Muni/2016/říjen/Hranice lidských možností ve sportu je v nedohlednu

Údaje o textu
Titulek:	Hranice lidských možností ve sportu je v nedohlednu
Autor:	Masarykova univerzita, David Povolný
Zdroj:	Muni : měsíčník Masarykovy univerzity, říjen 2016. S. 10–11. Dostupné online. ISSN 1801-0806
Vydáno:	17. října 2016
Licence:	CC BY 3.0

Vrcholový sport je podle kondičního trenéra Jan Cacka jako droga a jeho profesionalizace dál než kdykoliv předtím. Na hranici lidských výkonů jsme se podle něj ale ještě zdaleka nedostali. Stojí za tím lepší poznání fungování lidského těla i nové technologie. Coby vedoucí oddělení atletiky na fakultě sportovních studií běžným lidem nicméně radí hlavně chodit, nejlépe svižně.

Jak je možné, že se pořád ještě posouvá výkonnost sportovců třeba v atletice. Nastavení řady sportů se už desítky lety tolik nemění, ale hranice se pořád překonávají.

Těch faktorů je spousta. Velkou roli hraje zlepšování metodiky tréninku, zpřesňuje se plánování, a to na základě stále přibývajících vědeckých poznatků. Týká se to hlavně sportů, ve kterých se pohybuje velké množství lidí, jako je právě atletika, cyklistika nebo fotbal. Druhá věc, která se dřív příliš neřešila a dnes vede k velkým pokrokům ve výkonosti, je regenerace. Ve vrcholovém sportu je potřeba co nejrychleji zregenerovat mezi tréninkovými jednotkami tak, aby došlo k pozitivním adaptacím, tedy aby se člověk pořád zlepšoval.

Takže se hledají cesty, jak dobu mezi tréninky co nejvíc zkracovat?

Přesně tak. Ať už legální nebo nelegální cestou. Legálně můžete dosáhnout zkrácení v řádu několika procent. Docílíte toho třeba zrovna teď populární kryoterapií – rychlé regenerace se při ní dosahuje velmi nízkou teplotou, asi minus 150 stupňů Celsia, a tedy suchým vzduchem. Stačí několikaminutová seance. Nelegální prostředky vám ale dokážou regeneraci zkrátit až na polovinu.

Je to pak opravdu tak zásadní rozdíl?

Pro lidi, co se nepohybují ve sportu, rád uvádím příklad z hudby. Představte si jednoho pianistu, který by za deset let zvládl cvičit pět tisíc hodin, a druhého pianistu, který by ve stejném období strávil u klavíru deset tisíc hodin. Pokud by měli přibližně stejné předpoklady, který bude lepší? Se sportem je stejné. Když můžete regenerovat rychleji a trénovat víc, na výsledku se to pozná.

Nedostávají se ale profesionální sportovci na hranice toho, kde už je to jedno kolik mají natrénováno?

To je velmi individuální. Všechny nás limituje naše genetická výbava. Každý máme svůj strop někde trochu jinde. V dnešním vrcholovém sportu se každopádně často jde i za hranu. Proto se dnes u sportovců víc setkáváme s předčasnými úmrtími nebo s trvalým poškozením zdraví. I když sám spoustu špičkových sportovců trénuju, tak naprosto souhlasím s tím, že očekávat, že dnešní vrcholový sportovec bude v 50 letech naprosto zdravý, je naivní. Jsou samozřejmě sporty, kde to možné je, ale vrcholový sport obecně není něco, co by se dalo považovat za zdravý životní styl.

Vlastně si ničí tělo.

Je to tak a nemusí to nutně být jen vrcholový sport. Jako běžec jsem se na vrchol nikdy nedostal, ale běhával jsem, jak říkávám, před 30 kily středně dlouhé tratě, týdně tak 70 kilometrů. To s ohledem na kilometráž maratonců nebo některých mílařů není vůbec nic a i tak jsem si naprosto jistý, že mám výrazně poškozené chrupavky a kloubní systém.

