Národní Báchorky a Powěsti/Orel, slawík a růže

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Chudý a boháč
Autor: Božena Němcová
Krátký popis: pohádka
Zdroj: Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu
Vydáno: Praha: Jaroslav Pospíšil, 1848
Licence: PD old 70
Index stran

Burka byla mocná a zlá čarodějnice, měla zlata, drahých kamenů plné truhly, krásný zámek, lesy a luka, ale za to wšecko si nemohla koupit krásy, a té se jí tuze nedostáwalo. Aby krásnou a mladou se stala, měla se wykoupat w krwi newinného dwacetiletého mládence, který by dobrowolně u ní zůstal. Wěděla o takowém mládenci, byl mysliwcem nedaleko jejího zámku; jen škoda, že k ní nechtěl dobrowolně jíti. Krásný hoch ten, kdyby se mu Burka byla líbila, jak je, mohl míti u ní jisté žiwobytí, a nač by si byl pomyslil, w okamžení by se mu bylo wyplnilo. Ale mysliwec nechtěl o babici nic wědět, a Burce nenapadlo, že ji mocnější čarodějnice předešla, srdce mysliwcowo k sobě na wěky upoutala, a to jedině kouzlem swých modrých očí. Co tajno bylo, to tajno nezůstalo. Když se Burka o tom dowěděla, byl již mládenec swou krásnou čarodějku do osamělého domku w lese dowedl, a babice měla po naději. Zlý člowěk urážku tak snadno neodpustí, a docela takowá stará čarodějnice; i přísahala, že se pomstí mladým manželům, ale teprw až by štěstí jejich nejwyššího stupně dosáhlo.

To bylo po roce, když mysliwcowá malou dcerušku porodila a jejich blaženost na wrch wystoupila. Když wyšla poprwé mladá matka po boku manželowě pod šíré nebe, byly stromy w plném kwětu, ptactwo zpíwalo, jakoby nemluwně wítalo, a kwětiny se skwěly we swých nejkrásnějších šatech, jakby swátek swětily. S chloubou a rozkoší položila matka dítě swé pod jabloň a modlíc se pohlédla k nebesům. Tu padly paprsky sluneční na spící dítě, a políbením je celé ozářily; andělowé maličtí stupowali po nich dolů, skláněli se k němu a zlíbali mu twářičky do čerwena. Kwítka mu wydychowala tu nejlíbeznější wůni, ptáci je swými nejlahodnějšími zpěwy kolébali a wětřík se nad ním jen zlehounka houpal, aby se nezbudilo. Jabloň stála tiše, a jen jednou se zachwěla a setřásla růžowý kwět na bílou plénku, jakby mu dárek podati chtěla. Tenkráte nebyly ještě chrámy, a mladá matka swé dítě Bohu obětowala pod širým nebem. Zem byla oltář, příroda chrám, wůně kwětin kadidlo, ptáci byli zpěwáci a z modrého klenutí se díwal otec nebeský a žehnal dítě i matku, která mu za ně děkowala a jemu je obětowala. W té chwíli stála Burka nedaleko, ale dokud je ozařowal božský lesk, nemohla jim uškodit; teprw když se po zahradě procházeli, a w newyslowné rozkoši mladý muž ženu swou objal, tu je zahalila čírá mha. Ostrý hwízd zafičel powětřím, a wjel až do wnitra země, tak že se hrůzou otřásla, wítr se zdwíhl, ptáci umlkli a stromy i kwětiny se zachwěly, jakoby tušily, že zlý duch na blízku swé rejdy tropí. Po chwíli se opět mha rozstoupila, powětří se utišilo, ale mysliwce ani jeho ženu widěti nebylo; místo nich usedl k dítěti welký černý orel a hnědošedý slawík. Byli to jeho rodiče, jež Burka w nejwětší jejich radosti w ptáky proměnila. Orlowa prsa se zdwihala, jakby puknout chtěla, a oči jiskřily hněwem a bolestí, slawíček se choulil na plénku, a s newyslowným žalem obracelo se jeho rozumné oko brzy na dítě, brzy na orla.

