Národ sobě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Národ sobě
Autor: Alois Rašín
Zdroj: Národní listy, roč. 58, č. 111, s. 1
Vydáno: 16.05.1918
Licence: PD old 70

Veliký národní svátek slavil národ náš před 50 lety, když kladl základní kámen k Národnímu divadlu. Jinde snad by dívati se mohli na takovou událost jen jako na kulturní čin, u nás byl to čin politický. Nejen tím, že do základů slavnostně sváženy byly kameny z památných hor a vrchů zemí českých a tím osvědčována nepodlehlost a jednota národa. V jiném, mnohem důležitějším směru stala se stavba Národního divadla politickým činem svrchované důležitosti. Všecko spoléhání na veřejné činitele, kteří mají jinde povinnost starati se o kulturní rozvoj národů svých, zmizelo. Vidělo se jasně, že nedojdeme spravedlnosti a nestranné podpory tam, kde bychom ji právem a po zákonu hledati mohli a směli.

Odhodili jsme spoléhání na cizí pomoc a celý národ si řekl „pomoz si sám a bůh ti pomůže“. Začal na březích Vltavy stavěti stánek pro svoje dramatické umění, památník svépomoci, označený dvěma slovy „Národ sobě!“

V těchto dvou slovech je vloženo ono veliké tajemství našeho národního pokroku, v nich je záruka naší budoucnosti. Přestali jsme spoléhati na cizí pomoc, na cizí lásku, na cizí plnění převzatých povinností, a stavěli jsme svoji budoucnost na svépomoci, lásce k sobě navzájem a plnění svých povinností v národní kázni.

Jestliže leckde uznávají, že jsme po 50 letech stanuli v čele rakousko-uherských národů na poli kulturním i v politickém zápasu za pokrokové ideje lidské i v hospodářském a sociálním zápasu o národní soběstačnost, pak musíme říci všem, že stali jsme takovými, jakými jsme, proti vůli těch, kdož nad námi vládli a nám poroučeli, vlastní silou, vlastní věrností k národu, vlastní národní kázní.

Ze sbírek postavili jsme si divadlo, které jinde staví stát, dvůr, země, obec, vystavěli jsme je v naší Praze, ve městě českém, v hlavě království převahou českého, kde dávno stálo německé divadlo, o něž postarali se stavové čeští.

A když lehlo, sotva postaveno, popelem, v mocném vzrušení proti krutému osudu sebrali jsme na nové po krejcarech, služka a dělník, rolník a řemeslník, každý Čech dle sil svých. Ze všech zemí, v nichž národ český má svoje historická sídla, stékaly se praménky k naší Vltavě.

A nebylo to jediné, co jsme vykonali touto cestou. Naše národní školství není dílem státu, nýbrž jen a jen výsledkem práce naší samosprávy obecní a zemské. Jen povolili nám na jednom poli, abychom se sami spravovali a my začali stavěti školy, rozšiřovati třídy. Marno bylo, že stát vzal pro sebe všecky prameny daňové. Obecní a školní přirážky rostly, tížily, ale obce nedbaly, toho a všecko vynakládaly na pokrok a rozvoj školství. Odstranily analfabety a položily tím široký, bezpečný základ pro kulturní rozvoj národa a demokratickou politiku národní.

A střední školy, které měl vydržovati stát, zřizovaly naše obce, po dlouhá léta nesly veškeré náklady, a když konečně jako „politickou koncesi“ převzal stát městské gymnasium neb reálku, dal se obdarovati od obce budovou a sbírkami, a mimo to uložil obci, aby nesla po léta věcné náklady na vydržování střední školy.

Ve školství odborném šla také v čele naše samospráva. Školy obchodní a řemeslnické, první vyšší škola dívčí jsou tohoto původu a největší obchodní akademie naše byla dílem spolku.

A to bylo tam, kde nebylo boje národního, tam, kde stýkali jsme se s vídeňským centralismem a jeho přízní.

Tam, kde jsme se dostali do boje s německou samosprávou, s německými národními panovačnými vášněmi, marně jsme se ohlíželi po zastání těch, kteří mají prováděti zákony.

A zase sáhli jsme k svépomoci, uložili si dobrovolnou daň, odváděnou naší Matici školské, Národním jednotám, abychom svými českými školami v menšinách zachraňovali svoje děti před germanisací, abychom národními domy udržovali spolkový a společenský život dospělých v tomto vyhnanství, abychom chránili půdu před odcizením, opatřovali byty těm, jež vášeň vyhazovala na dlažbu. Haléř k haléři sbírali jsme stále, vytrvale, všude každému z našich lidí bez rozdílu stavu před očima vznášel se ten velebný cíl, že nesmí malý národ ztratiti ani jediné dítě, ani jedinou duši, ani sáh půdy posvěcené minulostí. Ani ti, kdož vystěhovali se za moře, nezapomínali, zůstávali věrni své staré vlasti a starým ideálům. A rozhýčkaní Němci, podporovaní vládou, byli bezmocni proti tomuto ohromnému proudu svépomoci, národní věrnosti a národní kázně, všecko jejich násilnictví rozbíjelo se o tvrdý odpor všech spojených sil národních.

Na poli hospodářském zase svépomocí jsme šli ku předu. Naše záložny staly se mocnými úvěrními ústavy a pomocí jejich zřídili jsme naši dnes největší banku, jejíž jméno samo ukazuje, jak pochopili jsme, že v živnostenském rozvoji je základ pro naši hospodářskou sílu.

A nezklamali jsme ani v obětavé péči všech našich činitelů o rozvoj živností, na nichž bude spočívati naše hospodářská budoucnost.

Hlásíme-li se dnes o svoji samostatnost, o svoje právo sebeurčení, o plné rozvití své státní síly, můžeme právem předložiti celému světu svoji padesátiletou činnost. Ač nežili jsme ve svobodě, ač stále na život a smrt jsme musili zápasit, přece jsme šli ku předu tím, že jsme nečekali na pomoc cizí, nýbrž sáhli všude k svépomoci, využili každého kousku svobody, kterou poskytlo zákonodárství.

My můžeme proto předstoupiti před celý svět a ukázati, že dovedli jsme jako národ sobě samým vládnout v porobě a že dovedli bychom ve svobodě vykonati daleko více ve prospěch pokroku svého lidu i pokroku lidstva, že křivdou těžkou na našem národě a lidských právech bylo by, kdyby nebyla mu, jenž ukázal tolik životní síly, dána možnost, aby nad samostatným státem svým napsal si dvě slova, jimž vždy zůstal věren, slova národního sebeurčení: „Národ sobě“.