Mučenice/V.

Mučenice T. E. Tisovský
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Mučenice
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 151–155. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stáza přišla domů jako přízrak — bez síly a beze smyslův. Matka její spala ve větší světnici na posteli. Zašla proto do menší a neodstrojujíc se usedla na židli směrem k oknu. Začínalo se již šeřiti.

Upřela hluboké své oči do prázdna a ruce složila v klín. Bylo jí, jakoby něco v ní se zlomilo. Seděla tak bezduchá, nemyslíc na nic, ale jsouc si přece napolo vědoma, že se s ní něco velikého přihodilo. Jakýs tlak, hluchý, ale bezbolestný, byl jediný pocit, jenž ji ovládal. Po chvilce otevřela se v ní pojednou propasť nevýslovné lítosti. Stála těsně na jejím okraji, jenž se pod nohama rychle drolil — — a již řítila se střemhlav do strašného jícnu jejího, chvějíc se po celém tele.

Trvalo tak několik okamžikův a tu rozlily se dva jasné, klidné proudy po hladkých lících Stáziných. Plakala němě — ani nejtajnější vzlyk neozval se jí z prsou. Slzy proudily nepřetržitě, jakoby nevyčerpatelné bylo jejich zřídlo. A když temna večerního přibývalo, a svit zamlčeného západu, k němuž okno bylo obráceno, lámal se duhově v krůpějích, ronících se jí stále z očí, zdálo se Stáze, že ji obklopuje záplava skvoucích paprskův.

Zprvu neviděla skrze ně ničeho kolem sebe. Ale pak jí vnitřní tíže uvolnila a před duší její jakoby povstával obraz krásné, jasné kouzlaplné krajiny. Utkvěla pevně na jednom jejím místě — na vrcholu vysoké hory, nad nímž jakoby nebe se otevíralo a ozařovalo jej zlatým jasem. Bytosť Stázina se rozdvojila. Svou duší dlela na onom vrcholu, upírala zraky do výše, spínala ruce a v nejčistší zbožnosti klesala před tváří Stvořitelovou. V té chvíli projalo jí slastné blaho všecky údy. Tonula celá v rajských citech — a nepozorovala, že vesnice se kvapem tmí.

Ve světnici bily hodiny. Stáza sebou škubla, rozhlédla se poděšeně kolkolem a namáhavě chápala, co se to dělo s ní. Začala se spěšně svlékati. Noc měla téměř bezesnou; teprve k ránu přemohl jí poletavý, líbezný polosen. Probudila se lehká, volná, pobledlá. Ale bledosť ta měla v sobě tón vlídný a usměvavý. Matka její si toho dobře povšimla, leč nezmínila se jí ani slovem.

V kostele zpívala toho dne vroucněji nežli jindy.

Odpoledne přiběhl hoch ze školy se vzkazem, aby přišla se cvičit ve zpěvu. Nevěděl, co jí tím přináší. Divný nepokoj, tíseň a málomoc rozvlnily ji celinkou, že rděla se a bledla rychle za sebou. Odcházela do školy takořka nemocná.

Leč páter Bukovec změnil se od včerejška úplně. Byl vážný, zamračený, odměřený a promluvil k ní do konce lekce sotva několik slov. Stáze svíralo se z toho hrdlo lítostí.

A když odcházela domů, pojal ji žal tak usilovně, že sotva po návsi vrávorala. Té noci nespala zcela nic.

Uběhlo pak osm dní — osm zkoušek k božihodové mši — a Stáza trápila se víc a více. Ale trýzeň, jež ji soužila, byla nová, dosud nikdy nepocítěná. Nutkala ji na různá místa, kde se jí ulehčovalo, a zase byla prameništěm tisícerých nejasných myšlének, mísících se v srdci jejím v divý, nezbádatelný chaos.

Vybíhala několikkrát za den ze světnice, kde matka dřímajíc předla, a stanuvši na zápraží zadívala se bůh milý ví kam. Vesničané, jdoucí po silnici, pozdravovali ji — ale ona stála nehybně jako socha, nevidouc a neslyšíc nikoho. — Někdy ji zanesly nohy kolem chalupy na tu stranu, odkud bylo viděti ke kostelu a k faře. Pak se v ní něco bouřlivého dělo. Víčka oční pohybovala se spěšněji, prsa se jí zvedala a na lících pohrával růžový stín.

Tak uviděl ji jednou k večeru Vosykův Vojtěch. Blížil se k ní ostražitě, ač dělal, jakoby si nevšímal ničeho. Došed zcela blízko, promluvil srdečně a sladce:

„Dobrý večer, Stázinko. Pořád tak smutná a zádumčivá?“

Stáza se jeho slov ulekla, jakoby vedle ní uhodilo. Neodpověděla ani slůvka a zmizela v chalupě.

Ubohý hoch slídil celé dny po nejmenší příležitosti, aby se k ní mohl přiblížiti. Dychtil s ní promluviti vážně, říci jí dutklivě a přesvědčivě, že on za své jmění nemůže a že je hotov každé chvíle sříci se všeho — všeho — přeje-li si toho a nakloní-li se mu potom jako chudému.

Avšak marno bylo všecko namáhání. Nechtěl-li užiti násilí, nemohl ji, kvapící každého rána do kostela a po mši k domovu, nižádným laskavým ni prosebným slovem zadržeti.

Hořkosť již počala mu zžírati srdce. Poslouchal dříve tak vášnivě rád její zpěv v kostele a cítil se za jeho zvuků všecek okřálý. Ale nyní začal proklínati krutý osud, že neuznává ho za hodna, aby týmž hlasem aspoň vlídně byl osloven, kterým hlásá se každodenně chvála nebesům a jenž odráží se od hluchých a necitelných stěn chrámu, které při tom ani se nezachvějí.

„Modlářko!“ hučel si trpce, když mu dnes tak nemilosrdně uprchla. „Jsi chladna jako kostnice! Kdyby ti řekli, že se to Pánubohu líbí, lehla bys si dobrovolně do rakve a nechala se za živa zakopat. Co je ti po tomto světě!… A bez varhan nechce se ti ani do řeči! — Ale snad přijde brzy čas, kdy si na mně zpomeneš. Ba přijde! A bude pro tě dobře, přijde-li hodně brzy. Mohl bych tak snadno potom také se vyhýbat, také zanevřít na svět — na celý svět — i na tebe… Proto bude dobře, brzy-li si všecko rozmyslíš. — — —“