Národní Báchorky a Powěsti/Čert a Káča

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
O chytré princezně	Čert a Káča	Silný Ctibor

Údaje o textu
Titulek:	Čert a Káča
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 3 - 1846.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence:	PD old 70
Index stran

W jedné wesnici byla stará děwečka, jmenem Káča. Měla chaloupku, zahradu a k tomu ještě pár zlatých peněz, ale kdyby byla celá w zlatě seděla, nebyl by si ji ani ten nejchudší chasník wzal, proto že byla jako čert zlá a hubatá. Měla starou matku, a leckdy posluhu potřebowala, ale kdyby byl mohl někoho krejcar spasit a ona dukáty platila, nebyl by ji toho nejmenšího udělal, proto že se hned pro každé slowo soudila a wadila, až to bylo na deset honů slyšet. K tomu wšemu nebyla hezká, a tak zůstáwala na ocet, až jí bylo již pomalu čtyrycet let. Jak to z wětšího dílu we wesnicích býwá, že je každou nedèli odpoledne musika, bylo to i tu; jak se ozwaly u rychtářů aneb w hospodě dudy, hned byla plná sednice hochů, w síni a po náspi stály děvčata, a u oken děti. Ale nejprwnější mezi wšemi byla Káča; hoši na děwčata kýwali, a ty se ubíraly do kola, ale Kačence se toho štěstí co žiwa byla ani jednou nedostalo, ač by dudákowi třeba sama byla zaplatila, než na wzdor tomu, newynechala přece ani jednu neděli. Jedenkráte jde také a myslí si po cestě: „Tak stará jsem již, a ještě jsem s hochem netancowala, není-li to k zlosti? Wěru dnes bych tancowala třeba s čertem.“ Se zlostí přijde do hospody, sedne ke kamnům, a díwá se, který kterou k tanci bere. Najednou wejde do dweří pán w mysliweckém oděwu. Sedne nedaleko Kačenky za stůl, a dá si nalít. Dewečka přinese piwo, pán je wezme a nese Kačence připit. Kačenka se chwíli w duchu diwila, že má ten pán pro ni takowou čest, chwilku se upejpala, ale konečně se ještě ráda napila. Pán žbánek postawí, wytáhne z kapsy dukát, hodí ho dudákowi a křičí: „Solo hoši!“ Hoši se rozstoupí a pán si bere Káču k tanci.

„I kýho šlaka, kdo pak asi je?“ ptají se staří a sestrkují hlawy; hoši se ušklebuji, a děwčata schowáwaji hlawu jedna za druhou a přikrýwají hubu zástěrou aby Káča nezahlídla, že se jí smějou. Ale Káča newiděla žádného, ona byla ráda že tancuje, byť by se jí byl celý swět smál, nebyla by si z toho pranic dělala. Celé odpoledne, celý wečer tancowal pán jen s Káčou, kupowal marcipan i sladkou wodku, a když přišel čas jíti domů, wyprowázel ji po wsi.

„Kýž bych mohla s Wámi tak do smrti tancowat jako dnes,“ prawila Káča, když se měli rozcházet.

„I to se ti může stát, pojď se mnou.“

„A kde zůstáwáte?“

„Chyť se mne kolem krku, já ti powím.“

Káča ho chapla, ale w tom okamžení se proměnil pán w čerta a letěl s ní zrowna k peklu. U wrat se zastawil a tloukl, kamarádi přišli, otewřeli a když widěli towaryše, že je celý upachtěn, chtěli mu ulehčit a Káču s něho sundat. Ale ta se držela jako klíště a žiwou mocí se odtrhnout nedala; chtěj nechtěj musel se čert s Káčou na krku k panu Antichristowi odebrat.

„Koho si to neseš?“ ptal se ho pán. A tu powídal čert, jak chodil po zemi, že zaslechl Káčin nářek o tanečníka, a mysle ji trochu zastrašit, že se s ní pustil do tance, a pak že ji na chwíli také peklo chtěl okázat. „Já newěděl,“ dokončil, „že se mne nebude chtít spustit.“

„Proto že jsi hlupák a naučení moje si nepamatuješ,“ wyjel na něj starý pán. „Dříwe než s kým co začneš, máš jeho smejšlení znát; kdybys byl na to zpomněl, když tě Káča wyprowázela, nebyl bys ji bral s sebou. Nyní se mi kliď s očí, a hleď jak se ji zbawíš.“

Pln mrzutosti štrachal se čert s pannou Kačenkou na zem. Slibowal jí hory doly, jestli se ho spustí, proklínal ji, ale wšecko nic platno. Utrmácen, rozzloben přijde se swým břemenem na jednu louku, kde mladý owčák w hrozitánském kožichu zaobalen owce pásl. Čert byl proměněn w obyčejného člowěka, a tudy ho owčák nepoznal. „Koho pak to nesete, příteli?“ ptá se důwěrně čerta. „Ach, milý člowěče, ledwa dýchám. Powažte jen, já šel swou cestou, na nic ani nepomysle, tu mi skočí ta ženská na krk, a nechce se mne žiwou mocí spustit. Chtěl jsem ji nést až do nejbližší wesnice a tam ji nějak odbýt, ale nejsem w stawu, nohy pode mnou klesají.“

„No počkejte chwilku, já wám od té neodbyty pomohu, ale ne na dlouho, proto že musím zase pást; asi na půl cesty ji odnesu.“

„I to budu rád.“

„Slyšíš, ty, chyť se mne,“ křičel owčák na Káču.

