Moravský zemský historiograf Dr. Beda Dudík O. S. B.

Údaje o textu
Titulek:	Moravský zemský historiograf Dr. Beda Dudík O. S. B. čestný opat Třebíčský, císařský rada a vládní rada, nositel četných vysokých vyznamenání (řádů) atd. člen král.akademie věd atd. atd. zemřelý dne 18.ledna 1890.
Podtitulek:	Nástin životopisu od M. K.
Autor:	Maurus Kinter
Původní titulek:	Der Mährische Landeshistoriograph Dr. Beda Dudík O.S.B.
Zdroj:	KINTER, Maurus. Der Mährische Landes Historiograph Dr. Beda Dudík O.S.B
Vydáno:	Brno 1890, Tisk a vydání cís. a král.dvorního knihkupectví Carl Winiker. 655
Licence:	PD old 70
Překlad:	Dušan Dudík
Licence překlad:	CC BY-SA 3.0
Související:	Autor:Beda Dudík
Index stran
Volný překlad odhadem z 90 let byl redakčně upraven, místy přeformulován a opraveny zjevné chyby.
Související články ve Wikipedii: Beda Dudík

Není v žádném směru záměrem v následujících sděleních poskytnout celkový obraz života muže, který skoro půl století sledoval pokrok v dějepisném bádání všeobecném a zejména v tom, které se týkalo úžeji otčiny Moravy. Cvičeným, pečlivým zrakem sledoval, ale též svým předchozím vzděláním i šťastnou shodou okolností byl schopen do bádání zasáhnouti a tomuto bádání jisté zaměření dát. Takovýto obraz života poslouží jako návrh pro vyčerpávající životopis, který bude třeba zpracovat podle literární pozůstalosti, ze vzpomínek, deníků a i z korespondence. Aby se tohoto dbalo, nutno podniknout přípravné práce, které zaberou nemálo času. Má tedy a může zde být pouze předložen čtenáři nástin životopisu, neboť u Dudíka se jedná o člověka mimořádného, který jako dítě své doby s železnou pílí se vypracovával a skoro neustále byl provázen i mimořádným štěstím. Již pohled do Dudíkem pečlivě vedeného deníku ukazuje, že jeho autor byl neúnavným pracovníkem, který uměl spojovat vzdělanost, vzdělávání i světové formy jednání, aniž by si přitom odpouštěl cokoliv ze svého sebevědomí nositele řádů. Zda Dudík, jak se o to snažil, byl průkopníkem v historických bádáních a ve zveřejněných dějepiseckých dílech, zda se tím stal zakladatelem historické školy, nechť je součástí jeho obsáhlé biografie. Zde postačí poznamenat, že Dudík neopomenul žádné z hledisek, která se mu nabízela při zpracovávání jeho hlavního díla k delšímu výzkumu, nýbrž že je nejčastěji pečlivě a šťastně, i když často ne s žádoucím prohloubením, rozvíjel. To vysvětluje též četnost jeho historických monografií, které vydával buď samostatně, nebo v listech královské akademie věd a jiných historických spolků jako: Historicko-statistické sekce v Brně, Historického spolku pro Horní Bavorsko, Královské společnosti věd v Praze — jejichž byl Dudík skutečným^{[red 1]} nebo dopisujícím členem. O jeho všestranném jazykovém nadání svědčí četná pojednání v české, ruské, polské, Švédské i maďarské řeči. Že byl obeznámený dobře i s pomocnými historickými vědami dokazují četné články a sdělení c. a k. ústřední komisi pro výzkum stavebních památek, c. a k. muzeu pro umění a průmysl, časopisu českého muzea atd.

Jestliže v této životopisné skice vystupuje do popředí více vědec nad řádovým příslušníkem, nechť laskavý čtenář nepřehlédne skutečnost, že Dudík zastával veřejné státní místo, které předznamenávalo jistý plán jeho prací, které ho většinou nutily zdržovat se mimo řádovou budovu a byly příčinou i jistého odcizení se od vlastních řádových spolubratři. Teprve koncem sedmdesátých let přicházel Dudík častěji do Rajhradu, nacházel tu však většinou mladý, nový konvent, řádové spolubratry, kteří ho jen přechodně poznávali a ctili ho zejména pro jeho vědecká díla.

Věrné přátelství po celý život udržoval s velebným opatem Guntherem až do jeho smrti 1883. (Nar. 26 prosince 1815, přišel do Rajhradu 1. září 1839, stal se 22.listopadu 1854 opatem a zemřel 6. dubna 1883.) A tento byl jeho důvěrníkem i rádcem v důležitých záležitostech jeho životních osudů. Když v roce 1880 u příležitosti jubilea řádu benediktinského byl vydán po veliké námaze spis: „Scriptores Ordinis S. Benedicti 1750 - 1880“, našel v něm také Dudík poprvé z pera spisovatele této životopisné skicy pečlivého životopisce, jemuž byl také osobně rádcem a pomocníkem. Na tuto publikaci se též odvoláváme v životopisných údajích dále uváděných.

