Moderní pohádky/Bajka o pošetilém ptáčeti

Moderní pohádky Teréza Nováková
Pohádka podzimní	Bajka o pošetilém ptáčeti	O Svratce, rusalce

Údaje o textu
Titulek:	Bajka o pošetilém ptáčeti
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 59–84.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1892. Poprvé otištěno v „Kalendáři paní a dívek“ na r. 1893.

Na úpatí zalesněných hor, v rozkošné, chráněné krajině, stál nádherný letohrad. Jeho bílé zdi porostly byly mnohobarevným zimolezem a úponkovitými snítkami růžovými, z nichž čnělo na sta vonných květů a svěžích, polorozvitých poupat. V jeho stinné zahradě vysokým, zlaceným plotem ohrazené, šumně se vznášely vodotrysky a tiše spadaly jejích kapky zpět do lesklých mramorových nádržek. Útulná loubí z opojně vonícího bělokvětého jasmínu zvala k odpočinku v zelené své náručí na krásně řezané lavičky a lenošky. Na bujných, jako hustý aksamit přistřižených trávnících čněly skupiny vysokých rhododendrů, posetých chomáči temnorůžových kalichů, aneb prostíraly se umělé hvězdice, kola, kříže ohnivých barev, utvořené z nízkých pospolitých květin. Štíhlé stromky růží remontánek tvořily rozkošné řady, a jim jakoby vážně se pousmívala stromořadí vzdálenější rozložitých jilmů, platanů, habrů a jasanů. Na zdech k jihu obrácených zvolna z opadalého květu vyvíjely se mezi lupením hrozny a broskve.

Opodál ve sklenících, sličných tvarů a lesknoucích se tabulek, mezi vzácným stromovím ovocným napolo ukrytých, pialy se šťavnaté, široké palmy, plazily se vzhůru podivné orchideje, vynikaly ze srstnatých listův objemné zvonky gloxinií, ve pružné stromky vyrůstal něžný bílý vřes, a rozmanité begonie rozkládaly do široka své listy.

Vlhké tyto síně, plné tropických zjevů, štědře udělily ze svých kras rozložitému tarasu, sestupujícímu k zahradě, a velikému balkonu na průčelní straně letohradu, jenž jako světelná hra planul rudými a zlatými květy, stříbrnými listy, purpurovými stvoly. Balkónem rozlévala se vůně do skvostné jizby, pravé to klenotnice umění a přírody. I sem dodaly skleníky z bohatého svého obsahu; ve stolcích ze zlaceného proutí, u paty bělostných soch, na rýhovaných sloupcích, kolem velikých, čarovnou prostoru stonásob opakujících zrcadel: všude bylo plno štavnaté zeleni, tu jako drobný lesklý deštík po stěnách a na měkké koberce se snášející, tu vějířovitě se rozkládající, všude otvíraly se kalichy všech barev, trčely chomáče hvězd, voněly hrozny opojného květu. Štukový, umělý strop bělal se ze zlacených lišt, podobnými medaliony ozdobena pole stěn; bleděmodré pohovky a lenošky hojně zlacené tulily se k bílému pozadí mezi skupinami květin, drobné stojany pyšnily se sty drahocenných nádob, hraček a drobnůstek, na podstavcích otočených těžkou, temnou látkou, a tu onde na stěně umíštěny mistrovské obrazy v širokých zlatých rámcích. —

Tam, kde světlo nejjasněji dralo se bledě modrými záclonami a pestrými květinami všude se pnoucími, stál nádherný nástroj hudební, bohatě perletí vykládaný, a naproti němu v úplné houšti kamelií, azalejí a palem na zdobném stolku vysoká klec.

Malý její obyvatel, ptáče neurčitých barev, ale blýskavých, čiperných očí a švižných pohybů, zdál se jediným pánem této čarovné, malé říše. Jemu jakoby voněly všecky ty chomáče květů, jemu jakoby vypínaly vstříc bělostné šíje a ramena sochy bohyň a vil, jemu na potěšenou jakoby slunce báječné paprsky lákalo z hedvábných clon, ze skvostných hraček všude rozestavených.

Ptáče to bylo miláčkem sličné paní, jedné z obyvatelek rozkošného letohradu a velitelky balkónové síně. Našla je zcela maličké za zahradou na úpatí hvozdů horských, kam zanesl je neznámý osud, umístila je v kleci, původně ustanovené pro pestrého papouše, krmila slaboučkého a zkřehlého tvora sladkými zrny a zaradovala se, když zazářila mu očka a zalesklo se šedohnědé peří. Ptačátko zvykalo péči své paní, zvykalo nádhernému svému bydlišti, tak že často nechávala pěstounka jeho zlatou klec otevřenu, aby poskočiti si mohlo po měkkém koberci a zalétnouti blíže ke skupinám opojných květů. Křídla ptáčete byla dosud slabá, nevyvinutá, nebylo mu lze daleko doletěti, neodvážilo se ani na obrubu balkónu zakrytou v hustém břečtanu.

Sličná paní milovala ptáče velmi; jeho opuštěnost ji dojímala, doufala z něho vychovati statečného, moudrého tvora a v lesklých jeho očích zdála se jí spočívati toho záruka. Zapískalo-li ptáče slabounkým svým hláskem, sedala paní k nádhernému svému nástroji a z bílých kláves vyluzovala sladké a prosté melodie, aby svého miláčka naučila zpěvu. Nastavovala mu jemnou svou ruku, a když usedlo na ni, hladila lesklé peří a plné své rty tiskla na čipernou jeho hlavičku.

