Moderní básníci francouzští/Dialogy, kterých nikdo neslyší

Moderní básníci francouzští
Kusy ráje	Dialogy, kterých nikdo neslyší	Domina

Údaje o textu
Titulek:	Dialogy, kterých nikdo neslyší
Autor:	Jean Rameau
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 414–416. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

— Jsem země. Kdo’s ty?
                                — Člověk!
                                           — Smilování!
    ty věčný vrahu, v dravém hněvu vzplání
    ty horší zvěře, viz jak denně zeje
    můj bok a pod tvou sekerou se chvěje;
    ó netrhej mi tvrdým pluhem záda,
    nechť ať vždy velká, tučná, plná, mladá
    spím v druha slunce záři plamenné,
    v mém nitru neryj, Milost, milost!
                                           — Ne!

*

— Jsem žito. Kdo’s ty?
                                — Člověk!
                                           — Smilování!
    chraň před kosou mne, jež se ke mně sklání
    a řadou kosí moje rusé braty,
    nech šumně houpat se můj brokát zlatý,
    jak dámy hedbáv při večerním vánku.
    Hleď, vesna třpytná zpívá při červánku,
    ať větrem chvím se, hlavy vztyčené,
    jak prápor! Milost, milost, milost!
                                           — Ne!

*

— Jsem kámen. Kdo’s ty?
                                — Člověk!
                                           — Smilování!
    Hled, matka země na srdci mne chrání,
    v svých bujných ňader středu ta mne skrývá.
    Ó nedovol, ať v boky moje vrývá
    se kletý prach, jenž trhá mne a drtí.
    Ó šetři mne a přej mi spánek smrti,
    tvé nechci stavět věže kamenné,
    ni mosty, chaty, jdi, ó milost!
                                           — Ne!

*

— Jsem železo. Ty?
                                — Člověk!
                                           — Smilování!
    ty barbare, tvé kladivo mne raní,
    já krvácím a syčím v moři blesků,
    to peklo, ďábel ty‘s, tvé oči v lesku,
    páž černá, jež se v úhoz na mne houpá;
    mne drtí kladivo tvé i tvá stoupa,
    tvé rány jsou jak z děla ohromné,
    ó milost, ušetři mne, milost!
                                           — Ne!

II.

— Jsem člověk. Kdo’s ty?
                                — Země!
                                           — Smilování!
    Ó vrať mi obilí mé, v hladu vzplání,
    já volám, který tlamu na mě zeje,
    pod pluhem darmo lůno tvé se chvěje,
    ten darmo brázdí tvoje tvrdá záda,
    ty‘s prázdna, kmotro, a juž nejsi mladá,
    spíš darmo v záři slunce plamenné.
    Chci žíti, dej mi chleba. Milost!
                                           — Ne!

*

— Jsem člověk. Kdo’s ty?
                                — Žito!
                                           — Smilování!
    ó pomoz, pohled, hlad se ke mně sklání
    a kosí šmahem žebráky, mé braty,
    rosť, zelenej se, plaň, jak brokát zlatý,
    jak hedbáv dámy při večerním vánku,
    rosť, zraj, hle, srpen zpívá při červánku,
    mějž skráně jako prápor vztyčené,
    mé sypky obohať! Ó milost!
                                           — Ne!

*

— Jsem člověk. Kdo’s ty?
                                — Kámen!
                                           — Smilování!
    já krad a vraždil, nyní stín mne chrání,
    já o plesu snil teď mne žalář skrývá,
    jak dásně obra kámen tvůj mne zrývá;
    ó spadni, zboř se, ať se zhroutí, zdrtí
    tvé oblouky, ať nepropadnu smrti,
    ať mohu prchnout z vazby kamenné,
    ó balvany, povolte! Milost!
                                           — Ne!

*

— Jsem člověk.
                        — Železo já!
                                           — Smilování!
    Ó guillotino, ostří tvoje raní.
    Kat čeká, milost! Vidím moře blesků,
    mráz probíhá mne, v nebes matném lesku
    se trojhran tyčí, ve vzduchu se houpá
    a padá, letí děsná smrti stoupa,
    má šij se chví v té ráně ohromné,
    juž letí, milost, milost, milost!
                                           — Ne!