František Sal. Dudík se narodil 29. ledna 1815 v městě Kojetín rodičům slovanského jazyka, což zde zvláště musí být vyzvednuto, neboť jeho většina literárních děl psána jest v německé řeči a vyznačuje se elegantním slohem, svědčícím o pečlivém cvičení a velké sečtělosti. Po ukončení národní školy přišel Dudík v desíti letech na piaristické gymnázium v Kroměříži, studoval zde od roku 1825 do 1834, po té v Brně na filosofickém ústavu do roku 1836, kde pod vedením rajhradského benediktina Řehoře Volného, tehdejšího profesora dějepisu na tomto ústavu, získal jako snaživý mladík první základy pro historická studia. Dudík, rozhodnut věnovat se duchovnímu povolání, vstoupil na to na teologickou fakultu v Brně. Byl zde však jen jediný rok; ucházel se o přijetí do Rajhradského kláštera a obdržel 21. srpna 1836 řádový oděv od tehdejšího opata Victora. Dudíkovi bylo dáno jméno řádové Beda, po velkém světci-učenci benediktinského řádu v Anglii, jehož četná díla se všech odvětví vědy ještě dodnes udivují. Jako novic získal Dudík vynikajícího lingvistu P. Bapt. Mücka, také výborného učitele moderních řečí, zejména italštiny, francouzštiny a angličtiny, které tento učitel ovládal slovem i písmem; tato okolnost našemu Bedovi mimořádná posloužila na jeho další životní dráze. Po ukončení noviciátu pokračoval Beda v teologických studiích v Brně a nato v Olomouci, přitom studoval však současně tak pilně i filosofii, že mohl po slavnostním vyhlášení profesorem dne 1. září 1839 podrobit se hned v Olomouci i rigorosním zkouškám a tak, ještě jako teolog 4.ročníku být promován za doktore filosofie. Za kněze byl vysvěcen 20. srpna 1840, primiční mši sv. měl v Rajhradě 1. října a nastoupil na to jako profesor řecké a latinské jazykovědy na filosofickém ustavu v Brně. Po dvou letech převzal i profesuru dějin jako následník Volného. Jako řádný profesor přednášel také od roku 1845, jako první na tomto ústavu, českou řeč a literaturu a zřídil k dalšímu vzděávání v řeči a literatuře velmi vítanou knihovnu. Rok 1848 přinesl nový plán vzdělávání a studia v Rakousku. Filosofické lyceum bylo spojeno s gymnasiem v tak zvané vyšší gymnasium a také zde dostal Dr. Dudík profesuru dějepisu, zeměpisu a přírodních věd. V roce 1855 opustil Dudík Brno a habilitoval se jako první soukromý docent na vídeňské universitě pro dějepisné prameny středověku.

Volným u Dudíka vyvolané touhy po historickém vzdělávání přinesly brzy ovoce. Když rok 1840 přinášel rozličné, často velmi nesprávné názory na politickou a ekonomickou situaci Moravy, zabýval se Dudík tím, aby ji z historického hlediska zdůvodnil a doplnil. Ovocem tohoto studia bylo jeho první dílo v témže roce; „Současné poměry Moravy z hlediska statistiky“, V tomtéž roce byl mu moravskými stavy dán úkol, nejen prozkoumati Cerroniho sbírku rukopisů, kterou moravští stavové již nakoupili, nýbrž také vyhotovit zprávu o sbírce rukopisů, zanechaných zesnulým (13. března 1847) zemským archivářem a moravským historiografem Antonínem Boczkem, aby se dalo z posouzení Dudíka zjistit, zda nákup rukopisů pro zemský archiv je doporučitelný. Na podkladě vyhotovené zprávy přešla zmíněná sbírka do vlastnictví stavů a náleží od té doby k základnímu bohatství zemského archivu. V průběhu těchto studií obrátila se pozornost Dudíkova na vztah mezi politickým postavením Moravy a vévodství opavského. Ovocem těchto studií byl spis v roce 1857: „Vévodství opavské a jeho dřívější postavení k markrabství moravskému“.

Mezitím vstoupil do životní dráhy Dudíkovi zvrat, který byl rozhodujícím pro další život a vzdálil ho navždy z učitelské katedry. V květnu 1850 rozhodly se moravské stavy, aby se provedla šetření přímo na místě ve Švédsku o tom, jakého druhu a v jaké ceně byly literární poklady, které v průběhu třicetileté války odvezli Švédové z Moravy a Čech. Tímto úkolem byl pověřen Beda Dudík a byl vyslán na zemské útraty do Švédska. Zde v jedné řadě s učenci, mezi jinými též s královským knihovníkem Dr. Klemmingem, s nimiž se seznámil — s posledně jmenovaným zůstal až do konce života v přátelském styku — našel v poměrně krátké době nejzajímavější díla právě v královském archivu ve Štokholmu, mezitím také dlouho postrádaný IV.svazek známého chemnitzskébo díla nazvaného „Bellum, regio-svericum in Germania gestum“, které popisuje válečné události od května 1641 do června 1646. Jako výsledek této cesty a současně jako zpráva o úspěchu vyšlo v roce 1852 dílo „Pátrání ve Švédsku pro dějiny Moravy“.

(Jest nesporně velkou Dudíkovou zásluhou, za kterou mu Morava i Čechy jsou povinovány stálým díkem, že se po dlouhých, hlavním dílem Dudíkovým, jednáních konečně v roce 1878 podařilo nejcennější tyto rukopisy v počtu 51 za odpovídající, částečně jeho veličenstvem císařem samým, částečně moravskými stavy, náhradu opět vrátit zemi moravské. Nyní jsou uloženy v zemském archivu v Brně. Jako poklad prvního řádu mezi těmito ze Štokholmu zpět dovezenými rukopisy zasluhují pozornosti: Legenda o sv.Kateřině, Lobkovická a Bočkovská bible atd.

