Národní Báchorky a Powěsti/Kdo je hloupější

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kdo je hloupější
Autor: Božena Němcová
Krátký popis: pohádka
Zdroj: Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence: PD old 70
Index stran
Kdo je hloupější?

Jednomu chalupníku nezůstalo z celého jmění nic wíce než slepice. Poslal ženu na trh, aby ji prodala.

„A zač?“ ptala se žena.

„No zač, co trh platí.“

Žena wzala slepici a šla. U města potkala jednoho sedláka. „Strejčku, kupte slepici!“ křičela na něho.

„A zač má být?“

„No, co trh platí.“

„Trh platí groš.“

„No, tak je za groš.“

Sedlák dal ženě groš a ona mu dala slepici. Šla do města, koupila za krejcar pytlíček, za krejcar prowázek, a jeden krejcar dala do měšce. Potom si ho powěsila na hůl, wzala na rameno, a šla domů. Chalupník dělal ukrutný rámus, když mu žena ztržený peníz přinesla. Ale pomalu se mu to w hlawě rozleželo, a on prawil k ní: „Teď nebudeš bita; půjdu do swěta, a nenajdu-li wětšího blázna než ty jsi, pak tě teprw zbiju.“

Šel tedy do swěta. Jednoho dne přijde do města, postawí se před zámek, z jehož oken se paní díwala, začne skákat, a ruce i hlawu k nebi zdwihat. Paní se chwilku na něho díwá, ale potom pošle sloužícího, aby se zeptal, co ten člowěk dělá?

„No, co dělám, chci do nebe. Já sem se tam s jedním kamarádem pral, a on mne srazil dolů. Teď nemohu najít díru do nebe.“

Sloužící běžel zpátky, a od slowa k slowu paní wše wyřídil.

Paní si hned pro chalupníka poslala.

„Tys byl w nebi?“ ptala se ho, když k ní přišel.

„Owšem že byl, a zase tam půjdu,“ odpowěděl chalupník,

„Neznáš tam mého synáčka?“

„A což bych ho neznal, on tam sedí na peci.“

„I Bože, na peci? Nebyl bys tak dobrý, abys mu wzal s sebou tu těch tři sta zlatých, a na šest tenkých košil, a řekl mu, že tam brzy přijdu, ať si nestýská, a žádnou nouzi netrpí?“

„Milerád to wšecko wyřídím, jen mi to dejte.“

Paní mu dala peníze i plátno, a on šel do nebe. Za městem si sedl u plotu, a zastrčil, peníze i plátno do nohawic. Sotwa sedlák odešel, přijel domů pán zámku; paní mu hned wyprawowala, co poslala synáčkowi.

„O ty nepředložená ženo! Kdo to jak žiw slyšel, aby spadl někdo s nebe, a kdyby spadl, aby se tam zase dostal? Chytrá šelma tě ošidila.“

Paní powídala, jak ten člowěk wypadal, a pán sedna na kůň, uháněl za ním.

Chalupník seděl ještě na tom samém místě; když widěl pána přijíždět, přikryl suchou hroudu swým ukrutánským kloboukem,

„Prosím wás, tatíku, newiděl ste jíti kolem nějakého člowěka s uzlíkem?“ tázal se pán.

„Ba widěl, utíkal tamhle k lesu, co mohl. Byl to zahraničák; to jsou šelmy. Což pak udělal, milostpane?“

Milostpán se mu se wším swěřil.

„I toť je proklatá šelma, takowou paní ošálit! Ale wy ste celý uhnaný. Hleďte, já bych se sám za ním pustil, jen kdyby mně někdo tady poseděl. Mám tu wzácného ptáka pod kloboukem, nesu ho jednomu pánu darem do města a bojím se, aby mi neulítl.“

„I nu, já tu zůstanu chwíli sedět. Když toho zloděje znáte, bude wám snáze jej chytit,“ řekl pán, slezl s koně a podal ho chalupníkowi.

„Ale za to wás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl wylítnout a já bych se naplatil.“

Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se wyšwihl na koníka a jel s dary domů. Chwíli seděl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a člowěk se ještě newracel, tu se mu to znechutilo. Myslil si, že wezme ptáka s kloboukem domů, a chalupník že si může potom pro to do zámku přijíti. I pozdwihne zlehounka klobouk, strčí pod něj ruku a lap! wytáhne suchou hroudu. — Proklínaje šibala wěčně wěkůw přijde domů a nabere notného posměchu. Chalupník ale, když se k wesnici přibližowal, z daleka už na ženu křičel: „Nic se neboj, ženo! Již tě nezbiju. Našel sem ještě hloupější lidi než jsi ty.“