Přeskočit na obsah

H. C. Andersena Povídky a báchorky/Čtvero panovníků

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Čtvero panovníků
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Aarets Historie
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 22–32.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
S drobnými změnami vyšlo též v J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 182–193.

S hroznou vichřicí valila se po ulicích chumelice sněhu, a v oknech byla skla hustě sněhem pokryta, ano i se střech v hustých kotoučích spadával sníh k zemi, takže dláždění nebylo ani vidět; bylo to ku konci ledna. Do všech lidí vjel náramný spěch; utíkali, letěli a vrhali se druh druhu do náručí, drželi se chvíli pevně, a tak mohli jenom na chvíli ještě na nohou státi. Vozkové a koně byli zrovna jako cukrem posypáni; sluhové stáli zády k vozům a tak jeli proti větru; pěší drželi se ustavičně na blízku vozů, které jenom zvolna sněhem dále jely, a když konečně vichřice se utišila, a podél domů úzká cestička se vyházela, zůstávali přece lidé státi, když se potkali; žádný z nich neměl chuť učinit první krok a do hlubokého sněhu šlápnouti, aby druhý mohl proklouznouti. Stáli zticha a mlčky, až konečně, jakoby se byli srozuměli, každý jednou nohou vykročil a do sněhu ji zaryl.

K večeru bylo ticho, a obloha vyhlížela jako vysmejčena, a jakoby výše postoupila a průhlednější se stala; hvězdy byly jako z brusu nové, a některé byly tak jasné a čisté — a mrzlo až to chrupělo, — a tu mohla ovšem hořejší část sněhu tak silná býti, že mohla druhého dne z rána vrabce unésti; proto také jich mnoho poskakovalo zde i tam, kde právě sníh se prohazoval, ale mnoho potravy nenalezali a zima jimi takořka lomcovala.

„Čim!“ pravil jeden k druhému, „to má být nový rok? vždyť je horší nežli ten starý! To jsme mohli raději ten starý si podržeti; proto jsem nespokojený a mám také příčinu, proč!“

„Ovšem, čimčara! A lidé ještě vesele běhají a střelbou pozdravují nový rok!“ odpověděl malý, vychrtlý vrabčík; „házeli hrncemi do dveří, a radostí byli celí bez sebe, že starý rok minul! Já se též radoval, čimčara! neboť jsem očekával, že přijdou teplé dni, ale nebylo z toho nic; mrzne ještě více nežli předtím; lidé se jistě v počtu zmýlili — čim, čim, čim!“

„Jistě se přepočtli — čmrdli, čmrdli, čmrdli!“ dokazoval třetí, který byl již starý a na hlavě bílý. „A co mají z toho? Řídí se podle kalendáře, jejž samy sobě udělají, aby se vše podle něho řídilo. Ale to nejde. Když přijde jaro, pak začíná nový rok, a tak tomu chce příroda, a podle toho se řídím já — čmrdli, čmrdli — čim čim!“

„Ale kdy přichází jaro?“ tázali se mladí, letošní to floutkové.

„Jaro přijde tenkráte, když čápové se navrátí ze svých cest; ale to je nejisto, a zde v městě není nikdo, kdoby o tom něco zvěděl; na venku — ah, čimčarara! to jinák. Mohli bychom raději na venek letět a tam čekat — co? tam budeme jaru mnohem blíže.“

„Což o to, vám je hej, můžete mít pravdu,“ pravil jeden, který pořade jenom poskakoval a ocáskem vrtěl, aniž by posud byl něco promluvil. „Já jsem našel v městě mnohé pohodlí, které bych na venku zajisté neměl. Zde na blízku bydlí ve dvoře lidská rodina, která měla ten moudrý nápad, tři anebo čtyry květináče ke zdi připevnit, takže veliké otvory proti ní a dva s malými dírkami zevně obráceny jsou, takže mohu do vnitř a opět ven lítati; tam máme já a můj muž své hnízdo, a všechny naše mladé tam odtud vylítly. Tato jistá rodina to vše vlastně zřídila, aby měla potěšení, nás viděti, sice by to dojista nebyla učinila. Ku svému potěšení vyhazují nám také drobty, a tak máme svou potravu, oni se tak jako o nás starají. Proto myslím, abychom já a můj muž zde zůstali; jsme ovšem nespokojeni — ale my zůstanem, čim, čim, čim!“

