Moderní básníci francouzští/Úvod do studia moderní poesie francouzské

Moderní básníci francouzští
	Úvod do studia moderní poesie francouzské	Les

Údaje o textu
Titulek:	Úvod do studia moderní poesie francouzské
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. I–XXII. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Chtít zasahovati dělidlem škol a směrů do proudění živé, soudobé literatury, jest stejně obtížné jako nebezpečné. Sebe bystřejší pozorovatel cítí přece jen vzdálenost stanoviska a pochod krystalisační splývá mu v literatuře, kde se tolik produkuje, v jeden proud nesčetnými, místy dost nepatrnými odstíny jen přerývaný neb rozčeřený. Stará zkušenost, že každý tvůrčí duch podléhá vlivům a to nejen předchůdců, nýbrž i současníků svých, na novo se potvrzuje. Vlivy však u autorů silných nemají z pravidla delšího trvání, jeví se nejčastěji při jich debutu jako silný náraz, z kterého básník během času vystřízliví najda sobě vlastní cesty, co možná posud nevyjeté a nešlapané. Duchové pružní a lehce vznětliví mimo to nezůstávají jak známo ani při vlivu jediném, a tak mohli bychom jmenovati nejednoho básníka dobrého jména, který prodělal dvě až tři fase v krátké době dvacetiletí^[1]. Zvlášť v naší době, která tak rychle žije a tolika problemy je zmítána, je juž skoro zázrakem, najíti autora, který by tu stál ve všem svérázný, bez cizích vlivů a ohlasů zcela v sebe uzavřený a jen ze sebe čerpající. Takových jednolitých kolosů jako na př. Leconte de Lisle, který po celé slavné dlouhé své dráze básnické vykazuje pouze jednu evoluci — k dokonalosti a výši umělecké — mají i jiné současné moderní literatury po řídku. Většina i velkých a silných talentů podléhá vlivům ciziny i užších kruhů měrou přímo úžasnou. Juž i přívrženci posledních škol básnických se tříští v nové a nové skupiny prodělávajíce nové a nové fase vnitřního rozvoje^[2]. Eklektismus vládne na celé čáře.

V takových poměrech byla by každá snaha po tvoření škol neb příbuznych skupin pouze hrou s kaménky pestře zbarvenými, při jichž sestavování jednotného, ve všem uspokojujícího obrazu dosíci nelze. Celý obraz poesie roztříštil by se na množství menších obrázků, v nichž by se mnohá jména nutně opakovala. Básník nejeden byl by obětí školy, které jen krátce, třeba přechodně holdoval, relief jeho celkový by nevypadal dosti ostře. A pak by po krátkém třeba čase, při nejbližší metamorfose básníkově, ještě budoucnost mohla kárati pořadatele ne-li z neznalosti věci, aspoň z přenáhlení se v úsudku.

Dělidla směrů neb škol, rovněž i tak dělidla chronologického i historického může býti s prospěchem užito pouze u period uzavřených, odbytých; v našem případě mohlo by se ho užiti při době přípravní a nanejvýš při první době romantismu, ač i zde jsou celé řady básnických individualit, které se z rámce škol a směrů houževnatě vymýkají (Aug. Barbier, Béranger). Juž při nejbližší skupině, Parnassu, nastává brzy pravý chaos, a skupina poetů od škol neodvislých, lépe řečeno, těžko označitelných, rostla by nad všecky rozměry.