Když viděla, jak jest věrný a přítulný její chráněnec, neobávala se ani trochu, že unikne v široký kraj, otevírala často okna a lesklé dvéře květnatého balkónu, aby svěží vánek, v zahradě vanoucí, pomísil se s těžkým, vůní prosyceným vzduchem nádherné jizby. Čas po čase zalétlo krotké ptáče na římsu okna a hrálo si zobáčkem s lístky růží sem se deroucích, aneb usedalo na pažení balkónu mezi palmy a dívalo se, jak kapky tiše padaly v nádržky mramorové, a jak slunce mění vodotrysk v lepou duhu.

Leč jen malou chvilku užívalo ptáče svobody; zdál se mu vzduch drsným a světlo ostrým, přílišným, i vracelo se rádo v lahodný, teplý klid drahocenné kobky. Bylať vlídná paní vyhýčkala čiperného svého miláčka; liboval si v něžném jejím celováni, v teplém a lesklém útulku, jejž mu byla zřídila, liboval si ve sladké potravě, jež mu byla vždy přístupna.

Někdy, ale jen někdy, když ptáče vyrůstalo, hnula se v jeho srdéčku zvědavost, jak asi jest tam venku za zahradou, jaký asi život žijí kmenovci jeho, jež viděl koupati se v modru oblohy, již letěli daleko, nedozírně daleko i z nichž někteří měli mohutná, široká křídla. Ale pak řeklo si ihned, že často asi zimou se chvějí, jindy že je mučí úpal sluneční, žádná laskavá ruka že jim nechystá potravy, a že žádný z nich nebydlí tak nádherně, měkce, rozkošně, tak právě královsky, jako malý miláček vlídné obyvatelky letohradu. Tento útulek jest zajisté nejkrasším místem na světě! Domnívalť se maličký křídláček, že „svět“ zná z obrazů v zlatých rámcích. Představovaly vesměs krajiny, tu usměvavé, tu snivé — ale žádná podle cenění ptáčete nevyrovnala se z daleka jeho jizbě a kleci. V žádné nebylo zlatých prutů a kruhů, krajek a soch a jedna, která znázorňovala vnitřek lesa, zdála se mu ošklivou, tak byla černá a šedoskvrnná.

Zase minul nějaký čas, a ptáče zkoušejíc sílu svých křidélek, sletělo s vějířovitých listů balkónu až dolů na třpytný písek zahrady. Líbily se mu hvězdice uprostřed aksamitových trávníků — bylyť tak podobny skupinám nahoře v jizbě! — líbil se mu vodomet s nádržkou i dalo se postříkati jeho kapkami. Z růžového stromořadí nesměle vzlétalo výše, až dostalo se na vrcholek krásného platanu. Rozhlíželo se daleko: ó, jak byl ten svět široký a jak divný! A tam za letohradem rozprostíraly se ohromné černé pruhy, z nichž některé vystupovaly dosti blízko k oblakům (to hvozdy blízkého pohoří), a ty zdály se ptáčeti, jen rozmanitosti, lesku a barvám uvyklému, zvláště ohyzdnými a strašnými. Vítr zadul korunou platanu, ptáče se zachvělo a úzkostlivě snášelo dolů; bylo ještě nezkušeno v létání a zapletlo se několikráte mezi husté listí, zarazilo o větev drsnou a posléze, všecko jsouc ustrašeno, neobratně v řadách štíhlých růží o trny se ranilo.

Ach, jak bylo rádo, když podařilo se mu dostati se mezi své milé květiny na balkón, když uvidělo svou ochránkyni, ana již se po něm ohlíží, a když konečně, jí jsouc polaskáno, octlo se v lesklém útulku své zlaté klece! Krásná paní rozvlnila zvuky na sladkém svém nástroji, ptáče jimi ukolébáno zvolna se tišilo a usínalo, zapomínajíc na ohyzdné černé pruhy na obzoru, jichž nejvíce se zaleklo.

Od té doby si ptáče ještě více vážilo rozkošné kobky a jen s bázní vzpomínalo krátkého pobytu na vrcholu vysokého stromu, svého rozhledu po krajině a zdouvání se silného větru. Vidělo-li s květnatého balkónu letěti v oblacích veliké opeřence směrem k černým pruhům horských hvozdů, litovalo jich dobré jeho srdéčko upřímně a divilo se, proč zachtívá se jím temného, ohyzdného světa, který již v obraze na stěně budí tolik hrůzy!

Ó, proč raději neskryjí se do kobky plné květů, zlata, vůně, krásných, kyprých podob a sladkých, vábivých zvuků, proč nehledají si také velitelky sličné bílých rukou a útrpného srdce? „Ubozí vyhoštěnci!“ Naříkalo nad nimi ptáče ve zlaté kleci a vděčně blýskavým okem dívalo se na paní, jež dumala v jasně modré lenošce. Dobrá pěstounka všimla si vděčného pohledu, přistoupila ke kleci a sáhnuvši ve zlacená dvířka, pohladila své dobré ptáče.

