Mnichovská dohoda a její provádění

Údaje o textu
Titulek:	Mnichovská dohoda a její provádění
Autor:	Bohumil Baxa
Zdroj:	Národní politika, roč. 56, č. 280. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	11. 10. 1938
Licence:	PD old 70

Dohodu mezi Německem, Velkou Britanií, Francii a Itálii, uzavřenou v Mnichově 29. září t. r., přijalo Československo sice s protestem, ale přijalo ji. Provedením této dohody byl pověřen mezinárodní výbor, složený ze zástupců těchto čtyř velmocí a zástupce československého.

Každý právník ví, že záleží nejen na zákonu, nýbrž i na způsobu, jakým se zákon provádí. Totéž platí o této dohodě. A tu dlužno přímo říci, že způsob, jakým se dohoda o odstoupení určitých územků československého státu provádí, je zcela nesprávný. Nemluvím ani o tom, že t. zv. čtvrté pásmo obsahuje (podle novinářských zpráv) území, ležící na severovýchodní slezské hranici, kdežto výše uvedený mezinár. výbor pojal do tohoto pásma také územky, ležící na jižní hranici moravské; ale pokládám za nutné upozorniti na úžasnou nespravedlnost, provedenou tím, že za základ národnostního rozhraničení byly vzaty výsledky sčítání lidu z roku 1910.

Nespravedlnost tato jeví se celkem ve třech bodech.

Předně: Je pravidlem v mezinárodním právu, že v mezinárodních smlouvách, jimiž se upravují určité poměry, se za základ bere, pokud ovšem nejde o nějakou dlouho trvající válku, t. zv. status quo, t. j. stav přítomný, tedy stav, jaký je tu v době, kdy se smlouva uzavírá. Naproti tomu mezinárodní výbor vzal za základ národnostního rozhraničení stav z roku 1910, tedy stav, který tu byl před více než jedním čtvrtstoletím. Je snad pravda, že za normálních poměrů přesuny obyvatelstva nejsou v určitém státu během jednoho čtvrtstoletí značné. Ale v tomto případě nesluší zapomínati, že právě během tohoto čtvrtstoletí došlo k dalekosáhlým přesunům v životě mezistátním: rozpadla se bývalá monarchie lotrinská, a na jejích troskách vznikly nové státy, a také stát československý, který trvá již dvě desetiletí. A v životě nového státu dvě desetiletí znamenají velmi mnoho a jeví se zajisté také ve značných přesunech obyvatelstva. Tuto skutečnost mezinárodni výbor patrně viděti nechtěl.

Za druhé: Sčítáním lidu v bývalých zemích předlitavských se nezjišťovala národnost, jak tomu bylo na př. v zemích uherských, nýbrž jen t. zv. jazyk obcovací. Pamětníci starších dob zajisté ještě nezapomněli, jaké nesprávnosti a nespravedlivosti byly při tom páchány, jakým způsobem při tom rakouští sčitací komisaři ve zněmčených územích postupovali, jak českým lidem bylo namlouváno, že obcovací jazyk je vlastně jazykem dorozumívacím, a že, poněvadž naši čeští lidé se mohou se svými sousedy dorozumívati jen německy, jejich obcovacím jazykem je jazyk německý. Zkrátka: instituce jazyka obcovacího na místo jazyka mateřského byla v bývalém Předlitavsku vynalezena a zavedena jen proto, aby na našich českých lidech mohly býti páchány křivdy a takovýmto způsobem jsme ve zněmčených územích ztráceli desítky tisíců našich lidí. Odtud po každém sčítání následovaly nesčetné protesty s české strany. Tuto skutečnost mezinárodní výbor snad ani nezná, Bylo-li tedy nyní za základ národnostního rozhraničení vzato sčítání lidu z doby předpřevratové, znamená to jen novou křivdu, spáchanou na našem národu.

Za třetí: Mezinárodní výbor při národnostním rozhraničení vzal za základ stav v r. 1918, čímž, poněvadž vychází od sčítáni lidu z r. 1910, rozuměti dlužno stav před 28. říjnem 1918, tedy před vznikem československého státu. Přes dobu od 28. října 1918 až do r. 1938 se takto mezinárodní výbor přenesl, jakoby jí vůbec nebylo. To v podstatě neznamená nic více a nic méně než úplné popření existence československého státu. Máme přece mezinárodní smlouvy se všemi velmocemi, jichž zástupcové zasedají v tomto mezinárodním výboru, máme (či měli jsme?) dokonce spojeneckou smlouvu s Francií, máme i smlouvy s Německem, delegát československý také zasedá v tomto výboru, ale mezinárodní výbor nevychází ze stavu, vzniklého v době trváni československého státu, nýbrž ze stavu před jeho vznikem. Takto se vlastně upravují hranice mezi Německem na straně jedné a zeměmi českými, jakožto (ještě) součásti bývalé monarchie lotrinské na straně druhé, jakoby dosavadní hranice československého státu po právu ani neexistovaly. A to je po mém soudu ta nejstrašnější křivda, jaká se nám mohla státi.

Po rozumu mnichovské dohody konečné slovo přísluší čtyřem velmocím, jež tuto dohodu uzavřely. Naši diplomatičtí zástupci zajisté neopomenou poukázati na křivdy, mezinárodním výborem nám učiněné, a přičiní se o zmírnění těchto křivd. Je však naděje, že aspoň ty nejkřiklavějši křivdy budou odčiněny?

Dr. Bohumil Baxa