Moderní básníci francouzští/Pia

Moderní básníci francouzští
Poslání příteli	Pia	Láska (France)

Údaje o textu
Titulek:	Pia
Autor:	Anatole France
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 160–162. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

»Až navrátíš se zpět, po němž jsi práhnul,
až najdeš klid po svojí dlouhé pouti,
za druhým třetí stín se ke mně nahnul,
jež Pia byla jsem, hleď vzpomenouti;
jsem z Sieny Maremnou usmrcena,
ten ví to, jenž chtěl mojím mužem slouti
a prsten dav mi řekl: »Bud má žena!«

Ten Dante rozhovor, jenž snivou něhou dýše,
na práhu uslyšel kdys hory Očistcové,
nad smrtí ukrutnou když bez výčitky, tiše
stín v jeho vzpomínku se poroučel. Mí snové
se nikdy pověstí tak sladkou nezachvěli,
a city světější mým srdcem neprojely
ni větším soucitem má ňadra tknuta byla.

Ó dítě Toskany, o Pio, duše milá,
z tvé něhy poznávám žluč žití a tvé hoře,
co slzí pálilo, slaných jak voda moře,
ve nocích bez konce tvé velké oči vroucí,
pod vlasy černými tvář vyhublou a žhoucí,
jak uhel bolesti svým ohněm neustále
tvé čelo čistíval tak bledé, sesinalé.

Tvá hrdá Siena, dvornosti každé matka,
tak plna cimbuří a malovaných štítů,
tě lásky šepotem ve mládí prvním svitu
svým jedem nejsladším krmila, dívko sladká.
Když, v rukou modlitby, jsi ulicemi spěla,
tu hrubých žoldnéřů jsi drzý úsměv zřela,
tu nevěděla jsi, že muž jest násilníkem,
jenž záštím vznítí se tak láskou jak se vznítil;
tvá matka zoufalým tě oplakala vzlykem,
když v bílém závoji tě šlechtic, barbar chytil
tě ženou zval a v hrad tě zavez’ otců chmurný.
Tys zavěsila se na jeho šíji hnědou
a tvář tvá přitiskla se na vous jeho spurný,
neb milovala’s jej i bradu jeho šedou.
Leč brzy premohla tvé srdce nechuť; dlouhá
v tom zámku samota, toť popel, z něhož touha
se vzňala, v duší tvé, tak hravé, žáry vzplály.
Ku prvním slzám tvým proč dostavil se hned
kýs plachý troubadour, jenž mlhou přišel z dáli
a složil k nohoum tvým svou loutnu i své žaly,
hoch hnědý Toskany a mistr sladkých věd?
Ve zraku jiskrném mu hrála ducha vláda,
on znal vše romány, které má žena ráda,
a když jste o lásce čtli povídek dost oba,
tu bez myšlenky vám ta hrozná přišla doba,
strach celé duše tvé a přec tvých tužeb květ!

Když prohlédla jsi zas, tu začly trestu muky,
šat drsný žíněný tys vzala z výtek ruky,
žár vzplanul pochmurný v tvém dlouho čistém oku
a těžký žhoucí dech tě trápil v každém kroku,
tys ruce lomila a bědovala v lkání,
ku klamu, přetvářce teď odsouzena k lhaní,
však špatně uměla’s tu hru, ty tklivé děcko,
choť viděl bledost tvou a brzy poznal všecko.

By smířen byl tvůj hřích, tak cudný, zapotřebí,
bys Krista vzala kříž a všechny jeho hřeby!
Tvůj soudce zločinný, tvůj tupý muž se vznítil,
když jak tur žárlivý tě drsně v rámě chytil,
když zdrtil tělo tvé a skončil tvoji bídu,
ty’s ruce složila na tichých ňadrech v klidu,
ty’s lehce k modlitbě rtů růže hnula obě,
a smrtí s vrahem svým juž vyrovnána, tiše
jsi žhoucí, poslední vzdech k tomu slala výše,
jenž plný soucitu vzal Magdalenu k sobě.

Tvá žije památka, neb dvorný básník vzal
tě, smutná květino, v svou píseň; ve Sieně
tvé rodné mnohý, věř, tě často oplakal,
ty žiješ v budoucnost, urvána času změně
a mnohé při čtení tak jaly tvoje muky,
by usušili zrak, jim kniha padla z ruky.