Dudíkovy švédské studie vedly ho ke správnému závěru, že velká část literárních pokladů odvezených z Moravy do Švédská musela být královnou Kristinou přemístěna do Říma; v souvislosti s touto zprávou následovala jeho cesta do Itálie. V říjnu 1852 vstoupil poprvé do věčného města toutéž Porte del popolo, kterou kdysi vstupovala do Říma také královna Kristina, jak dodnes oznamuje nápis na bráně. Zde v domě hraběte Lichnovského nenašel jen přátelské přijetí, ale byl brzy v kruhu společníků, kteří při jejich hodnostech a stycích umožňovali mu co nejrychleji a nejspolehlivěji dosáhnout vytčeného cíle. 11. listopadu téhož roku setkává se s Theinerem, tamnějším Prefektem-coadjutorem tajného vatikánského archivu a jeho prostřednictvím a také přičiněním a přímluvou rakouského vyslance dostává Dudík povolení pro svoji práci v papežských archivech atd., jak tehdá jen zřídka se povolovalo učencům a vědátorům. Aby zvládl přemíru materiálu, který se nachází v Římu nejen ve vatikánském archivu, ale i v knihovnách oratoriánů, dominikánů a augustiniánů a týká se příslušné doby, musel si nutně vymezit určité hranice. A tak se omezil na prohlížení t.zv. královské knihovny ve vatikánském archivu — která ovšem obrovskou sumu 2322 rukopisů obsahuje — a na prostudování rejstříků tohoto archivu od 1306 do 1410, pokud se týkají Moravy v užším slova smyslu a specielně poměrů olomouckého biskupství. Už v listopadu 1852 pořídil více než 50 opisů důležitých zpráv a — podpořen významně Mons. Marini, prefektem vatikánského archivu — pořídil z významných zde ležícíc originálů četné kopie z uvedené doby, kolik mu jeho prostředky umožňovaly. Hledal také v klášterních archivech i v privátních knihovnách, aby zaznamenal všechno, co bylo ve spojení s dějinama Moravy. Při prohlídce rukopisů švédské královny Kristiny našel nedocenitelné unikáty, které kdysi patřily do Mikulova a do Prahy. Až do začátku března 1853 prohlédl Dudík, podle své soudobé zprávy, již 9000 zpráv a našel mnoho nových údajů. Výsledkem této jeho první italské cesty byl dvousvazkový spis „Iter Romanum“, jehož prvý díl pojednává o historických studiích, druhý pak o papežském regentství.

Prvním ovocem jeho soukromé píle byl první svazek „Dějiny řádu v Rajhradě“ vyšlý 1849, zachycující údobí od založení řádu r. 1048 až do konce husitských válek v r. 1449. Druhý svazek, pokračující až do nejnovější doby, vyšel v r. 1868. Toto dílo, jehož první část nutno považovat za historický pokus, nutno s politováním konstatovat, že autor neměl k dispozici všechny prameny, zejména nejdůležitější archivní dokumenty z mateřského kláštere na Břevnově. Ukazuje však již značnou samostatnost a dobré ovládání německého jazyka a přesnost slohu, což u rozeného Slovana patří k výjimečnostem. Také dějiny Moravy jsou vetkány do těchto dějin Rajhradu a vystupují zcela do pozadí. Není dost rozeznat, zde Dudík přitom používal dostupných pramenů přesně, i když se tu a tam v díle jeví jako spisovatel ukvapený.

Povzbuzen dvěma většími cestami do Švédská a Itálie resignoval Dudík na svá universitní místo ve Vídni, aby se nyní jedině a trvale sám věnoval dějepisným bádáním a svá spisovatelské činnosti. Sotva se vrátil z Říma přišla mu vysoce čestná nabídka od arciknížete Maxmiliana z Vídně, aby zřídil centrální archiv německého rytířského řádu. Byla to totiž svízelná práce, trvající plných šest let, 1853—1859. Dudík musel také i jiné k dotyčnému archivu náležející a u jiných osobností deponované písemnosti jako pověřenec řádu získávat zpět, což bylo spojeno s delšími cestami do Saska, Würtemberscka atd., vyneslo mu však i četná vyznamenání. Nejskvělejším výsledkem jeho úkolu byl centrální archiv německého řádu ve Vídni, doposud vzorně uspořádaný. Právě při této práci našel jeho prozíravý duch opět látku k novým dílům. Mezi nimi zejména; „Valdštýnova korespondence“ a „Švédové na Moravě“. První vytvořen z pramenů válečných archivů, zasluhujících si vyzdvižení, které mezi spisy cís. akademie ve Vídni, jejímž byl Dudík členem od roku 1865, byly zveřejněny. Tenkráte se Dudík také zabýval plánem pro jednotné zřízení státního archivu pod vedením generálního inspektorátu pro archivy pro rakouskou monarchii s využitím jeho zkušeností získaných při zřizování archivu rytířského řádu. Plán předložil vládě, byl by nepochybně nejen schválen ale již i proveden, nebýt právě válečných událostí a tehdejší konstelace politické v císařství, které tomu zabránily.