Těšilo ji stále; jen to ji rmoutilo, že tak pomalu mohutní jeho křídla, že hlásek jeho stále slabě zní. Připadlo jí někdy, že nejde mu k duhu těsné vězení jizby, její těžký, vůněmi prosycený vzduch, vyhýčkaný způsob života. Leč obávala se pustiti svého miláčka v drsnou krajinu, kam původem snad náležel, i doufala, že čas přinese mu sílu a statečnost. —

Jednou v plném létě, když kalichy růží všecky již byly otevřeny a zvolna již opojně vonící své listy trousily na žlutavý písek i aksamitový trávník, když v silném žáru slunečním bylo volno jen cizokrajným palmám a oranžovým stromkům, proti vůli své v chladném severu pěštěným, — bylo smutno a dusno ptáčeti v nádherné kobce. Velitelky zde nebylo, odešla, aby unikla vedru, kamsi v chladnější síně přízemní; květiny voněly tak opojně, že bylo ptáče málem udušeno; pruty klece byly žhavy a v nádobce sklenné vysychala vlažná voda. Žhoucí paprsky sluneční pronikaly i hedvábnými záclonami a způsobovaly v bohaté jizbě tolik třpytu a světla, že bystrá očka ptáčete umdlévala a pobolívala.

Aby uniklo mdlobě, vylétlo na balkón, na němž kalichy květin takměř vadly a se zavíraly, pohlédlo do zahrady, leč i tam všude žhoucí žár, a vodotrysk pod tlakem vzduchu jen líně zdvihal svůj skrovný proud. Nad to jal se na chodnících zdvihati drobný písek v kotoučích, větvemi stromů začínal lomcovati vichr, růžové řady chvěly se úzkostně; žhavé paprsky slunce náhle zmizely, a modrá obloha desně sešedivěla.

Ptáče oslepeno jsou kotouči prachu a poděšeno proudy vichru, chtělo se vrátiti v dusnou, ale ochrannou jizbu. Tu s třeskem zapadla křídla dveří balkónu, útulek uzavřel se ubohému opeřenci, a omámené ptáče zůstalo uprostřed řádění vichřice, nevědouc co činiti. Až pak, když blesky počaly protínati temnou oblohu, a ozýval se hrozný, celou bytost něžného ptáčete rozechvívající rachot, slétl ustrašený tvor s vyčnívajícího balkónu mezi růže — leč i ty za nedlouho topily se v proudech prudkého deště.

I vzpomnělo si ptáče na košaté platany ve stromořadí a s nevýslovným namáháním, těžkým kapkám se bráníc, letělo v přestávkách dále směrem k hustým větvím. Jsouc pomateno, ustrašeno a zmalátněno, nemohlo nalézti pravého směru a náhle uchopeno bylo silným proudem vichřice a uprostřed blýskání, dunění, spoust vody neseno kamsi daleko v neurčitou mlhu.

Když proud vichřice se usadil, a tíže kapek se zmenšila, prohlédlo ptáče; vzpamatovavši se poněkud, spustilo se na větve nejbližšího stromu a hledělo kolem sebe. Po letohradu nádherném, po krásné zahradě s vodotryskem ani památky, strom, na nějž se spustilo, stál osamělý uprostřed polí valně zpustošených bouří a proudy vody, nebe bylo posud šedo a vyhlídka zakalena mlhou deště a vlhkých výparů. V této mlze jevily se zdálí stopy zelena jako dlouhý pruh; srdce zmořeného ptáčete zabušilo radostně; snad jsou to stromořadí milé jeho zahrady, snad zakrývá ten neurčitý pruh drahý, útulný letohrad!

Sebravši všecku sílu, vzneslo se ptáče přes zmáčená a utlučená pole a letělo k dalekému zelenému pruhu. Často zemdlívalo, a ještě nechtěly se objeviti obrysy pěstounčiny zahrady, až konečně, když večer valně již se nachyloval, spatřilo před sebou vysoké, temně zelené vrcholky. Leč, ó zklamání, to nebyly košaté jilmy, platany a lípy zahrady, za nimi nebylo zříti sličných řad plnokvětých, růžových stromkův a zpívajících vodometů. Zeleň těchto velikánů sestávala ze samých pichlavých, tu krátkých, jinde zase dlouhých, v chomáčky seskupených jehlic, jimiž prokmitala šedavá neb červenavá, hladká kůra mocného pně.

I připadlo nebohému ptáčeti, že zelený pruh, který ustrašené srdéčko jeho tak potěšil na vrcholku uprostřed zaplavených polí, je snad totožný s černým lemem obzoru, jehož se v zahradě tak děsilo, a že vichřice i pomatený jeho let zanesl je, kam s něžnou útrpností vídal létati mohutné, odvážné své bratry. A nyní téměř z měkké ruky pečlivé ochránkyně, nevědouc, kterak tu žijí bratří silnější, zkušenější, octlo se samo v tom strašném světě bez naděje brzkého návratu v teplou, útulnou, nádhernou svou klec!

