Moderní básníci francouzští/Jezero

Moderní básníci francouzští
U moře (Lahor)	Jezero	Sochaři d’Orsay

Údaje o textu
Titulek:	Jezero[1]
Autor:	Alphonse de Lamartine
Původní titulek:	Le Lac
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 258–260. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ku novým břehům tak vždy hnáni v jednu stranu
a bez návratu vždy a dál strženi v proud,
ni na jediný den na věků oceanu
       což nemůžeme kotvu uvrhnout?

Ó krásné jezero! Rok neuběhl celý
a blíže proudů tvých, jež chtěla viděti,
sám sedám v myšlenkách na kámen obemšelý,
       kde zřelo tys ji seděti!

Ty stejně hučelo’s, o břeh, jenž skalin plný,
se stejně lámalo o bok jich strhaný
a k drahým nožkám jí jak nyní pěnu z vlny
       hnal příboj větrem šlehaný.

Kdys večer, zda—li víš, my v tichu pluli tady,
vše spalo pod nebem, vše spalo na vodách,
a pouze v souzvuku nad proudů tvojich spády
       ruch veslařů jak hudba táh’.

Tu náhle hlaholem, jenž cizí této zemi,
ten kouzelný břeh kol ve zpěvném echu zněl,
proud náhle ztišil se a hlas, jenž drahý je mi,
       ten tato smutná slova pěl:

»Ó čase, zdrž svůj let, vy lásky blahé chvíle
       ó zadržte svůj běh!
Ať můžem’ užiti vše plesy, slasti milé
       dnů nejkrásnějších z všech!

Dost nešťastníků těch, již po vás lkají v touze,
       ó prchejte dál jim!
Buď vaší kořistí jich starost a jich nouze,
       však zapomnění dejte blaženým!

O málo chvilek jen lká nadarmo mé hoře,
       čas prchá, jen se, kmit.
Já k této noci dím: Ó neprchej a zoře
       noc chvátej rozptýlit!

Ó milujme se jen a chvíle v srázném běhu
       ó pospěšme, ať užijem’,
vždyť člověk přístavu a čas ten nemá břehu,
       on prchá a my jdem’!«

I zamlčela se a srdce, oči plaše
si padly v náručí, slov našich váznul let,
a v dlouhém znícení ulétly duše naše
       výš, jiný kde je svět.

Pod tíží rozkoše my oba oněměli,
nám duše klesaly, a srdce na chvíli
ta byla na sobě, rty na sobě se chvěly
       a »Věčnost« pravily!

Ó nebe! možno to, že chvíle opojení,
kdy láska, štěstí nám proud plný podává,
tak od nás prchají ve stejném urychlení,
       jak chvíle smutku mlhavá?

Jak, není možnosti, zde zanechati stopy?
Jsou pro vždy ztraceny? Propadly zcela tmám?
Čas, jenž je daroval, týž čas je v proud svůj stopí
       a více nevrátí je nám?

Nic! Věčnost! Minulost! Ó strže plné stínů,
co děláte z těch dnů, jež pohltí váš vztek?
Ó mluvte, vrátíte nám aspoň na hodinu
       těch rajských plesů vděk?

Vy, jichž čas ušetří, jimž vždycky mladost vrátí,
vy skály, jezero, nádherná zeleni!
Té noci, přírodo, té noci zachovati
       hleď aspoň vzpomnění!

Ať trvá v klidu tvém i v bouře tvojí hromech,
ať prodchne jezero, tvých břehů lahodu,
tkví v skalách divokých a zasmušilých stromech,
       jež visí nad vodu;

Ať dýše v zefýru, jenž chvěje se a letí,
ať v písni břehů tvých, jež břehy zaznívá,
ať v hvězdě stříbrné, jíž matně do perleti
       se povrch vod tvých zaskvívá;

Ať vítr, který lká, ať třtina, která vzdychá,
ať vůní lehounkou vzduch sycen modravý,
a vše co slyšíme, co zříme a co dýchá,
       kdys »Milovali se« ať vypráví!

---

1. Slavná elegie tato vyšla juž česky v překladu Miroslava Krajníka v Květech čís. 12. v 1869. Zde podávám překlad její na základě nového vydání Lamartineových básní nevydaných (Poésies inédites, publiées par Mdme. Valentine de Lamartine et précédés d’une préface de M. de Laprade. Paris, Hachette 1881). V knize té otištěna jest elegie tato v původním znění, jak vyšla z péra básníkova, který v pozdějších vydáních z této básně dvě krásné sloky vypustil. Jsou to sloky 10. a 11. Odchylky ostatní jsou menší důležitosti.
   
   Překladatel