Národopisné a cestopisné obrázky z Čech/Z Domažlic I.

Národopisné a cestopisné obrázky z Čech Božena Němcová
Koncert v Domažlicích dne 6. ledna	Z Domažlic I.	Obrazek z okolí domažlického

Údaje o textu
Titulek:	Z Domažlic I.
Autor:	Božena Němcová
Zdroj:	NĚMCOVÁ, Božena. Národopisné a cestopisné obrázky z Čech. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel. (Knihovna klasiků. Spisy Boženy Němcové; sv. 3). Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Z Domažlic I.

(1)
„Pověz mi, s kým zacházíš a já ti povím, kdo jsi,“ praví se o člověku; ta průpověď by mohla platit i o celém obyvatelstvu. „Povězte mi, s čím se bavíte, a já vám povím, jací jste.“ – V kterém městě jsou vyšší zábavy oblíbeny, může se s jistotou o něm soudit, že chová vzdělané obecenstvo, které se nestará jen o tělo, ale i o duši. Těší mne tedy, že mohu takovou potěšitelnou zprávu i o zdejším městě podat. Na sv. Štěpána byla od čtenářské společnosti hudebno-deklamatorní akademie dávána; od - leta to již druhá. První byla na sv. Václava držána, a že našla zábava taková obliby, uspořádala se druhá. Nejdříve se zpíval Jelenův čtverozpěv „O vítej nám“, nato čtla paní N. Tylovu deklamovánku „Slze vlastenek“,^{[red 1]} p. P. zpíval „Touha“ od Jelena a p. Šnábel „Na vlast“ od Boieldieu’ho; potom následovaly variace na thému z Normy od Hüntena, přednášeny na fortepiano od sleč. Blütterbauerové, píseň „Doorávám, dokonávám“ od Škroupa, zpívaná od p. P. a „Hněv“ od p. Šnábla. Kposledu četl p. P. „Staří mudrcové, noví blázni“, a zpívalo se „Vše jen ku chvále“. Nejvíce obliby došly písně „Doorávám, dokonávám“ a „Hněv“, kterouž poslední p. Šnábel velmi zdařile přednášel. Obě se musely opakovat; oblíbenému skladateli obou čtení se dostalo hojného potlesku. Všickni se přičinili, seč byli, by obecenstvu příjemný večer způsobili, což se jim také až na někoho podařilo, jemuž se lépe pimprlová komedie líbí než vyšší zábava. Avšak ani hana ani chvála od toho pána vyřčena není tak důležitou, aby v něčem rozhodla. – Přes rok, co tu čtenářská společnost založena (jak již v Novinách o ní povědíno), a vždy se větší a zlepšuje, jen to by bylo k přání, aby se její knihovna I nejen členům, ale i pro všeobecnost přístupnou stala, neboť by se mohlo společnosti sobectví předhodit. Avšak doufáme, až se všeobecné účastenství vzbudí a knihovna tak vzroste, by všem žádostem vyhověla, že se i to naše přání vyplní. Ti největší boháči nenechávají kapitál mrtvě ležeti, by jim úroky nenesl, a my ubozí, ježto bychom každý zlatý na deset percent půjčovati měli, chtěli bychom jej do truhel uložiti! – Co jsou knihy než kapitál, uložený mezi lid, z něhož jich osvěta úroky platí? – Není dost na tom, když si knihu koupíš, přečteš, pěkně svázat dáš a do schránky uložíš, to je luxus, a ten se musí odložit na dobu, kde žádného prosícího ve vlasti nebude; sice by se nám vedlo jako boháčovi, který s přeplněného stolu chudému Lazaru několik drobtů hodil. „Poučujte, milujte a pomáhejte si vespolek,“ učil velký reformátor pokolení lidského!

Že lid zde rád čte, o tom jsem přesvědčena; a že se čím dále tím více kněh kupuje, o tom svědčí oučtovní kniha zdejšího knihaře, který spolu kněhkupcem je. Nejvíce obliby mezi obecným lidem nachází Pražský Posel; odebírá se ho 25 exemplářů, a nikdo by si nestěžoval, kdyby i dvakrát za měsíc vycházel.

Též velká potřeba zdejšího města byla by opatrovna. Ovšem se namítá nedůstatek peněz k potřebnému kapitálu, ale což by se nedalo docílit pevnou vůlí, vytrvalostí a srovnalostí? Vždyť i menší města již ten blahoplodný ústav zřídila a čím? Hraním divadel, dáváním akademií, sbírkami a příspěvky šlechetných lidumilů. A nedalo by se to i v královském zdejším městě, které okolo 7000 obyvatelů počítá, docílit? Tuším, že ano. – Zámožnější měšťané, kteří mají více malých dítek, drží k nim třebas dvě služky, by na ulici k úrazu nepřišly a nepřekážely. Chudší je musí nosit a vodit s sebou, nechtějí-li, aby k úrazu přišly, a tudy jsou z práce vytrhováni. Docela chudí je odevzdají buď starším dětem, buď je zamknou, jsou-li pak příliš starostliví a nemají-li je komu odevzdat, ani s sebou vzít je nemohou, musí se zbavit výdělku. Kdyby opatrovna byla, ušetřil by začasté bohatší měšťan děvečku, jiný by mohl buď k řemeslu, buď k hospodářství směle hledět, nebyv vytrhován starostí o děti; docela chudý by mohl směle po svém výdělku jít, maje dítky dobře opatřené. To jsou některé materiální výhody, které rodičům z opatrovny vyplývají, avšak mnohem důležitější je účinek na mravní vzdělání dítek.

