Moderní básníci francouzští/Láhev v moři

Moderní básníci francouzští
Mojžíš	Láhev v moři	Sloky (Vigny)

Údaje o textu
Titulek:	Láhev v moři
Podtitulek:	Rada mladému, neznámému básníkovi
Autor:	Alfred de Vigny
Původní titulek:	La Bouteille à la mer
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 519–526. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

Jen sílu, dítě, jehož zpěv se kloní
pln vzdechů, bez jmena v mou smutnou tiš,
kde oko mé stínítko v práci cloní;
hleď mladé pěvce zapomenout již,
co padli bídě v spár a zoufalosti:
Ty v paměti měj dílo budoucnosti,
hled v sobě zapomenout sebe. — Slyš!

II.

Když plavec vidí, že je plenem proudu,
že stěžně kol se svislé do vod hříží,
že v souboji tom propad moře soudu,
že marno vše, že příval juž se blíží,
že valí, drtí vše a halí nocí,
že bez kormidla je a bez pomoci:
tu v klidu ruce na svých ňadrech skříží.

III.

Zří vody spousty, měří je a sčítá
a zhrdá jimi, třeba jimi zřícen
ve hmoty jarmo, jež tu obrovitá
se sklání jak loď jeho v smrti jícen.
Jsou chvíle, v nichž se duše poddá hmotě,
však myslitel, své schýlen ve samotě,
na víru počítá, jíž plane znícen.

IV.

Je večer juž a mladý kapitan,
co mohl, činil k zdaru svojich lidí,
však marno, nikde lodi s žádných stran,
noc kolem, skály v hloubi na loď slídí;
on myslí, dumá a pak v odříkání
na toho myslí, jenž v své ruce sklání
hrot pólů, rovník s poledníky řídí.

V.

Jest odhodlán — však třeba, zem by měla
po jeho práci památku a sled;
svůj denník vezme, v němž ta plavba celá;
nad perlu dražší, diamant a květ,
tu mapu vln, již kreslil v tváři smrti,
tu mapu skal, jež lebku jeho zdrtí,
dá v odkaz lidstvu. Sedne, píše hned:

VI.

„Dnes proud nás rve a my se za ním šinem
k Ohnivé zemi — kol je černý vzduch,
proud k východu se točí. Jistě zhynem,
spíš na sever hleď opsat lodí kruh:
zde denník můj, mé studie a práce,
v něm šířek nejzazších jsou konstellace —
ať dojde v přístav, chce-li tomu Bůh!“

VII.

Pak bez hnutí jak onen v mlhách mys,
jenž nad úžinou Magellana ční,
jak skály, pěny jejichž vroubí vlys,
kastillskou vlajku nesou smuteční,
on láhev vezme, volí velmi pevnou,
co koráb zatím, zmítán vlnou hněvnou,
jak luňák ve vír krouží poslední.

VIII.

V své ruce drží láhev, starou družku,
dlaň druhou na hruď klade zamyšlen,
zří na vinětu Champagně a stužku,
na žluté hrdlo, na němž zbytky pěn,
pak námořník si na den vzpomíná,
kdy lodníků se sešla družina,
by vlajce přípitek byl vysloven!

IX.

Loď jeho tenkrát poprv jela v moře;
to svátek, každý v ruce sklenici,
svou odkryl hlavu, v oku plesu zoře,
a hurá! znělo v odvet bouřící,
svit slunce ve úsměvu plachty zlatil,
vzduch rozvlněn ty mužné hlasy vrátil,
ten pozdrav dálné vlasti platící.

X.

Po hurá všech snil každý v mlčení,
svit štěstí šampaňského šlehl pěnou,
vlast každý zřel v tom vína kypění,
kde nechal srdce, duši roztouženou,
ten u krbu zřel otce sníti v bolu,
dny počítal u pastýřského stolu,
zřel vedle sestry — židli opuštěnou.

XI.

Zřel jiný Paříž, dívku tam, jak střehla
dech větru každý, nad kompasem bdící
sklo slzou zalívajíc, pod nímž jehla,
chtíc vzdechem přivolat jej milující.
Zřel Marseille druhý, ženu, která vstává
a běží k přístavu a šátkem mává —
a necítil proud juž juž stoupající.

XII.

Ó pověry vy lásky nevýslovné!
ó šepty srdce, jež jak hlasy zníte!
Ó bájky klamné, vědy počty skrovné,
proč tolikrát se v zrak vždy navracíte?
Proč tyto léčky v obzor, naděje,
jež klamají nás, sněhu peřeje,
snů bubliny, plen změny okamžité?

XIII.