Z důvodu tohoto upuštěno v této knize od původně zamýšleného postupu dle vnitřní příbuznosti jednotlivých básníků a rovněž i od postupu přesně chronologického, který má na př. velká anthologie Lemerrova^[3], a ponechán obyčejný pořádek abecední. Hlavní myšlénky celé evoluce moderní poesie francouzské předkládá autor knihy v této stati úvodní; dle této si pak čtenář sám může srovnati v mysli jistý postup dle obsahové příbuznosti i přes mezery let, ležící mezi jednotlivými tvůrčími duchy. Nejednou bude mu i sáhnouti ku starší mé publikaci »Poesie francouzská nové doby« vydané r. 1878, kde uložil jsem takřka hlavní rysy poesie francouzské, které v díle tomto podrobněji rozvádím a až k nejnovějším, pokud síly, čas i rozměry díla stačily, stopuji a doplňuji. Vedle toho třeba si všímnouti francouzské partie z knihy »Hostem u básníků« (1891) a jednotlivých mých překladatelských prací z Victora Huga, dosud dvě knihy: »Básně V. Huga« (1874) a »Nové básně V. Huga« (1887), jakož i mých převodů z Leconta de Lisle (»Kain« (1880) a »Výbor básní« (1886)).

* * *

Začínati obraz nové doby franc. poesie Chénierem stalo se již ustáleným pravidlem. Časově spadá básník ovšem do doby revoluční, ale neměl na ni vlivu, letěl před ní a ovoce, které vydala jeho poesie, sklízelo teprve století devatenácté. Kusé a nesprávné vydání H. de Latouche (1819) přišlo právě v čas, kdy začal rozvíjeti se romantismus, jehož předchůdcem mimovolným byl genialní André. Avšak i to, co zde bylo podáno (úplné vydání Chéniera ve třech svazcích pořídil teprve 1875 Lemerre), ukázalo, že to, co nyní začínalo si klestiti dráhu, vlastně juž dávno kvasilo v myslích. V mezích daleko užších, než jsme navyklí dnes u jiných pozdějších básníků, lze stopovati u Chéniera dva podstatné rysy, které jej sbližují s poesií moderní. Je to návrat k antice v pravém slova smyslu a pak jistá svěžest a volnost ve vyslovování myšlénky. Od antiky se poesie francouzská ani v době největšího rokoka a copu vlastně nikdy nevzdálila, ale byla to antika pudrovaná, traditionelní, frásovitá, chyběl jí podklad skutečných studií a chybělo jí i pochopení života a ducha antického. Byla to antika cetek a pozlátka, kudrlinek a nevinných obrázků idylických, imitace imitac. Chénier v idylách svých ukázal, že pil přímo ze zdroje antiky, a že ji pochopil. Osvobození pak vnitřní, volnější tep a proudění myšlénky, svěžest, rozmar, gracie, vtip, zkrátka vše, co je opakem ztrnulosti, vyježděných kolejí, sešněrovanosti ducha, otřepané poesie, to vše ozvalo se v Chénierových listech a fragmentech zrovna tak, jako zaburácelo jeho rozhorlení vlastenecké a mužná odhodlanost v některých politických odách a satirách. Současně vedle něho a dlouho ještě po něm se dále kráčelo v kolejích vyšlapaných, a příprava romantismu byla, kdybychom ji až do zárodků stopovati chtěli, jistě delší, než báječný jeho rozkvět a rychlý jeho úpadek. Dřívější vydáni básní Chénierových mohlo urychliti celou evoluci; nestalo se tak, ale přes to zůstává André otcem nové poesie francouzské a čten bude i tenkrát, kdy jmeno jiných na př. Chateaubrianda bude pouhým historickým dokladem.^[4]

Nemohu zde kresliti, v jakém rámci politickém a kulturním vyvinul se romantismus francouzský, který našel hlavní výraz v tak zvaném »cénaclu« Nodierově neb Hugově. Učinili to jiní dokonale. Stačí ukázati k současným studiím Sainte-Beuva nebo k synthetickému obrazu Brandesovu v jeho »Hlavních proudech literatury v XIX. století«. Romantismus povstal v reakci a nesl v svém zárodku revoluci — aspoň myšlénkovou. Jedno mu neupře nikdo: velké rozšíření obzoru básnického a vytříbení básnické formy — ovšem v poměru k předcházející době klassické. Přímý dědic jeho, »Parnass«, šel v obém směru dál, mnohem dál, o něm lze říci, že objal světy. Ovšem padly oba v jednostrannost jako vše, co chce býti příliš soustavné a zákonodárné.