Jaký to pak má ale smysl? Sport si člověk většinou asociuje právě se zdravím.

Vrcholový sport je droga. Realizace pohybových aktivit od určité intenzity, a to je skutečně vědecký fakt, vytváří určité typy závislosti. Pak to prostě a jednoduše potřebujete.

Rýsuje se na obzoru viditelná hranice, kam je lidstvo schopné výkony posouvat?

Prostor je ještě velký. Těch momentů, kdy někteří odborníci tvrdili, že výkon na tu a tu disciplínu třeba v atletice už nelze posouvat, tu bylo mnoho a vždycky hranici někdo dřív nebo později překonal. Není to ale jen o fyzické stránce. Před 50 lety nikdo nepředpokládal, že běžci a atleti budou běhat po površích typu mondo nebo v tretrách, které váží pod sto gramů. Nepomáhají nám tedy jen lepší tréninky, ale i technologie. Stejně tak se mění lidská fyziologie. Není to tak dlouho, co průměrný Čech měřil o deset centimetrů méně než dnes. Pro vybrané sporty jako volejbal, basketbal a mnohé další je to naprosto zásadní faktor.

Funguje vrcholový sport jako inspirace pro ten kondiční?

Určitě ano. Příklady táhnou. Při jedné základní škole trénuju malé atlety a hned po nás má pravidelně trénink judo. Dřív jsem míval třicet děti a oni byli rádi, když jich bylo deset. Teď po olympiádě jich mám dvacet, protože jsme neměli žádný velký úspěch, a oni jich tam mají čtyřicet. Zní to skoro neuvěřitelně, ale tyhle boomy fungují, a když toho sport dobře využije, může z toho profitovat řadu let.

Mezi vaše klienty dnes patří fotbalová Zbrojovka, boxer Tomáš Hron či mnozí atleti. Jak jste se vlastně dostal k tomu, že se věnujete kondičními tréninku vrcholových sportovců?

Poměrně brzo už při studiu na vysoké škole jsem se oženil a bylo potřeba se něčím živit. A protože jsem věděl, že po svatbě už nebude tolik času na závodění a uměl jsem si spočítat, že do reprezentace to asi nedotáhnu, vrhl jsem se do trénování. Asi dvacet hodin týdně jsem se věnoval malým atletům, bavilo mě to a postupně jsem z některých vychoval reprezentanty v různých disciplínách. Odtud už bylo kousek k rozvíjejícímu se kondičními tréninku. Postupně se scházely nabídky, a tak se to nějak vyvinulo.

Jak moc je běžné, že má sportovec vedle hlavního trenéra ještě někoho dalšího na kondici?

V řadě sportu to oddělené není dodnes. Třeba v atletice nebo cyklistice. Nicméně v takových sportech jako fotbal nebo hokej, je to už zas velmi běžná věc, protože struktura sportovního výkonu je tak široká, že obsáhnout ji jedním trenérem není možné. Taktika, technika, kondice – to nemůže v top sportech pro celý tým dělat jeden člověk. Dnes je už ale situace dokonce taková, že za námi na fakultu chodí i trenéři ze sportů s menším finančním zázemím, a prosí nás o nějaké tipy na studenty a absolventy, kteří by jim s tím pomohli.

Jak vypadá práce kondičního trenéra? Představuju si to tak, že třeba víte, že nějaký fotbalový hráč běhá pomalu nebo nevydrží běžet dost dlouho a na zlepšení se s ním zaměříte.

To je jen jedna složka práce. U fotbalu samozřejmě trénujeme hlavně hromadně s celým týmem. Můžete ale s hráči individuálně ať už v sezóně nebo v přípravě dolaďovat jejich kondici podle toho, co vychází ze sportovní diagnostiky. Každý hráč několikrát za sezonu podstoupí testování klíčových schopností – ve fotbale je to třeba akcelerační rychlost na pět, deset a třicet metrů, rychlost změny směru, vytrvalostní schopnosti a tak dále. Já na základě výsledků doporučím nějakou strategii, co dělat, aby byl konkurenceschopnější a prodal to, na co má. U kolektivních sportů je obecně problém, že řada hráčů je na 70 až 80 procentech svých limitů, a kdyby se s nimi individuálně pracovalo, bylo by možné je posunout dál.