Toho se Bohu zželelo; poslal na zem anděla strážce, aby dítě opatrowal. Ten malou Violku do domu odnesl, a šetřil ji jako wlastní máti, která mu bez toho jen zpěwem nápomocna býti mohla, když dcerušku uspáwal. Orel střežil dům, a křídlo jeho bylo wždy po hotowě, chrániti dítě před nehodou. Dokud ale anděl u něho bděl, nebylo w nižádném nebezpečenstwí. Jsouc milowána, střežena a opatrowána, rostla Violka jako kwítí, když je zahříwá boží slunce, a wlaží rosa nebeská.

Po patnácté kwetla jabloň od té doby, co pod ní noworozeňátko Bohu obětowáno bylo, když anděl takto promluwil: „Již nejsi dítě, Violko, wíš co dobré, co zlé, máš rozum; nyní se musíš sama o sebe starat. Měj wůli wždy jen k šlechetnému činu, a hleď by twé srdce tak dobré a čisté zůstalo, jako až posud. Rodiče twoje nikdy neopouštěj, a doufej, že budou skrze tebe wyswobozeni; byťbys i trápení podstoupit musela, přece wždy důwěřuj w milosrdného Boha. Já jdu nazpátek k mému otci, ale w čas potřeby budu při tobě.“

Po těch slowích rozloučil se anděl, jenž wždy jen w podobě krásné panny s Violkou obcowal. S pláčem a bolestí doprowodila ho tato kus za mysliwnu, a těžce se loučila od něho, ale brzy zpomněla na ubohé rodiče, jak mnohem nešťastnější oni jsou, a umínila si, beze stesku jen pro ně žiwu býti. Orel jí zaopatřowal wšecku potrawu pro dům a matka ji zpěwem obweselowala, když předla aneb cos jiného pracowala. Nyní se ale musíme podíwat k půwodu toho neštěstí, totiž k pani Burce.

Když se wymstila, byla pokojna, proto že k dítěti moci neměla, až kdyby wkročilo na její půdu. Tím wíce se starala, dostati newinného mládence, který by u ní dobrowolně zůstal a skrze kterého by se krásnou a mladou stala. W skutku se jí to poštěstilo. Od chudých rodičů dostala chlapce, pětiletého, a ten s ní rád šel, rád u ní byl w jejím pěkném zámku, a milowal ji za to wšeliké dobré, co mu udělowala. Bláhowý newěděl, proč to wšecko dostáwá!

W panské rozkoši wyrostl Mladoň, ale srdce jeho zůstalo dobré, newinné a šlechetné, a z toho měla Burka radost, ba co ještě, když se z něho krásný mládenec udělal, bylaby mu i žiwot darowala, kdyby ji byl chtěl trochu wíce milowati. Ale o lásce newěděl Mladoň nic, a také by se byl jistě do babice zamilowati nemohl. Jednoho dne, když se Burka do zrcadla díwala, a škaredou swou twář w něm widěla, usmála se a myslila, wšak to nebude dlouho trwat, a bude se w tobě krásná žena zhlížet, že jí rowné w zemi nebude.

W tu samou dobu, když si tak přátelsky Burka na Mladoně zpomněla, procházel se mládenec w poli. W tichém zamyšlení pozorowal, jak zwířátka po louce laškují pár a pár, mládě jak se k matce wine, holoubky jak se líbají, stromy k sobě sklánějí, kwítí jedno k druhému tulí; i pomněl na domow, na matku, na otce, bratry a sestry. Začalo mu býti okolo srdce ouzko a bolno, tak že zaplakal a daleko od zámku býti si přál. Rákosí zašustilo u jeho nohou, mezi ním widěl loďku a za ním welký modrozelený rybník. Sedl na loďku a ta wodou houpaná nesla ho šik a šik až na druhý břeh, kde ještě nikdy nebyl. Přešel zelenou dubinu a widěl údolí, w tom údolí pak wršek a na tom wršku chaloupku, okolo chaloupky kwětoucí stromy, loubí a kwítí, z loubí ale zněl zpěw slawičí. I šel blíž a blíže, nehledě kde cesta wede, kráčel přes wšecko, až byl u chaloupky. Tam seděla Viola pod zeleným loubím a předla, u ní orel a na jejím rameně slawík. Mladoň nemohl zraky odwrátit od ní, neboť byla překrásná. Zrůst její byl štíhlý jak palma, twář bílá růžowě prokwítala jako ranní čerwánek, pleť byla hlaďounká jak hranostaj, wlasy se jí wlnily po šíji, jako klasy zralé pšenice, ústa byly dwě šňůrky zralých lesních jahod. Ale oči, k čemu měl Mladoň ty oči přirownat? Wždyť se ještě do nich nepodíwal. Chwíli Violka ani mládence nepozorowala, až když slawík umlknul, a na něho se ohlídl, tu i ona očí pozwedla, a zrak utkwěl na twáři krásného jinocha. Jistě zabloudil a je lačný, pomyslilo si dobré děwče, a lehkým krokem, tak že ani tráwa pod jejíma nohama neulehla, běžela k cizinci. Tu pohlédl do těch očí a zdálo se mu, že se díwá do krystalowého jezera, w němž se modré nebe i se sluncem září. Když promluwila, zněl mu její hlas mnohem líbezněji, než před tím zpěw slavičí.

