Moderní básníci francouzští/Hlas věcí

Moderní básníci francouzští
Venuši Miloské	Hlas věcí	Nářek dřeva

Údaje o textu
Titulek:	Hlas věcí
Autor:	Jean Richepin
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 428–429. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Znáš píseň, která zní po telegrafu síti?

Hle s klíči devíti, jak lyra ona chytí
se v bílé zvonečky v kalíšků zvučných klínu,
kde v porculánu se, tak jako v baldachynu,
bloudící stupnice chvějící struny skrývá;
to nástroj podivný, to vítr spolu zpívá,
to zvuk jest poledne a jitra i dne sklonu,
jenž dá mu bizarrnost i něhu jejich tonů.

Když člověk vztýčil kůl na pláni osamělé,
tu jistě nevzpomněl, že ve přírodě celé
se písně, povzdechy a noty, hlasy tísní
a země veškerá jest jedno hnízdo písní,
že, kde on vztýčil kůl ku fysickému stroji,
můž’ vdechnout příroda též trochu hudby svojí!

Skloň trochu, dítě mé, skloň ucho k tomu dřevu,
tvé srdce uslyší hlas velký v tomto zpěvu,
jenž šumí jako proud bez konce kol těch tyčí.
Slyš, zrna pšenice, to květina, jež klíčí,
vše malé zárodky, jež touží vzpláti v květu,
i ty, jež větru dech odnese v bouřném letu,
vše, co chce trysknouti blíž toho, co již padá,
neb kolébka i hrob je země věčně mladá,
toť věc, jež rodí se, i věc, která juž zmírá,
toť ruch jest mystický a zmatená směs šírá
věčného života, jenž vesmírem se nese.

A ve větru to vše se v tomto drátu třese.

Ó, naplň zpěvem tím své srdce milující!
on praví: „Miluj jen!“ a láska vítězící
i v smrti, v ruinách, i v neštěstí klas trávy
tak dobře oživí, jak hvězdy, bez únavy
vždy stále živější se v prudší útok řítí,
se chvěje, třese, plá a dýchá, až se vznítí,
chce v koutech nejzazších nesměrné hmoty pláti
dí, celá, celičká že ty se mi máš vzdáti.

Pojď, nechám zpívati polibky po tvém těle,
a jako houslí hlas akkordy předčí ztmělé,
tak lásky naší křik, jak blázna jásot divý,
svým zpěvem přehluší zpěv telegrafu snivý.