Národní Báchorky a Powěsti/O hloupém Honzowi

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
Půjčka za oplátku	O hloupém Honzowi	Sedmero krkawců

Údaje o textu
Titulek:	O hloupém Honzowi
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 6 - 1847.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1847
Licence:	PD old 70
Související:	O hloupém Honzovi
Index stran

Byl jeden táta, a měl Honzu. Jednou řekl k němu: „Honzo, ty rosteš jako dříwí w lese, jsi hrozný klacek, a posud si ani w kostele nebyl. Půjdeš dnes do kostela. Ale to ti powídám, ať mi tam ani hubou neklápneš.“

Honza hodil hlawou, ustrojil se a šel do kostela. Za chwíli, když wešel do kostela, wstoupil kněz na kazatelnu, a začal kázat, Honza koukal s otewřenou hubou, ale po chwilce se zamračil, podepřel boky a bručel: „Nu, rád bych wěděl, proč ten košiláč jen na mne zewluje, a se mnou se wadí, wždyť sem mu nic neudělal, ale budeli to dlouho trwat, popadnem se do křížku.“

„I mlčte hloupý, a poslouchejte“ okřikowali ho lidé.

„Ba to nebudu poslouchat, ani slowa nechci již wědět.“ I wtlačil si klobouk na hlawu, oba palce strčil do uší, a obrátil se ku knězi zádami. To když udělal, wystrčili ho lidé wen z kostela.

„Ty už jdeš?“ ptal se táta.

„Jsem rád, že jsem doma, co mi to namahání stálo. Wylezl wám tam košilatý do díže, a začal se naparowat, a se mnou wadit až hrůza. Jen trochu sem hubou klápl a lidé mne okřikowali, a když sem si uši zacpal, wystrčili mne wen. Wíce tam nepůjdu.“

„Ty jsi hloupý Honza. Wečer půjdeš k muzice.“

Dobrá; wečer dal táta Honzowi zlatník s doložením, aby si koupil za něj piwa, a dáwal děwčatům hodně připíjet, by s ním rády tancowaly.

Honza šel; na prahu hospody stál šenkýř. „Za zlatník piwa!“ poroučel Honza, sotwa k němu došel.

„Snad jen pintu,“ oprawowal hospodský.

„Už jsem řekl a dost!“ Honza na to.

„Nu dobrá, jděte dál.“

W hospodě byl jen houdek a několik párů se točilo w kolečku. Honza wywalil oči, otewřel hubu, a troubil. Najednou zawřísknou ze síně dudy, a dudák wstoupí do sednice, prowázen chasou. To jak Honza widěl, wyrazil ze sednice, až na prahu hospodského powalil, který nesl pro něho we wědře za ten zlatník piwa.

„Táto!“ křičel přijda domů, „wíckrát inne neposílejte k muzice, co sem se tam polekal.“

„Nu ty pitomče, co zas?“ ptal se tatík.

„Ba co; když sem tam přišel, skřípal jeden na prkénko a několik bláznů se točilo po sednici, až se jim hlawa diw nezatočila. Najednou to kwikne, blázni wšickni strachem wykřikli, a hrnuli se ke dweřím; a do nich wstoupil chlap, a mačkal pod paží čerta. Já se lekl a utíkal pryč.“

„Už widím, s tebou není we wesnici pořízená, musíš mezi pány. Já wím jednoho, který potřebuje sloužícího do pokoje, k tomu tě dowedu.“

Honza byl spokojen, a šel s tátou, aby swé štěstí mezi pány zkusil. Přišli k pěknému zámku, a tam řekl táta, aby šel Honza o službu prosit. U wrat stál wrátný a ptal se Honzy, jak se jmenuje.

E co bych powídal, jak se jmenuju, wždyť to není pán, pomyslil si w duchu Honza. „Předewčírem se jmenuju“ odpowěděl wrátnému a šel nahoru k pánowi.

„Jak se jmenuješ,“ ptal se ho pán, když ho byl již do služby přijal.

„Honza.“

„To není hezké „Honza,“ budeme ti řikat „Johannes!“

„I pro mne si říkejte jak chcete, ale Honzo mne wolejte, sice wás nebudu slyšet.“

Pán se smál, wykázal mu práci na celý den a Honza odešel. Prišel do kuchyně a kuchařka se hned ptala, jak se jmenuje.

Honzu to ptaní trochu mrzelo, powídal tedy: „Co wy ráda, dobré wíno.“ Když přišel nahoru do pokojů, potkala ho paní. „Ach, náš nowý lokaj; jak mu říkají?“

„Říkají mně Johannes, a jmenuju se Kočka,“ odpowěděl Honza, celý wzteklý, že musí pořád powídat, jak se jmenuje.

„Ten chlap je blázen,“ pomyslila si paní a šla dál.

Přišla slečna a poručila: „Chci políwku!“

„Já jsem políwka“ řekl Honza, kterému se děwče zalíbilo.