Ustrašeně lítal pták od rozložité sosny k lesklému smrku, k štíhlé jedli; všude narážel na pichlavé větve, nikde nekynul mu útulek — a večer víc a více v noc se proměňoval, na zachmuřené dosud obloze nikde světla, houkání, sykot a pískot ozýval se po hvozdě, a nebetyčné stromy tak strašidelně šuměly a se klonily, jakoby ptáku vyhrožovaly: „Co tu chceš, neobratný cizinče? — snadno rozdrtíme tebe mezi svými mohutnými sloupy!“

Ptáče napínalo zrak, aby ve tmě houstnoucí nalezlo si přece místa k odpočinku. Poskakujíc mezi neznámými keři, vzpomínalo na rozkošnou jizbu, kde stála jeho klec. Jak bývala milá a vlídná, když sličná paní rozžehla v ní mírné světlo růžové lampy! Jak dmula se hedvábná lehátka k odpočinku zvouce! Zde místo polštářů trčely skály, mechem, lišejníkem a drobnými bylinami porostlé. Ve vyhloubený otvor mezi temné skály skryl se konečně malý zbloudilec; dlouho bděl strašen jsa nezvyklým šumotem a divnými zvuky hvozdem se rozléhajícími, než posléze únavou usnul.

Paprsek ranního slunce, i do skalní jeskyně zabloudivší, probudil ptáče; ostýchavě vylétlo ze své skrýše a rozhlíželo se po novém, bezděčném domově. Bylo se na matné večerní své pouti dostalo daleko do hvozdu; nikde neprobělávala se širá krajina, všude zela hustá, neproniknutelná sít zelena. Stromy velikáni netrčely již tak černě, strašidelně k obloze vyjasněné, ale šumělo to v nich dosud mocně a šumot ten cize, nevlídně zněl drobnému ptáčeti. Jak chladný, vlhký zde vane vzduch — jaký vůbec divný, zachmuřený svět jest to, v nějž zlá bouře je zanesla! Ani jediným rysem nepodobá se dosavadnímu domovu, pestré, blýsknavé komnatě, ba ani lepé zahradě pod balkónem, která se nevděčníku jednou zdála drsnou! Zde není žhoucích květin v umělé tvary uspořádaných a opojně vonících, — zelené bezkvěté kapradiny rozestírají se po mechu, po kostrbaté půdě. Toho krásného aksamitového trávníku, jenž prostíral se mezi vodomety a růžovými řadami a objímal pestré hvězdice záhonů! — vždyť ruka velitelčina zahradníka učinila jej podobným měkkému koberci v balkónové jizbě! Zde dlouhé pichlavé větve ostružin vlekou se po lesní půdě, divoce se proplétají a cestu zatarasují, — a mezi ně naseto všude úlomků skal a naváto uschlého, vlhkého listí.

Nikde žhoucích duhových barev, zlatých ozdob, bílých lepých soch — jen smutná, jednotvárná zeleň daleko široko, zeleň, v níž tu tam choulí se skromné kvítko, — zeleň a strašná šeď skal. Balvany těch skal hučí malý vodopád, zbloudilý to proud potůčku, v údolí cestu násilně si razící, leč šumí a perlí to v malých těch tůních divočeji než v mramorové nádržce z milé ptáčetí zahrady. Dychtivo jsouc každodenní občerstvující své lázně, pohrouzilo se ptáče ve vířivou vodu; byla ledově studená, až vyhýčkaného tvora zamrazilo, leč přece cítil se osvěžena. Napil se také tam, kde byla voda průhledně čista, a náhle pocítil, jak je hladov a vysílen.

Kde jest bílá ruka sličné paní, která přinášívala mu na ozdobné misky zlaté klece tolik dobrých zrn, svěžích lupenův a rozličných pamlsků? Zaleklo se ptáče, že zemře tu v nevlídném hvozdě hladem a slabostí; mocný pud sebezachování přiměl je, že pozorovalo, jak zkušenější, silnější soudruzi dobývají si potravy, a záhy učilo se též sbírati si hmyz a hledati zrna lesních plodů. Mnoho z nezvyklé té stravy bylo mu odporno — často, třeba hladov, živil se pták jen čistou vodou při skalním vodopádku, — ona jediné připomínala mu domov ztracený, byla tak svěží, sladká, křišťálová jako voda v mramorové nádržce, ve skvostných miskách jeho klece.

A nejen hrubé potravě zvykati a ji sbírati učilo se ptáče — počalo si i hnízdo budovati podle příkladu ostatních snášelo trávu, mech, listí, spojovalo je hlínou, vystlávalo je pohozenými pírky, tak že za nějaký čas ze skalního otvoru, který zprvu poskytl mu útočiště, vystěhovalo se do prostranného hnízda ve větvích mohutného, svěže zeleného smrku, jenž stál opřen o vysokou, žulovou stěnu.

Ach, byl to krušný život a krušná v něm práce! Vyhýčkaný pták nevěděl, jak do toho; jen pomalu probouzela se síla a bystrost rozkošnickým pohodlím nádherného letohradu tlumená a nevyvíjená. Ptáčeti něžné srdce krvácelo, když čiperné veverky poskakujíce kolem něho zlomyslně se smály jeho nedovedným pokusům, když velicí opeřenci silných perutí se zdrcující útrpností želeli jeho nedůtklivosti, jeho strachu před každým šustem nezvyklým, vytýkali mu jeho schoulená křídla, kdykoli vichřice lomcovala hvozdem, a blesky se dotýkaly pyšných vrcholků.

Konečně bylo zbloudilé ptáče s úkolem svým hotovo a přestalo se báti výsměchu a škádlení bystrookých veverek. Seznamovalo se lépe s hvozdem, znalo již všecka jeho údolí, rokle, vlhké louky, nebálo se již tak tuze temných jeskyň, ba zalétalo do jejich hloubek a bystřilo v nich nezvyklý svůj zrak. Ponenáhlu také zvykalo potravě lesní, nebyla mu tak odporna, a lehčeji již si jí dobývalo.

