Muni/2016/prosinec/Myslet ekologicky chce skromnost

Údaje o textu
Titulek:	Myslet ekologicky chce skromnost
Autor:	Masarykova univerzita, Martina Fojtů
Zdroj:	Muni : měsíčník Masarykovy univerzity, prosinec 2016. S. 13. Dostupné online. ISSN 1801-0806
Vydáno:	13. prosince 2016
Licence:	CC BY 3.0

Pracovat na stejném místě jako Pavlína Žilková by se asi líbilo každému. Absolventka Pedagogické fakulty MU vede jedno z pracovišť školského zařízení pro environmentální výchovu Lipka, které se jmenuje Jezírko. Dvanáct let dojíždí denně do budovy v lesích za Soběšicemi, kterou pomáhala vybudovat, a podílela se tak na vývoji environmentální výchovy v Česku. Nejen za to teď dostala novou cenu pro výjimečné absolventy s názvem Pedagog roku.

Jak to bylo s tím založením?

V roce 2002 přišli lidé ze Školního lesního podniku, který patří pod Mendelovu univerzitu, na Lipku, jestli bychom s nimi nechtěli spolupracovat na založení Lesní školy Jezírko. Byla jsem u toho od začátku. V roce 2004 nám předali budovu, kterou jsme postupně vybavovali. Tehdejší ředitel Školního lesního podniku chtěl mít z Jezírka něco podobného jako ve Vídni, zhlédnul se v tamější lesní škole Ottakring. Děti tam chodí s lesníky a mají k tomu budovu se zázemím, kde si opečou buřty, a dá se s nimi dál pracovat. Jenže nám na Lipce to bylo málo. Chtěli jsme hlavně vyjít vstříc potřebám škol a na to bylo lesnické téma příliš úzké. Od začátku jsme to také chtěli rozšířit o další environmentální problémy. A taky nám bylo líto mít takovou krásnou budovu jen na několikahodinovou výuku. Proto jsme od začátku měli v úmyslu dělat i několikadenní pobyty.

Jezdí k vám děti od mateřskýchškol až po dospělé vysokoškoláky. Co chcete, aby si odnesli?

Jednodenní program je jiný než pobytový. Při tom prvním děti přijdou na tři hodiny, je navázaný na nějaké téma, tam toho tolik nezmůžeme. Pobytové jsou účinnější. Jsou to školy v přírodě, kdy k nám žáci jezdí na čtyři až pět dní, a při nich už trošku můžeme měnit jejich postoje. Klasický příklad je, že hlavně holčičky dorazí, jdou na záchod, kde uvidí pavouka, a je to velký problém. Později ale pracují s hrabankou, ve které je různý hmyz a pavouci, a díky tomu se mohou drobného hmyzu přestat bát a štítit. Jeden z našich dvou velkých cílů je být s dětmi za každého počasí venku. Máme na to koncipované všechny programy. Jen v případě, kdy venku opravdu mrzne a učitelé s dětmi, které jsou třeba z mateřských škol, nechtějí být venku, se jdeme schovat. Proto jsou týdenní pobyty takový zážitek. Zrovna včera jsem skončila s jednou třídou druháčků.

To musí být náročné.

Záleží na třídě, tahle byla výborná. Pro děti byl třeba velký zážitek to, že šly samy v noci lesem. První den si udělají lampičky, do kterých jim dáme čajové svíčky, a oni pak putují v rámci našeho vánočního programu Za hvězdou – jdou delší trasu po dvojicích po cestě značené lucerničkami. Kdo chce, pro toho máme ve středu jednu speciální aktivitu – Pálení strachů. Když se někdo něčeho bojí, třeba pobytu v lese za tmy nebo pavouků či výšek, tak to napíše na papírek, přizná svůj strach a řekne tím, že ho chce překonat. To překonání pak spočívá v tom, že jde lesem za tmy sám a na konci cesty papírek spálí, což znamená, že to zvládnul. Děti to neskutečně prožívaly a byly na sebe velice hrdé.