Pravou duší »cénaclu« byl »dobrý« Nodier, bibliothekář Arsenalu. V jeho salonech scházela se elita mladých duchů, kteří byli vyvoleni k provedení první reformy v poesii francouzské. Oba bratři Deschampsové Emile i Antoine, Dumas, Guttinguer, de Vigny, de Musset, Hugo, Sainte-Beuve, občas i Lamartine, byli hosty. Roztomilá dcera básníkova Marie byla domácí Musou malého kroužku. Netrvalo to ovšem dlouho, návštěvníci v pohostinských síních Nodierových se brzy vystřídali; jedny odvedlo životní povolání, jiné politika, jiné smrt.

Ze všech básníků cénaclu vyjma Viktora Huga, který dominuje celou dobu a sahá pohrobními svými publikacemi až v naše dny, pouze Vigny a Musset jsou jmena živá, ostatní patří jen literarní historii neb anthologiím. Nelze si mysliti větších kontrastů než byli oba tito básníci. Kontrastovali názory, uměním, životem. — Vignymu přísluší sláva počátku i v lecčems, kde palmu větší dokonalosti urvali jiní. On před Hugem v rozměrech, ovšem menších, napsal první »Legendu věku« a ve svých nedoceněných »Osudech« předběhl hořký a resignující pessimismus pí. Ackermannové a měkkou hloubavou lyriku Sully Prudhomma. On udal první akkordy symbolismu básnického ukazuje, jak lze osudy své haliti v plášť osudu cizího, říci svou myšlénku a svůj cit a zůstati povýšeným a nezadati si ani v sebe intimnější zpovědi. Myšlénku filosofickou položil on první na dno svých koncepcí, a chyběly mu jen větší žár a větší síla plastiky, aby mohl rivalisovat s Viktorem Hugem. Nešťastný život rodinný a vnitřní ochromily a umlčely jej zcela, odumíral plných dvacet let, ale mohl říci hrdě o sobě, že nové generace věnčí jeho obraz napořád.

V působení na dálku předčí i Musseta. Byla doba, kdy byl tento rozmazlený syn gracií nejslavnějším, nejpopularnějším básníkem Francie, kdy skoro jako v Bérangeru vídalo se v něm zosobnění ducha národního. I zde podlehlo mnoho korrektuře neúprosného času. Co jindy dáválo Mussetovi křídla populárnosti a obliby, jeho rozmarnost s lehkým nádechem frivolnosti, to dnes mu skoro překáží. Mládeži nové generace jest on málo seriosním, a myslím, že pouze některá čísla jeho nedostižné lyriky^[5] udrží mu i staré vavříny jiných slabších děl v jakés svěžesti.

Z doby starší k nové oblibě se probouzí rival Hugův, Alfonse de Lamartine. Je v tom trochu reakce doby, v nejednom příbuzná době, která povznesla autora »Melodií« na stolec básnického primatu. Krutosti naturalismu s jedné a mlhoviny symbolismu s druhé nutí duchy ku střední cestě, kterou právě vždy bezpečně kráčel zpěvný lyrik Lamartine. Vytýkali nedávno Hugovi nedostatek myšlének; můj Bože, oč je myšlénková spižírna Lamartinova teprve chudší! Nejen, že vyslovuje dost často pravdy ty nejobecnější, city ty nejvšednější, každému přístupné a známé, nýbrž většina jeho skladeb je tendence náboženské, kde teprve všecka zásluha se redukuje na stránku formální. Avšak i lehký pietismus Lamartinův nalézá sympatii dnes v myslích atheismem vypráhlých. Jeho verš kolíbá v sny a při své nesmírné hudebnosti i tam, kde podlehá básník přílišné hovornosti, je přímo okouzlující.