Ani nezpozorovalo ptáče, že drsný vzduch, pracný způsob života jde mu k duhu. Jak by se mu byla divila jeho velitelka, jak by bývala spokojena se svým chráněncem! Vyrostl značně, a sesílily, zmohutněly mu peruti. Jeho druhdy něžná, čiperná hlavička nesla se teď hrdě, zraky byly bystré a ohnivé, tak že zářily jako zlaté. Slabý, něžný pískot ustoupil hlasu silnému a lahodnému, jenž mile zněl hvozdem a ve skalních údolích příjemnou budil ozvěnu. Odvažoval se pták již na vyšší vrcholy, ba i nad ně vzlétal, neděsil se jíž ostrých slunečních paprskův, a pichlavé větve lesních obrů neranily již mohutnějícího jeho těla; uměl se jim mrštně vyhýbati.

A bylo věru ptáčeti zbloudilému nově nabyté síly velice potřeba! I ty kapradiny vadly a zbělaly na mrtvé stvoly, mech zežloutnul, kvítka do jednoho zmizela, z ostružin zbylo holé a zamotané trní, — nadešla chladná, ale přívětivá jeseň, a krutý mráz zavládl v pohorském hvozdě. Spousty sněhu napadly mezi skály, na povrch uvadlých nyní luk a roklí, a z bílého toho moře jediné pichlaví, ale věčně zelení velikáni, smrky, sosny a jedle, zdvihaly svá mohutná, nezdolná ramena.

Záhy pták z měkkého, pracně sdělaného hnízda na smrku při příkré stěně byl nucen přestěhovati se znovu do jeskyně skalní. S namáháním nevýslovným vzdělal si tam v koutku hnízdo nové — byloť trav a mechu tak málo nyní spatřiti, byl nucen odhazovati si sníh zobákem, na štěstí již sesíleným, a vyškubávati stavivo zde onde z chráněných trhlin velikých skal. Skutečná bída byla by dolehla na nezkušence, kdyby starší druhové, dávní obyvatelé hvozdu, vidouce, že ptáče pozbývá své nedůtklivosti, hrdosti a plachosti, nebyli mu poradili, jak dobývati si potravy i za vysokých závějí sněhových.

Tak uprostřed stálých svízelů ztrávil někdejší vyhýčkaný miláček sličné paní zimu uprostřed osamělých hvozdů horských za hrozných metelic, kdy celý svět zdál se býti proměněn na sněhovou vánici, za mrazivých větrů, kdy praštěly stromy velikáni, a kdy i vodopád mezi skalami tichl a zamrzal. Pták pobýval většinu dne, nehledal-li si potravy, ve tmavé, zasněžené své jeskyni a více než kdy jindy vzpomínal ráje ztraceného, plného barev, zlatého třpytu, vůně a líbezného tepla.

Ó, toho štěstí, kdyby nyní mohl tam dlívati! Kdyby mu dopřáno bylo naslouchati zvonkovitým zvukům, které jeho ošetřovatelka loudí ze skvělého, perletí vykládaného nástroje, a pak zalétnouti na bílou její šíji a dáti se pocelovati jejími teplými rty, její něžnou rukou! Té rozkoše, kdyby smělo se houpati ve zlatém kruhu klece a pak hráti si na schovávanou mezi silnými lesklými listy kamelie a jejími báječnými květy, mezi chomáči růžových a bílých časných azalejí, opíjeti se vůní plných hyacintů, jež za zimy vždy ve sličných řadách plnily skvostnou komnatu. Kdo asi stal se miláčkem krásné paní na místě ubohého zbloudilce? Kdo přebývá za zlacenou mříží, komu sype dobrotivá ruka sladká semena?

Tak přemítalo a tesknilo ptáče neustále a smutně z otvoru jeskyně, napolo sněhem zakrytého, dívalo se na bílou půdu, na níž znatelny byly drobné stopy hladové zvěře, na šedavé skály ze sněhového povrchu tu a tam čnějící, na obrovské, tmavé stromy, jež uprostřed sněhové spousty znova nabývaly oné strašidelnosti, která za příchodu do horského hvozdu ptáčeti srdce svírala.

Jedinou útěchou a radostí křídlatého poustevníčka bylo, když po metelicích a vichřicích zavládl tichý a jasný, třeba krutě mrazivý den. Tu ruče povznesl se nad nejvyšší vrcholky sosen, jedlí, blížil se k bledému modru oblohy, těšil se z nádherného třpytu lesních zasněžených mýtin a plání, zimním sluncem mdle ozářených, a obdivoval se známému vodopádu v rokli, jenž zdál se ve skromných paprscích světla sestávati z křišťálův a drahokamů.

I té kruté, truchlé zimě byl konec; prudké, ale vlažné větry střásly břemeno sněhové s ramen lesních obrů, působením teplejšího slunce tála vysoká pokrývka sněhová, a pod ní znenáhla znovu objevil se mech, v němž záhy vyskytlo se tisíce nadějných puků jarních bylin. Pouta ledového sproštěný vodopád divoce hučel nyní skalami, odevšad posilu si sbíraje, a kde jaká stružka, rýha, rokle v lese, vše naplněno bylo vodou proměněných spoust sněhových. Po několik dní zmítal se a sténal les horský ve velikém jarním převratu, — ale pak nastal poměrný klid, v němž vše osvěžovalo, se zelenalo, poupata nasazovalo, rostlo, bujelo!

