Moderní básníci francouzští/Epištola mému příteli rolníkovi

Moderní básníci francouzští
Píseň úředníka	Epištola mému příteli rolníkovi	Nekonečno

Údaje o textu
Titulek:	Epištola mému příteli rolníkovi
Autor:	Charles Grandmougin
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 194–198. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Dorůstá syn tvůj, čím as bude?
Ty města hluk a dusný vzduch
sníš pro něj ve své jizbě chudé,
a všední náš a hloupý ruch.

Zda básník bude, malíř snad,
zda sochař? Nevím, v jeho hlavě
nic nehýbá se nedočkavě,
a jaký div, je posud mlád.

Však ty se rdíš nad chatou svojí,
tvá halena ti sprostá jest,
a hocha v nitra nepokoji
chceš vecpat v směšný oděv měst.

A úzký obzor představ tvých
a sobectví ti v srdci hoří,
ty ideal si velký tvoří
o hrdlech v límcích škrobených.

Ty slávu trottoiru chceš,
jíž pařížské se pyšní stvůry,
by syn tvůj v ruce, touhou mřeš,
měl perořízek prefektury.

A v pýchy svojí záplavě
ty úřadnické židle kůži,
venkovský ty prostý muži,
k nejvyšší čítáš oslavě!

A časem duch tvůj slávou zpilý
se do blouznění pohříží,
tvé srdce dumá v blahé chvíli
o veliké té Paříži.

Tu v barbarské své ryzosti
tam vidíš zápasy a boje
a dukátů přehojné roje,
jež nahrabat lze v rychlosti.

Jak chuďas, kdož ví odkud vzal se
a hlady mroucí přišel sem,
přes jedinou noc náhle stal se
i boháčem i markýzem!

To asi tvoje myšlénky,
a proto musí tvoje dítě
v náš kletý vzduch, jak vzroste, hbitě
tvé hloupé pykat domněnky.

Z těch nejsem, věř mi, kteří míní
co vlci v rouchu beránčím,
že máte nečinní a líní
žít žitím sprostým, netečným,

jichž ironický pošklebek
— ó vždyť jej známe dostatečně —
chce prostý lid odsoudit věčně
v jho, minulý jež nosil věk.

Však jediné jen to mne mrzí,
to vaše kletba, starý hřích,
že sedlák dnes je dosti drzý
a zhrdá půdou otců svých;

že drahá naše matka vlast,
ať vítězně si vedem’ třeba,
je vdova, která nemá chleba
svých dětí pýchou. A kam klást,

Kam chcete cil té pýchy svojí,
za jaký vlast prodáte dar?
Jen třeba směšném ve přístroji
když může syn váš na kočár.

Když klobouk s třapci nosit smí,
v kravatě bílé, v kožešině
v den všední na kozlíku líně
jak v neděli, kdy městem hřmí.

Neb když je bídný diurnista,
jenž rozmnoží řad chudáků,
kterému náhoda zmar chystá
a los ubohých škrabáků.

Jenž falešnými beafsteaky
se ve pokoutních krčmách živí,
pod spáry lichvářů se křiví,
boj strašný to a bezděký!

Až klesne v náruč bídě, draku,
své povinnosti otrok mdlý,
a hladem — ale v černém fraku
zle ukončí svůj život zlý.

Však darmo! Tvrdou, sedláku,
máš hlavu, nechceš tomu věřit,
sny skutečnost jsa zvyklý měřit,
jen svému věříš přízraku.

o Golkondě sníš, plné taje
a pohostinných edenů,
co zatím pravý poklad ráje
spí v zemi v spoustě kamenů.

Zem věčnou rodičkou je, věř,
a tvorná její stálá síla
vždy nový taj nám odhalila,
vždy nové světlo v naši šeř.

Ty, který v hlouposti své prosté
a netrpěliv stále sníš
o slávě, synkovi jež vzroste
i tobě, což zem nevidíš?

Hleď na ni, synu polí, niv,
hleď na ni, mysli na svobodu!
Co v lůně tají pro tě plodů,
to nepochopil’s jaktěživ!

Tví hoši statní s hnědou tváří,
ať západ plá či jitra svit,
ať pracují, ať jim se daří,
i sedlák velduch může být!

Ať úrodnější míza je,
ať bohatější květy jimi,
ať sklizně klasy zlacenými
ty zadíváš se do kraje!

Ať silní jsou jak jejich zpěvy
a hodni půdy, již ctil děd,
ať v zlatém zrnu jejich révy
žár slunce zanechá svůj sled!

Víš, brachu, co je naše ztráta
v té době lehkých požitků,
kde každý sobík na děvčata
jen myslí v hluku přípitků?

Kde mnohý talent ztracen jest,
jenž zapředl se v snění prázdném
a zakrní pak směšným bláznem
na chmurné dlažbě velkých měst?

Nám chybí láska, láska pravá,
nám chybí sňatky úrodné,
kde hlava jest i mysl zdravá,
kde zmizí hříčky neplodné.

Neb povinnosti zbabělost
nás zbavila, ó my jsme kletí,
my nechcem’ více míti děti.
Ó vlasti, kde tvá budoucnost?

Bdi, rolníku, nad svými statky,
jimž hrozí Němec posavad!
Ať tobě doma v oddech sladký
odrůstá statných synů řad.

A město v tísni okovů
když neplodné jen hyne, krní,
ty ze starého utvoř zrní
nám nový národ poznovu!

Tož národ silný jako duby
a hrdý v každou nehodu,
v boj řítící se do záhuby
pro příští, blízkou svobodu!