Jaký je ten druhý velký cíl?

Učíme je, že jednoduché věci si mohou celkem snadno udělat samy. Proto si děti ve vánočním programu samy pečou vánočku v naší peci. Musí taky rozdělat oheň v kamnech nebo na ohništi, což byla třeba pro druháčky úplná novinka. K tomu si hrají na dobrého hospodáře a k té vánočce si samy stlučou máslo a to pak mají na svačinu. Dělají u nás prostě praktické věci. Praktické vyučování ostatně školám často nahrazujeme.

Jak na takové úkoly reagují?

Někdo se s praktickými činnostmi setká poprvé, jiní už mají zkušenosti. Rukodělné věci žáky většinou moc baví. Udělat si pro sebe jídlo je pro ně zábava.

Když jste před lety začínali, byly děti jiné? Uměly toho víc?

Nevidím to tak, že by se děti ve svých schopnostech nějak zhoršovaly. Zručnost je individuální, jen je pravda, že se k takovým věcem méně dostanou mimo jiné proto, že se nahradilo pracovní vyučování angličtinou nebo informatikou. Teď ale zase zaznamenáváme obrat. Třeba Jihomoravský kraj má přímo ve svých plánech, aby se školy k pracovnímu vyučování vrátily. A i sami učitelé už to vyhledávají. Změnilo se také to, že teď už u nás učitelé počítají s tím, že se chodí opravdu ven. Když jsem před 25 lety začínala a organizovali jsme terénní pobyty, obsazené byly jenom některé.

Kromě dětí dnes v environmentální výchově školíte i učitele, předáváte jim inspiraci do výuky. Jak to před lety učili vás?

Tehdy bylo všechno v plenkách, na školách se to zkraje 90. let řešilo jenom slabě. Já jsem měla výuku rozšířenou o environmentální výchovu, ale jinak jsem se hodně vzdělávala sama. Proto jsem ostatně šla studovat dálkově pedagogickou fakultu. Ještě než jsem nastoupila do Lipky, vedla jsem oddíl Mladých ochránců přírody a jezdila na různé semináře.

V poslední době je ale z různých stran slyšet, že zájem o ochranu přírody tak trochu upadá. Máte stejný dojem?

Z mých kolegů určitě ne. U kamarádů také nic takového nepozoruju, ale nedovedu ohodnotit, jak moc velká priorita je to pro většinu lidí. Myslím, že moc ne.

Proč si myslíte, že to tak je?

Protože toto téma člověka přímo zasahuje, musí být skromný. Dnes je ale všechno vedeno materiálním způsobem. Vezměte si, jak vás reklamy pořád nutí něco nakupovat. Z mého pohledu je to tak, že člověk je ve své podstatě pohodlný. Když by si chtěl vytyčit nějakou metu, jako chovat se environmentálně, tak by měl více přemýšlet o tom, jak se chová, na což je líný, a pak by měl dodržovat nějaké zásady, což ho omezuje v životě. Když člověk nechce zatěžovat přírodu, musí nad tím hodně přemýšlet a musí se uskromnit, což může být pro někoho těžké.

Vysvětlujete to nějak dětem?

Takto jim to neříkáme, ale snažíme se pro ně být vzorem. Chceme, aby si na věci přišly samy. Pečujeme o starý sad, takže si vyrábíme jablečný mošt, který využíváme během výuky. Máme pro děti hru, při které jsme se bavili, jaké mošty mají rády. Děti pak byly obchodníky, musely sbírat ovoce pro výrobu. Když chtěly kiwi džus, musely pro ovoce doběhnout daleko, španělské pomeranče měly blíž a pak mohly použít ještě svoje jablka nebo hrušky. Opravdu jim pak došlo, že na vzdálenější ovoce je potřeba daleko větší energie. Myslím, že je to pro ně první krok, aby si uvědomily, že nemusíme jíst potraviny z daleka, když máme blíže naše.