Také pták-poustevník vystěhoval se z temné jeskyně na rozložitý, krásně zelený svůj smrk při skalní stěně, poopravil loňské hnízdo, zimní vichřicí pocuchané a rozervané, a těšil se z jarní proměny. Prudké vichry a deště převratu snesl statečně — nepoděsily ho ani tolik, jako tehdy krátká letní bouřka, za níž v širý hvozd zabloudil. S uspokojením zkoušel sílu svých perutí, bystrost svých slunných zraků — cítil, že dovede se již vznésti vysoko a doletěti daleko, věřil, že podaří se mu, o čem tak dávno osiřelé jeho srdce snilo — vyhledati ráj a domov ztracený!

Od chvíle, kdy slunko svítilo tepleji, kdy jehličí stromů lesklo se zeleněji, a na koncích ratolestí světlé nové pučely vrcholky, kdy na keřích a plazivém ostružinčí a maliní objevily se pupence, zvolna v útlé lístečky se rozvíjející, kdy první květy podléštek, sněženek a plicníků vyhlédaly z trávy a mechu, probudil se ve ptáčeti pevný úmysl zaletěti v nádherný letohrad, obrostlý růžemi a zimolezem, s balkónem plným vějířů a palem, plných hroznů vzácných cizokrajných květů.

Nyní bude krajina volna a přístupna — a jeho křídla jsou silna, neunese ho proud větru ledakam, neoslepí jeho očí prach a prudké světlo sluneční. Větším uvykl svízelům!

Bylo koncem dubna měsíce, když z horského lesa, již všude sněhu prostého a svěže zeleného, vydal se pták roztoužený na pout do kraje. Mimoděk ohlédl se po svém bydlišti, silném smrku u skalního srázu, jenž byl poset krásnýmí, novými puky — a srdce poněkud se mu sevřelo, že je opouští. Leč ihned zaplašil pocit svíravý — čím jsou ty pichlavé stromy proti palmám, řadám stolistek, kameliím, sličným keřům rhododendrů růžokvětých, čím šedé, tvrdé ty skály proti měkkým hedvábným pohovkám komnaty, čím prostý, o hrany skal se tříštící pramének proti umělému vodotrysku v mramorové nádržce? Navždy opustí jednotvárný, mrtvý tento hvozd a znovu bude účasten rozkoší a přepychu původního svého domova!

Pták vzlétl na nejvyšší sosnu svého okolí, přenesl se přes všecky vrcholky a opět viděl ležeti před sebou horský hvozd, jako tehdy v letní bouři, v podobě dlouhého, temně zeleného pruhu. Letěl dále přes zoraná pole, přes bledozelené louky a hnědé úhory; jíž spatřil osamělý strom, na němž tehdy, jsa malým, nezkušeným ptáčetem, odpočíval, leč nebyl nyní košatým útulkem, na větvích jen málo dosud rozvitých listů.

Dlouho asi tehdy unášel proud vichřice ptačátko; neboť nyní valný čas protínal čistý vzduch perutěmi, než zjevila se mu krajina, již na prvním malém svém výletu poznal s temene rozložitého platanu. Aj, tu vystupuje zahrada dobré jeho ochránkyně za ozdobným zlaceným plotem, a v ní drahý, tolik želaný letohrad! —

Krouží pták nad bývalým domovem svým, pozoruje jej — a skoro ho nepoznává! Bílé stěny domu dosud málo jsou zarostly zelenou clonou, na stezičkách zahrady místo písku lesklého povaluje se svadlé listí, stromky stolistek obtočeny jsou rohožemi, taktéž pokryty jsou mnohé záhony, jež žhoucími barvami a hvězdovitou podobou bývaly zahradě přední ozdobou. Jen v jedné části zahrady blízko balkónu dobře známého pozoruje pták vzezření rozdílné; pilné ruce shrabávají svadlé listí na kupy, čistí trávník a kropí jej, neb sejí v něj travné semeno, odvazují slámu a rohože se stromků, ořezávají zbytečné výhonky.

Kde jest spanilý vodotrysk, jenž zpívával tak snivou píseň — kde jsou růžokvěté keře rhododendra? Pták ohlíží se po nich a vidí na trávníku, kde stávaly, stopy jich kbelíků, vidí místo vodotrysku pouhou rouru v prázdné nádržce, vidí, jak mramorový její lem uschován posud pod ochranným krytem.

Tedy omamující skvostná ta krása jest jenom dočasná? Jest jí třeba pilných a dovedných rukou, aby stále byla obnovována, aby zase byla zbudována, jako porouchané jeho hnízdo na horském smrku? Ty květiny samy nerostou z půdy, ty stromky nesnesou zimního a jarního převratu, vodotrysk sám sebou nechrlí svého vodního oblouku a netříští se nenuceně o mramorový lem? Vše to je umělé, prací a důmyslem vynucené, trvá po krátkých několik měsíců, zmizí nadobro a pak zásluhou jiných, po libosti jejich, znovu povstane v přepychu a nádheře?

Pták nemohl se vzpamatovati z bolestného svého překvapení; napolo pustá zahrada, prázdná nádržka, svadlé listí a rohože všude pod rukama pracujících lidí se kmitající, vše to krutě dotýkalo se jeho roztouženého srdce. Ach, snad tam za balkónem v milé jizbě bude jinak, tam uzdraví se z nečekaného zklamání! Snesl se kvapně na zahradu, až lidé tu pracující užasli nad třepotem křídel silného opeřence; v letu spočinul na chvíli na obrubě balkónu a vklouzl dychtivě do skvostné, nejsladšími dumami oblétané komnaty.