Vedle Lamartina^[6] udrží se dlouho aspoň výborem ze starších Brizeux, něžný a tklivý elegik, jenž notou rodné Bretagně osvěžil poesii současníků, Aug. Barbier, který v málo ale genialních skladbách vyvinul sílu satiry úchvatné a zdrcující, ještě z pozdějších ve stopách Lamartina kráčející Laprade i Autran, na jichž pečlivě pracované skladby uléhá dnes juž lehká vrstva akademického prachu. V ohledu formálním netratí na ceně z bezprostředních nástupců cénaclu velký mistr slovní barevné mosaiky Theopil Gautier^[7], jeden z prvních předchůdců a duševních otců pozdějšího Parnassu Leconte de Lisla. —

* * *

Nežli se docela obrátíme k novější době francouzské poesie tvořící hlavní podstatu této knihy, dlužno se krátce zastaviti u Victora Huga. Stačilo by v nejednom případě odkázati čtenáře k obsáhlé naší práci ve »Studiích a podobiznách« (str. 216—284), ale nám tu jde o vyřknutí jedné věci, ku které nebylo tam v té míře poukázáno, jak by zasluhovala. Je to přímo báječná všestrannost Hugova, tak že základní tony celé legie poetů lze nalézti u něho, místy jen naznačené, jinými podrobněji pak provedené, místy ale tak vyčerpané, že jiným nezbylo než nevděčné paběrkování. On právě objímal všecko a vyslovil skoro všecko. Na jeho lyře najdete koketní strunu Banvillovu, meditující Sully Prudhomma, legendarní Leconta de Lisla, genrovitou Coppéeovu, rozpustilou Richepinovu (připomínám jen rozkošnou píseň Gacquoila námořníka^[8] jíž podobné humorem nenajdete ani jediné v celém svazku proslulých Richepinových »Písní žebráckých«. I tony ryze symbolické a mystické jako středověké a pohádkové najdete u něho. Co pak se satiry a poetické invektivy týče, vyniká on výmluvností a vehemencí citu a poetické frase nad samého Barbiera, který při veškeré velkosti své je přece jen místy těžkopádný. Ano Hugo vedle nejvyššího vzletu ódy a hymny byl stejně schopen cukrování hrdliček jako unylé koketerie a byl by mohl, kdyby byl chtěl, býti rovněž nejpopulárnějším básníkem pouličním. Je to komické, vyčítá-li mu někdo, že neměl humor. Ovšem převážně jest posa sacerdotalní, ba skoro prorocká jeho zamilovanou maskou a ke konci byla pravou a jedinou jeho inkarnací. Ale přes to měl humor i vtip a byl schopen napsati tu nejdomácnější epištolu jako ze starších André Chénier, z pozdějších Millien neb Normand, mohl i zrýmovati feuilleton jako Banville, Tancred Martell nebo Manivet. A vskutku kdo se vyzná podrobně v pralese jeho poesie, potká pak mnoho známých na Parnassu francouzském. I tam, kde jej zapírají, mnoho mu vděčí. Učil je tajům formy i tenkrát, když jej rafinerií zdánlivě překonali, ukazoval, jak vnikati do látek křehkých a nepřístupných, jak dávati nové tvářnosti starým mythům, jak vykřesati jiskru lidskosti z věcí zapadlých a antikvovaných. I tam, kde se látkově opakuje, stojí formou vždy na výši své. I tam, kde podřimuje, jest tak velký, že kdybyste měli voliti mezi tím, co je dávno uznáno za arcidíla a tím, co se z pozůstalosti jeho dnes vydává jako kusy paralelní, často byste byli na rozpacích. Mnohdy při čtení nového básníka náhle vás přepadne tucha něčeho známého. Ovšem totéž a lépe řekl starý mistr. Jemu tekla poesie celými zdroji, kde jiní ji v kapkách žárlivě vybírají. Takových kusů jako »Spící Booz« nebo »Slova na břehu«, jako »Orel přilby« nebo »Revoluce« má sotva druhá poetická literatura světová. Ty ční jako unika i v jeho díle, kde se arcidíla tísní a tlačí; jsou právě jediná, ale kusů klassicky dokonalých a neobyčejně krásných jest vedle těchto ještě nepřehledná spousta, tak že bylo básníkovi velmi často těžko vybírati a rozdělovati. V ohledu tom jest posmrtné vydání jeho děl velmi poučné. Není žádným přepínáním, že v osmdesátém roce roku svého života řekl o sobě, »že by nyní teprve zase chtěl začíti znova tvořit a pracovat, že má toho ještě tolik co říci!« Na pouhé rovnání, třídění a doplňování svého poetického dědictví byl by potřeboval aspoň ještě desítiletí a kdyby už ani nových strun nepřipjal své lyře, ty variace, které mu zbývaly, rovnaly se vždy tonům základním cenou a silou a byly přece jiné zbarvením a ovzduším. Vytýkán mu byl abusus metafory i antithese — budiž, ale nelze totéž vytýkati a k tomu ještě s přídavkem nejasnosti a nerozumitelnosti básnickým školám nejmladším? Vytýkán mu jeho deistický optimismus, který prý zavinil prázdnotu a chudobu myšlénkové stránky jeho skladeb — ale ptám se, jest moderní pessimismus v stálé své negaci mnohostrannější a plodnější? Nic platno, on zůstane »velkým otcem« nové poesie francouzské a těch, kdo vedle něho mají práva mluviti bez něho, bylo by velmi málo na celém Parnasse francouzském.

