Národnostní samospráva

Údaje o textu
Titulek:	Národnostní samospráva
Autor:	Josef Matoušek
Zdroj:	Národní listy, roč. 78, č. 215. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	07. 08. 1938
Licence:	PD old 70

Podle posledních projevů zástupců sudetoněmecké strany nepřijímají tito nacionální samosprávu v těch mezích, jak ji předběžné vládní návrhy proponují. Proto nezbývá, než dokázat našim západním spojencům, že nemůžeme při t. zv. nacionální samosprávě přijmout proposice německé, a to ne z nějakých podružných prestižních důvodů, nýbrž z důvodů, jež se přímo i nepřímo dotýkají soudržnosti, celistvosti a samostatnosti našeho státu.

Poněvadž vládní návrhy chtějí požadavek nacionální samosprávy splnit v rámci dnešní samosprávy zemské, okresní a obecní velmi podstatným jejím rozšířením, je třeba francouzským a anglickým pozorovatelům připomenout rozdíl naší samosprávy od samosprávy francouzské i anglické, neboť jen tak vyniknou ty dalekosáhlé samosprávné kompetence, jež se dostávají Němcům v rámci dnešní podstatné a hluboce rozšířené samosprávy.

Pokud Francie se týče, tam revoluční stát francouzský pokusil se odstranit všechny samosprávné útvary minulosti. Přes to, že tam vznikla nauka o „pouvoir municipal“ (jako jednotlivec, tak i obec má proti státu původní a nezadatelné právo na svou existenci a na výkon veřejné správy) zavedl Napoleon centralisaci, která podnes charakterisuje francouzskou organisaci správní.

Vývoj anglické místní správy nedál se v protikladu stát—obec, anglicky local goverment, byl staletým vývojem včleněn v celé ústrojí státu jako jeho integrující součást. Místo protikladu stát—obec stojí local-goverment — nacional-goverment. Obě instituce se vzájemně doplňují a v sebe srůstají.

Nové úkoly veřejné správy, způsobené industrialisací a změněnými názory na úkoly státu omezily v Anglii historické formy local-govermentu a vedly k určité centralisaci, aniž by kontinentální protiklad stát—obec tam pronikl.

Vývoj samosprávy měl vždy politické zabarvení a byl spojen velmi s vývojem ústavní formy. Často úkoly samosprávy přesahovaly úzký okruh veřejné správy a směřovaly za cíli čisté politickými, dotýkajíce se ve svém působení přímo nebo nepřímo celé státní organisace. Tím dostává protiklad stát—obec ještě další politické zabarvení. U nás za Rakouska můžeme stopovat tento politický vliv samosprávy. Tam samospráva nebyla jen úsekem veřejné správy, nýbrž chtěla mít a také měla vliv na celý organism státu. Obecní a okresní starostové se svými zastupitelstvy byli nejen správní instancí s určitou správní kompetencí, nýbrž byli i politickými exponenty, kteří pokud se týče českých obcí a okresů, byli v čele našich snah po osvobození. V této činnosti kontrast obec—stát vynikal nejvýznačněji.

To byla ovšem t. zv. územní samospráva, kde základem samosprávy je obec. Vedle toho je myslitelná samospráva kulturní (náboženské společnosti, školská samospráva, uměni, tisk) a zájmová.

Na tyto druhy samosprávy zdá se však, že naši sudetonémečtí vyjednavači se neomezují. Těm tane na mysli t. zv. samospráva národnostní. Odmítají rozšířenou zemskou autonomii a žádají celostátní nacionální samosprávu. Podstata této nacionální samosprávy by spočívala v tom, že by příslušníci německé národnosti v ČSR tvořili veřejnoprávní korporaci (Volkstand-Volksgruppe), která by měla všeobecný účel vésti největší část veřejné správy a hájit národnostní zájmy svých členů podle analogie stavovských zájmových korporací.

Třeba proto v prvé řade zkoumat, pokud v našich ústavních poměrech je tato celostátní autonomie nacionální možná bez porušeni organisace, ústavy a státní jednoty ČSR. V navrhovaném rozsahu nebyla národní samospráva dosud nikde uzákoněna. Srovnati lze s tím pouze pokus Německa za světové války využitím národnostních sporů mezi Valony a Vlámy zrušiti státní jednotu Belgie.

V literatuře ústavního a správního práva převládá názor, že národnostní samospráva nemůže dosáhnouti nikdy té míry, aby se stala pravidelným organisačním prvkem ve státě, ježto by bylo ztraceno vyrovnávací jednotící pouto, které má právě spojovat ve státe příslušníky různých národností v homogenní osobní základ státního útvaru.