Ve jmenovaném období šesti let, kterých využil Dudík k uspořádání archivu řádu německých rytířů, našel si též příležitost k tomu, aby se seznámil s bohatstvím sbírek mincí a zveřejnil výsledek svých numismatických studií na náklady řádu jako slavnostní dílo: „Sbírka mincí vysokého německého rytířského řádu ve Vídni“ na listech s 21 mědirytinami. Tak různorodými studiemi se dostal Dudík do spisovatelského proudu a řada nejcennějších publikací následovala nyní rychle za sebou. Pozornost učeného světa na sebe soustředil už svými publikovanými díly delší dobu. Nyní rozvinula se, částečně již od roku 1854, korespondence mezi Dudíkem a různými historiky, mezi jinými i evropské pověsti, která svědčí o mimořádné pracovitosti, ale též o všestrannosti, kterou nelze dost obdivovat.

V roce 1859 vstoupila do Dudíkovy životní dráhy opět rozhodující změna. Moravští stavové, po pečlivém prozkoumání zpráv ze Švédska a Itálie, nabyli přesvědčení, že Dudíkova tvůrčí schopnost musí zůstat uchována všemi prostředky pro otčinu Moravu a jmenovali ho tedy zemským historiografem Moravy, jako následníka Boczka. Tento úřad, jeho veřejné postavení, zastával Dudík plných 30 let až do své smrti. Jeho hlavním úkolem jako moravského zemského historika bylo napsat „Dějiny Moravy“, pro které jeho předchůdce zanechal jen přípravné práce ve shromážděných datech, aniž by byl přešel k vlastnímu psaní. S plnou životní silou a vyzbrojen nutnými vědomostmi pustil se Dudík do tohoto úkolu a vydal v průběhu let také 12 svazků moravských dějin, aniž by byl dospěl dále v nich nežli do roku 1350. Je politováníhodné, že Dudík tyto dějiny Moravy od začátku založil příliš obšírně a ačkoliv měl před sebou všeobecně výborný příklad Palackého nevyvaroval se chyby tohoto historika. Dudík se snažil při zachycení moravských dějin, aby mu neušla sebemenší podrobnost; prozkoumal a přečetl pečlivě každou příslušnou zprávu; prozkoumal a prověřil kteroukoliv souvislost do níž se Morava v průběhu dějin s hraničícími zeměmi dostala. Tak se dostával i na zcestí, neboť se zabýval dějinami těchto zemí. Tak mu narůstal materiál pod rukama proti jeho vůli a nebyl schopen jej zvládnout. Tím získávalo jeho dílo dějiny Moravy sice na rozsahu, postrádalo však přehlednost, na kterou on bohužel nemohl dbát, protože psal učené dílo a neměl v úmyslu je vydávat jako populární. Jako dílo zvláštní píle a hluboké učenosti zůstávají tyto jeho dějiny Moravy od nejstarších časů až do 1350 mimořádně cenné a je si jen přát, aby osvědčená mladší síla vybavená vlastními zkušenostmi a rozvojem tohoto díla, aby toto brzy mohla dovést ku zdárnému konci. Kdo zná tyto dějiny z vlastního studování, musí přiznat, že se čtou lehce a plynule jako žádné jiné dějepisné dílo v německé řeči. Vykazují plno nejzajímavějších materiálů ve vhodné úpravě. U posledních dvou svazků postrádá čtenář však již tu duševní svěžest autorovu, soudnosti ubývá; jsou při všech jejích nedostatcích labutí písní pomalu umírajícího moravského historiografa.

V roce 1865 se Dudíkovi konečně podařilo podat dalším memorandem návrh ministerstvu vnitra plán na prozkoumání a uspořádání státních archivů. Bylo povoleno a tehdejší ministr, svobodný pán von Lasser, svěřil mu probádání jednotlivých zemských archivů podléhajících resortu státního ministerstva za účelem všeobecné organizace archivů. Ihned začal Dudík řešit tento ukol v Haliči a Vladiměřsku a uveřejnil později jako výsledek svých studií v roce 1868 prostřednictvím cís. akademie věd ve Vídni svá díla „Archivy v království Haliči a Vladiměřsku“ a.t.d. Když po třech letech v roce 1870 za ministra Giekra taková vlastní komise k provádění ministerského nařízení byla sestavena, byl také Dudík jejím členem. Už jsme se zmínili o tom, jaké zásluhy měl Dudík o uspořádání centrálního archivu řádu německých rytířů ve Vídni, Musíme ještě jednoho díla vzpomenout. Z pověření arciknížete Wilhelma měl Dudík popsat a utřídit řádový poklad. Publikoval tento druhý nádherný klenot v roce 1856: „Klenoty vysokého německého rytířského řádu“ s 6o fotografickými foliemi-tabulkami.