Starší knihy a publikace naše přinesly řadu jeho poesií, tak že zde se můžeme omeziti pouze na výbor z publikací pozdějších a posmrtních.

* * *

Z celého valného moře poesie francouzské, kteréž od prvního Parnassu Lemerrova (1866) až na dny naše se před mým zrakem vlní, a jehož malým odleskem je toto dílo, ční pro mne pět jmen nad hladinu poměrně nejrázovitěji a nejmohutněji. Jsou to: Baudelaire, Leconte de Lisle, Banville, Coppée a Sully Prudhomme. Pod vlajku těchto pěti lze seřaditi skoro všecky, ať se třeba jmenují Verlaine, Heredia, Richepin, Rameau, Lahor (Cazalis) atd. Těchto pět mistrů udává nám hlavní tony v celé nové poesii francouzské po Hugovi. Psal jsem o nich při jiných příležitostech^[9], tak že mohu se slušně omeziti na to nejnutnější.

Charles Baudelaire je rovněž inititator. Uznal to sám Hugo památnými o něm slovy: »Vy jste našel neznámý děs, jistý druh nové hrůzy.« Sám stal se obětí svých theorií a zabředl hledaje stále »něco nového« na píščiny neplodnosti. Formou Parnassista, obsahem zcela svůj s málo ohlasy z Huga, ano poměrně s nejméně ohlasy z toho, který si podmanil všecky skoro současníky, zrak obrácen jen v své servané a mystické nitro, sensitivní k chorobnosti, praděd všech, kteří ve vůních a odstínech, barvách a polotonech hýří, jest Baudelaire duševním otcem všech moderních dekadentů a symbolistů. Při tom však má určitost a sílu, plastiku a jistotu výrazu, kteréž na mnoze jeho nohsledové postrádají. Více méně stoupenci a dědici jeho jsou tito básníci: Maurice Rollinat, který se vrhnul na více fysiologickou stránku a analysu pochodů duševních a na interpretaci života přírody a hmoty, Jean Richepin aspoň v některých částech svého jinak originelního, většinou bizarrního díla, Abel Hermant, Bourget (Les Aveux, kde silně v kusech »Spleen« nadepsaných proznívá struna Baudelairova), taktéž Darzens a hlavně celá řada belgických poetů, z nichž Gilkin a Girand jsou nejmohutnější a jím nejvíce zabarveni.

