Mučenice/VII.

Mučenice T. E. Tisovský
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Mučenice
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 158–162. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po božíhodových nešporech, při nichž viděla pátera Bukovce naposled, přišel na kůr kostelník Loskot a šeptaje podával panu učiteli cos v papíře zabaleného. Pak odkvapil.

Když sešli na hřbitov, dal učitel věc tu Stáze a skoro závistivě pravil:

„To ti posýlá velebný pán na památku dnešní velké mše svaté. Byl s tebou úplně spokojen.“

Stáza zabalený předmět chtivě popadla. A neukázavši ho ani zvědavému kantorovi, vsunula se do davu lidí, z kostela se hrnoucích, a nechala se jím ven unášeti.

Za hřbitovem uhnula úzkou cestičkou, mezi zahradami ponechanou, ze vsi. Chvátala usilovně, tisknouc památný předmět pod vlněným šátkem k prsoum. Všecka uřicena zvolnila krok, když ocítila se na palouku s jezírkem, jenž patřil nyní Vosykovým. Byla to dosti hluboká padolina — proto nemusila se obávati, že by byla od někoho pozorována. Na samém břehu jezírka vyňala zabalený předmět a podívala se naň. Bylo to pouzdro z červené protlačované kůže a v něm — klokočový růženec překrásně pracovaný. Spěšně oddychujíc dotkla se ho jaksi bojácně. Ale již zadívala se naň jako zkamenělá. Tělem jejím lomcovalo hrozné hoře — vrhající se i na její duši. Byla by si snad zoufala, kdyby vůbec byla sebe mocna.

„Toť památka jediná!“ zaštkala srdcelomně a proudy slz skanuly jí po tvářích na černá zrnka růžence. Barva jejich jakoby rozptýlila se kolkolem a paprsek nižádný ji nemohl proraziti.

Co tak stála beze smyslu na pokraji jezírka, padne vedle ní něčí stín. Trhla sebou prudce — byl to Vosykův Vojtěch.

„Jdi pryč ode mne!“ zasípěla hlasem chorobným a svíjela se, jakoby se had na ni sápal. „Nech mě a nepronásleduj mne neustále! Nemohu tě vidět — hnusíš se mi — jako se mně hnusí celý svět…“

Mladý muž vyjeveně na ni pohlížel. Nemohl se dlouho zmoci na jediné slovo. Pak svezly se mu zraky na klokočový růženec, který držela Stáza v pravé ruce. Věděl, od koho jej má. Loskot, vraceje se s kůru, byl mu všecko vyzvonil.

„Vím, že se ti hnusím,“ odpověděl s klidem nadlidskou silou vynuceným, „jakož i že ti je odporný celý svět. Jenom někdo ne — a já znám toho šťastného! — — Máš od něho tento růženec — —“

Přistoupil po těch slovech těsně ku Stáze.

„Jsi čisté děvče! Nebyl bych toho nikdy očekával. A nehrozíš se své hříšné lásky? Nehrozíš se jejích následkův?“

Při tom chtěl se dotknouti růžence.

Stáza utrhla spěšně ruku a couvla několik krokův.

„Neodvažuj se sáhnouti na tu svatou věc!“ vzkřikla mocně. „Dřívě mě musíš zabit, nežli budeš smět růžence se dotknouti.“

A smeknuvši všecka zmatena s hlavy těžký šátek vinula jej kolem pouzdra a růžence, vzlykajíc při tom suše — bez slz, a křivíc obličej, jakoby smysly se byla pomátla. Pak, když byla z toho udělala nemotorný balík, tiskla jej křečovitě k ňadrům, upírala naň oči jako na malé dítě a zase blýskala jima zděšeně po užaslém mladíkovi.

„Vidíš — nesmíš — nesmíš se ho dotknout“ — divě se mu vysmívala. „Nežli bych to dopustila, skočím sem do toho jezera, v němž utopili jste — ty a tvůj otec — mého ubohého tatíčka. Řekl mně, že jste učinili, když už byl skoro mrtev. A pak bych tě měla mít ráda? Tebe — vražedníka? Nemám nikoho — nikoho — — a přece někoho mám — ano! ano miluju ho — — — Co jsi ty proti němu? Ohyzda, zvíře, ničemník — —“

Vojtěch poslouchal zarytě tuto vysměvačnou řeč. Pak vrhl se zběsile proti Stáze, vyrval jí v okamžiku šátek s růžencem a rozbaliv bleskorychle, zahodil pouzdro i růženec do vody.

„Hade jedovatý!“ zařičel. „Tu máš památku na svou hříšnou lásku! Vrhni se do vody a hledej, máš-li chuť…“

Ale Stáza se do vody nevrhla. S výkřikem, podobným zaúpění postřelené laně, klesla polo mrtva do sněhu.

Vojtěch patřil na ni prvé okamžiky s neochabující vzteklostí. Ale když sinavý obličej její se neměnil, zachvěl se smrtně ve všech údech a počal ji tříti sněhem na spáncích.

Dalo mu velké namáhání, nežli jí přivedl ke smyslům. Otevřevši kalné zraky, udiveně naň pohlížela, pak pozvedla se na rukou a rozhlédla kolkol sebe. Paměť se jí vracela. Pojednou sáhla po vlněném šátku, jenž ležel opodál. Prohledala jej úzkostlivě — a nenalezla nic.

„Je pryč — pryč —“ zaplakala stísněně. „Tys ho zahodil do vody — sem do jezírka — a on padl ke dnu, které je tak hluboké… Ale“ — náhle se zvedla a zamířila k jezírku — „skočím tam a najdu ho přece…“

Vojtěch zadržel ji mocnou rukou.

„Že nesmím? Ani to mně nedovolíš?“

Ve vzlykavém pláči tonouc patřila strnule na vodní hladinu.

Mladý muž nebyl s to promluviti.

„Ba máš pravdu!“ vzchopila se pojednou. „Nechám ho ve vodě ležet. Je studena, mohla bych se nastudit. Půjdu domů. Maminka je tam sama a stýskalo by se jí. Bude pomalu večer a mnou lomcuje prudká zima. — Počkej tu, Vojtěchu. Půjdeme každý zvlášť, abychom se nedostali do lidských řečí. Lidé mají jazyk zlý…“

A zabalivši se do vlňáku, mrákotným krokem odcházela ke vsi. —