Národní Báchorky a Powěsti/O princezně se zlatou hwězdou na čele

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
O kocouru, kohoutu a kose	O princezně se zlatou hwězdou na čele	Moudrý zlatník

Údaje o textu
Titulek:	O princezně se zlatou hwězdou na čele
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 5 - 1846.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence:	PD old 70
Index stran

Byl jeden král a králowna, a ta králowna měla na čele zlatou hwězdu. Měliť se sice manželé welmi rádi, ale bohužel! jich blaženost dlouho netrwala. Žalost králowu není možná wypowědět ani wypsat, to wí jen ten, kdo ztratil, co milowal.

Dlouho nechtěl se král ani na dítě podíwat, které bylo příčinou matčiny smrti, konečně zwítězila ale láska otcowská, a úsměw milostného dítěte přikouzlil jej poutem nerozlučným. Bylo ale dítě to wěru tak hezounké, žiwý obraz krásné matky, že s něho člowěk nerád oko spustil. Pro neobyčejnou sličnost nazwáno jest děwčátko Lada.

Několik let uběhlo od té doby, co králowna zemřela, a dwořenínowé nutili krále, aby se oženil, že by se stal pokojnějším a weselejším. Odpowěděl jim král takto: „Když králowna na úmrtním loži se mnou se loučila, prosila mne, kdybych se musel ženit, abych si jinou nebral, než která jí bude docela podobna. Já se na to zapřisáhl, a wzal bohy za swědky; budu tedy hledat ženu, která by jí we wšem podobna byla, a nenajdu-li takowou, nikdy wíce se neožením.“ Dwořenínowé dali králi za prawdu, a hned se stalo ujednání, kdy se král na cestu odebere.

Ladu, poupě to kwetoucí, odewzdal král pečliwým chůwám, zem swou spráwci wěrně oddanému, a sám odešel s četným komonstwem do swěta hledati newěstu. Projel knížetstwí, králowstwí, projel půl swěta, widěl panny twáří jako anděl krásných, přece ale neměla žádná na čele zlatou hwězdu, žádná nebyla podobna zemřelé paní. Smuten wrátil se domů. Tu mu běží wstříc Lada a wroucně ho z daleké cesty wítá. Král ztrnul nad rozkwětlou pannou. To byla ona, to byla ta žena, kterou nade wšecko milowal, její oči, wlasy, tělo, tu zlatoskwoucí hwězdu na čele, wšecko měla Lada, dcera její. Běda, běda! pomyslil král. Cơ widěl podobu swé ženy, zbudily se w něm wšecky památky na minulou blaženost, tak že diw nezoufal. Konečně umínil w swé rozbouřené mysli, že si wezme Ladu za ženu, chtěje zwrátit ukrutné wrchy, které w tom poměru mezi něj a ji příroda postawila. Šel tedy k dceři, a zjewil jí úmysl nebožky matky. Lada se toho zhrozila, ale dělala, jakoby otcůw náwrh za pouhý žert měla a po krátkém přemýšlení řekla: „Wezmu si tě, otče milý, koupíš-li mi šaty, ušité z křídel zlatohláwka.“

„Koupím duše má, wšecko co žádáš, jen wyplň prosbu mou,“ odpowěděl král a to okamžení dal ohlásit, kdo by mu takowé šaty přinesl, že dostane za ně mnoho peněz. Což by lidé za peníze newywedli ? W několika dnech byly šaty na zámku, a král je donesl dceři. I newěděla, co si má wymyslit, aby čas prodloužila, a otce tím snad na jiné myšlénky přiwedla. Poručila si opět šaty barwy sluneční. A zase to dal král ohlásit a šaty sluneční barwy dostal. Když je Ladě přinesl, řekla: „Ještě mi kup, otče, šaty barwy nebeské, aby na nich i hwězdy byly; potom si tě oprawdu wezmu.“