Charles Maria Leconte de Lisle stojí v čele poetů, kteří napsali »impersonalnost« na prapor svého umění. Prazdroj jejich poesie dlužno hledati v Alfredu de Vignym. Básníci tito stojí nad životem jako sfingy a dívají se víc do minulosti, zhlížejíce pochody vlastního nitra v událostech postav jiných, časem sebe více vzdálenějších. Neobyčejná mohutnost dikce a kolorit doby pečlivě studovaný je charakterisuje. Své vlastní já, byť sebe více sténalo, neodhalí zrakům zvědavců tak snadno a musí-li tak přece učiniti, utají se vždy v symbol neb parafrasi. Řadím k nim výtečné sonetisty: žhavého Heredia, trochu šerého, ale vždy sytého Popelina, dále malebného Tailhada, genialního Dierxe, který jde do velké hloubky, Plessise, Lafenestra, Haraucourta, Quillarda, Loraina, poněkud Anatola France, docela záhy zesnulého Melvila a záhy umlklého Vinota. Nejkrajnějším z nich je však hrabě de Guerne, který theorii mistrovu žene až do zámezí, chtěje výsledky učeného bádání archeologického a historického sloučiti s poesií^[10].

Theodore de Banville^[11] vycházeje původně od Huga (Cariatidy, Stalactity, Kovář a některá čísla Vyhnanců) našel si brzy vlastní cestu a stal se duševním otcem poetických optimistů dívajících se na svět růžovými skly rozmaru při formě neobyčejně virtuosní a bravurní. Původce moderního rýmovaného feuilletonu ukázal nové cesty celé řadě duchů, kteří tu neb onu stránku genia jeho dále vzdělávali a až k jednostrannosti vyvinuli. Vedle něho stojí starší A. Houssaye a Lyonský Soulary, velký mistr znělky, rozmarný a přec hluboký, často neprávem podceňovaný; graciosní Valade, duchaplný a subtilný Charles Cros, učenec, vynálezce a básník, jenž měl to neštěstí, že »vždy přišel pozdě«, dobrodružný Glatigny, Monselet, poeta vína a dobré kuchyně, rozmarný kreslič karikatur Gill André, málo na svou cenu známý Villehervé, satirický a sytý Naquet a v rýmovaných kronikách Bergerat, Martel, Manivet.

Genre je hlavní obor snad nejznámějšího z žijících básníků Fr. Coppéea. V úzkém rámci tom je Coppée svůj ač jinde, kde se u něho cizí vlivy ozývají, není bez půvabu a dokonalosti formální přímo bezúhonné. Vedle genru je to zvlášť intimní lyrika, kterou pěstují se zdarem Fabié, Normand, Chauvigny, Theuriet, Manuel, Ajalbert, Millien, Gabr. Marc, Vicaire; více méně s nimi souvisí, spíš vedle nich jdou vzácní krajináři Breton a Lemoyne.

Sully Prudhomme kreslí duši moderního člověka a jest dávno drahý těm, kdo v tiché meditaci rádi analisují stavy svého nitra. Je to básník-myslitel par excellence. Měkčí než genialní Louise Ackermannová^[12], jest více melancholik než pessimista každou pídí. První se pokusil myšlenky filosofické učiniti předmětem velikých skladeb básnických (Štěstí, Spravedlnost). Těch, kteří jdou s ním a za ním, jest řada veliká. Ernest Prarond a A. Lacaussade patří generaci starší, z mladších Henri Cazalis (Lahor) tlumočí zásady budhismu a kouzlo Nirvany ohnivým štětcem. Louis Ménard, básník paganismu filosofujícího, Dorchain sensitivní a unylý, jemný Pigeon, ponurý Pomairols, energický Pittié, přímý Frank, zžíravý sarkasmem Goudeau, záhy zesnulá Alice de Chambrier; poněkud i Marsolleau i Charles Fuster jdou v jeho šlépějích, takž i duchaplná dáma píšící pod jmenem Jean Loiseau i lyrismem překypující ruská kněžna píšící pod jmenem Tola Dorian.

