Mladá zajatá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mladá zajatá
Autor: André Chénier
Původní titulek: La Jeune Captive
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 73–75.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Bez bázně před srpem na poli zraje klas;
bez bázně před lisem smí réva v letní čas
            lesk sladké zory píti;
a já tak mladičká, jak ony spanilá,
ač trudem přítomnost mou mysl zkalila,
            já nechci ještě mříti!

Nechť s okem bez slzí muž kráčí smrti vstříc,
pod větry severu já doufám vzdychajíc,
            mou hlavu sklání hoře.
Ó nechť jsou hořké dny, též čarovných je dost!
Ó běda! který med nenechá ošklivost?
            kde bez bouří jest moře?

V mých ňadrech tušení plá silou tajemnou.
Ó darmo vězení se řítí nade mnou,
            mne křídly naděj skrývá:
tak slavík ze sítí krutého ptáčníka
čilejší, šťastnější v říš nebes uniká,
            a vznáší se a zpívá!

A já mám umříti? Můj sen tak tichý jest
i moje zbuzení, ni svědomí zlá zvěst
            mne v spánku nepoděsí.
Jsem světlo žaláře! Můj smích plá v očích všech;
i čela stísněná můj pohled v těchto zdech
            div nevyjasní plesy.

Cíl krásné cesty mé se posud vzdaluje!
řad jilmů dlouhý jest, jenž dráhu lemuje,
            kol prvních sotva kráčím.
Na hodech života, jež sotva vzaly vznik,
číš plnou radosti na rty jen okamžik
            já sotva tisknout stačím.

Jsem pouze v jaře svém, chci žeň svou spatřiti;
od jara do zimy chci sluncem zářiti,
            rok žití skončit celý;
chci skvít se na stonku, svou krásou zdobit sad,
jen jitra červánky jsem zřela posavad,
            chci zřít i večer skvělý.

Ó smrti! počkej jen; a dále, dále spěj;
jdi těšit mysle těch, v nichž děs a beznaděj
            a zoufalství se vznítí.
Mně ještě v lůně hor dá Pales útulek,
a Musa píseň svou a Láska polibek;
            já nechci ještě mříti!

Oh, tu se vzbudila v mé hrudi rozňaté
má píseň truchlivá té mladé zajaté
            pláč slyšící a přání,
jho dnů svých střásaje a starostí svých hnět
do veršů spřádal jsem, čím sladký její ret
            se zachvěl v žalování.

Ty písně, svědkové mých snů a zajetí,
snad v někom po letech žár vzníti zvěděti,
            kdo byl zjev tento milý.
Jí v řeči, na čele plál půvab něžných snů,
jak ona se strachem sklon uzří svojich dnů
            ti všickni, jenž s ní žili.