Mrak (Ackermannová)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mrak
Autor: Louise Ackermannová
Původní titulek: Le Nuage
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 8–11.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

I change, but I cannot die.

Shelley.

Zrak zvedněte! nad vaší hlavou táhnu
jsa lehký, průhledný, jdu nebem svobodný,
své křídlo otvírám, po dechu bouře práhnu,
          mne azur houpá lahodný.

Jak fata morgana se let mé poutě blíží,
tu zora zbarví mne, tu červánková zář,
jsem vzdušné zrcadlo, v němž v dráze své se zhlíží
          dne stále měnící se tvář.

Mne slunce potkává, když ku obzoru pluje,
tam unavený spím mu zlatě okraje;
v mé boky průsvitné král světla uvrhuje
          své zlaté šípy prchaje.

A luna spanilá když z družiny hvězd smavé
na dřímající svět v myšlenkách pohlédá,
kol spánků ruka má jí závoje tká hravé
          neb do pola je nazvedá.

Jsem loďstvu podoben, jež padá v mořské pěny,
když skokem šíleným kol rozrážeje vzduch
můj osedlá si hřbet jak plavec okřídlený
          a v před mne žene bouře duch.

Na polích étheru já svádím bitvy valné
a pouze hračkou jest mi smrt a zničení,
jsem ledem těhotný a hydry blesku palné
          dlí ve mně v zmaru tušení.

Ku zemi vyprahlé já stékám deště proudy,
a zem se usmívá, v mé ruce její květ,
mnou klíčí zlatý klas ve ňadru plodné hroudy,
          klas, který živí celý svět.

Kde okolo jen jdu, vše bují krásou plnou:
já záhon opojím, by stonásobně nes,
jsem mízou v oběhu a na pouti jsem vlnou
          v květ ztajený neb v zřídla ples.

Mne řeka pohltí, mne unáší, já plynu,
jak tepna bohatá jdu středem žírných luk,
tu krásnou nižinou své tiché proudy vinu,
          tu se skal srázných hřmí můj hluk.

Kdo můž’ mne zastavit? Můj divý běh dál pílí,
jdu spádu poslušen a tajnou touhou hnán
jak prchající šíp, jenž k svému letí cíli
          jsa z ruky tajné v dálku slán.

Nuž, ňadra otevři! juž jdu, můj otče, moře!
ty hřímáš bouřlivě mým vlnám pozdrav svůj,
ty vstříc mi přicházíš! leč strach mne jal, a hoře
          před bouří tvou mně volá: stůj!

Leč v šumném lůně tvém my v lásce spočineme
ať kolem černých skal ať v písku pobřeží,
my v svorném objetí teď hry své započneme
          i hněvy své bez otěží.

Leč slunce klonící ku zemi zrak svůj skvoucí
mne brzy vynašlo ve hořkých propastech,
mé čelo líbá již svit jeho všemohoucí,
          mne v éther táhne nový spěch.

Tak nikde poklidu. Ó hmoto nesmrtelná,
ty stanout nemůžeš ni pouhý okamžik,
a věčná příroda vždy trpělivá, dělná,
          jen stále snoubí zmar a vznik!

Vše stále mění se ve ruce její činné,
vše pohyb rozličný, a velký, nádherný,
ve kruhu pověčném, nechť třeba forma zhyne,
          se mění vesmír nesměrný.