„A my poletíme na venek, abychom viděli, kdy přijde jaro —“ a „čimčarara…“ frňk letěli všickni do výše, protože právě okolojdoucí uličník hodil mezi ně čepici. —

A na venku panovala krutá zima, krutější nežli v městě; ostrý vítr fučel přes role sněhem pokryté, a sedlák, zaopatřen velikými rukavicemi, seděl na saních, a házel rukama přes kříž, aby zimu odehnal; bič ležel mu ve klíně, a hubené koně klusali, až se z nich pařilo; sníh chrupal a vrabci poskakovali v kolejích a mrzli.

„Čim! kdy přijde jaro? zima trvá dlouho!“

„Dlouho!“ zaznělo to vůkol s nejbližšího vršku, který byl celý sněhem pokryt; mohla to být také ozvěna, kterou bylo slyšeti, ale též i řeč podivné ženy, která vysoko na vrchu ve sněhu seděla; byla celá bílá, jako selka v šerkovém kabátě, s dlouhými bílými vlasy, bledá v obličeji, ale s velikými, jasnými zraky.

„Kdo je ta žena?“ tázali se vrabci.

„To já vím,“ pravila stará vrána, která sedíc na plotě, tak dalece se snížila, že uznala, že jsme my všichni před obličejem našeho Pána malými ptáčky, a proto se dala do řeči s vrabci, aby jim ono zjevení na vršku vysvětlila. „Já vím kdo ta žena. Je to zima, ještě od předešlého roku, a není mrtva, jak kalendář oznamuje, nýbrž posud vládne nad naší krajinou, až přijde jiný panovník — jaro. Hu, vámi ta krutá zima třese — krák! není-liž pravda, vy mrňousové?“

„Aha, přece pravda, co jsem povídal,“ vyjádřil se nejmenší vrabec. „Kalendář jest lidský vynález, a není dle přírody zařízen. My bychom jej měli dělat, my, kteří jsme k tomu způsobylejší — čmrdli, čmrdli!“ —

A minul týden, minuly dva; les celý sčernal, jezero zamrzlo a vypadalo jako slité olovo; oblaka, ano, oblaka to ani nebyla — byla to vlhká, studená mlha, která nad krajinou se rozkládala; černé vrány letěly v houfech, ale bez křiku a krákoru, jakoby vše ve snu pohříženo bylo. — Tu zasvitnul paprslek sluneční nad jezerem, že se lesklo jako rozpuštěný cín; sněhová pokrývka na polích a na vršku nejiskřila se již tak jako dříve, ale bílá postava seděla posad na vršku, obracejíc svůj zrak ustavičně na jih; nepozorovala ani, jak sněhový koberec takořka do země se ztrácí, že tu i onde malý, zelenavý kousek země prokukuje, a tam se hemžilo hned plno vrabců.

Jaro přichází! jaro nastává!“ znělo to přes pole a luka, a hučelo v tmavých lesích, kde počínal se zelenati čerstvý mech na mokrých stromech; a z jihu přicházeli první dva čápové v rychlém letu, nesouce na svých křídlech milounké dítko; a to pozdravujíc zemi blahým polibkem na uvítanou, sestoupilo dolů, a kam vkročilo, všude vyrůstaly ze země bílé květiny, a kráčelo na vršek k stařeně, a vrhlo se jí na prsa, polibivši její stuhlé dítko — ale v tom okamžení byly všichni tři a celá krajina vůkol neviditelní; hustá, vlhká mlha zahalila vše do svého závoje — — brzy počal teplý větřík váti, vždy více a více, a zaplašil konečně mlhu, slunce se objevilo v celé své velebností na obzoru a zahřívalo zkřehlé údy tvorstva na zemi; stařena zmizela s vršku, a milokrásné dítky jara zasedly na trůn nového roku.