„Mládenče, tys jistě zabloudil, a chceš bych ti cestu ukázala, aneh žízníš, a milé bylo by tobě občerstwení. Wstup pod střechu naši, bychom tě uctili a potom powíš, co tě sem přiwedlo.“ „Ano, zabloudil sem“ odpowěděl Mladoň; „stýskalo se mi na swětě a dobrý Bůh se nade mnou smilowal, a dowedl mne do ráje k tobě. O kýž newede nižádná cesta z toho údolí, bych wěčně u tebe zůstati musel; a wšak byť bych i odešel, ty zůstaneš wždy mou průwodčí hwězdou. Ústa moje chceš občerstwiti, ale duši si rozplamenila, a ta bude od té chwíle po twém pohledu práhnout jako žízniwý poutník po kapce wody.“

„Nemluw takowá slowa ke mně, já ti nerozumím. Jsem jen sprosté děwče, jméno mé je Viola,“ prawila uzardělá panna a wedla Mladoně přes práh do chaloupky.

„Wšecko na tobě je spanilé, tak i jméno twé, podobáš se we swé skromnosti kwětině, jenž se pod list ukrýwá, ale přece hledána býwá, jsoucí nade wšecky krásnější. Ale powěz, kde otce, matku máš, kde bratry a sestry?“ ptal se mladík, když nikoho newiděl.

„Bratrů ani sester nemám, a otec ani matka přiwítat tě nemohou, proto že jazyk kletbou němým se stal. Máti má tě zpěwem wítala a widěl si ji i otce již w zahradě.“

„Jen zpěw sem slyšel, ale u tebe nikoho newiděl, leč orla a slawíka.“

„A to práwě jsou moji nešťastní rodičowé,“ řekla Viola a zaslzela.

„Kýž by mi možná bylo rodiče twé z jejich zakletí wyswobodit, wěř, že bych rád žiwot nasadil.“

„Tys dobrý; ale jen ode mne mohou rodiče wyswobozeni býti. Jak a kdy, to mi posud známo není.“

Na to mu Viola wyprawowala, jak po wšechna ta léta žila, a mezi wyprawowáním pilně pobízela, by okoušel owoce a mléka, jež mu byla předstawila.

Těžce loučil se Mladoň s pěkným údolím, ale přece musel odejíti. „A ráda-li mne uwidíš, když opět přijdu?“ ptal se při odchodu Violy a patřil jí do modrého oka a skrze krystalowou hladinu až do srdce. Tam se rojily myšlenky jako družné rybičky, tiché její cnosti ležely jako perla w mušli, a w půdě rozkládala swé kořínky láska, podobajíc se růži jezerní. Proutek se pnul zhůru, ale kwět byl ještě w poupěti. Tu řeklo něco: „Probuď se!“ a ona hlawinku pozwedla a kalíšek otewřela. Tak procitla láska w srdci Violy, ana newěděla sama, že tomu tak. Když se Mladoň welmi líbě ptal, ráda-li ho uwidí, nelhala, ale laskawě naň pohlédnouc řekla, že ano. A to slowo rozplesalo duši jinochowu; umínil brzy zase do swého ráje se podíwat, ba nejraději byl by již wíce neodešel.

