Myšlenka národní a myšlenka národnostní

Údaje o textu
Titulek:	Myšlenka národní a myšlenka národnostní
Autor:	Bohumil Baxa
Zdroj:	Národní politika, roč. 56, č. 149. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	31. 05. 1938
Licence:	PD old 70

Pojem národa jest úzce spjat s pojmem státu: národ jest osobním základem státu a znamená souhrn jedinců, spjatých týmž svazkem státním; je tedy národ pojem především politický. Naproti tomu národnost je souhrn jedinců, jichž poutem jsou jednak společný jazyk (někdy i náboženství), jednak pokrevní svazky, jednak vědomí příbuzenských svazků, daných historií a pod.; je to tedy pojem v prvé řadě národopisný. Výraz národ je velmi starý, výraz národnost jest data nového; ve slovníku francouzské Akademie pojem národnost (nationalité) na rozdíl od národa (nation) se objevuje teprve ve vydání z r. 1835.

Středověk znal jen národy. Na půdě bývalé říše západořimské se ustavily státy ryze národní; národové jako souhrny jedinců, spjatých kmenovým příbuzenstvím, vytvořili státy. Tak vznikly stát íránský, státy německé atd.; tak vznikl i národní stát český. Pojem státu je v té době takřka totožný s pojmem národa. Odtud právo, které upravuje vzájemné vztahy států mezi sebou, se nazývá dodnes právem nikoli mezistátním, jak správné by se melo nazývati, nýbrž právem mezinárodním.

Ale již na sklonku středověku a během novověku začínají se tvořiti státy, které nejsou státy národními, nýbrž seskupují státy národní, původně samostatné, v užší společenství státní, jichž základem již není národ, nýbrž panující rod neboli dynastie. Vznikají nám státy dynastické: poutem tohoto společenství státního je společná dynastie. Typickým příkladem takového společenství státního je bývalá monarchie lotrinská, jejíž zeměpisný a politický základ byl dán v roce 1526 volbou arciknížete rakouského Ferdinanda Habsburského za krále českého a za krále uherského. Takto na jedné straně dynastie nám vytvořují společenství států původně národních. Na druhé straně však jsou to zase dynastie, které státy původně národní rozkládají na vetší neb menší počet států, obydlených obyvatelstvem téhož kmenového příbuzenství (Německo, Itálie).

Ale právě 19. století je svědkem velmi významné události; je to národní obrození. Toto národní obrození jeví se nejen ve snaze, zajistiti národní bytí, nýbrž také v úsilí národních kmenů, na jedné straně těch, které kdysi tvořily samostatné státy a byly tudíž politickými národy, ale průběhem doby ve větším společenství státním klesly na pouhé národnosti, dobýti politické samostatnosti a vytvořiti opět samostatné státy, na druhé straně těch, které pod odlišnými dynastiemi žily v různých společenstvích státních, vytvořiti jednotný stát. Myšlenka národnostní stala se mohutným činitelem státotvorným. Tak vznikly na Balkáně samostatné státy: srbský, řecký, rumunský, bulharský a posléze i albánský; dále vzniklo jednotné království italské a ve střední Evropě říše německá. Vytvoření těchto států bylo značně usnadněno tím, že tito kmenové národní jednak žili ve svém historickém národním území, jednak že na tomto území žili buď celistvě aneb aspoň v míře naprosto mizivé smíšeni s příslušníky jiných národních kmenů.

Teprve světové válka učinila zadost dějinné spravedlnosti: vrátila národnostem, které kdysi tvořily samostatné státy, samostatnost a vytvořila i nich politické národy. Na půdě bývalé monarchie lotrinské, Německa a carského Ruska vznikly t. zv. nástupnické státy, jakožto státy národní. Dnes v Evropě, s jedinou výjimkou Švýcarska, které podle svého dějinného vývoje zůstalo státem národnostním, jsou jen státy národní.

Tyto nástupnické národní státy nejsou však národnostně jednotné; důsledkem dějinného vývoje mají národní menšiny. Ale tato skutečnost není jen v těchto státech, nýbrž také ve státech jiných; dnes v Evropě, až na mizivé výjimky, všechny státy mají národní menšiny. Aby bytí těchto menšin bylo zajištěno, vítězné mocnosti uložily těmto národním státům ochranu menšin.

I Československo je takovým státem národnim, tj. státem národa československého s menšinami národními. Tyto menšiny národní aspoň na oblasti t. zv. historických zemí republiky nežily nikdy před tím samostatným životem státním. To platí především o menšiné německé. Němci přišli k nám jako hosté na půdu výlučně českou, nikoli jako jednotný kmen, nýbrž z nejrůznějších částí Německa. Nebyli nikdy na oblasti starého státu českého politickým národem, nýbrž žili politickým životem národa českého; ani nežijí na určitém území naší vlasti celistvě, nýbrž na území prosetém živlem českým. Z toho důvodu nemohli po skončení světové války Němci v historických zemích českých uplatňovati po rozumu článků presidenta Severoamerické Unie Wilsona nárok na politickou samostatnost; pro ně myšlenka národnostní se nemohla státi činitelem státotvorným. To dlužno dobře míti na paměti při posuzování a hodnocení dnešních požadavků strany t. zv. sudetoněmecké.

Dr. Bohumil Baxa.