Kam se obě dítky obrátily, objevily se zelené pupence na keřích a stromoví, tam stávala se tráva větší, zaseté role se živěji zelenala. A kolem sebe rozsévalo dítko vonné květiny, a čím více jich rozdávalo, tím více se hemžilo jich v jeho šatu, mělo jich tam plno a plno — a ve své horlivosti obsypalo jabloně a višně bohatstvím květového sněhu, takže v plné kráse zde stály, dříve nežli zelené listí na svých ratolestech mohlo vyrůsti.

A dívka a hošík tleskaly rukama, a přilétaly ptáčkové, aniž se vědělo odkud, a všichni zpívali a cvrlikali: „Jaro přišlo, jaro nastalo!“

To bylo nějaké podívání! Mnohá stará matička přišla před dvéře zahřáti se na slunéčku, blaženě pohlížela na žluté květiny, které vůkol na polích a lukách se objevily; usmívala se tak, jako za svých mladých let činívala; ano, celý svět, zdálo se, že omládnul. „Dnes jest krásný, požehnaný den!“ pravila pak, a kývala hlavou.

Les byl posud temnězelený, pupenec řadil se k pupenci; i bez počínal se objevovati plný vůně, fialek všude plno, v každé travičce plno šťávy a síly: toť byl ovšem převábný koberec rozprostřen k sezení, a tam zasedl také mladý párek jarní a držel se za ruce, zpíval a usmíval se, a rostl vždy více a více.

Jemný deštíček spadával na něho s nebe, a oni to ani nespozorovali; vždyť krůpěje deště a jich slze radostí vmísily se v jedna krůpěj. Nevěsta a ženich se objímali a líbali, a v té chvíli rozvinulo se zelení na všech stromech. Když slunce vyšlo, bylo vůkol všecko zeleno.

A ruku v ruce vkročili zasnoubenci pod zelený krov, kde jenom paprsky slunečního světla a stín stromů kouzelnou měnivost zelené barvy tvořily. Panenská čistota a občerstvující vzduch houpaly se mezi příjemným zelením; živě a dovádivě hrčel potůček mezi rákosím a přes strakaté kamení. A kukačka volala „kuk, kuk!“ a skřivánek prospěvoval ve výši, takže jej daleko slyšeti bylo; ale jenom vrby schovávaly svůj květ do vlněných rukavic; jsou velmi opatrné a mají dlouhou chvíli, a to je mrzuté! —

A minuly dni, a přecházel týden za týdnem, horko se takořka valilo; parné vlny větra kolíbaly obilím, takže bylo vždy žlutější. Na jezeru rozložila květina severu své široké listí nad hladinou vodní, a ryby utíkaly se v ochranný její stín, a na druhé straně lesa, kde slunce své paprsky o zeď bílého dvorce opíraly, kde růžový keř svůj květ bohatě rozvíjel a višňové stromy, přeplněné šťavnatým, černým a skoro ohnivým ovocem svým, až k zemi se shýbaly — tam seděla převábná žena panujícího léta, táž, jižto jsme jako dívku, jako nevěstu již viděli. A ta pohlížela k vystupujícím tmavým oblakům, které jako vlny, ba jako vrchy, temněmodré a těžké, vždy výše a výše vystupovaly ze tří stran, vždy více se rozkládajíce, jako zkamenělé, obrácené moře, nížily se k lesu, kde všecko jako kouzlem oněmělo; každý větérek, i ten nejmenší se utíšil, každý mlčel, byl to okamžik hrozného očekávání v celé přírodě; ale po silnicích a cestičkách spěchali jedoucí, jezdci a pěší, aby pod střechu se dostali. Najednou zasvitlo, jakoby slunce bylo mraky proniklo: plamen zašvihnul, zrak oslepil, vše zachvátil — a opět tma a ohlušující rachot hromu. Voda se lila v proudech dolu; bylo tma a opět jasno, panovalo děsné ticho a hned opět hlasité burácení. Mladé rákosí vlnovitě prohýbalo se v bahništi u jezera, vodní mlha ukrývala větve lesních stromů, nastala tma, zasvitlo poznovu, ticho a rachot střídaly se ustavičně. — Tráva a obilí ležely jako sporážené, jako zaplavené, jakoby se více ani zvednouti nemohly. — Dešť proměnil se najednou v jednotlivé kapky, slunce rozplašilo mraky, a na klasech a listech třpytily se vodní kapky jako perličky, ptáci šveholili, ryby vyskakovaly nad vodu jezera, mušky poletovaly, a tam uprostřed bičované vody jezera seděl na kameně silný muž pevných údů, s mokrými vlasy — sedělo tam léto samo.