Ne, zde nebylo změn; týž umělý strop a stěny se bělaly se spanilými sochami o závod, tytéž drahocenné trety, nádoby a hračky blýskaly se na zdobných podstavcích, tytéž blankytné záclony ve spojení s krajkami tlumily světlo a splývaly na temný měkký koberec. Zase zvaly hedbávné lenošky k odpočinku, zase voněly v proutěných stolcích kovových odstínů opojné hyacinty a konvalinky, zase pojily se tmavolisté, velkokvěté kamelie s palmami v rozkošné skupiny — a tamto naproti nástroji lesklému, na němž sličná velitelka hrávala písně milozvuké, stála opuštěná, zlacená jeho klec! Byla prázdna; nikým nenahradila dobrá paní zbloudilého miláčka, — bylo lze zase se v ní usaditi!

Vše bylo tak rozkošné, nádherné, jak opustil to pták v den letní bouře… Leč jak malá byla ta jizba! Létal po ní, aby znovu shlédl tisíce milých mu drobností a všude narážel velkými křídly, ba byl by si hrdou svoji hlavu málem zranil o strop. Komnata všecka se ozývala šumotem jeho perutí, květy kamelií a azalejí opadávaly, když švižně mezi ně usedl; hedvábí a krajkoví záclon pletlo se mu v cestu, když po jizbě chtěl se projíti, jako činíval ve hvozdě po vysokém mechu. I dusným zdál se mu malý, nádherný prostor — bylo tu tolik silné vůně, a tak málo vzduchu a světla vnikalo dovnitř okny hedvábem zahalenými a balkónem plným vysokých rostlin.

Ptáku bylo mdlo; chtěl poohlédnouti se po kleci, zdali v ní není několik zrn, — avšak — zlacená dvířka zalekla jej úzkým otvorem, a ten kruh v ní jak byl titěrný! Znovu rozletěl se po jizbě; tu přivábeni šumotem jeho křídel a snad upozorněni lidmi na zahradě pracujícími, přikvapili obyvatelé letohradu. Mezi nimi shlédl pták ihned svou sličnou velitelku; její tvář byla dosud přívětiva, šíje bělostně se leskla — leč něžné ruce nevzepialy se vstříc vracejícímu se zbloudilci! I chtěl pták v celování usednouti na rameno krásné paní, — ale ona zděšeně ucouvla a divila se, co tu hledá a jak sem vnikl smělý ten křídlatec? Nepoznávala ho patrně a po chvíli vyslovila domněnku, že snad hledá tu mládě, loni blíže zahrady jí nalezené a nepochopitelným způsobem ze zlaté klece uniklé. „Někdy mi připadlo, že můj ptáček přece jen pochází z dalekých, divokých hvozdů, — než plašila jsem tu myšlenku a snažila jsem se, aby i ptáček vymanil se ze svého původu. Vychovávala jsem si z něho něžného pěvce, pečlivě je ošetřovala, a ptáče přece mi uniklo, nevděčné!“ Tak hovořila krásná paní, a silný opeřenec, aby vyvrátil její domněnku o nevděčnosti, zase chtěl pocelovati ruku její. Leč lidé počali jej vyháněti, spílali mu dravců z hor sem přiletělých, pěstounka jeho bývalá znovu před ním couvala a vzkřikla poděšeně, když pták poletuje prudce kolem její hlavy v povážlivý pohyb uváděl lepé bílé sochy na sloupech a blýštivé trety a nádoby na vysokých podstavcích.

Tu porozuměl bývalý miláček panin, že úzká, nádherou přeplněná jizba, dýšící omamující vůní přestala býti mu domovem; že byl by jí obyvatelem velmi nevhodným, ba postrachem jejím. Ještě jednou oblétl komnatu a zakrouživ kolem drahé hlavy sličné dámy, přiblížil se k otevřeným dveřím balkónu: tu na kratičké cestě lesklá plocha zrcadla v nádherném rámci ukázala mu vlastní jeho podobu. Nebylo to více drobné ptačátko, jež po lemu lesklé plochy často mezi kvítím hopkovalo — statečného okřídlence zpodobovala křišťálová plocha, jemuž ze slunných zraků zírala síla a odvaha taková, že obyvatelům letohradu, zvláště něžné, milostné paní, snadno mohla se zdáti divokou.

Tak, ano zcela tak vypadali soudruzi, jichž, jsa ptáčetem slabým a pošetilým, celým srdéčkem litoval, že letí směrem k černým, strašným hvozdům! Tamto vedle zrcadla obraz jejich — ne, nedovedla jich zpodobiti ruka malířova, jinaké jsou, krásnější, velikolepější, volnější — ó, jak volny! Volny, jako nebyla a nemůže býti nikdy tato nádherná, dusná jizba, tato mříží ohraničená, zimou zpustošená, nehotová zahrada! Zde jest zapomenut bývalý chovanec, zde budí strach a odpor — poletí zase k nim!

S pažení balkónu přes vrcholy platanu přeletěl pták; mocně, bez odpočinku, plul k černému pruhu hvozdů horských, neustal, dokud neoctl se na rozložitém smrku při skalní sténě.