Sotwa to Káča uslyšela, pustila se čerta a chytla se huňatého kožichu. Nyní měl štíhlý owčák co nést, Káču a hrozný welký kožich, který si byl ráno od nádworníka wypůjčil. A wšak ho to také dost brzo omrzelo; i myslil jak by se Káči zbawil. Přijde k rybníku a tu mu napadne, aby ji tam hodil. Ale jak? Kdyby byl mohl kožich i s ní swleknout. Byl mu sice dost wolný, a protož se o to pomalounku pokoušel, jestli by to šlo. A hle! wyndá jednu ruku, Káča newí nic, wyndá druhou, Káča newí ještě nic, odundá prwní petličku s knoflíku, oddělá druhou, třetí a žblunk — Káča leží w rybníce i s kožichem.

Čert nešel za owčákem, on seděl na mezi a pásl owce, díwaje se, brzo-li se owčák s Káčou nawrátí. Nemusel dlouho čekat. Mokrý kožich na rameně pospíchal owčák k louce, mysle že bude cizinec již snad u wesnice, a owce že jsou samotny. Když se spatřili, koukal jeden na druhého. Čert, že jde owčák bez Káči, a owčák že tam pán posud sedí. Když se domluwili, řekl čert k owčákowi: „Já ti děkuju, tys mi welkou službu prokázal, neboť bych se byl snad musel do soudného dne s Káčou nosit. Nikdy na tebe nezapomenu, a jednou se ti bohatě odměním. Abys ale wěděl, komu jsi z nouze pomohl, powím ti, že jsem čert.“ To dořekl a zmizel. Owčák zůstal chwíli jako omámený stát, pak prawil sám k sobě: „Jsou-li wšickni tak hloupí jako on, tedy je dobře.“

Nad tou zemí, kde nás owčák žiw byl, panowal mladý kníže. Bohatstwí měl dost; jsa swobodným pánem nade wším, požíwal wšeho w plné míře. Den ode dne kochal se w rozkoších, jakýchž jen swět podati může, a když nastala noc, ozýwal se z knížecích síní zpěw rozpustilých hejřiwých mladíků. Zem sprawowali dwa spráwcowé, kteří nebyli o nic lepší než sám pán. Co neprohejřil kníže, nechali si oni dwa a ubohý lid newěděl, kde má již peněz nabrat. Kdo měl krásnou dceru anebo peníze, ten neměl utěšené chwíle, neboť mohl s jistotou rozkaz očekáwat, že to kníže wším práwem pro sebe požádá, a milost boží tomu, kdo by se wůli jeho protiwil! Kdož by mohl takowého panowníka milowat? Po celé zemi proklínal lid knížete i spráwčí země. Jedenkráte, když neweděl již co si má wymyslit, powolal kníže hwězdáře, a poručil, aby jemu i dwěma jeho spráwcům planety četl. Hwězdář uposlechl a skoumal w hwězdách, jaký konec wezme žiwot třech marnotratníků.

„Odpusť, knížecí milosti,“ řekl, jsa hotow se swým skoumáním, „twému žiwotu i twým spráwcům hrozí takowé nebezpečenstwí, že se to wyřknouti obáwám.“

„Jen mluw, ať to je cokoliw! Ty ale zde zůstat musíš, a newyplní-li se twá slowa, přijdeš o hlawu.“

„Já se milerád sprawedliwému rozkazu podwoluji. Poslyš tedy: než bude druhá čtwrt měsíce, přijde pro oba spráwce čert, w tu a tu hodinu, ten a ten den, a w ouplňku přijde pak i pro tebe, knížecí milosti, a wšecky tři wás za žiwa do pekla odnese.“

„Do wězení odwedte toho lžiwého šejdíře!“ poručil kníže, a služebníci učinili podle rozkazu. W srdci nebylo knížeti jak se stawěl; slowa hwězdářowa otřásla ním jako hlas soudný. Poprwé se w něm ozwalo swědomí! Spráwce odwezli na polo mrtwé domů, žádný z nich do huby newzal. Sebrawše wšechno jmění swé, sedli do wozů, ujeli na swé statky a dali hrady se wšech stran zatarasit, aby pro ně čerti přijíti nemohli. Kníže se obrátil na prawou cestu, žil tiše a pokojně, a zponenáhla se pouštěl do sprawowání země, doufaje, že se snad přece krutý osud newyplní.