Omládnuto občerstvující lázní sedělo tam na zahřívajícím výsluní — a celá příroda zdálo se, že omládla, vše povstalo bujně, zdravé a krásné, a panovalo léto, teplé, příjemné léto.

Lahodně a libě vanul zápach z jeteliště, včely bzučely nad tímto medovým požehnáním, a uprostřed vypínalo se zbořeniště starého hradu, po němžto vinul se břečťan, jehožto listí deštěm občerstvené lesklo se v záři sluneční; a tam zalétla královna včel s celým rojem, a připravovaly vosk a med. Byl to oltář přírody a jenom léto a jeho krásná žena pozorovaly jej, pro ně rozložila příroda na svém stole svoje dary.

Večerní obloha zářila jako zlato, žádná báň na chrámu nádherněji se netřpytí, a měsíc svítil mezi večerními a ranními červánky: panovalo léto! —

A opět minuly týdny a střídaly se kolikráte den s nocí. —Vyleštěné kosy ženců blyštěly se na žitných polích, větve jabloně prohýbaly se tíží červeného a žlutého ovoce; chmel zaváněl tak příjemně a visel u velikých chomáčích, a pod olšemi ve stínu odpočívaly žena a muž — léto se svou ženou, vážně před se hledíce.

„Jaké bohatství!“ pravila žena, „vůkol rozloženo jest požehnání, všude dobře a tak domácně, a přece, sama nevím jak, toužím po — tichu, odpočinku — ani slova nemám pro tento cit! Již opět orají na poli. Vždy více a více chtějí lidé vytěžit. — Pohledni, čápové přichází v houfech, a kráčejí zpozdálečí ca pluhem — a tamto pták z Egypta, který nás povětřím unášel. Pamatuješ, jak jsme ještě co děti do severních krajin přišli? Květiny přinesli jsme s sebou, živnou zář sluneční a zelené lesy a háje; vítr zle s nimi nakládal, stávají se opět temné a černavé, jako stromy na jihu, nepřinášejí však žádného zlatého ovoce.“

„Chceš je spatřiti?“ tázalo se léto; „tedy se potěš!“ A pozdvihlo své rámě, a lesní listí zbarvilo se červeně a zlatě, a nádhera barev rozložila se po celém lese; větve bezu ověšeny byly plny těžkých, černých bezinek, divoké kaštany padaly zralé ze svých černých lupenů, a v trávě květly fialky po druhé.

Avšak královna roku byla vždy tišší a zármutkem bledla její tvář.

„Vítr studeně věje,“ pravila, „noc přináší vlhké mlhy — toužím po krajinách mladostí naší.“

A viděla čápy již odtud se ubírati, jednoho, dva i ostatní, a toužebně vztahovala po nich ruce. — Hnízda byla prázdná, v jednom rostl koukol, v jiném zrno žluté řípy — rostly tam, jakoby hnízdo pro ně bylo vystavěno a ohraženo — a vrabci se tam uhnízdily.