Smutno bylo ptáku; krásný sen jeho života zvadl za jediný den. I pohled na lesní svět působil mu bolest, — zurkot skalního vodopádu připomínal mu touhu po mramorové fontáně, jež prázdna a sucha napotom se mu zjevila — kapradiny znenáhla široko se rozkládající klonily se jako listí palem na balkóně letohradu —

Zalétl pták do jeskyně, kde zimu byl ztrávil, a tam dumal o svém neštěstí. Horský hvozd považoval dosud za cizinu, jíž těžko, těžko byl zvykl a vábný domov dětství nejskvělejšími barvami v mysli vyšperkovaný, byl ztracen — a jeho barvy vybledly.

Či nebyl to snad domov jeho? Připomínal si pták ponenáhlu vypravování sličné pěstounky, jak nalezla pískle kdesi za zahradou směrem k hvozdu, zavzněla mu i slova její při trapném shledání, že přichází si snad některý pták pro mládě, kdysi tu chované. — Byl snad drsný, pohorský hvozd pravou jeho otčinou? Teprve zde sesílilo mu tělo, rozepialy se jeho peruti, zmohutněl jeho hlas, zbystřily se a jasu nabyly jeho oči; bylo to tím, že bouří unesen byl v rodu svého domovinu? Byl pískletem nedůtklivým, zakrnělým, bojácným jen proto, že nesvědčil bytosti jeho omamující, těžký a horký vzduch, úzký prostor, sladká, mdlá potrava a vyhýčkávající péče?

Se sty otázek a pochybností bojoval pták v zátiší temné jeskyně, až konečně zvítězila nad ním pravda. — — Byl zavát bouří v přirozenou svou vlast a nechtěl k ní se znáti! — truchlil a toužil po tom, co bylo malicherno, jeho nedůstojno! — spravedlivým, zaslouženým trestem bylo bolestné jeho zklamání!

Jeho povinností a zákonem přírody jest milovati drsný a poněkud pochmurný, ale samorostlý tento svět, pravil si kající křídlatec; i vylétl z tmavé jeskyně odhodlaně v lesní údolí a rokle.

Chvílemi bylo mu ještě smutno a osamělo, tesknil po ráji ztraceném, ve skutečnosti i v přeludu, ale pak zvítězila tělesná bujarost i síla nad sklíčeností věrného jeho srdce, a pták počal milovati pohorský hvozd do opravdy. Již nehrozili mu stromoví velikáni šumotem svým, že jej rozdrtí, — klonili k němu své větve, šepotajíce: „Vítáme tě k nám, my jsme tví přátelé!“ Neděsily ho již šedé skály, uvykl jim, v mechu a dlouhém lišejníku je obrůstajícím rád odpočíval, v jejich trhlinách často vyhledával si potravy. Sdružil se s ptáky lesními a dlouhé s nimi vykonával cesty k oblakům po nebi plujícím.

A nejen že zamiloval si šerý les pták náš, počal se mu podivovati právě tak vroucně a nadšeně jako kdysi vonné, nádherné jizbě, zlatem a úbělem se třpytící. Což není les ten pravým závodištěm pro sílu a bujarost? Což nedotýkají se jeho stromy vrcholky svými takměř slunné klenby oblačné?! Což nezní píseň jeho vodopádův a bystřin právě tak zvonkovitě jako tony panina skvostného nástroje, a není jeho zeleň květnatá právě tak svěží a bujná jako v zahradě letohradu, tak svěží, že ji těžké sněhy zimy dovedou jen přikrýti, ale nikdy zničiti?

Co den odkrýval nové krásy v domově svém dlouho zneuznávaném, co den lnul k němu více a radostněji žil ve hnízdě na rozložitém smrku při skalní stěně. Setkal-li se někdy s pitvornými, škádlivými veverkami, jejichž výsměch tolik jej trápíval za prvního pobytu v lese, tu pomyslil si: „Aj, vy ubozí tvorové země, kteří nesmíte vzlétnouti k slunci, k volnému modru, — jen život váš k nízkosti odsouzený, naučil vás malichernému posměchu a škádlení, odpláceti vám by bylo nedůstojno smělých obyvatelů vzduchu!“

Někdy vydal se na pout k letohradu, což při vzrůstající síle jeho bylo mu čím dále, tím snadnější. Nepřestal milovati sličné pěstounky, třeba ona sama již znáti se k němu nechtěla. Vídal ji, ana prochází se zahradou, zase spanile rozkvétající, ana stojí zamyšleně u vodotrysku a sleduje spadávající kapky, aneb pozoroval ji létaje kolem oken, jak odpočívá v blankytné, hedvábné lenošce.

Leč nikdy již nebudila umělá krása zahrady a skvostné komnaty bolestného toužení v jeho mysli. „Ten čarovný svět se zlatou svou klecí byl laskavým útulkem bojácnému ptačátku, jeho dřímajícím smyslům lahodila vůně, třpyt, jeho slabému ústrojí byla vhod hýčkající jej ruka a sladká zrnka jí skýtaná,“ uvažoval bujarý okřídlenec pokaždé, když zdálí zjevil se mu bývalý domov, „leč ty půvaby byly jen klamny! Jediné v prostoru, ve volnosti je krása, jediné v důmyslu a námaze, v boji se živly, s vichry, se sněhy a s bouřemi, v boji vítězném, po němž k slunci vzlétnouti smíme — je život!“