O těch wěcech neměl chudý owčák ani zdání; den jak den pásal swé stádo a nestaral se pranic, co se we swětě děje. Jednoho dne z nenadání stojí před ním čert a prawí k němu: „Přišel jsem, owčáčku, bych se ti za twou službu odměnil. Až bude čtwrt měsíce, mám odnést do pekla býwalé spráwce země, protože okrádali chudý lid a knížeti zle radili. Ale wíš-li co, poněwadž widím, že se polepší, nechám je tu a při tom se ti hned odměním. Až přijde ten a ten den, wejdi do prwního hradu, kde bude množstwí lidu. Až se strhne w hradu křik, služebníci wrata otewrou, a já pána pryč powedu, tu ke mně přistup a řekni: „Odejdi w tu chwíli, sice bude zle!“ Já tě poslechnu a půjdu. Potom si ale dej od pána dwa pytle zlata dát, a nebude-li chtít, řekni jen že mne zawoláš. Od toho jdi k druhému hradu, a téż tak udělej, a stejný plat požádej. S penězi ale dobře hospodař, a užíwej jich k dobrému. Až bude měsíc w ouplňku, musím odnést samého knížete, než to bych ti neradil, abys ho chtěl wyswobodit, sice bys musel wlastní swou kůži nastawit. To dořekl a odešel.

Owčák si pamatowal každé slowo. Když bylo čtwrt měsíce, wypowěděl službu a šel ke hradu, kde jeden z těch dwou zpráwců zůstáwal. Přišel tam práwě w čas. Zástupy lidstwa stály tu a díwaly se, až čert pána ponese. Tu se strhne w zámku zoufanliwý křik, wrata se otewrou a černý táhne pána wen, zsinalého a na polo mrtwého. Tu wystoupí z lidu owčák, wezme pána za ruku, a čerta odstrčiw wolá: „Odejdi, sice bude s tebou zle!“ Tu chwíli čert zmizí, a potěšený pán líbá ruku owčákowu, ptaje se ho, co žádá za odměnu. Když řekl owčák že dwa pytle zlata, poručil pán, aby se mu ho tolik bez meškání wydalo.

Spokojen šel owčák k druhému hradu, a též tak dobře jak u prwního pořídil. Rozumí se samo sebou, že se kníže dost brzo o owčákowi dowěděl; neboť se bez toho pořád poptáwal, jak to s pány dopadlo. Když to wšecko uslyšel, poslal wůz se čtyrmi koňmi pro milého owčáčka, a když ho přiwezli, snažně jej žádal, by se i nad ním smilowal a z drápů pekelných ho wyswobodil.

„Pane můj odpowědėl owčák, „wám to slibit nemohu; jedná se tu o mne. Wy jste welký hříšník, ale kdybyste se chtěl docela polepšit, sprawedliwě, dobrotiwě a moudře swůj lid sprawowat, jak se na knížete sluší a patří, pokusil bych se o to, a kdybych měl sám za wás jit do horouciho pekla.“

Kníže s oprawdowou myslí wšecko slíbil, a owčák odešel přislíbiw jemu, že se w určitý den wynajde.

Se strachem a hrůzou očekáwali wšude ouplněk měsíce. Jak to sprwu knížeti přáli, tak ho nyní litowali, neboť od té chwíle, co se polepšil, nemohl si žádný hodnějšího knížete přáti. Dnowé ubíhají, ať je člowěk s radostí aneb s žalosti počítá! Než se kníže nadál, byl den za dweřmi, o kterém se wším co ho těšilo rozloučiti se musel. Černě přistrojen, celý smrtelný, seděl kníže a očekáwal buďto owčáka anebo čerta. Najednou se otewrou dwéře, a černý stojí před ním.

„Stroj se, pane kníže, hodina wypršela, já jsem tu pro tebe.“

Ani slowa neodpowídaje wstal kníže a kráčel za čertem na dwůr, kde nesmírné množstwí lidstwa stálo. Tu se prodírá houfem owčák, celý upachtěný, a běží zrowna k čertu, wolaje z daleka: „Uteč, uteč, sice bude s tebou zle.“

„Jak se můžeš opowážit mne zdržowat? Newíš-li, co jsem ti řekl?“ pošeptal čert owčákowi.

„Blázne, mně tu nejde o krále, ale jde mi o tebe. Káča je žiwa, a ptá se po tobě.“

Jak mile uslyšel čert o Káči, byl hned ten tam a nechal knížete w pokoji. Owčák se mu w duchu wysmál, a byl rád, že tou lstí knížete wyswobodil. Za to ho udělal kníže swým nejprwnějším dwořenínem, a co wlastního bratra jej milowal. Awšak se také s dobrou potázal, neboť byl chudý pasák upřímný rádce a spráwný dwořenín. Ze dwou pytlů zlata nenechal ani krejcaru; pomohl ním těm, od kterých je spráwcowé wydřeli.