Co by byl král pro ni nedal! Poslowé lítali na wšecky strany a krejčí namáhali swé mozky, by wymyslili kroj šatů barwy nebeské i s hwězdami. Ale což by rozum lidský newymyslil, když se jedná o tolik peněz. I takowé šaty se ušily, jen že byly na nich místo hwězd welké diamanty. Již nebylo tedy žádné pomoci, a Lada musela dáti otci slowo; ale trápila se nad tím a plakala. Tu samou noc se jí zdálo, že stojí před ní krásná paní, majíc na čele zlatou hwězdu, a že klade na postel bílý záwoj jako dech, prawíc: „Lado, já jsem twoje matka, wím co se zde děje, a wlastní otec za ženu že tebe žádá. To se wšak státi nesmí, já ti jdu na pomoc. Dej si zejtra ušit sprosté šaty, přehoď tento záwoj z mlhy utkaný přes hlawu, a prchni. Dokud ho budeš míti na sobě, žádný tě neuwidí. O otce starost neměj, já se mu zjewím, a dám mu wnuknutí.“ Po těch slowích cítila Lada na twáři lehký wanot dechu a matka zmizela. Ráno našla záwoj na loži a pilně jej uschowala. Na to pak poručila, aby jí dala komorná udělat myší kožíšek od hlawy až k patě. Komorná myslila, že to bude pro nějakou kratochwíli, pročež nikomu o tom neřekla, sama kožíšek objednala, a když byl hotow, princezně ho přinesla. Třetí den měla býti swatba; w zámku bylo šukání, běhání, a král byl plný blaženosti. Jen newěsta nepomyslila na oddawky. Když kožíšek měla, oblékla se do něho, ty troje šaty swázala, plachetku hodila na hlawu, záwoj na twář, a tak přistrojena dala s Bohem otcowskému zámku, a w slzách plynouc ubírala se do šírého swěta. Chodila dlouho, aniž wěděla, kam se má obrátit; tu přijde k městu, které bylo welmi krásné. Hned u kraje stál na wršku králowský zámek; do toho si umínila Lada wejít a o nějakou službu prosit. Ale uzlíček se šaty nechtěla wzít s sebou. Malý kousek od zámku byl háj, a u háje studánka; i zdwihla Lada u studánky kámen, a pod ten kámen položila uzlík a záwoj k tomu. Rybička ze studánky na ni wykukla.

„Nepowídej žádnému, rybičko, a dobře to hlídej!“ prosila Lada rybu, a odešla do zámku.

Na cestě si posypala twář trochu popelem, zamračila čelo a plachetku níže stáhla; předstawíme-li si ještě myší kožíšek, w němž byla skoro celá zaobalena, kdož by chtěl při ní krásu hledati? Čeládka w zámku se pustila do hlasitého smíchu, widouc tu oškliwou služku, a posílala ji pryč. Ale ona tak snažně prosila, aby ji za kuchtičku přijali, že se kuchař nad ní ustrnul, a do kuchyně ji přijmul, přísně jí zakázaw, aby se wrchnosti neukazowala, by trestán nebyl, že takowou kuchtičku do služby bere. Lada byla potěšena, že dostala službu, kde bude ode wšeho pronásledowání ochráněna, a kde si jí nikdo wšímat nebude. A dobře soudila; celý den žádný na ni ani nekoukl, leč se pan kuchař s ní několikrát wywadil, a sloužící myších kožíšků jí nadali, což ale dobrowolně trpěla. Zem, w níž se to sběhlo, patřila králi, který měl jediného syna, jmenem Hostiwíta, ušlechtilého mládence, na kterého se mohl we wšem spolehnout. Wšickni poddaní se již těšili, až bude princ panowníkem, jaké to budou míti časy. Král byl již starý a rád by byl widěl, aby si Hostiwít nějakou princeznu wybral, ale ten posud neměl k tomu chuti. Chwálu princowu slyšela také často kuchtička od ostatní čeládky, i welmi ráda byla by toho wyhlášeného pána seznala. Jedenkráte se jí k tomu naskytla přílezitost. Když byla w kuchyni sama, šel princ práwě okolo. Tu wyběhla rychle wen, a za ním se díwala; zdali se jí líbil, uhlídáme dále.

Byl králůw swátek, a po tři dni dáwaly se skwostné hostiny a radowánky, ku kterýmž se hosté z daleka sjížděli. Lada celý den již o něčem přemýšlela, a sotwa byl wečer, prosila kuchaře, aby jí dowolil, trochu na ty hosti se podíwat, které jak žiwa newiděla.

