Myška na zkušené/I

Myška na zkušené Antonín Klášterský
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Antonín Klášterský
Zdroj:	Klášterský, Antonín. Myška na zkušené. 1898. Str. 1–6. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V nízkém domku ve vsi chudé,
o které svět málo slyší,
na půdě, kde šero všude,
žil kdys párek starých myší.
Starý myšák, myška stará
žili tu již mnohá jara,
mnohá jara, mnohé zimy,
a byl klid a pokoj s nimi.
Dětí jejich notná kupa
v touze svojich mladých let
rozběhla se v šírý svět
hledat kůrku, která křupá.
Hledat šly si ve svět štěstí,
ale žádné není zvěsti
po nich léta, léta již;
starý myšák v zadumání
často nad tím hlavu skláni,
jak ho jímá truchlá tíž.
Ještě jedna dcerka malá
po půdě jim pobíhala,
ale také tu již pálí
časem touha táhnout v dáli,
opustiti rodnou chýž.
Také malá myška ona
časem jako když jim stoná;
v koutek sedá myška šedá,
smutek jakýs ve zraku —
běda tobě, běda, běda,
starý, dobry myšáku!

„Proč jsi, milá dcero, smutná?“ —
stará myš se myšky ptala —
„zrní tobě málo chutná,
práce svojí nejsi dbalá,
co té tíží, pověz hbitě,
ulevím ti, milé dítě!“
— Ach, má máti, milá máti,
radost se mi nenavrátí,
nejsem již tak dětinnou;
kout náš je mi příliš úzký,
s družkami jsem měla schůzky,
v svět pohlédla skulinou.
A ten svět tak krásný zdá se,
jako z bajek skvělá říš,
v jeho vír a k jeho kráse
pusť mě, pusť mě, matko, již! —
„Ale jdi, ty dětinná!“ —
myš ji těšit počíná —
„co by’s počla v světě sobě,
vždyť jsi ještě hloupé robě!“
A tu myšák: „Škoda řečí,
pošetilou touhu stiš,
v světě plno nebezpečí,
zla a klamu, léčky steré,
co se ti jen v mysl dere?
Matka tvá je dobrá myš
a přec nezná, věz to, věz,
nic než naši milou ves.
V svět že šli tvé sestry, bratří?
Nuže patři, dítě, patři,
jaký z toho měli zisk,
nemáme tu od nich zprávy,
jsou-li živi, jsou-li zdrávi,
snad už kočky dráp je stisk.“
A pak myšák v půdy šeru,
jak jím třásla náhle zlost,
rázem odbyl malou dceru:
„Doma budeš, a už dost!“
„Doma, doma“ — myš tu znova
přidala hned moudrá slova,
pro dítě své pro slepé —
„třeba v světě dobře bylo,
doma přec jen nejlépe!“

Ale marno. Myška přeci
cítila se jako v kleci,
nic ji doma netěšilo,
toužila: jen ven, jen ven!
a když jednou — ve dne bylo —
pojal staré tvrdý sen,
hupsa! s půdy rychle létla
do denního venku světla
na dvorek, pak do zahrádky,
a jak plesu jal ji proud
netoužila pak již zpátky
navrátit se v tmavý kout.
S radostí se hnala pravou
po stezkách a květnou travou,
po lučinách, mezi poli
laškovala ve svévoli
Jaká rozkoš! Slunce svítí,
vyhřátá je každá mez,
kam jen vběhne, voní kvítí,
ze všad zvučí ptáků ples,
každý hlásek jako živý,
všude kolem nové divy,
myšce zdá se: teprv dnes
žije vskutku život pravý,
vše ji láká, vše ji baví.
A že báti by se měla,
to by vskutku nevěděla!
Roditelé doma věru,
starostliví přespříliš,
strašili jen malou dceru,
stavíce jí k světu mříž.
Ale nyní sama vidí,
není třeba bát se lidí,
starati se není třeba,
všude najde sobě chleba
na tom světě širokém;
ze světa se bratří milí
jistě domů nevrátili,
že jim dobře bylo v něm.
A tak myška za hodinku
vyrůstala na hrdinku,
zvlášť když zřela, cvrček malý
jak se jí byl myšky lek,
mravenci jak před ní hnali,
a jak hlemýžď v svěžím drně
vyhnul se jí opatrně,
vleká dál svůj domeček.
Cupala, smích sotva tajíc,
jak i velký ušák zajíc,
jenž se jí zdál velký pán,
šustem jejím polekán,
vyskočil a dal se v cval,
před ní, myškou, utíkal.
Za reje a kratochvíle,
v stálém proudu nových změn
plynula jí rychle chvíle,
uplynul jí sladce den;
a když noc již ohvězděná
na zem počla stíny klást,
myška naše unavená
přitiskla se k hlíně brázd.
Co se nebe hvězdně lesklo,
trochu se jí pozastesklo
po domové, půdě známé,
kde si myšák hlavu láme,
kam jen dcerka zmizela,
ale potom teplý vánek
skolébal ji v tvrdý spánek —
spí už myška veselá.

Necháme ji nyní spáti,
čtenářové moji zlatí —
nu, snad vás to netrudí?
posečkáme, milé dítě,
až se zítra na úsvitě
myška zase probudí.