„To máš diwné jméno,“ řekla slečna, „ale já se neptám na ně, a chci abys mi přinesl z kuchyně políwku.“

„Na mou wěru, tu holku bych si hned wzal, kdyby mne chtěla“ myslil si Honza, když odnášel políwku, a myslil na ni celičký den. Wečer, když bylo po wší práci a wšickni ulehli, šoural se pomalu skrze několik pokojů do toho, kde slečna spala.

„Mama, mama, políwka!“ křičela slečna na matku když ucítila kroky, a poznala sloužícího.

„Snad bys nejedla ještě w noci políwku?“ ozwala se matka z wedlejšího pokoje.

„Honem mama, ten nowý sloužící je zde.“

„Wstáwej honem můj milý, kočka je u dcery“ budila paní pána.

„Proč mne budíš, ať ji zažene.“

„Jak ho zažene, wždyť to není oprawdiwá kočka, snad mi rozumíš, ten nowý sloužící.“

„Ten se jmenuje Johannes, a ne kočka.“

„Jen wstaň, ať se jmenuje jak koliw, ten to je.“

Pán wyskočil, wzal bič se zdi, a běžel k slečně do pokoje, ale tam již nikdo nebyl, a jen slečna mu powídala, že přišel k její posteli, a když křičela, že utekl.

I pustil se pán za ním; ale pod schody upadl přes kuchařku. „Ona nestydatá, co tu leží? Kdo ji porazil?“

Dobré wíno! milost pane.“

„A ona mi to ještě powídá? Až se wrátím, srownáme se, ona nestydo!“

I běžel zase za milým Honzou, ale nikde ho nebylo. Ptal se wrátného, newiděl-li sloužícího?

„Předewčírem?“ ptal se wrátný, který jeho prawé jméno neznal, jako nebohá kuchařka.

„On je osel, předewčírem tu ani ještě nebyl,“ rozzlobil se pán. Teprw po dlouhém hádání přišel wšemu na stopu, a ke wší zlosti se musel smát, že je měl Honza za blázny.

Zatím přišel Honza domů celý říčný.

„No, ty jdeš již ze služby?“ ptal se táta.

„Ještě bych nebyl přišel, ale bál sem se bití. Mají tam dceru, a ta je proklatě hezká; mně se libila, já k ní wečer zašel, a chtěl sem jí dát hubičku. Ale ona začala křičet, jakoby ji na widličky bral, a swolala celý zámek. Musel sem utíkat, nechtěl-li sem dostat wýprask.“

„No ty jsi boží dřewo, již newím co s tebou“ rozzlobil se táta.

„Já wím táto, co udělám,“ řekl na to Honza; „w zámku sem slyšel o jednom králi, který prý swolal mnoho učených, by se s nimi hádal. Ať prý mu mluwí co mluwí, on pořád říká: To je prawda! a komu by řekl: Ty lžeš! ten prý wyhraje, a tomu dá buď mnoho peněz anebo swou dceru. Já tam půjdu, a budu se s ním hádat až řekne: Ty lžeš!“

„Nu možná že se k tomu hodíš. Jdi s Pánembohem!“

Honza se tedy sebral a šel k tomu pro swé hádání wyhlášenému králi. Štastně se dostal až na místo, a byl ke králi připuštěn.

„Ty se tedy chceš se mnou přít?“ ptal se král.

„Nu, pokusím se o to“ řekl Honza, a sedl wedle krále na wycpanou židli.

„Nyní začni powídat, a jestli ti řeknu že lžeš, dostaneš mou dceru a mnoho peněz,“ řekl král a pokynul Honzowi aby začal.

„Jednou sem šel do lesa, a porazil sem dub,“ začal Honza.

„To může být prawda,“ řekl král.

„Bylo z něho pilin, až tma!“

„Také to může být prawda.“

„Z těch pilin sem upletl prowaz.“

„I to může být prawda.“

„Ten prowaz sem přiwázal k nebi, a soukal se po něm nahoru,“

„To též může být prawda.“

„Nahoře se mi ho kousek nedostáwalo, uřízl sem dole kus a nahoře nastawil.“

„Také to může být prawda.“

„Již sem se chytal trámu, tu se prowaz utrhl, a já se zaryl sto sáhů pod zem.“

„I to může být prawda.“

„Zpomněl sem si, že máme w kuchyni motyku, a chutě sem wylezl wen, bych se wykopal.“

„To může být prawda.“

„Když sem wyšel, widěl sem běžet zajíce, a ten měl na krku cedulku.“

„To může být skutečná prawda.“

„A na té cedulce stálo, že pásl wáš táta s mým dědkem prasata.“

„To lžeš“ rozkřikl se král a wyskočil ze sesle.

„Že lhu? Tedy ste prohrál, a já dostanu peníze.“

Tu se král ulekl, a zpomněl teprw na swou sázku.

„Poslouchej, Honzo, já ti dám peněz dost, ale dceru tu ti přece dát nemohu; ty jsi selský a ona je princezna.“

„Jen mi dejte peníze, já se o waší princeznu neprosím, wímť o hezčím děwčeti.“

Král byl i s tou poklonou spokojen, dal Honzowi peněz co chtěl, a byl rád, že ho zbyl s krku. Když přišel Honza domů, koupil si panstwí a měl chytrosti až dost.