Jakých řečí slyší dítě mezi čeládkou, od služek, jimž po celé dny na péči zůstává! Je-li z padesáti jedna tak rozumná, aby utajila před dětmi slov, které mu nanejvýš škodnými bývají; ba není-li na sta příkladů, že děti od nezdárných čeledínů docela zkaženy byly? Chudší rodiče jsou zase prací zaměstnáni, aby dítě hned od nejoutlejších let k dobrému pěstovali a na ně takový zřetel měli, by nic čistou jeho duši neposkvrnilo. Někteří, a těch je velká část, suroví a nevzděláni jsou, a v čem sami vzrostli, k tomu zase děti své vychovají, nemohouce ani rozvážit, jak trestuhodni jsou. A což teprv ta nejchudší třída rodičů? Nejsou-liž mezi nimi vrahové svých dětí? Či to není horší než vražda, když učí dítě hned v útlé mládi tuláctví, lži a všelikým úskokům, když vtlačí v mladistvou čistou duši, která je bělší nad liliový list, špinavým dotknutím černé znamení opovrženosti a hanby? Komu by se srdce nesevřelo, když pohlédne na dítě, jemuž z očí zkaženost hledí a z úst nestydatá slova plynou, poupě to, v jehož srdci ošklivý hmyz sedí a lupínek po lupínku užírá? Takové ubohé děti aspoň poněkud škodlivému vplyvu ujdou, když mají příležitost denně užitečným věcem se učit, Boha znát se naučí a dobré od zlého rozeznávat. A jaká by to musela být půda, aby se v ní ani zrnka neujalo a nevzešlo? V opatrovnách není učení tak suché jako v jiných školách, že se dětem znechutí, do opatrovny děti rády chodí a s radostí se učí, ba vím, že i na jídlo zapomínaly a večír domů nechtívaly. Které dítě by jen dvě léta do opatrovny chodilo, jistě v první a druhé třídě po dvou rocích nebude sedět, jak se to obyčejně děje.

Než muselo by se dříve veškeré obyvatelstvo o zřízení ústavu toho poučiti, neboť kolika je povědom? — Já bych myslila, kdyby se toho duchovní správce ujal, že by se jistě ústav ten brzy v skutečnost uvedl. Kdo má největší vplyv na lid, než duchovní? — Slovům svého duchovního by každý bez pochybnosti uvěřil a s radostí dle nich se řídil. A vždyť je vychování mládeže ta nejsvětější povinnost jak rodičů, tak duchovního pastýře, nebylo by to tedy nepatřičné požadování.

Co se týče okolních vesnic, nečte se nikde pilněji než v Medákově. Toho zásluhu má J. K., tamější selský synek, který by mohl mnohým za vzor sloužit. Má velmi zdravý bystrý rozum, dobře, někdy i důkladně zná posoudit jak lidi, tak společenské a vlastenecké poměry a literní práce, jež on si pilně čísti dává, neboť je ubohý na obě oči zraků zbaven. On nechodil jen doma do školy, a v pozdějších letech, když trávil nějaký čas u příbuzných v Plzni, chodíval do nedělních přednášek pana profesora Smetany. České i německé gramatice učil se pouze z předčítání, a to proto, aby mohl listy, které známým psát dává, písaři, který by pravopisně psát neuměl, dobře diktovat.

I v hudbě se velmi dobře zná a chlapce v ní vyučuje. Hraje několik nástrojů, nejraději však hraje varhany a troubí na lesní roh; také již všelicos skládal. Lid vesnický si jej velice váží a miluje, a proto také, když je ke čtení měl, rádi uposlechli; nejvíce se shromažďují u jeho otce, kde někdy až přes půlnoc čtou. On sám za peníze, které za vyučování hudbě a za hraní při muzikách dostane, kupuje knihy a noty. Obec chtěla od nového roku Noviny a Včelu držet, nevím, stalo-li se to, Pražského Posla a Poutníka mají. Povídal mi také jednou K., že slídí po starožitnostech jak písemních, tak hmotních, na něž lid zdejší málo dbá. U Kouta našel sedlák šíp z mosazu, na němž byly slova vyryté, kteréžto však nikdo přečísti neuměl; K. se to nedověděl, až byl šíp ve dva svícny změněn. Často vyorávají sedláci kusy zbraně (žižkovské, jak říkají), ale když se nedá k ničemu upotřebit, zahodí se. Jakž pak by si to mohli pomyslit, že se staré věci hledají, když jim to žádný nepoví?

Mnoho bych mohla ještě o K. napsat, kdybych se nebála jeho skromnou mysl urazit. Dokládám ještě jednou, že by mohl mnohým za vzor sloužit, kterým Bůh větších prostředků k účinkování popřál a k snadnějšímu vzdělání dvé zdravých očí, kterými nechtějí však viděti, co se okolo nich děje.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Báseň Slze vlastenek je dostupná na Wikizdrojích.