Přirozeným sledem věcí přišel Dudík do styku také s jednotlivými členy rakouského císařského rodu. Těmto šťastným okolnostem vděčí v první řadě za to, že v roce 1666 při vypuknutí italsko-německé války proti Rakousku byl na přání generalissima rakouské armády v Itálii arciknížete Albrechta a na výslovný rozkaz císaře přidělen do hlavního štábu. Zde měl příležitost psát také jiným směrem. Nejvýznamnější politické listy té doby uveřejňovaly od něho zprávy o vojenských událostech první třídy. Děje polního tažení v Itálii v roce 1866 líčí svým způsobem pro korunního prince. Vyšlo v roce 1870 jako dílo; „Vzpomínky z polního tažení 1866 v Itálii“. Zde na bojišti u Custozzy získal také Dudík, pro kněze a člena řádu velmi vzácné vyznamenání — velký zlatý vojenský záslužný kříž pro piis meritis a válečnou medaili. Protože, nehledě k daným okolnostem a vítězstvím jichž bylo dosaženo, následky této na dvě strany vedené války momentální byly nepřehledné a pro všechny případy bylo nutné učinit nezbytná opatření, byl Dudíkovi ještě před námořní bitvou u Lissy dán příkaz, aby vyčlenil z centrálního archivu v Benátkách všechny archiválie týkající se rakouských právních poměrů. Tento nadmíru obtížný úkol spojený s nadlidskou námahou zvládl ve čtyřech dnech a odeslal 19 plných beden s archivním materiálem do Štýrského Hradce, které později po úspěšném mírovém jednání přišly zase zpět do Benátek. Sotva se vrátil z Itálie, už ne něho čekal nový úkol. Tehdejší ministerstvo Belcrediho chtělo na historicko-právním základě projednat poměry v krakovské diecesi, která byla zřízena krátce předtím v náhradu za tarnovskou. S tímto úkolem, který byl předlohou pro později uzavřenou dohodu v roce 1875 mezi rakouskou a ruskou vládou, byl pověřen Dudík. Splnil tento úkol ke spokojenosti ministerstva v časovém rozmezí pěti týdnů a o tom vydal v roce 1867 brožuru pod názvem: „Krakovská diecese a Rusko“. Všechny tyto práce vykonával Dudík neustále při cestování. Na svých cestách celým rakousko-uherským císařstvím prohlédl četné veřejné archivy, četné z nich i vícekráte, tak mimo dříve uvedených olomoucký, kroměřížský, mikulovský atd.

Dudík podnikl již v roce 1863 větší cestu do Orientu. Zdržoval se v Cařihradě, Athénách a Smyrně. V roce 1867 navštívil světovou výstavu v Paříži, aby sledoval dějiny práce a vynálezů, jel pak přes Lyon, Marseille a Civita vecchia do Říma, aby se tu zúčastnil oslav u příležitosti výročí 1800 let od smrti svátých Petra a Pavla. Zážitky, poznatky a zvláštní studie z této doby jsou zveřejněny v četných článcích vídeňských novin, jak si o všem velmi podrobně dělal vlastní poznámky.

V roce 1869 byla Dudíkovi uložena povinnost doprovázet jeho císařskou výsost císaře Františka Josefa I. jako kaplan a popisovatel událostí na jeho cestě do Orientu, na které se zúčastnil také slavností v Jerusalemě a při otevření Suezkého kanálu. Popis této vysoce zajímavé cesty vyšel z příkazu jeho výsosti pod názvem: „Císařova cesta do Orientu“ v roce 1869.

Aby pokračoval ve studiích o Amosu Komenském, jimž se věnoval již dříve u příležitosti cesty do Švédska, podnikl v roce 1870 cestu Belgií a Holandskem, při nichž taká vyhledával v jednotlivých archivech doklady o tom, jak daleko centrální státy podporovaly v roce 1870 české povstání a jaký škodlivý vliv tenkráte měly. Následující leta přinášela množství práce s přípravou světové výstavy ve Vídni v roce 1873. V zájmu toho procestoval moravský zemský historiograf opakovaně celou Moravu a zřizoval všude výbory pro získávání vzorů národní domácké výroby. Na výstavě je uspořádal sám přehledně ve dvou skupinách. Pro vysvětlení těchto vystavovaných kolekcí pořídil Dudík sám vlastní katalog národního domáckého průmyslu a krojů na Moravě, který byl v totmtéž roce vytištěn v Brně. Následující dva roky byly věnovány pokračování jeho dějin Moravy, což mu však nebránilo v tom, aby již následujícího roku 1874 nepřijal pozvání ruské vlády k účasti na třetím archeologickém kongresu v Kijevě.

Deset týdnů prodléval při této příležitosti v Rusku, věnoval se archeologickým a archivářským studiím a přednesl v Kijevě, kam přivezl kolekcí prehistorických předmětů z okolí Rajhradu, řeč o pohanských prehistorických pohřebištích na Moravě v ruské řeči. Přednáška byla otištěna též ve zprávách tohoto kongresu. Tím se zájem Dudíkův poněkud odklonil k pohanským starým poznatkům; jeho dříve získané vědomosti v tomto směru byly ještě obohaceny a tak bylo pro něho vítanou příležitostí když dostal v roce 1875 čestné pozvání k účasti na antropologickém a prehistorickém kongresu v Budapešti, kde přednesl v jednom zasedání pojednání o pozoruhodných nálezech provrtaných lebek v Sedleci v Čechách. V následujícím roce 1877 podnikl opět cestu do Štokholmu, aby vytvořil podmínky, za kterých by se mohly vrátit na Moravu rukopisy, které byly odvezeny do Švédska v průběhu třicetileté války, o čemž jsme se již dříve zmínili. V roce 1878 nacházíme Dudíka již podruhé v Rusku. 9. června překročil hranice a dojel do proslulého poutního místa Czenstochowe. Také tentokráte se zdržel déle na severu, v Moskvě, Petrohradu atd. Ne pouze v zájmu svých studií, nýbrž též v diplomatickém poslání, o němž jsou zprávy, které pro publikování na tomto místě zatím vhodné nejsou. Teprve 9. srpna tohoto roku vrátil se Dudík opět do Brna. Jako literární výsledek této cesty zasluhuje si zmínky dílo „Historická badání o Zaluski-cké knihovně v Petrohradě“; jako výsledek jeho diplomatických snah bylo částečná vyrovnání mezi Sv. Petrohradem a římskou kurií.