Pracujete pak s hráčem přímo nebo od vás dostane jen plán?

Správná je kombinace obojího. Ideální je vypracovat střednědobý plán v řádech týdnů a měsíců a v některých fázích vše s hráčem reálně projít a kontrolovat ho, abyste měl jistotu, že to dělá technicky správně, že mechanika pohybů je dobrá. Samozřejmě ale nemůžete být u každého tréninku každého hráče. To u fotbalového týmu o dvaceti hráčích není prostě možné.

Jak moc při tom všem musíte rozumět danému sportu?

Musím určitě vědět, jaká je charakteristika zatížení v daném sportu. Úplně jinak bude vypadat příprava běžce na sto metrů a jinak příprava cyklisty, který jezdí sedmihodinové etapové závody. Vždycky když s někým začínám pracovat, tak je dobré nastudovat si teorii kolem jeho sportu, abych věděl, jaká je struktura podávaného výkonu, jaké somatotypy se tam prosazují, jakých hodnot v různých testech sportovci dosahují, jaké pohyby potřebují a tak dále. Až na to pak aplikuju zásady tréninku.

Jak rychle se vědecké poznatky o sportu dostávají do tréninkové praxe? Nosíte si věci z fakulty na hřiště?

Bylo by to krásné, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Mám k tomu jeden takový příklad. Už nějakých patnáct let existují studie o pozitivním vlivu dynamického strečinku aplikovaného bezprostředně před výkonem. Dříve byl ale mezi sportovci zvyk, že se před tréninkem nebo soutěží aplikoval statický strečink. To znamená výdrže v konkrétních polohách. Postupně se ale ukázalo, že strategie s aplikací statického strečinku před výkonem je scestná. V top světových klubech se dynamický strečink začal aplikovat díky progresivním trenérům třeba s dvou tříletým zpožděním, když jsem ale před devíti lety nastupoval Zbrojovku, měl jsem s tím spojený zajímavý zážitek. Na prvním tréninku jsem začal dělat dynamický a náhodou tam byl kameraman České televize, který vše natáčel. Když jsme dělali asi třetí cvik, kapitán mužstva najednou sebral ručník a hodil ho přes kameru se slovy, že tuhle šaškárnu točit nebudeme, že by se Zbrojovce všichni smáli. Musel jsem mu pak složitě vysvětlovat, že se to ve světě už dávno dělá, ať se podívá na Youtube na rozcvičky Barcelony nebo Real Madridu. A i když si to potvrdil, tak pořád pochyboval. Změny prostě potřebují čas a vysvětlení. Dneska už rozcvičku statickým strečinkem uvidíte spíš jen u rekreačních sportovců.

Jak velkou roli hraje ve výkonu sportovce genetická výbava?

Třeba v somatické oblasti je to opravdu zásadní. Když máte malé rodiče a dědečky a babičky, tak velmi pravděpodobně nebudete vysoký, i kdybyste se rozkrájel. A tím pádem šanci prosadit se třeba v basketbalu nebo volejbalu máte minimální. Podobně je to se skladbou svalových vláken, která rozhoduje o tom, jestli budete dobrý na sporty rychlostní a silové. Teď mluvíme samozřejmě o vrcholových sportovcích. Neznamená to, že se když nemáte tyto předpoklady, tak se nemůže prosadit v lokálních soutěžích, ale v národní reprezentaci se asi neobjevíte a že byste mohl uspět na evropské nebo světové úrovni už je prakticky nemyslitelné.