Přijda domů neřekl paní Burce nic o swém zjewení, ale ta to již wěděla a zuřila. Láska a outrpnost se proměnily w hněw a pomstu a kdyby možná, byli by Mladoň i Viola chwíli zahynuli. Mládenci dobíhal teprw za tři dny dwacátý rok, a ona si ho nesměla hněwem zapudit; Viola musela dříwe na půdu její wkročit, by k ní práwo měla. Ale k neštěstí se jí přece něco podařilo. Druhý den zachtělo se Viole jíti na procházku. Orel i slawík ji prowázeli, ale ona šla zamyšlena a nepozorowala ani že ji rodiče zdržují, by se dále nepouštěla. Až přejdu les, myslila si, budu daleko widět, a jistě uzřím chaloupku, kde Mladoň zůstáwá. Šla, šla až bylo lesu konec, a tu widěla rybník, luka, zahrady, zámek, od zámku ale pospíchal její miláček zrowna k rybníku. Trhla sebou radostí, a udělala tři kroky blíže; w tom wšak křídlo orlowo zašumělo, který chtěl swé dítě mocí odnést. Bylo již pozdě. Mlha je zahalila, ostrý hwizd zafičel powětřím a jako dýka projel srdce Mladoňowo.

W okamžení wyjasnilo se zase, ale již newiděl u lesa Violu, ani orla a slawíka, a chtěje přes rybník, zpozorowal teprw, že je okolo něho neproniknutelná zeď ze zlatého rákosí. Nikudy nebylo lze projíti, neboť po jedné straně rybníku pnula se kolmo zhůru skála nesmírné wýšky. Mladoň se koukal, zdali by přelézti mohl, a wšak poznal že by jen ptačí let byl s to, aby se tam dostal. Hledě pln zoufalstwí nahoru, widěl na nejwyšší špici růži, u ní orla a slawíka, který welmi bolestně zpíwal. Mladoň poznal ten hlas a žalostně zwolal: „Totě matka a otec Violy, a snad i ona je tam zakleta od zlého ducha! O kdož mi powí, jak bych je wyswobodit mohl?“

W té bolesti wrhl se pod strom a plakal. Tu slyší nad sebou šweholení dwou wlašťowek: „Aj sestříčko milá,“ powídá ta jedna, „proč si truchliwá, což ublížil někdo twým mláďatům?“

„Moje mláďátka sedí zdráwy w teplém hnízdečku, a neželím pro ně, nýbrž pro moji dobroditelkyni, která padla do rukou zlé čarodějnice, bydlící tam w tom pěkném zámku.“

„Powěz pak, sestřičko, co se jí stalo, a kde je twá dobroditelka?“ tázala se opět ta prwní.

„Za tímto lesem je údolí, tam wršíček a na něm chaloupka, w té chaloupce bydlela má hospodyně. Její matka je w slawíka zakleta a otec w orla od zlé čarodějnice, proto že jí nechtěl milowat, a dobrowolně u ní zůstat, by ho mohla w dwacátém roku usmrtit a krwí jeho se umýt, čímž opět krásy a mladosti nabyti měla. Když je tak nešťastnými učinila, zůstalo po nich děťátko, ale Bůh milý nechtěl, by zahynulo, a poslal anděla swého, by je ostříhal a opatrowal. Do patnáctého roku ji wychowáwal, ale potom se wrátil zpátky do nebe. Viola byla rozumná, krásná a dobrá. Nikdy sem pro swá mláďata pro potrawu na pole jíti nemusela, neboť každý den bylo na dwoře zrní nasypáno, jehož se ptáčkowé najedli. Pořád byla sama, až přišel wčera k nám mládenec, kterého si čarodějnice od mládí wychowala, by newinným zůstal, a ona ho w dwacátém roku zabiti mohla. Ten si oblíbil Violu a Viola jeho. Dnes ráno, když wyšla za les a newědomky kročila na půdu čarodějnice, zaklela ji ta ze zlosti w růži, a wsadila na špici té skály, kdež jsou i rodiče její. Zde pod stromem sedí ten mládenec, a kdyby wěděl, že ji může wyswobodit, jistě by to učinil.“

„A řekni, jak by se to státi mohlo?“ ptala se zase druhá.

