Národní listy/1867/150/Slavnost korunní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Slavnost korunní.
Podtitulek: Cesta po Čechách[red 1]
Autor: Neznámý
Krátký popis: O převozu svatováclavských korunovačních klenotů z Vídně do Prahy
Zdroj: Národní listy, ročník VII, číslo 150. S. 1. Dostupné online.
Vydáno: 31. srpna 1867
Licence: PD anon 70

Cesta po Čechách

Hluboce dojati opouštěli jsme družnou Moravu. Scény, jakých byli jsme svědky za těch několik hodin noční jízdy po luzích moravských, nikdy nevyjdou nám z paměti. Viděti nadšením planoucí ty tváře, ty slzy radosti v očích, tu zbožnost vroucí, s jakou bodrý lid moravský klaněl se posvátným svým klenotům; viděti, kterak muži, ženy, děti, starci v pozdních hodinách nočních se svými duchovními správci obklopují vlak na každé stanici a jásají vstříc koruně svatováclavské aneb kynou jí pozdrav opodál s polí a strání v záři mocných ohňů, u nichž byli prodleli od večera očekávajíc toužebně chvílky, které povezou se kolem klenoty posvátné, třeba dobře věděli, že vlak nezastaví se ani na minutu; viděti ale naproti tomu také tu nedůvěřivost vlády vtělenou v císařských četnících s nasazenými bodáky, jichž hemžilo se po celé cestě nic jinak, než jako by na místě koruny vezl se nějaký odznak revoluce a jako by dobrý ten lid zpíval nějakou marseillaisu a nikoliv tu hymnu z doby Bachovské: „Bože zachovej nám krále“ — pravíme: to vše vidět a pocítit: čí srdce zůstalo by chladné, čí mysl nerozechvěna a nevyrušena dojmy tiskovými?

Byly tři hodiny s půlnoci, když vlak s korunou dojel na české pomezí. Poněvadž tu několik německých osad natroušeno, panovalo hluboké ticho po krajině, když koruna ocítila se na půdě české.

Však bylo to jen krátké meziaktí ve vznešené činohře národa česko-moravského.

V nejbližší chvíli již jasná zář mohútných ohňů a výstřely slavnostní s hor českých hlásaly koruně první pozdrav vlastenecký, kterýž, aby stlumočen byl spůsobem nejdůstojnějším, postarala se jak náleží Česká Třebová. Kromě Brna po celé cestě dosavadní nikde nebylo uvítání klenotů zemských tak slavné jako zde. Z celého okolí, od Litomyšle, ba až z Poličky přišli uvědomělí venkované do Třebové, kdež u večer již počala slavnost. O 9. hodině večerní hrálo se divadlo a po půl noci již scházeli se zástupové v nádraží. Imposantní bylo věru podívání, když vlak vjížděl do nádraží skvěle osvětleného. Dlouhé řady lampionů a skvostné prapory spolků zpěváckých a sokolských vznášely se nad lidstvem nesčíslným, hudba hrála naši „Hej Slované!“ a lid hřímal Slávu! Jakmile vlak stanul, sklonily se prapory před skříní korunní a silný zpěvácký sbor zapěl staročeský chorál „Svatý Václave“! Velebné ticho rozkládalo se nad ohromným zástupem a dojímavé zvuky posvátné písně loudily se jemně v prsa každého. Jen prapory hedvábné zašuměly chvílemi, jako by duch patrona země české vznášel se nad zástupem, žehnaje věrným potomkům. Jakmile skončena zbožná píseň, lid propuknul v jásot nadšený: „Sláva koruně svatováclavské, sláva statečným její obrancům! Ať žijou naše práva odvěká!“ tak a podobně provoláváno, až opět hudební sbor třebovských střelců městských zanotoval „Hej Slované!“ Lid zpíval k hudbě a vlak pozvolna odjížděl odtud.

Než, sotva byli jsme vyjeli z nádraží v soumrak noční, již nový obraz překrásný zvábil na se udivené oko. Po výšinách kolem Třebové přerozsáhlý kruh ohňů sálal k nebesům, osvěcuje magicky celou krajinu. U každého ohně dosti lidí metajících smolnice do výše, kteréž padajíce rozptylovaly se v pršku jisker a plamenův oslňujících. A tento obraz počal se nyní rozvinovati před námi vždy krásněji a velebněji celou délkou rozkošného, divokoromantického údolí Orlice, jímžto probíhá dráha neustále, až dojde do tunelu choceňského. Po obou stranách zvedají se vysoké hory od paty po temeno lesy pokryté, z kterýchž pak vyčnívají skaliska a balvany podob nejzvláštnějších, tak že mnohdy domníváš se spatřovati rozsáhlé zříceniny starých hradů. Nuže, na vrcholi těchto skalin, uprostřed stínů lesních dnes všude nesčíslné plápolaly ohně.