„O ty cuchto, nechtěla bys pánům do cesty wlézt, aby tě někdo widěl, a potom si pomyslil, jací jsou to služebníci zde w zámku?“

„Nebojte se, pane, že bych šla komu do cesty, já někam do koutečka zalezu, kde mne žádný nespatří.“

Kuchař nechtěl, nechtěl, ale potom zabručel něco o wšetečnosti, a nechal kuchtičku jíti na podíwanou. Lada šla rownou cestou k studánce, zdwihla kámen, a wyndala z uzlíčku šaty, co byly z křídel zlatohláwkowých ušité. Potom sundala plachetku, swlékla myší kožíšek, umyla twář, srownala wlasy, a oblékla šumný oděw na sebe. Ono jí wšak nebylo o to, aby widěla panstwo, ale jen aby mohla s tím hezkým princem potancowat a slowíčko s ním promluwit. Když měla šaty na sobě, přehodila záwoj přes oči a spěchala ku hradu. Nejdříwe si před zrcadlem oděw srownala, potom teprw wkročila do taneční síně, postawila se kde nejwíce hostů stálo a hodila záwoj s čela. Každý se hned k ní obrátil, ale žádný newěděl kdo je a odkud přichází. A wšak nejprwnější ze wšech byl u ní Hostiwít, který dříwe od paní k panně poletowal, jako hrawý motýlek. Sotwa pohledl na ušlechtilou twář cizinky, již ucítil, že po jeho swobodě na wěky weta.

„Kdo ste, panno spanilá, že mi ani twář, ani jmeno waše powědomo není?“ ptal se Hostiwít Lady.

„Důwěra we waši hostinnost mne sem přiwedla, abych se wyrazila. Rád-li mne widíte, nechtějte wědět, kdo jsem,“ odpowěděla Lada a pohlédla na Hostiwíta tak prosebným okem, že neměl srdce, wíce se jí ptáti.

Hudba začala hrát, každý šel pro swou dámu, a i princ se postawil do řady se swou tanečnicí, již nebylo roweň. Jak čerstwě mu hodiny uplýwaly, které si práwě tenkráte přál stokráte delší. Začalo se šeřit, a princezna děkowala swému hostiteli chtíc odejít; princ prosil jen o malou chwilčinku ještě, ale ona nezůstala ani okamžení déle, jen to slíbila, že přijde druhý den zase. Letmo hrad přeběhla, octla se u studánky a šaty se sebe swlékala; byl již swrchowaný čas, aby se w kuchyni okázala. Když odcházela, wykoukla zase rybička, a Lada prosila, aby jí šaty hlídala. Wšecka čeládka byla ospalá, a nikdo nepozorowal, kdy kuchtička přišla.

Každé ráno ohlašowal komorník, co se má pro prince k snídaní wařiti; ale toho dne přišel, řka, že princ sám newí, co si má poručit, aby se udělalo copkoliw. Já newím, co se pánu přihodilo,“ doložil, „tak weselého sem ho ještě newiděl. Zpíwá, tancuje z pokoje do pokoje, a když se ho ptám na to neb ono, říká: ‚Dělej co chceš‘.“

Bláhowý,“ řekl na to kuchař, „snad se mu wčera některá kněžna zalíbila, a dnes na ni zpomíná?“

„Máš prawdu, starý, byla tam jedna paní, ale žádný newí, co je zač, a u té byl celou noc.“

Kuchtička něco třela a hlawičku hluboce k tomu shýbala, aby nebylo widět, jak se čerwená. Dělala, jakoby si komorníkowy řeči ani newšímala, zatím jí ale slowíčko neušlo. Celý den byla by kuchařowi pomyšlení udělala, jen aby jí wečír zase na podíwanou odpustil, což také kuchař slíbil.

Když měla wšecku práci swou odbytou, běžela zase k studánce, kožíšek shodila, oblékla šaty sluneční barwy, přehodila záwoj, a pospíchala k zámku, kde se již tancowalo. S princem nebylo po celý wečer ani řeči, jeho jediná práce byla, hleděti ke dweřům, brzo-li je sloužící otewře. Ale než se nadál, stála jeho krásná neznámá milá u prostřed síně, jako bohyně, jejíž jméno nesla. A zase byl blažen láskou raněný princ. Paní záwiděly Ladě krásu a nádherný oděw, a páni záwiděli princowi její přízeň. Té noci zdržela se Lada o chwilku déle, nemohouc odolat prosbě krásného muže, kteréhož tak wroucně milowala, jako on ji. Bylo již hezky šero, když přišla k studánce. Honem se odstrojila, twář zapopelila, a jako na perutích běžela k zámku, kde bylo již wšecko na nohou.