„Ne jinak, než že by musel mladík hranici pro Burku udělat, do její ložnice se nějak wkrást, a ji do ohně hodit. Má ale Burka okolo lewé ruky hada, jenž ji dělá silnou, a kdo koliw na ni křiwě sáhne, toho on uštkne, že hned mrtew padne. Musel by dát tedy mládenec pozor, a hadowi dýkou hlawu probodnout; tím by čarodějnice seslabla, a bránit se nemohla. Popel její by pak do tohoto rybníka hodit musel, a Pánbůh by mu na skálu pomohl. Jestli se to nestane, bude mládenec třetí den mrtew a Viola zůstane na wěky zaklena.“

Když takto wlašťowička swé wyprawowání byla skončila, uletěla s družkou swou do lesa. Mladoň, jenž každičké její slowo slyšel, wšecko bedliwě w mysli swé uložil. Radostně wyskočil, koukl ještě jednou na skálu a šel zpět do zámku. K paní Burce chowal se, jakoby se bylo nic nestalo, ba lichotil jí, z čehož ona měla weliké potěšení. W soumraku nezapomněl dříwí uchystat, a když wšecko ulehlo, podařilo se mu na hranici je wrownat. Prosebným hlasem žádal potom u ložnice by mu paní olewřela, že jí musí něco welmi důležitého powědít. Paní Burka dala se uchlácholit, a důwěrně mu otewřela. Tu ji wzal Mladoň za rameno, ale jedním okem koukal na lewou ruku, kde se již hýbala hadí hlawa. Sotwa byl Burku silněji stiskl a ze dweří táhnouti chtěl, zasičela ohniwá tlama, ale již měla dýku w chřtánu, a ukrutně se okolo ruky čarodějnice swíjet počala. Ta se skácela, Mladoň pojaw ji do náručí, běžel na dwůr a w okamžení hořela hranice plamenem. Když nebylo po čarodějnici než hromádka popele, sebral ho Mladoň do nádoby a šel k rybníku. Práwě wycházelo slunce, když ho do tiché wody hodil; tu se začala woda pěnit a zhůru wlnit, jakoby ho wywrhnout chtěla. Zlatá zeď se kácela, a wlny házely jednu třtinu po druhé na břeh, až nezůstala ani jedna we wodě. Ale hle! co se to na břehu děje, třtiny se stawí zhůru, jedna podáwá druhé ruku, splítají se dohromady wýše a wýše, až je z nich zlatý žebřík zakotwen we břehu, špicí položen na wrchol skály u samé růže. Mladoň poznáwaje dobrotu a moc Boží bez bázně pustí se po zlatých špruhách nahoru a šťastně se dostane k swé milence. Něžnou růži wezme za swá ňadra, slawík mu sedne na rameno, a orel sletí sám dolů. Tu se opět woda zapěnila, wysoce zhůru wystřikla, a tisícerými perličkami wšecky pokropila; tím křtem se ale změnil orel w mladého muže, slawík w pěknou ženu a růže w krásnou pannu, aniž co po změně zůstalo, wyjmouc dwa růžowé lístky, které byly utkwěly na twáři sličné Violy. Otec a máti si padli do náručí, ale uzardělá panna měla lehounce hlawu na prsou mládencowých skloněnou, kde před chwílí co růže spočíwala. Po paprscích slunečních sestoupl dolů Violin anděl strážce, a požehnal swou milou schowanku. Když se ty dwa párky poněkud zpamatowaly, nebylo po zlatém žebříku ani památky, a rybník nebyl ohražen nepohnutelnou zlatou zdí, nýbrž rákosí zelené jak brčál šumělo a sklánělo se k wodě.

Sedli tedy wšickni čtyři na loďku a plouli k chaloupce. Tam slawili Mladoň a Viola swé zasnoubení a potom teprw se odstěhowali do zámku, který Mladoňowi co dědictwí připadl. Otec a matka nechtěli se ale s lesní chaloupkou rozloučit.