Ranní větřík rozdmychoval plameny, tak že co chvíli vysoko prošlakovaly temnotou. Při každém novém zahnutí dráhy nová řada ohňův objevovala se oku a bystrá Orlice ve vlnách svých odrážela plamenné ty svědky vlastenecké lásky, že nebylo lze odvrátiti zraku od tohoto divadla nevýslovně spanilého. Bylo, jako by genius národa českého byl zapálil na těchto horách našich strážné ohně na ochranu vlasti předrahé a na postrach všem hubitelům její.

U prostřed takových zjevů malebných vyrušila nás střelba z hmoždířů, hudba a radostné pokřiky: Byli jsme v Oustí nad Orlicí. Náramná síla lidu z města i s okolí byla se tu shromáždila před svitáním s lampiony a prapory spolků vlasteneckých, aby vítala nadšeně klenoty naše. Lid houfně tisknul se k vlaku, aby spatřil alespoň skříň, kteráž tají korunu svatováclavskou. Pohříchu nepozdržel se vlak; po malé chvíli uháněl dále na západ. Za námi již svítalo, před námi na skalinách a po krajích lesů ale ještě plály veliké ohně vesele do výše, jako by závodily se vstávajícím slunkem. Zejmena stráň proti Klopotu se svedající byla poseta ohni slavnostními.

O čtvrt na pátou dorazili jsme do Brandýsa. Zvony brandýské již z daleka pozdravovaly korunu a v zvuky jejich velebné hučely rány střelné s kopců vroubících památné to sídlo Karla Žerotína. Bylo to slavné klekání na úsvitě velkého svátku národa našeho. I zde bylo lidu síla náramná; zajisté celý Brandýs byl na nohou; a všickni ať staří ať mladí svátečně vystrojeni, od mládeže školní až po chvějící se babičku, která pláče radostí, že dočkala se tohoto dne pamětihodného. — Radostný výkřik a hnutí celého zástupu, když vlak se přibližoval, vyjadřovaly nejlíp, jak toužebně byl očekáván. Hudba hrála „Hej Slované!“, zvony zněly z města, ve stráních odrážela se střelba a lid jásavě provolával Slávu koruně svatováclavské. Kéž by náš Komenský v tu chvíli byl spatřil své klopotské zátiší. —

Když po nějaké chvíli vlak blížil se ku Chocni, dalo se do deště; však přes to i v Chocni bylo lidstva hojnost na nádraží se svítilnami chrámovými, s cechovními prapory a s hudbou, kteráž hrála opět „Hej Slované!“, co z městečka zazníval hlahol zvonův; ale sotva zaplesal zástup vstříc koruně svatováclavské, vlak již zase hnul se ku předu.

Zatím úplně bylo se rozednilo. Vjížděli jsme do rovin Loučné; však nežli stihli jsme stanice vysokomýtské, ještě bylo nám spatřiti opodál ve vinicích vysokomýtských mocný oheň slavnostní, kterýž dojista hořel po celou noc. Že Vysokomýtští dostavili se v hojném počtu, netřeba snad ani dotýkat; bylo tu vůbec lidu z okolí hojnost. Vysokomýtský střelecký sbor s hudbou stál v čele zástupu, nad nímž pozdvižen byl transparent s nápisem „sláva koruně české“. Když vlak přijížděl i odjížděl, střelba z hmoždířů rozlehala se po okolí, stranou pak rozžat bengálský oheň.

Nejinak bylo v Uhersku a v Moravanech; všude střelba, hudba, prapory a množství lidu nadšeně provolávajícího. V Uhersku vítali vlak korunní ještě s lampiony; v Moravanech, kamž dorazili jsme o 5. hod. ranní, udeřili hlučně v bubny a trouby, když koruna blížila se k zástupu.

V rovinách pardubských ještě nyní semotam hořely ohně a co chvíli pozdravovaly vlak korunní výstřely z hmoždířů. Z daleka již bylo znamenati prapory vlající s věže pardubské. Z toho dalo se soudit zajisté, že v Pardubicích bude uvítání neméně hlučné a slavnostní. Však člověk míní a všemohoucí pan okresní Špulák mění. Zalíbilo se jak známo Jeho Všemohoucnosti okresní, aby nebylo v Pardubicích žádné slavné pozdravení klenotův zemských.

Marné bylo všechno domlouvání, slavnost nesměla se vystrojit! Tímto zákazem tureckým spůsobil c. k. okresní pardubický tedy, že nádraží pardubské nebylo vyzdobeno, že ani hudbou ani zpěvem neoslavena koruna sv.-václavská. Však záleželo-li panu okresnímu hlavně na tom, aby lid nevešel v nádraží, tož ať spláče nad svou mocí a autoritou. Prostranné nádraží pardubické bylo naplněno měšťanstvem a lidem okolním a nikdo neptal se pana okresního, smí-li to množství lidstva zahřímat koruně české nekonečné Sláva! Této demonstraci velkolepé a nejvýmluvnější pan okresní nedovedl zabránit. Jaké rozhořčení panovalo mezi měšťanstvem pardubským snadno si lze pomyslit. Kdosi ze zástupu skutečně také propůjčil výrazu hlasitého tomuto rozechvění všeobecnému ... I aby poněkud ???[red 2] mysle občanstva uraženého v citech svých nejsvětějších Dr. Rieger vychýliv se z vagonu provolal: „Spravedlnost a právo! Mír všem, kdož spravedliví jsou k nám.“ Též zemský maršálek sestoupil z vozu a promluvil k měšťanům pardubickým několik utěšivých slov po česku.