„To se mi líbí, po druhé nepůjdeš nikam!“ broukal kuchař, když wešla do kuchyně; ale ona ho prosila za odpuštění, a začala se točit jako na kolowrátku. Kuchař byl starý, dobrý člowěk, a když widěl, že kuchtičce práce od ruky jde jakby hrál, zapomněl na swůj hněw. Opět wešel komorník do kuchyně, a když se kuchař ptal, co bude princ k snídaní poroučet, odpowěděl, že nebude princ nic jísti, že sedí w lenošce, oči maje zawřené, a když se ho někdo otáže, že mlčí jako hrob. „Newím,“ končil swou zpráwu, ta paní, co u nás po dwakrát byla, mu snad učarowala.“

„Hej, kuchtičko, co tomu říkáš, ty si se také díwala, widělas tu cizí paní?“ wolal kuchař na Ladu, která rožněm točila.

„Owšem že widěla; já tomu ale nerozumím, abych řekla, je-li tak krásná; mně se líbila a princowi snad také, neboť s ní pořád mluwil,“ odpowěděla kuchtička kuchařowi, ale kdyby nebyla u rožně stála, byl by widěl její zarděnou twář, která jako plamen popelem prokwitala.

Swou pilností po celý den wymohla Lada opět na kuchaři dowolení na podíwanou. Tenkráte se oblékala u studánky do šalů co byly barwy nebeské, diamantowými hwězdami poseté. Nikdo nemohl na ni pro samý lesk pohlédnout, a celý háj se oswítil swětlem, které od ní zářilo, že se w studánce celá widěla. S těžkým srdcem šla ale tenkráte do hradu; neboť se musela s miláčkem rozloučit. Mohlať owšem říci, kdo je, ale ona se bála otcowy msty a že by ji nazpět požádal, proto si umínila, že bude mlčet, dokawad se nedowí, jak otec smejšlí, a zdali už na ni zapomněl.

Hostiwít byl jako bez smyslů, nic ho netěšilo, a sám starý král hleděl na dwéře, brzo-li ta krásná kouzelnice wejde, by se twář synowa wyjasnila.

„Proč tak smuten?“ ozwal se wedle Hostiwíta líbý hlas. Lada co skwělá dennice stála wedle něho a jediný paprsek z oka jejího wyjasnil mračna na twáři miláčka. Starý král a mnoho hostů shlukli se okolo ní, wítali ji, a nemohli se na tu očarující krásu dosti wynadíwat. Tu noc nebylo ani Ladě ani princowi do tance, chodili spolu ze síně do síně, a tiše rozmlouwali o swé lásce; čím blíže k ránu bylo, tím byli smutnější. Ta nejposlednější síň skwěla se bílým mramorem, kolem do kola stály wonné kwětiny a stromy, i zdálo se člowěku, že do kwětnice wstupuje. Tam seděla Lada na pohowce s Hostiwítem, a w očích chwěly se slzy.

„Lado má, ty jediná, zůstaň u mne a buď mou ženou,“ prosil princ tak dojemným hlasem, že projel zwuk jeho nikdy nepocítěnou blahostí duši ubohé Lady.

„Nepros tak snažně, činíš mi těžké srdce; wždyť wíš, že posud prosbu twou wyplnit nemohu. Abys ale wěřil, že i já tě srdečně miluji, wezmi ode mne tento prsten, kterým se tobě na wěky zasnubuji.“

Hostiwít přijal s wroucími díky drahý prsten, potom sňal též jeden s diamanty se swého prstu, a podal ho Ladě.

„Nyní sme zasnoubeni,“ řekla tato, já twá, ty můj. Kdo ti twůj prsten nazpátek přinese, tomu wěř, bude to posel, od něhož uslyšíš wzkázání, jak brzy se shledáme.“

Ještě chwilka utekla w sladkém líbání a rozmlouwání, a Lada zmizela. Darmo běžel Hostiwít do síně, kam byla odešla, darmo naříkal, jako wší útěchy prázný zoufalec, Lada se newrátila a on newěděl, kde ji hledati.

S těžkým srdcem a slzíc swlékla díwka skwostný šat w zeleném háji, dala ho pod kámen, poprosila rybičku, aby měla pozor na něj, a již pospíchala w myším kožíšku do kuchyně. Prsten zasnoubení měla schowaný za ňádry.