Kde nyní jsou, kde statných oněch tři sta?
Kam zavál je proud větrů, kde jich sled?
I harpuna indická teď se chystá
na cáry šatu jich a těl jich led,
kde důstojník, sekeru po svém boku,
pad stožár přetínaje v bouře toku.
A deset zbylo jich teď ze tří set.

XIV.

Zrak naposled kapitan k pólu zvedá,
zkad neznámá se zhouba valí k němu,
proud roste nad kolena; ruka, běda!
jen jedna k nebi trčí pochmurnému;
lod pod vodou, vše drtí příval dravý —
tu vrhne láhev do moře a zdraví
noc neznámou, jež kyne. Konec všemu!

XV.

On usmívá se v naději, ta sklenka
že nese myšlenku a jméno jeho,
zvěsť zevně tají slupka její tenká,
zvěsť o souhvězdích nebe neznámého,
že dovolí Bůh vlně zuřivé
lod zdrtit — ne myšlénky zářivé,
že přemoh’ láhví smrt, hněv moře zlého.

XVI.

Ted amen! Nyní pomoziž jí Bůh!
Na lodi vírem zachvácena jest,
za větrem východu zas jiný vzruch
ji chytil, valil drahou mořských cest;
na oceanu dálném láhev křehká,
jí vůdkyně jen vánků hra je lehká,
však dojde v přístav nesouc ratolest!

XVII.

Tu proud ji schvátí, tam ji ledy zdrží
a setkávají kol ní bílý háv,
ji velryb stádo stáhne v hlubin strži,
ji očuchá — pak dál jde jejich dav,
i čeká na leto, jež otevírá
plášť ledový, jímž mrazný pól ji svírá,
a k rovníku ji žene proudů splav.

XVIII.

Tu jednou v tišině na tichém moři,
jež plálo nachem, démanty a zlatem
o závod se sluncem, jež nad ním hoří,
plul velký koráb s hrdým majestátem;
tam láhev zřeli, svatou námořníku,
hned vlajka signaly zaplála v mžiku
a člunek pro ni vypraven byl s chvatem.

XIX.

Však zdálky duní děla korsárů.
Než uprchnou vám, do nich palte hned!
A v odvet v dýmu, bouři, požáru
před lupiči se loď dá v divý let,
své člunky nazpět vtáhne v nepokoji
jak klokan, když je zlekán o druž svoji,
hřmí celou parou velký koráb vpřed!

XX.

A láhev opět sama, sama stále
na vlnách zachvívá se jako bod,
se šine proudem, větry dál a dále,
zříc neznámého mysu mnohý hrot,
ku plavbě odsouzena mnohé roky
juž cítí, že jí na šíji a boky
plášť zelený stkal mořských travin rod.

XXI.

Tu večer jednou vítr od Floridy
ji ku Francii deštným břehům řítí;
pod skálou rybák skrčen, otrok bídy,
ji vytáhne v své potrhané síti
i běží k učenci, jí neotvírá,
a prosí, by řek’, jaký nápoj svírá
ta láhev černá, mysticky jež svítí.

XXII.

Ký nápoj ptáš se, rybáku? Toť věda!
Toť božský nápoj duchů vyvolených,
myšlénky poklad, který duše hledá;
ó rybáku, v svých sítích vyhozených
byť zlato všecko měl bys Mexika
neb všecky perly, jež má Afrika,
věř, měl bys jen hrst věcí bezecenných!

XXIII.

Hleď, jaká sláva, jaký ples a shon!
O slavné jmeno má dnes národ více,
hřmí dělo přemocné i zbožný zvon,
až střechy chví se davy jásajíce,
neb reků vědy víc než bitvy reků
se strojí pohřeb, v jásotu a vděku
jich jmeno z ulice zní do ulice.

XXIV.

Toť věčná paměť v slávě neztenčené,
že člověk přírodě sám vyrovná se,
tož v dobru, právu, studni otevřené,
tož v umění, jež strží je v svém jase;
co zapomnění, hlod a bezpráví,
že kalí zde náš pobyt mlhavý?
Na hrobech slávy strom jen zelená se!

XXV.

Toť nejkrasší strom země zaslíbené,
toť maják náš; vy, které vede duch,
nuž plyňte dále, nech i bouř se žene,
myšlénky poklad neste veslu vzruch!
Jen zlato přetrvá a dojde slávy;
kéž každý z vás jak onen lodník praví:
Ať dojde v přístav, chce-li tomu Bůh!

XXVI.

Bůh myšlenek, Bůh velký, síly plný,
na čelo hodil jejich símě nám.
Ó rozlívejme všady krásy vlny,
pak vezměm plod, jak vyrost duše tmám,
pln vůně samoty a svaté zoře,
jej hodme do moře, tož v davů moře,
Bůh v přístav jistě dovede jej sám!