Bolestivou ztrátu utrpěl Dudík v tomto roce smrtí olomouckého domského kustoda barona Königsbrunna, který byl důvěrně spřátelen s ním podobně jako již dříve zemřelý hrabě Lichnovský. V červnu následujícího roku 1881 nacházíme Dudíka jako účastníka velké slovanské pouti při poděkování za encykliku „Grande munus“ na třetí cestě do Říma. Sám sem přijel 24. června, ubytoval se v klášteře Sv. Cellista a odtud u příležitosti jubilea slovanského apoštola sv. Cyrila přivezl do Rajhradu relikvii tohoto Svatého. Dudík zde byl také 5. července se slovanskou deputací u slavnostní audience u jeho svatosti Leo XIII., při které biskup Strossmayer z Đakova přednesl dík slovanů za encykliku „Grande munus“. Bohužel tentokráte nebylo italské klima pro našeho cestovatele příjemné; již 9. července dostal římskou horečku, malárii, ne jejíž následky pak dlouho trpěl. Zčásti uzdraven jel 12. července do Monte Casina, kde pobýval sedm dní. Bylo to naposled, kdy mohl vidět a uctívat tuto kolébku benediktinského řádu. 23. dne téhož měsíce byl přijat ještě na delší audienci k rozloučení svatým Otcem a 24. již překračoval rakouské hranice v Ale. Koncem tohoto roku stěžuje si Dudík ve svém deníku na bušení srdce a na stoupající tělesnou únavu, na to, že se nemůže dobře zotavit a uzavírá tím, že uplynulý rok nebyl pro něho šťastným, protože skoro jeho polovinu byl nemocným. „Síly rychle ubývá“ píše, „je málo naděje na zlepšení“. Ačkoliv se dny života Dudíka od té doby nemohou považovat za sečtené, neboť ještě plných osm roků do konce života mu bylo dopřáno, začíná přece již v roce 1882 naříkat na to, že vyhlíží konec svých prací. Přesto se zotavil z dřívějších neduhů v tomto roce tak dobře, že mohl opět docela zdatně pokračovat na svých dějinách Moravy a ukončil v tomto roce také již 10. svazek. Od roku 1882 vídáváme Dudíka také častěji již v Rajhradě. Trapný stav rajhradského opata přivádí ho častěji sem, byli přece spolu důvěrně spřáteleni již od prvních dní jejich řádového života. Rok 1882 byl pro Dudíka vcelku šťastným, přesto na jeho konci obestírají ho myšlenky předtuchy smrti. Svůj deník uzavírá tentokráte několika obsahově závažnými slovy: „Kolik let ještě?“

Následující rok 1883 byl pro Dudíka i Rajhrad rokem truchlivým; 6.dubna zemřel všemi milovaný a všemi kdož ho znali uctívaný opat z Rajhradu Gunther. Je pochopitelné, že jeho dlouhá nemoc hluboce působila též na Dudíka, o čemž se zmiňuje na různých místech svého deníku. Nakolik okolí dobrosrdečného opata již v posledních dnech mísíce března kolísalo mezi obavami a nadějí, setrvával Dudík týdny v Rajhradě. Při jeho smrti však sám přítomen nebyl, zúčastnil se jen pohřebního obřadu 9. dubna. Průběh volby jeho následovníka, nynějšího opata Benedikta Korčiána, konal se 26. června. Ponechejme tyto události s poznámkou, že také jeden čas Dudík byl kandidátem, i když jako osmašedesátiletý v úspěch své kandidatury počítat nemohl. Následující léto trávil Dudík v řádovém zámečku v Hlubokým, ve dnech velmi vzrušených, v krásné hornaté a zdravé krajině, stále ještě s více či méně kolísavým zdravotním stavem. Rozličné okolnosti přiváděly ho opakovaně v podzimních měsících do Vídně. S literární prací, naříká si, prý to nejde již tak dobře s místa. Teprve koncem září zahájil práce na 11.svazku svých dějin Moravy, když byl předtím absolvoval duchovní cvičení v klášteře. V současné době se přestěhoval Dudík, který bydlel již mnoho let v minoritském klášteře v Brně, do domu rajhradského kláštera na Petrově. Doufal, že tím posílí na svěžím vzduchu své narušené nervy.

