Motýl (Andersen)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Motýl
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Sommerfuglen
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 33–34.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Není dobře na světě býti samotným, a proto i motýl hledal sobě družku a chtěl mezi květinami vyvoliti sobě nejkrásnější. Pohlížel pátravým okem na celou řadu pestrých květinek, z nichžto každá pěkně tiše a počestně seděla na svém stonku, zrovna tak, jak každé panence přísluší, která není ještě zasnoubena; avšak bylo jich příliš mnoho, a proto byla volba obtížná. Takové namáhání nelíbilo se motýlovi a proto vyletěl na návštěvu k sedmikrásce, kterážto umí hádati, když lidé vytrhávají lístek po lístku, přitom říkajíce: „Má mne rád? — Nemá mne rád“ a tak dále. Každý mluví jak rozumí.

Motýl přišel tedy k sedmikrásce, aby se jí zeptal; nevytrhal jí však lístek po lístku, nýbrž každému lístku vtisknul políbení, domnívaje se, že v dobrotě spíše něco pořídí.

„Nejkrásnější sedmikrásko!“ pravil k ní, „jste nejmoudřejší paní mezi květinami, umíte bádati, — prosím, prosím — povězte, dostanu tu aneb onu? která bude mojí družkou? Když to uslyším, poletím zrovna k ní a budu o ní žádati.“

Avšak sedmikráska jemu neodpověděla, zlobila se, že ji nazval „paní“, kdežto ona posud byla panenkou, — a to je rozdíl! Tázal se po druhé, po třetí, a když zůstávala němou, aniž by slovíčka jemu odpovídala, nechtěl také konečně déle ještě se tázati, odletěl a sice zrovna za nevěstou.

Bylo to v prvních dnech jarních, vůkol kvetly sněhovky a pochodenky. „Ty jsou roztomilé,“ myslil motýlek, „ale jaksi blbě se chovají.“ Smýšlel tak jako jiní mladíci, a ohlížel se po starších.

Navštívil pohoněnky; ty však zdály se mu býti hořké, fialky trochu blouznivé, lípová kvítka příliš malá a měla veliké přátelstvo; kvítka jablková — ano, vyhlížela jako růže, avšak dnes květla, aby zýtra odpadala, podle toho, jak vítr by vál: takové manželství by příliš na krátce trvalo, domníval se. Hráškový květ byl jediný, který se mu nejlépe zalíbil, červený a bílý, též jemný a útlý, a patřil mezi dcery domácí, majíce hezké tvářičky a hodí se výborné i do kuchyně; chtěl právě vyznati svou náklonnost — tu spatřil těsně vedle květinky podlouhý lusk, na jehož špičce visela uvadla květinka.

„Kdo je to?“ tázal se.

„Má sestra,“ odpověděla hrášková květinka.

„Ah, tak! a vy budete později také tak vypadat?“ tázal se, a odletěl, neboť se nad tím zhrozil.

Přes plot visely zimolezky v plném květu, množství takovýchto slečinek na vybrání, dlouhé obličeje, žluté tváře, ne, to se mu nelíbilo. A tak sobě pořáde vybíral; jaro již minulo, léto bylo u konce, nastal podzimek, avšak motýl posud se nerozhodnul.

A květiny objevily se v nejkrásnějším svém šatě, — ale marně! — scházela jim čerstvá, vonná mladost. Srdce však žádá vůni, třeba samo nebylo již mladé, a této právě nejmíň mají jiřinky a pivoňky. Obrátil se tedy motýl k mátě kadeřavé v přízemí; tato nemá docela žádný květ, nýbrž ona sama jest jím, voní zdola až na horu, a má vůně dosyta v každém listu. „Tu sobě vezmu!“ pravil motýl, a slušně se jí poklonil.

Avšak mátě kadeřavá stála ztuha a tiše a poslouchala ho, konečně řekla:

„Přátelství, ano! ale nic více! Jsem stará a vy jste stár! můžeme ovšem velmi dobře pro sebe žíti, ale zasnoubiti se — nikoliv! Nebuďme blázni v našem stáří!“

A tak se stalo, že motýl docela žádnou družku nedostal. Dlouho vybíral a to je nezpůsob; motýl, zůstal na ocet, jak se říká.

Nastávala již zima, deště a sichravé počasí. Studený vítr vál přes vrby, takže to v nich praskalo. Nebyl k tomu čas, v letním oděvu poletovati, motýl také nemohl již z místa; náhodou dostal se pod střechu a do světnice, kde byl oheň v kamnech a tak hezky teplounko; zde mohl býti živ; „ale jenom žíti, není ještě dosti!“ pravil; „slunce, svobodu a malou květinku musíme míti!“

A letěl proti oknu, tam byl uviděn, obdivován, napíchnut s schován ve skleněnou skřínku; více se nemohlo pro něho učiniti.

„Teď sedím na stonku jako květina!“ pravil motýl, „příjemné to ovšem není; inu, stal jsem se za to usedlejším!“ — a tím se poněkud těšil.

„Toť neveliká útěcha!“ myslily sobě květinky na okně. „Došel svého cíle!“ —