Přeskočit na obsah

Moderní básníci francouzští/U děda

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: U děda
Autor: Louis de Chauvigny
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 98–100.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 100
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Ruch starých hodin skoro zmdlívá,
jdou ospale, jeť poledne;
pes v boudě klidně odpočívá
a sotva hlavu nazvedne.

Děd stížen věkem, znaven prací,
v lenošku ořechovou sed’
ke krbu blíž a v sny se ztrácí,
do dálky těká jeho hled.

Zem pozoruje, jež ho sytí
od děda k otci, na syna,
muž drsný měkčím být se cítí
a na minulost vzpomíná.

Na svoji starou vzpomíná si,
jež mrtva, málo tomu let;
to byla selka vzácné krásy
a druhdy děvče jako květ.

A vzpomíná, jak šťastně žili,
je v práci jeden sílil cit;
ach, tenkrát lepší časy byly,
moh’ člověk leccos uložit!

V tom usíná a jeho hlava
se chvějíc vpřed se nahýbá,
a dvorce ruch a dálná vřava
jej v spánek tiše kolíbá.

Ač přešly poslední juž mrazy,
máj neotevřel zcela zrak,
jen holub vrká a na hrázi
na svoje hnízdo myslí pták.

Na jilmy, které stíní vrata,
se vrací čížek důvěrný,
a kohout panský dvorem chvátá,
svůj chochol ježe nádherný.

A rohem okna slunce, šibal,
se vdralo v jarním veselí,
svit jeho k záclonám se shýbal
na staré děda posteli.

A stará bible v stínu snila
tam na polici v přístěnku,
kočiček na ní slza bílá,
clonících starou kropenku.

A v temnu skříně javorové,
ve slunce zlatém vzplanutí
jak tušily by jaro nové,
se ob čas chvěly v prasknutí.

Hůl, která rukou mozolitou
ve dlouhé službě zčernala,
se nudí v koutě, chůzí hbitou
by ráda v pole spěchala.

A kočka se zeleným okem,
jež stíhá stínů kmit a rej,
kol starce hrdým chodí krokem
a předouc, stále budí jej.

On dřímá však, hlas pouze dětí
když ze dvora mu zvoní snem,
tu světlo v jeho duši vletí
a zlatá mladost se sluncem.