Eklektiků byla vždy hojnost v poesii francouzské. Eklektikem par excellence je však Catulle Mendès, duch neobyčejně nadaný, vznětlivý, tony cizí rychle a mistrně reprodukující. Teprve v pozdější době našel si po různých cestách svůj koutek, kde je posud sám a svrchovaným pánem, je to kult ženy v lyrice po stránce unyle smyslné a sensitivní. Nazvali to feminismem v době, kdy všecko dostává svou vignetu. Poněkud s větší určitostí a plastikou druží se k němu obratný Armand Silvestre. Následují: Ratisbonne, Marc Monier, Piedagnel, Lafagette, Bataille, Buffenoir, Madeleine, Peyrefort. Eklektiky jsou rovněž Truffier, Mariéton, oba Freminové (Charles i Aristide), Vacquerie, Pichat, známý a duchaplný kritik Lemaître, Hugues, Rivet, Renaud (poslední pěstují se zdarem tony socialní), Valabrègue, Gineste, Arène, Blemont, de Bonnières.

Velkou všestranností vynikli Jean Aicard, básník krajinář, intimní lyrik a filosof, Jean Rameau, který od fantastičnosti prvních pokusů dospěl k velké síle výrazu v skladbách bohatě kolorovaných, místy ovšem poněkud hovorných a rozvleklých, Charles Grandmougin, básník plný vervy a ohně a místy velké koncepce^[13].

Konečně dlužno zmíniti se o nejnovějších směrech decadentů a symbolistů. Naznačili jsme, že dědem jejich jest Baudelaire a že jednotlivci vypracovali jen více do detailů jeho jednotlivé tóny. V čele všech stojí Paul Verlaine, kterého tak výtečně charakterisoval Lemaître, řka, »že je to nemocné dítě, které má v srdci zázračnou hudbu«. Vyšel od Parnassistů. Je velká sensitiva a to nejlepší, co napsal, je právě prosté, neumělkované, naivní písni nejbližší. Jeho pestré osudy životní, jeho dobrodružství v krčmách, nemocnicích i žalářích tvoří dost zajímavé pozadí k jeho Janusové poesii hned katolicky mystické, hned pohansky smyslné. Vlastní kouzlo jeho umění je těžko definovati, působí to právě svou hudbou a tou rozplývavou neurčitostí; nálada je tu všecko. Vedle něho stojí hieratický Mallarmé, autor několika málo kouzelně krásných kusů lyrických a celé řady věcí těžce neb naprosto nesrozumitelných^[14]. S Jeanem Moréasem stojíme juž na poli poesie přerafinované a umělkované. Hieroglyfickou a rebusovou poesii pěstují dále: Mikhaël, Vignier, Régnier, Khan, René Ghil, mystickou Tiercelin, Yhouney, de Guaita a Maeterlinck, který hlavně svými pohádkovitými dramaty v poslední době se stal proslulým. V poesii v ohledu formalním odhodil Maeterlinck namnoze pouto rýmu a sloky a prochází se volně v prosaických rhytmicky sladěných řádcích asi jako velký Američan Walt Whitman. Vedle něho jde celá řada básníků belgických, přímých dědiců Baudelairových (Rodenbach, Harnon, Le Roy, WaIler, Berlier atd.).

* * *

Rozumí se, že řádky tyto ani ukázky následující nevyčerpávají moderní poesii francouzskou. Jen signalisují a upozorňují. Také nebylo lze překládati všecko a od každého. Je to právě jen anthologie, a tu nelze juž bez ublížení někomu sestaviti. Aspoň neznám v literaturách úkazu, který by v tomto směru vyhověl všem a všemu. Místy rozhodovala také osobnost překladatele, jeho vlastní zájem a záliba; ač snahu po spravedlnosti, aspoň relativní, znalec jistě mu neupře.

Jinde, zvlášť u škol nejnovějších, vadily velké obtíže formalní, a já bych si jen ze srdce přál, aby naši obhajci a velebitelé těchto směrů byli také dobrými jejich básníků překladateli. Moje umění, přiznávám se rád, všady k tomu nedostačilo, a kde nerozuměli originalům básník Leconte de Lisle a kritik Lemaître, tam mám snad já také právo, přiznati se, že jsem také nerozuměl. A těžko překládati, co zůstává nejasné přes všecko úsilí.