Prohlašují-li zástupci sudetoněmecké strany, že chtějí takovou nacionální, na celý stát rozprostřenou samosprávu, aby si tam prováděli správu po svém, tak aby — jak tvrdí — se tam mohli cítit jako doma, aby v tom svém nacionálně určeném teritoriu po případě v personálně určené korporaci, zařídili se také podle své státovědecké a politické ideologie — pak nastává případ, o kterém mluví teorie — že by tím ztraceno bylo vyrovnávací a jednotící pouto, které má spojovat ve státě příslušníky různých národností v homogenní, osobní základ státního útvaru. Přeložíme-li tuto teorii do praktické politiky, znamená to, že požadavky sudetoněmecké strany, pokud t. zv. nacionální samosprávy se týče, dotýkají se těch organisačních zásad, jež tvoří a udržují státní útvar a zabezpečují státní jednotu, ba samu existenci státu.

Toto musí pochopit přece evropská veřejnost, která se dnes tolik stará o naše vnitřní poměry. Švýcar jistě pochopí, že by to úplně rozrušilo švýcarskou jednotu státní, kdyby pod heslem nacionální samosprávy v italských kantonech byla dána italskému obyvatelstvu nacionální samospráva toho dosahu, bez ohledu na celkovou ústavu a státní správu. Kdyby tutéž samosprávu žádaly kantony německé a francouzské, pak udělení takové samosprávy znamenalo by faktické rozložení dnešního švýcarského státního celku.

Tíž vnikne do naší ústavní a správní problematiky Francouz a Angličan, poněvadž v jejich státech samospráva má docela jinou tradici, jinou funkci, jiné politické zabarvení a mimo to státy jejich jako státy jednojazyčné nejsou nuceny řešit tyto problémy.

Jestli někteří Angličané nám vytýkají, že v povolení nacionální samosprávy jsme příliš úzkostliví, že jí přikládáme větší důležitost, než je třeba a na doklad svého tvrzení uvádějí, že oni ve svých koloniích řeší mnohem pružněji nacionální problémy, pak není to předně úplně správné, poněvadž jsme svědky toho, jak Anglie ve své politice britského impéria velmi rozlišuje mezi potřebami mateřské země a potřebami kolonií, že se úzkostlivě snaží, aby uvolňované pouto mezi mateřskou zemí a dospívajícími koloniálními dětmi se příliš neuvolňovalo, mimo to však analogie řešení nacionální samosprávy v koloniích a řešení její v našem státě — mírně řečeno — postrádá své argumentační síly. Na ústavní struktuře anglického státu, na jeho správě, rva jeho jednotě a soudržnosti, na jednotícím poutu, jež spojuje všechny Angličany, by se nic nezměnilo, kdyby v koloniích nejen nacionální samospráva byla dána domorodcům, ale kdyby i ústavní forma byla odlišná od anglické.

Bude se snad za přítomnosti anglického pozorovatele poukazovati na značnou samosprávu anglickou a na vyřešení problému irského. Pokud anglického local-govemementu se týče, ukázal jsem, že je úplně jiné povahy, než naše samospráva, a její velká kompetence má historický základ. Vyrostla bez přerušení a bez revoluce z hrabské správy. Představme si, jak by u nás vypadala jinak samospráva, kdyby nebylo absolutismu tereziánsko-josefinského a revolučního roku 1848! Není pochyby o tom, že kdyby Anglie dnes chtěla kodifikovat roztroušené zákony správní, mnohé úkoly by přidělila státu.

Pokud Irska se týče, myslím, že by otázka tato nebyla tak snadno řešena (ač i tak problém ten nebyl řešen v takových krátkých lhůtách, jaké se nám ukládají), kdyby za Irskem stál 60milionový stát Irský a projevoval tak silný zájem o osud Irů, jaký zájem projevuje dnes Německo o Němce v Československu.

U nás přistupuje ke všemu ještě to, že tu nacionální samosprávu, kterou bychom dali sudetským Němcům, měli bychom dát přirozeně Polákům a Maďarům, a budou se jí při nepochopení síly československé jednoty domáhat i ludovci. Ostatně, kdybychom chtěli přistoupit na schematickou konstrukci takové nacionální autonomie, narazíme na jednu formální překážku: Podle jakých momentů a v jaké právní formě má se řešit příslušnost k národnosti. Při požadavku sudetských Němců bylo by to ještě komplikovanější tím, že by se jim nejednalo jen o jazyk, nýbrž také o nacistickou víru. Jistě by nechtěli do tohoto společenství, do té nacionální korporace připustit nearijce a snad také ne sociální demokraty a komunisty. Představte si, prosím, konkrétně tvoření takového národnostního katastru!

Ne tedy z nějakého nesnášenlivého šovinismu nebo přepjatého nacionálního imperialismu, nýbrž z uvedených věcných důvodů nemůže dnešní odpovědná vláda československá připustit nacionální samosprávu, personálně rozloženou na celé území republiky, ani jinou odrůdu nacionální samosprávy, jež by měla podobné účinky a důsledky.