Když přišla do hradu, bylo tu běhání až hrůza, komorníci princowi mohli hlawy srazit, jak po schodech nahoru a dolů lítali. I ptala se Lada w kuchyni, co to má znamenat?

„Celou noc kalousuješ, a ráno spíš kudy chodíš,“ hubowal na ni kuchař. „Což neslyšíš, že je princ na smrt nemocen? Tu čarodějnici nám byl čert dlužen. Ten ubohý, ubohý pán! Já newím samou starostí, co do ruky wzít.“

Lada zůstala jako omráčena, newědouc, má-li k Hostiwítu jíti, aneb co má dělat. Tu přiběhl sloužící s jakýmsi kořením a poroučel, aby se honem pro prince uwařilo. Lada mu je wytrhla z ruky, a w okamžení stálo u ohně. Sloužící odběhl, kuchař také, a než se wrátil, měla již Lada koření w koflíku a chtěla je nésti nahoru.

„Co to děláš? Nemůžeš někoho zawolat, anebo na mne čekat? Kdyby tě w twém kožichu král widěl, wšecko by si zoškliwil.“

„Nic se nebojte, pane, on mne neuhlídá. Abyste nemusel na schody, donesu to nahoru,“ nabízela se s ochotností Lada, „a dám to některému komorníku.“

Na cestě wytáhla ze záňadří prsten, a hodila ho do koflíku; koflík postawila w pokoji na stůl a běžela dolů, kojíc se nadějí, že prince upokojí. Při tom si wšak umínila, kdyby se princ ptal, jak se prsten do koflíku dostal, že se nepřizná. A na to přišlo w malé chwíli.

Sotwa princ koření wypil a na dně prsten spatřil, zbouřil celý zámek; nejprwnější poptáwka došla owšem na kuchaře, zdali on koření do koflíku lil. Kuchař w domnění, že se snad do koření wlas z myšího kožíšku dostal, nechtěl na sobě hanbu nechat, a prosil hned o odpuštění, že to w jeho nepřítomnosti kuchtička udělala. Nyní musela kuchtička k princowi. Dosti se zdrahala a nechtěla jít, ale služebníci ji wzali pod páždí, a wedli ji do princowa pokoje. Jak tam wešla, klekla na zem, a hlawu sklonila, aby newiděl princ její postawu, a nepoznal její twář.

„Ty si dala prsten do koflíku? ptal se princ, jsa již wzhůru, a pozorně prohlížel klečící kuchtičku.

„Milostiwý pane můj!“ prawila Lada s proměněným hlasem, „já koření do koflíku lila, ale o prstenu newím, a byl–li tam, musel jej někdo newědomky do něho hodit.“

Na ten způsob zapírala Lada w jednom a když nemohl princ přiznání nikterak z ní wynutit, propustil ji. Lada byla ráda, že šťastně wywázla, poděkowala a pospíšila do kuchyně, kde wše panu kuchaři powědět musela. A wšak na wzdor ohyzdnému kožichu pozorowal princ při jejím odchodu ušlechtilý zrůst, wšimnul si krásného chodu a malounké nohy, jakou obyčejně nemotorná kuchtička nemíwá. Pořád mu to wrtalo w mozku, na jaký způsob by ji mohl sám nepozorowán, widěti.

Byl způsob w tom městě, že se lidé welmi rádi koupali, jak bohatí tak sprostí. I w zámecké welké zahradě byly dwoje lázně, jedny králowské, druhé pro domácí čeládku, kde se dwakrát za týden od prwního do posledního koupali. Na tu lázeň zpomněl Hostiwít nejdříwe, tam byla nejlepší příležitost, podiwnou kuchtičku wyskoumat. Byl práwě den koupele; tu se princ odebral tajně do zahrady, šel hned k lázni ženské, tam udělal do zdi dírku welkosti oka, a šel zase do swého pokoje. Doktoři se křížowali, že mu bylo ráno na smrt zle a teď že už chodí, Hostiwít je ale potěšil, že ho diwotworné koření pozdrawilo, z čehož oni welkou radost měli.

Na wečer, když byl čas koupání, wykradl se princ ze zámku do zahrady, šel k lázni a schowal se do hustého křowí, kde ho nikdo nepozorowal. Wšechny ženské se koupaly dříwe, a nejposlednější ze wšech byla kuchtička, s kterou se žádná jiná koupat nechtěla, čemuž ona welice powděčna byla. Jak widěl princ kuchtičku jíti, položil oko ke zdi a ledwa dýchal.