„Čim, čim, kde je panstvo? Nemůže zajisté snésti, když chladno nastává, a proto je opustilo. Šťastnou cestu.“

Listí na stromech žloutlo vždy více a více, a padalo s nich; bouře podzimní nastávaly, blížil se podzimek; panovnice ležela na spadlém, žlutém lupení, a pohlížela mdlým zrakem na zářící hvězdy; její muž stál vedle ní. Prudký vítr se zdvihl a zatočil lupení v kotouč; lupení spadlo opět k zemi — avšak královna zmizela, a poslední motýl vzlétl a vznášel se ve vzduchu studeném.

Vlhké mlhy nastaly, vítr ledový počal váti a tmavé, nejdelší noci v roce nastaly. Panovník roku měl sněhobílé vlasy; avšak on to sám nevěděl, domníval se, že to sníh, který s oblak padal; lehká bílá pokrývka rozložila se nad zelenými dříve rolemi.

A zvony na věžích vyzváněly vánoce.

„Zvony slaví narození,“ pravil panovník sestárlý; „brzy zrodí se nový vladař, a já půjdu na odpočinek — na odpočinek tam, kde hvězdy u všemíru se kolotají!“

A v čerstvě zelenajícím se háji borovém stál anjel, a světil mladé stromky, kteří slavnost měly zvelebiti.

„Všude radost v příbytcích i pod zelenými stromy,“ pravil starý panovník léta, an v několika týdnech sestárnul, jak sněhobílý kmet. „Dnové moji vypršely, nový panovník obdrží žezlo i korunu!“

„Moc tvá však bude věčně trvati!“ zvolal anjel světící; „nech sníh zahřívati mladé osení! Uč se snášeti, když jinému svět se koří, neboť tys přece jenom vladařem. Budeš zapomenut, avšak přece žít! Hodina tvé svobody přijde, až jaro nastane!“

A poslední dvé labutí se zvedlo do výše, a odnášely léto na svých perutích; a tam na vršku seděla opět zima studená, shrbená a stará, avšak silná jako zimní bouře, nezlomná jako kry ledu, seděla vysoko na sněhu, pohlížejíc k jihu, kde dříve trůn opanovala a krutě vládla. — Led pevněji svíral vodu ve své rámě, sníh chrupal pod nohami rychle se saněmi uhánějících koňů, a vrány a kavky vyhlížely ještě černěji na bílé, sněhem pokryté půdě. A stařena, vládkyně počasí zimního, zatínala pěstě u sychravém větru, a led na sáhy dosahoval ke dnu řeky a jezera.

Nyní přicházeli opět vrabci z města a tázali se: „Kdo jest ta stařena, čim, čim, čimčarara!?“ A vrána seděla opět tam na plotě, aneb to bylo její mládě, což vše jedno, a odpovídala jim: „To je zima, zima od předešlého roku. Není mrtvá, jak kalendář pravil, nýbrž poručnice jara, které opět přijde.“

„A kdy přijde jaro?“ tázali se vrabci; „kdy nastane ten krásný čas, že budeme mít všeho hojnost a lepší pořádek? Ten starý nestál za nic!“

A v tichých myšlenkách kývala zima k černému, bezlistému lesu, kde každý strom svůj útlý zrůst a ohebné větve na odiv stavěl; a v zimní sen pohříženy nížily se ledové mlhy s oblohy k zemi; — stařeně zdálo se o dnech mladosti, a každého nového dne třpytil se strom i keř jinovatkou. To byl sen zimy o letní noci, až vyšlo slunce a setřelo klamný lesk s větví zkřehlých.

„Jaro přichází!“ zazněla ozvěna s hor, kde sníh ještě klidně, takořka mrtvě ležel. Slunce tepleji počalo hřáti, sníh roztájel, a ptáci jásali: „Jaro nastává!“

A vysoko v povětří objevil se první čáp, za ním druhý; na každém sedělo roztomilé dítko, a ti sestouply dolů, políbily zemi, políbily i stařenu, a ta jako Mojžíš na hoře Sinaj zahalila se v oblak a zmizela.

Čtvero panovníků vykonalo každý svou úlohu a znova nastoupilo a nastupuje svou vládu, a jenom tvorstvo země bázlivě očekává konec jejich panování.