Mezitím byla novým opatem rajhradským podnícena záležitost papežského vyznamenání Dudíka, který obdržel 18. října papežské breve, jímž byl jmenován čestným opatem v Třebíčí se všemi přednostmi a výhodami skutečného benediktinského opata. Toto vyznamenání, v řadě předchozích zcela ojedinělé, jímž právě jediné církevní vyznamenání bylo, způsobilo starému učenci nejen radost, ale povzbudilo jeho tělesné síly na nějaký čas. Následovaly nezbytné gratulace, návštěvy, představení atd., čímž je zcela pochopitelné, když Dudík na konci roku 1883 poznamenal, že jeho obvyklé zaměstnání nemůže dobře pokračovat. Duševní svěžest se stále zmenšovala, proto také poznámka v deníku: „Chybí mně jakékoliv prameny k tomu, abych napsal něco zdařilého o letech 1307-1310; bude pro mne těžké z ničeho něco udělat“. Velmi bolestivě se muselo Dudíka dotknout, když poprvé za jeho dlouhé spisovatelské dráhy mu byly vráceny koncem roku dvě práce, které jako člen vídeňské císařské akademie věd zaslal, s odůvodněním, které pravý důvod jemně a šetrně naznačovalo. Doufal, že přepracováním rukopisu — byl to olomoucký nekrolog z roku 1263 — přece uspěje, vše však marné. Od nynějška vrhl se starý učenec cele na pokračování svých dějin Moravy, které mezitím také vyšly česky, a podařilo se mu v témže roce 1883 dovésti je ke konci 10. svazku. Začátkem roku 1884 je vidět také již na poznámkách v deníku, že také ruka pomalu vypovídá službu. Nehledě k tomu podnikl Dudík v tomto roce koncem března čtvrtou a sice poslední cestu do Říma. Do věčného města dorazil 27. téhož měsíce. Ve vatikánském archivu prozkoumal, podporován Deniflem a Palmierim, literae communes a de curie papeže Benedikta XII., jednal zde hodně s učenými benediktiny + kardinalem Pitrou a opatem Tosti, ztrávil v Římě také svátý týden a velikonoční slavnosti a měl 29.dubna svoji poslední audience u soudobého papeže Lva XIII. Při této příležitosti poděkoval za vyznamenání jemu udělená a podal zprávu o církevních poměrech v Rusku. 12. května opustil Dudík Řím, aby po krátkém posilnění pobytem v Ala dojel 20. opět do Vídně. Poté trávil zotavenou koncem června v zámku v Kravařích, kde si léčil nejrůznější neduhy poškozující jeho zdraví. Odtud počátkem července se vrátil opět do Brna, zajel v doprovodu svých tří spolubratří 5.července do Třebíče, aby se jako čestný opat ujal tohoto dřívějšího benediktinského kláštera a sloužil zde ponticátní mši, první a poslední v Třebíči, která se konala 4. na svátek sv. Prokopa, bývalého patrona opatství, velmi slavnostní. Koncem srpna dostal Dudík od ruského cara stanislavský řád II. třídy s hvězdou, zcela mimořádné vyznamenání. Rok 1884 končil pro Dudíka velmi špatně. V prosinci si naříkal na stoupající slabost tělesnou i duševní, přesto děkoval Bohu, že mu bylo dopřáno 11. svazek jeho dějin Moravy dokončit. Svůj deník tohoto roku končí slovy: „Vím, že mé dny jsou sečteny, proto musím být na to trvale připraven“.

8. prosince 1887 byl Dudík raněn mrtvicí, jeho pravá strana těla byla ochromena — z tohoto se už nemohl zotavit. Psaní musel zcela přerušit a i když se jeho stav poněkud zlepšil, s literárními pracemi byl konec. Naštěstí vyšel v roce 1888 poslední z 12 svazků jeho dějin Moravy, pro který Dudík udělal nutné přípravné práce ještě sám v průběhu roku 1887, bylo na něm však patrné, že autor, přes svoji námahu, nezvládá však již historickou látku. Tak se musí brát tento svazek jen jako dílčí část; eventuelnímu pokračovateli na díle nezbude nic jiného, nežli začít tou dobou, kterou Dudík končil, tedy dobou Karla IV. Dojemná jsou jeho slova, které na konci roku 1889 své věrné opatrovatelce, neteři, která již od roku 1887 v jeho deníku pokračovala podle jeho diktátu, nechal napsat. Uzavřel deník tohoto roku se slovy: „Doufám, že se posledního dne tohoto roku už nedočkám, ačkoliv je to vůle Pána, abych se ještě soužil. Ale nechť se stane jeho vůle! Pane, staň se dle Tvé vůle! Dej mi jen trpělivost ve snášení mého utrpení, aby mně vše k dobru sloužilo. Děkuji Ti za všechna dobrodiní, která jsi mi prokázal. Bože neopouštěj mne, nýbrž vyslyš mne!“ První den roku 1890 slabost Dudíka se zvětšovala; jeho nejbližší okolí smiřovalo se stále více s myšlenkou, že jsou jeho dny sečteny. Opouštěl jen na okamžiky postel, nemohl se skoro již dorozumívat a usnul po častějším přijetí nejsvětější Svátosti a dobře připraven. Stalo se tak pravděpodobně následkem nového záchvatu 18. ledna t. r. Pohřeb byl vypraven dne 20. z řádového kostela — kde brněnský pan biskup Dr. Bauer osobně provedl výkrop — pod vedením opata řádu slavnostním způsobem, neboť pro nepříznivé počasí jen s velkou účastí. Dudík odpočívá nyní v druhu svých řádových spolubratří na místním hřbitově v Rajhradě u kostela sv. Kříže. Neměl podle Boží vůle oslavit ani své 75. narozeniny, které připadaly na 29. ledna tohoto roku, ani 50ti leté jubileum kněžství, které by bylo připadlo na 20. srpna. Mohl prožít oslavu v předchozím roce, kdy 1. září 1880 tomu bylo 5 let od získání hodnosti profesora. Bylo by příliš rozsáhlé, kdybychom zde chtěli citovat všechna díla či pojednání, která se během dlouhé životní dráhy Dudíka objevila. Bylo jich již v roce 1880 v naší zmíněné životopisné skice 71 jmenovitě uvedených. K ni přibylo později ne nepodstatné množství dalších. Rovněž zde jest málo místa k tomu, aby se o nich referovalo.