Zamyšlená wstoupila Lada do lázně, a když za sebou zamkla, swlékla nejdříwe kožíšek, a stála tu w prosté sukénce. Hostiwítu wstupowala krew do twáří, když widěl tu sličnou postawu, a blahé tušení se mu w srdci rozhostilo. Ale když dala kuchtička plachetku s hlawy, twář umyla, a na čele se jí hwězda zatřpytila, nemohl se princ déle zdržet, wykřikl: „Lado, Lado má!“ a wyběhl ze swé skrýše.

Uleknutá Lada hodila rychle kožich na sebe; plachetku na hlawu, a wyběhla wen; neboť poznala dobře hlas princůw.

We dweřích ji potkal Hostiwít, sewřel do náručí, a zamkl ústa wřelým políbením, aby nemohla déle zapírat.

„Nyní půjdem k otci, drahá,“ prawil Hostiwít, a chtěl wésti Ladu do zámku, ale ona nechtěla, řkouc: „W tom oděwu nepůjdu před twého otce. Počkej tu malou chwilku, až se opět wrátím.“

Princ chtěl ledaco namítat, ale Lada byla již za zahradou a utíkala k studánce, jako plachá srna. Šaty našla wšecky, ale záwoj scházel, a hlídačky w studánce také nebylo. Než blahá newěsta neměla kdy, o tom přemýšlet, a že už záwoj nepotřebowala, nebyla jí ztráta tak bolestná. S uzlíkem pospíšila zase zpátky do swé komůrky, tam se přestrojila do králowských šatů a teprw šla k milému princowi, který ji k otci swému wedl. Kdo je potkal, díwal se jako udiwen, powěděl druhému a w okamžení to bylo po celém zámku, že našel princ krásnou paní.

Posud nebyla se Lada o swém stawu nikomu swěřila, až tėprw když byla u krále. Tím raději požehnal otec synůw sňatek, wěda že princeznu z krwe králowské za ženu dostane.

W kuchyni se zatím pan kuchař stropu chytal a na kuchtičku, která nepřicházela, hrozně dowáděl. Tu přiběhl pro něho sloužící, aby šel tu chwíli k princowi. Honem zahodil zástěru, wyjasnil twář, a pospíchal nahoru. I widěl krále, prince, i krásnou budoucí králownu.

„Proč přechowáwáš w kuchyni tak oškliwou, zapopelenou kuchtičku?“ obořil se na něho princ.

Kuchař se lekl a začal prosit : „Ach, můj nejmilostiwější králi a pane! Já ji nechtěl wzít, ale ona tak snažně prosila o službu, že sem ji nemohl oslyšet; a také nemám wěrnější, spěšnější a bedliwější osoby snad ani w celé kuchyni, až na to, že nosí ten myší kožíšek, pořád se popelí a trochu wšetečně si počíná.“

„Hana twá je prawdiwá, a za chwálu ti děkuji, milý kuchaři, jakož i za upřímné přechowání. Za to se ti twá kuchtička odmění.“ Tak řekla Lada a kuchař padna jí k nohoum, děkowal za wše a prosil za odpuštění, neboť ji byl podle hlasu poznal. Lada ho upokojila a dala mu měšec peněz na odslouženou. Jak mile kuchař z pokoje wyšel, již to wěděli wšickni, kdo byl myší kožišek a strachy umírali, když pomyslili, jak to s nimi wypadne, jak se bude asi králowna mstít. Ale ta na mstu nepomyslila.

Zasnoubení milenců bylo brzy na to; potom si sedli do wozu a jeli k otci krásné newěsty, by od něho také požehnání obdrželi. S bázní wjížděla Lada do zámku, a welmi se strachowala msty otcowy. A wšak darmo! Tu samou noc, když Lada ze zámku zmizela, zjewila se nebožka králowna a přísně kárala hříšnou jeho lásku. Od té chwíle se obrátilo srdce králowo, láska nedowolená z něho zmizela, a býwalá wroucí láska otcowská se w něm uhostila. Dáwno by byl již dceru hledal, kdyby mu to byla nebožka nezakázala, která sama nad ní bděla.

S newýslownou radostí přijal král dceru i zetě, a jejich štěstí bylo mu útěchou.