Na nejbližší stanici v Přelouči naproti tomu již zase byla slavnost dovolena. Městské zastupitelstvo s vel. duchovenstvem stálo v čele hojného zástupu na nádraží ozdobeném skvostně zelením a velikým obrazem české koruny vynikajícím uprostřed kvítí a praporů. Hudba hrála hymnu a „Kde domov můj?“ a s města prapory okrášleného zaznívaly velebné zvuky zvonův. V Kladrubech projel vlak za střelby hmoždířů a jásota lidu přespolního pěknou slavnostní branou sdělanou z ratolestí a ozdobenou nahoře nápisem „Sláva české koruně.“ Mezi tím co lid provolával slávu a tři prapory spolků českých skláněly se před korunou, hudba hrála „Hej Slované.“ — V Labské Týnici vítaly korunní vlak družičky, obecní zastupitelstvo, duchovenstvo a měšťanstvo jakož i množství lidu selského. Úplně zastoupeny byly živnostenské spolky zdejší, neboť napočetli jsme 8 cechovních praporův. V městě ovšem slavně vyzváněno, co zde hudba hrála a střelba rozléhala se. Velmi zajímavé bylo skupení školní mládeže rozestavěné v dlouhé řadě s praporečky v rukou stranou od dráhy na návrší ke Starému Kolínu. Město Kolín vyznamenalo se skvostnou dekorací svou. Se všech téměř domů a věží, co jich bylo lze spatřiti z dráhy, vlály prapory v barvách českých, kdežto nádraží bylo bohatě vykrášleno pletenci a chvoje, jakož i prapory a znaky zemí české koruny a znakem města Kolína. C. k. okresní přednosta v plné uniformě vítal nejv. maršálka zemského, měšťanstvo valně shromážděné ale jásalo vstříc koruně sv.-václavské. Dva zpěvácké spolky, tušíme kolínský a čáslavský, byli tu s prapory svými, tolikéž živnostníci se svými korouhvemi a dvě hudby hrály střídavě rakouskou hymnu a „Kde domov můj?“ — Opodál za městem kolínští Sokolové rozestavili se podél dráhy při vysoké pyramidě sdělané velmi vkusně z chvoje. Hlučné jejich „Sláva“ a „Na zdar“ dlouho zaznívalo za ujíždějícím vlakem. — Za vodou vynikal mlýn velikým červeným nápisem: „Sláva koruně české.“ Vůbec sluší doložiti, že cestou veškeré sebe menší osady ano i osamělé chaloupky podél dráhy všude byly vyzdobeny zelením neb prapory a obyvatelé jejich že pozdravovali korunu sv.-václavskou spůsobem nejuctivějším. Tak na př. za Kolínem stavbou cukrovárny zaměstnaní zedníci v řadě postavili se ku dráze a mávajíce červenobílými prapory pozdravovali klenoty zemské. — V Pečkách sešlo se dosti lidu; a že vlak pozdržel se zde déle vše hrnulo se k vagonu tajícímu klenoty korunní, co zatím hudba hrála „Kde domov můj?“ Bodrý lid projevoval svou radost srdečným provoláváním Slávy po celou skoro dobu, do zde vlak meškal. Nad míru pěkné divadlo poskytovaly ale lučiny nedaleko Peček. Nevíme či z Milčic, či z Poděbrad dostavili se tu sousedé v počtu převelikém muži, ženy, vesměs ve svátečním oděvu a rozestoupili se po louce v dlouhých řadách majíce uprostřed pěknou slavnostní bránu s nápisem: „Sláva české koruně,“ a ozdobenou prapory barev českých. Také stříkačka ověnčená jako o Božím Těle stála zde se spřežením opentleným a na ní kominíci v svátečním obleku. — V Brodě a v Ouvalech ovšem bylo uvítání koruny neméně slavné. Zvláště v Ouvalech velmi milý dojem učinila dekorace nádraží. Uprostřed pěkných pletenců z kvítí a zeleni zvedala se pěkná besídka na spůsob otevřeného chrámku, v němž na nejvyšším stupni stálo děvče v kroji antickém představující sochu Čechie. Sličná dívka postavila se velmi ušlechtile držíc pravé rámě s věncem vztažené jako by žehnala klenotům našim.

Tím skončila cesta koruny svato-václavské po vlastech českomoravských. I byl to zajisté pochod triumfálný, v kterémž národ vítal vítěznou moc práva svého, znázorněného v těchto symbolech celistvosti a samostatnosti státu českého.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Tento článek navazuje na kapitolu Cesta po Moravě v článku Slavnost korunní z předchozího čísla.
  2. V originále nečitelný text, snad „upokojil“.