Dají se takové věci říct třeba i o dětech? Otestujete malého kluka a jste schopen říct, že z něj nikdy světový běžec nebude…

U dítěte na prvním stupni základní školy určitě už řadu věcí poznat můžete. Je tam ale spoustu ale. Zaprvé je tu otázka, za jakých okolností je správné a etické děti takhle testovat. Další věc je, že vždycky vyhodnocujete jen některé faktory. Já třeba vyhodnotím fyziologický nebo anatomický předpoklad, ale už nevidím člověku do hlavy. I když není ideální somatotyp, tak může být třeba extrémně motivovaný a díky tomu na vysokou úroveň výkonnosti dosáhne. Znám to ostatně i z praxe. Trénoval jsem řadu sportovců, o kterých jsem si myslel, že se podívají na olympiádu nebo že snesou srovnání se světovou konkurencí a nedostali se ani na republikovou úroveň. A naopak dneska pracuju se sportovci, kteří fyzické předpoklady nemají vůbec jednoznačné, ale vyvažují to velkou dřinou, motivací nebo i tím, že v jejich sportu není tak velká konkurence.

Běžný člověk už dnes za vámi s prosbou o kondiční trénink asi přijít nemůže.

Přijít může, rád mu poradím, ale už nemám bohužel čas věnovat se rekreačním sportovcům, takže dotyčného pošlu za někým ze svých studentů nebo absolventů. Už odmítám i profesionální sportovce a i tak doma dost bojuju s manželkou. Času na děti a na rodinu moc nemám.

Na fakultě jste se s kolegy zabývali výzkumem pohybových aktivit české populace. Co vám z toho nakonec vyšlo?

Češi na tom nejsou výrazně hůř než zbytek Evropy, i když patříme spíše do horšího pásma z hlediska nadváhy a obezity. U pohybových aktivit je srovnání dost složité, protože obsahová stránka výzkumů je málokdy porovnatelná mezi státy. Každopádně celková zdatnost velmi výrazně upadá, a to je průšvih. Lidé, kteří se nehýbou, trpí často nemocemi a s tím spojené náklady zatěžují zdravotnictví i další služby.

Co byste poradil lidem se sedavým zaměstnáním a nedostatkem času na pohyb?

Velmi jednoduchá rada je nainstalovat si do mobilu nějakou aplikaci, která vám bude hlídat pohybovou aktivitu, sledovat ji a snažit se ujít aspoň deset tisíc kroků denně. To by měl zvládnout i kancelářský člověk. Stačí si každý den říct, že na tramvaj vždycky nastoupíte až o zastávku později a ten kousek půjdete pěšky. V práci máme jednoho kolegu, který si to hlídá tak svědomitě, že když vidí, že nemá dost kroků, tak vyrazí na procházku po kampusu.

Co vy sám? Máte při všech těch aktivitách čas na vlastní pohyb?

Čas mám, ale jako každému normálnímu člověku se mi ve volných chvílích třeba taky nechce. Ale ano, snažím se aspoň třikrát čtyřikrát týdně vyvinout nějakou intenzivnější pohybovou aktivitu. Obecně ctím zásadu, že je lepší být fit a najezený, než být hubený a bez zdatnosti. Nebojím se dobře najíst, ale je potřeba to kombinovat s pohybem.

Jak je to s běháním? Dneska běhá spousta lidí, ale odborníci často upozorňují, že to nemusí být ideální.

Manželka vždycky říká, že trpím nemocí z povolání, protože když vidím někoho běžet, hned komentuju, co a jak dělá špatně a jak si škodí. Spousta amatérských, ale i řada špičkových sportovců běhá mechanicky tak špatně, že si z dlouhodobého hlediska spíš škodí, než pomáhají. Tím myslím zejména poškození kloubů. Co se týče kardiorespiračního systému, tak je běh samozřejmě výborný. Obecně bych lidem ale doporučoval praktikovat spíš rychlou chůzi nebo pomalý běh, než intenzivní zničující běžecké tréninky.