího, nýbrž aby dostalo náš, národní ráz!

Nebojím se, že bychom toho nedovedli, jen nutno vrátiti se k tomu, o čem jsme_byli přesvědčeni dřív, že totiž není většího nebezpečí, aby národ nezevšedněl a stal se nezajímavým, než kdyby přestal věřit, že dovede dáti světu své a to že je obohacením lidské kultury!

Tím, že se umění stává zase vnitřním, otevírá se znovu cesta tomu, co každý národ má svého, zvláštního. My jsme, jak řečeno, jiní, zejména slovansky citlivější. To je to své našeho uméní, jak je vidíme na př. v Moderní galerii, a v tom je záruka, že nezevšedníme jako napodobitelé cizího. Buďme jen sví, naše umění ať mluví z duše národa, a nemusíme se báti, že bychom byli posledními mezi kulturními národy!