Když nyní na tomto místě vzpomeneme vyznamenání, které jemu jako učenci byla udílena, tu zjistíme, že jejich využití po dobu co byl jejich nositelem, zůstává pro něho čestným pomníkem. Dudík byl rytířem rakouského řádu Františka Josefa, würtemberského řádu koruny, švédského Wasova řádu, saského Albrechtova řádu, pruského řádu červeného orla III. třídy, bavorského Sv. Michala řádu I.třídy, tureckého medžidije řádu III.třídy, ruského řádu sv. Anny a sv. Stanislava s hvězdou, velitele řádu sv. hrobu a vojenského záslužného kříže pro piis meritis, válečné medaile, dále rakouské, würtemberské, saské a badenské velké medaile za umění a vědy a byl mimo toho vyznamenán ještě četnými cennými prsteny na znamení zvláštního uznání jeho literárních děl mnoha vysokými korunovanými hlavami. Všechny tyto medaile a prsteny nechal v roce 1872 přepracovat do zlatého kalichu, podle návrhu kustoda musea pro umění a vědu dvorního rady Falkeho. Kalich je přes 175 dukátů těžký a představuje cenu, bez klenotů naň Dudíkem věnovaných, přes 1000 fl. ceny a byl proveden zlatníkem Schlassko ve Vídni prvotřídním a imponujícím způsobem. „S radostným srdcem“, píše Dudík, „dal jsem proň to, co mně* samému radost činilo“. A v tomto duchu dárce zaznamenáno též věnování: Quod a regibus acceptit Fr. Beda, St. Benedicto restituit. (Co přijal František^{[red 2]} Beda, to sv. Benediktu vrací.) Stejným způsobem opatřil Dudík na věčnou paměť na sebe později stříbrný pontifikální šálek, v jehož nožce všechny ony řády miniaturně byly provedeny, který si nechal provést podle originálů, jež vlastnil, a sloužil mu při různých příležitostech při obřadných návštěvách a pod. Podrobný popis obou těchto uměleckých předmětů přinesla svého času Vídeňská Otčina. Tento der provedený s povolením a srozuměním opata kláštera Rajhrad zůstává po všechny časy zástavou oné stálé vděčné srozuměnosti a spojení s Rajhradem, které on jako příslušník řádu věrně zachovával a udržoval až do konce svého života.

Několik slov závěrem ještě k Dudíkově charakteru. U Bedy Dudíka pochopitelně ustupoval příslušník řádu proti vědátorovi často do pozadí. To přinášelo jeho veřejné postavení a s tím spojený stálý styk s vědátory i jeho časté cesty. Nelze popřít Dudíkovu všestrannost , jak se s ní ne snadno u učenců v současnosti setkáváme. Nehledě k oblasti dějin, kterou ovládal nejen jako zemský historiograf Moravy nýbrž i jako vědátor speciálních dějin, byl Dudík také ve vztahu k numismatice a dějinám umění autoritou. Jako konservátor pro uchovávání starožitností na Moravě má nesporně velké zásluhy na uchování četných nálezů ze staré doby. Jeho uměleckohistorické a numismatické publikace ukazují na dokonalou znalost materiálu. Že při této ustavičné tvorbě a s ní spojenými úspěchy a četnými s tím souvisejícími vyznamenáními objevovala se v jeho charakteru jistá nervozita, která se častěji až příkře znějícími výrazy sebevědomí, je stejně pochopitelné, jako jistá ukazující se vlastnost nedovolující odpor či vyjadřování vůle a mínění, které vznikala v průběhu jeho doby nejvyššího lesku mnohostranným stykem s vysoce postavenými osobnostmi, což se mu nepodařilo oslabit ani v posledních letech jeho života. Také potom, když Dudík častuji se svými spolubratřími pobýval, zůstával vůči nim více či méně cizím; nebylo právě snadné ve styku s ním nalézt takové styčné body, v nichž by se oboustranné názory sjednocovaly. Nicméně zaslouží si vyhodnocení vlastnost, že své sbratřené příslušníky vřele miloval a zůstal věren zásadám benediktinského řádu, což také na mnoha místech jeho pamětí zřetelně se ukazuje. V průběhu let bylo jeho mravní povinností a snahou nejen každoročně se zúčastňovat exercicií v kruhu bratří, nýbrž duševně se soustřeďovat a zotavovat v klidu kláštera. Že toho dbal, nejen svůj breviář stále se modlit, rozumí se samo sebou; že, kde to bylo jen možné, denně sloužil mši svatou, jeví se z jeho vyznamenání. Všude jsme měli co činit s vynikající osobností moravského zemského historiografa, s mužem mimořádného nadání a činorodosti, s mužem mimořádné píle, který byl také provázen mimořádně šťastnými úspěchy. Jeho život a dílo vyznačuje se plně chválou, kterou životopisec věnoval jeho řádovému patronu, svátému Bedovi anglickému! Nunquam torpebat otio, nunquam a studiis cessabat, semper legit, semper scripsit…^{[red 3]}.

U.I.O.G.D^{[red 4]}

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. řádným
2. Zkratka Fr. může znametat Františka, ale možná spíše frater, bratr
3. Nikdy nebyl potopen v klidu, nikdy nepřestal studovat, vždy četlm, vždy psal…
4. Aby byl ve všem oslaven Bůh.