To na odražení útoků, jichž se mi beztoho dostane za práci nevděčnou a dlouholetou.

Jar. Vrchlický.

V Praze v září 1893.

---

1. Frapantním toho dokladem je lyrik Maurice Bouchor, který započal poesií ve stylu Lamartinea (kniha Les poèmes de l’amour et de la mer), vybočil v nejkrajnější brutalní a cynický naturalismus (Contes parisiens), odkud octl se náhlým skokem u lyrismu andělských tonů (L’aurore), zapředl se v legendarní symboliku filosoficko-náboženskou (Les symboles) a utkvěl v době poslední na zpracování posvátných zvěstí starozákonních pro divadla loutková.
2. Po škole decadentů či básníků úpadku (Verlaine, Mallarmé) povstala brzy škola symbolistů (Régnier), romanistů (Moréas), instrumentistů (Khan), cymbalistů atd. Každá vyšla ze snahy po absolutní originalnosti a při tom každá zápasila s vlivy i svých nejbližších předchůdců a současníků.
3. Anthologie des poètes français du XIX. siècle 4 vol, Lemerre, Paris.
4. Ukázku z Chéniera přinesla »Poesie francouzská nové doby« str. 70—75.
5. Většinu jich viz v »Poesii francouzské nové doby« str. 234. až 259.
6. Od všech těchto větší ukázky v »Poesii franc. nové doby«.
7. Básníci nižšího řádu této periody jsou: Mme. Desbordes-Valmore, která našla některé tony úchvatné lyriky intimní, Pommier, Arvers, Mathieu, Marmier, de Gramont (zavedl sestinu do poesie francouzské), oba Des Essarts otec a syn, Pontavice de Heussey, Ronchaud (v lecčems předchůdce Leconta de Lisle), samouk pekař Reboul, Turquety atd.
8. Poslední serie »Celé lyry« str. 127.
9. »Studie a podobizny«. — »Básnické profily francouzské«.
10. Zvláštní odrůdu poesie deskriptivní pod vlivem Leconta de Lisle pěstoval velice nadaný Louis Bouilhet, který první do poesie francouzské zavedl na základě přesných studií motivy studií praehistorických (Les Fossiles), motivy čínské a japonské. Tento exotismus dále vyvíjel Ernest d’Hervilly knihou »Harem«.
11. V mnohém ohledu lze za předchůdce Banvillova považovati Charlesa Corana, který gracií a koketností svých prací v nejednom rysu je příbuzný velkému mistru. On první v poesii franc. uhodil na poesii rokoka (Rimes galantes), kterou s úspěchem ač s jinými tony dále zpracovali Paul Verlaine (Fètes galantes) a Maurice Vaucaire (Parcs et boudoirs).
12. Výbor z básní pí. Ackermannové přinesla juž »Poesie franc. nové doby« str. 5.—11.
13. Více k vůli zajímavosti zařadili jsme sem i některé verše autorů na jiném poli mnohem více proslulých, jako: slavného dramatika Em. Augiera, romanopisců Daudeta, Maupassanta a Zoly, filosofa Lefévra.
    Zcela neodvislým jeví se býti lyrik Emile Chevé, vynikající velkou silou rhetoriky, pathosu a vehemence, místy připomíná Vikt. Huga, místy kloní se k pessimistům-filosofům.
    O M. Bouchorovi byla již zmínka. Jinam nelze jej i při uznání veliké vlohy počítati než k eklektikům.
    Poesie ryze politická a pouliční měla hojných pěstitelů. Umělecky cenní jsou především Gustave Nadaud, jediný řádný stoupenec Bérangerův a poněkud i Paul Avenel.
14. Sem dlužno zařaditi i oba genialní záhy zaniklé básníky dobrodruhy, Arthura Rimbauda a Tristana Corbièra.