Muni/2016/listopad/Týden studenta: Snažím se proniknout do světa neslyšících

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Týden studenta: Snažím se proniknout do světa neslyšících
Autor: Masarykova univerzita, Martin Vérteši
Zdroj: Muni : měsíčník Masarykovy univerzity, listopad 2016. S. 19. Dostupné online. ISSN 1801-0806
Vydáno: 14. listopadu 2016
Licence: CC BY 3.0

Minulý semestr strávila studentka speciální pedagogiky Eva Rýcová na Erasmu ve Švédsku. Netrvalo to ale dlouho a vrhla se zase po hlavě do všech svých aktivit, které se točí hlavně kolem sluchově postižených. V budoucnu se chce zaměřit na aplikaci tanečně-pohybové terapie.

Eva už dokončuje bakalářské studium, takže jsou její školní povinnosti soustředěné hlavně na závěrečnou práci a několik volitelných předmětů. Díky brigádě a dalším zájmům v oboru i mimo něj ale nedostatkem aktivit rozhodně netrpí.

Její studijní specializací je logopedie a surdopedie, zaměřuje se tedy na problémy s komunikací a na neslyšící. Celé pondělní dopoledne pravidelně tráví na semináři o komunikaci osob se sluchovým postižením.

„Půlka předmětu je teoretická, druhá půlka ryze praktická. Učíme se znakovou řeč, odezírání ze rtů nebo třeba globální čtení, takže dovednosti, které budeme v zaměstnání opravdu používat,“ vysvětluje Eva a vzpomíná na vtipné chvíle, kdy s klapkami na uších zkoušela odezírat od svých spolužáků.

Kurz znakové řeči

Výuku znakové řeči studentka nechce podcenit, chodí tak odpoledne ještě na skupinový seminář do brněnského centra českého znakového jazyka Trojrozměr. Tam vládne během dvou hodin výuky zcela odlišná atmosféra než ve škole.

„Učí nás lektoři se sluchovým postižením, takže po celou dobu nesmíme vůbec mluvit a veškerá výuka probíhá rovnou prostřednictvím znakového jazyka,“ popisuje Eva. Mezi desítkou účastníků kurzu nejsou jen studenti, dochází tam i lidé z praxe, kteří se potřebují znakovou řeč pro svou práci doučit.

„Občas nám trvá dost dlouho, než pochopíme třeba nějaké sloveso, protože nám lektoři nikdy nenapíší na tabuli žádné pomocné slovíčko. Chtějí, abychom vše pochopili sami z toho, co ukazují,“ říká.

Kurz navštěvovala už před svým odjezdem na Erasmus do Švédska, od září ale chodí znovu a na konci semestru ji čeká zkouška, která rozhodne, jestli smí postoupit do dalšího výukového modulu.

Díky Trojrozměru se Eva také dozvěděla o brněnské kavárně U Žambocha, kde obsluhují výhradně neslyšící a kde se také často konají nejrůznější akce. „Chodím tam na přednášky nebo třeba na tlumočená promítání ze zahraničních cest neslyšících cestovatelů. Je to zajímavé prostředí,“ myslí si Eva.

Protože má letos méně studijních povinností než v dřívějších letech, našla si brigádu v kavárně, která se zaměřuje na přípravu piknikových košů pro Brňany. V malém boxu uprostřed Björnsonova sadu má za úkol třeba chystat nejrůznější druhy kávy, čepovat malinovku nebo péct dorty a sušenky.

„Do kavárny jsem chodívala pravidelně v úterý odpoledne a ve středu dopoledne, s příchodem podzimu ale ubývá zákazníků a i já tak mám méně práce,“ prozrazuje studentka.

Tanec jako koníček i jako lék

Ještě před rokem jezdila každý víkend do rodné Ostravy, kde s kamarádkami z taneční skupiny trénovala step a jezdila po soutěžích. S přibývajícími povinnostmi však musely holky skupinu rozpustit a Eva začala v Brně chodit do kurzů flamenca a jazzdance. První ze dvou kurzů flamenca má ve středu po odsloužené směně v kavárně a dvouhodinovce znakové řeči.

„Flamenco je podle mě jeden z vůbec nejtěžších tanců, tančí se sólově zhruba na jednom metru čtverečním a jeho podstatou je rychlé vydupávání botami do rytmu. Důležitá je ale i práce celého těla a pohyby rukou,“ vysvětluje Eva.

Ve čtvrtek dopoledne čeká Evu jeden z volitelných předmětů, na který dochází na filozofickou fakultu – Improdílna. Sice šlo původně o předmět pouze pro budoucí učitele, teď už to ale není tak striktní. Cíl nicméně zůstal pořád stejný – naučit studenty pohotově reagovat na vzniklé situace ve vyučovací hodině.

Eva navíc celý kurz absolvuje v angličtině. „Vyučující nám zadává různá cvičení, jejichž cílem je naučit nás spontánnosti a zbavit nás strachu. Opakujeme je tak dlouho, dokud je stoprocentně nezvládneme,“ přibližuje Eva.

Odpoledne se vydává na další hodinu flamenca, kam s ní chodí i kamarádka z právnické fakulty. „Po skončení většinou jdeme k ní domů a dlouho do noci si povídáme. Máme takové holčičí večery,“ směje se studentka.

Pátky mívá Eva v tomto semestru volné, takže pokud zrovna nejede domů za rodiči, tak nejčastěji vysedává v knihovně a načítá informace pro svou bakalářskou práci. Ta je zaměřená na tanečně-pohybovou terapii pro sluchově postižené.

„Budu dělat výzkum účinků krátkého tanečně-pohybového cvičení na lidi různého věku. Terapie je u nás dost rozšířená, běžný člověk se o ní ale většinou nedoslechne, dokud nezačne mít nějaké problémy,“ vysvětluje.

Za praxí

Pedagogické zkušenosti sbírá studentka díky praxím. Má za sebou už tři, z toho jednu ve Švédsku, a všechny si pochvaluje.

„Vždy jsem pracovala jako asistentka ve škole nebo školce, takže jsem pomáhala pedagogům se vším, co bylo potřeba. Měla jsem ale štěstí, protože mě do výuky hodně zapojovali, a dokonce mě občas nechávali vést vlastní logopedická cvičení s dětmi,“ popisuje Eva své zkušenosti.

Ve volných dnech či o prázdninách jezdí učit do mateřské školky v severomoravské Kopřivnici, která sice není nijak speciálně zaměřená, ale potřebné zkušenosti v ní Eva načerpat může. „Úplně stejně jako v kterékoliv jiné školce musím připravovat pro děti celodenní program, plánovat výlety nebo hry,“ vysvětluje.

V magisterském studiu by Eva ráda pokračovala na Masarykově univerzitě, má ale v plánu tou dobou už pracovat v oboru.