Mistr Jan Hus (Rambousek)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mistr Jan Hus
Autor: Antonín Rambousek
Zdroj: RAMBOUSEK, Antonín. Mistr Jan Hus. 2. vydání. Praha : F. Topič, [1924].
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Hus
České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 12.

Největší revoluční hnutí našich dějin, hnutí husitské, je sice v podstatě náboženské, začátky svými povahy evropské, záhy však druží se k němu dvě důležité složky jiné, jež mu dávají zvláštní ráz: národní a sociální. Všecky tři projevují se již před Husem a rozvíjejí se i po Husovi. Jeho osobností dostává se jim ujasněnosti, soustředění a určitého výrazu, krátce programu — a v tom právě tkví hlavní význam osobnosti Husovy.

Nebyly to jen zvláštní poměry české, jež vzbudily u nás ve 14. a 15.&nbap;věku tak neobyčejné hledání pravé cesty k Bohu, nýbrž především povšechná duševní krise, která tou dobou zachvátila západní křesťanstvo.

Po vítězných bojích o investituru[1] a za válek křížových vzrostla nesmírně vážnost papežova i duchovenstva vůbec. Osoby duchovní a statky církevní vymanily se úplně z moci světské. Ani anglický král nesmí se postaviti proti volbě arcibiskupa sobě nemilého, chce-li se vyhnouti následkům klatby, a raději se podrobuje svrchovanosti papežově. Každý kněz stojí vysoko nad světskými lidmi; vždyť denně při mši jeho slovy tvoří se z chleba a vína pravé tělo a pravá krev samého boha! Ublížiti knězi znamená způsobiti zastavení služeb božích a vykonávání svátostí, bez nichž není spásy.

Ale církvi nestačila jen moc duchovní. Papež, nástupce sv. Petra, na němž Kristus zbudoval svou církev a jemuž udělil plnou moc odpouštěti a zadržovati hříchy, jest panovníkem všeho křesťanstva, králové a knížata jsou mu podřízeni, jsou jeho vasaly. Kdo se jeho výroku nepodrobí, Bohu se protiví. A skutečně, mnohé říše evropské byly uznanými lény stolice římské („apoštolský“ král uherský!) a sami císařové (Karel IV.) přijímali koruny z rukou papežových. Ve všech zemích hromadilo se církevní jmění, duchovní hodnostáři byli první velmožové státu. Šířil se přepych a společnost chtěla svou daň i na dvoru papežském, kterému s rostoucí mocí přibývalo početnosti a potřeb. Každé obsazení výnosnějšího obročí bylo spojeno s rozmanitými platy ve prospěch stolice papežské. Vymáhány prokurace na zastupování papežského dvora, reservace za vyhrazení určitých obročí, halíř sv. Petra, různé provise i stálé roční poplatky, odpustky atd. Uchazečům o duchovní obročí, jak při lidské povaze je pochopitelno, nešlo pak o následování Ježíše Krista a šíření evangelia, nýbrž o pohodlný a bezstarostný život, k jehož dosažení peníze a protekce bývaly hlavními prostředky.

Církev zesvětštěla, starost o panství zabírala veliký díl její činnosti. Nabyla moci, nádherou a okázalostí oslepovala. Ale tato povýšenost stavu duchovního nebyla jí ku prospěchu. I na vynikající místa dostávají se lidé neschopní, ba nehodní. Uvolňuje se kázeň, rozmáhá se panovačnost, hrubost a nevzdělanost. A nejpravověrnějšímu křesťanu je tak snadno státi se kacířem, když i věta, že Kristus a apoštolové neměli jmění, neústupně hájená, papežem (Janem XXII.) byla vyhlašována za kacířskou. Jako tíživé břemeno lehla na duše vláda všemohoucí církve a není divu, že tolik lidí toužilo odvaliti je.

Mohutným protestem proti světskému panování vyznavačů Kristových je život sv. Františka z Assisi († 122ó) a jeho dílo, řád františkánský, který v pokoře, chudobě a lásce k bližnímu viděl pravé ctnosti křesťanské. V lidu se vzmáhají sekty a šíří se přes všecko pronásledování; k nám pronikají zejména Valdenští[2]. Na dvoře krále Ludvíka Bavorského v 1. polovici 14. stol. shromažďují se učenci směru protipapežského a mocný odpor se ozývá z universit: pařížské, oxfordské, pražské. I mezi soudci Husovými jsou mužové, kteří měli odvahu psáti proti neřestem v církvi; tak hned Petr d’Ailly (kardinál Aliacký), vrstevníky nazývaný „orlem Francie“.

Dochází ovšem i k srážkám mezi mocí světskou a duchovní: ve Francii, v Německu (Ludvík Bavor), v Anglii, Čechách (za krále Václava IV.) a církev nemívá přitom vždy mravní převahy.

Do Čech pronikly rozmanité ty proudy za vlády císaře Karla. Praha se stala sídlem skvělého dvora a císař chtěl z ní míti první město střední Evropy. Co jen do ní snesl svatých ostatků, co chrámů a klášterů přestavěl a nově zbudoval, kterak počet kněží rozmnožil a jak se staral o jejich důchody! V Praze bylo tehdy stále nač se dívati: na velkolepé stavby, krásné obřady, nádherná procesí, slavné průvody. Založením arcibiskupství se církev česká do značné míry osamostatnila, jmění její rostlo: více než třetina země byla v moci duchovenstva a jeho život zdál se vrcholem blaženosti prostému člověku, úpícímu pode jhem těžké práce zemědělské, při níž veliká většina obyvatelstva živořila.

Ale pod tímto leskem tajily se obrazy temné a smutné. Duchovenstvo svým životem odcizovalo se lidu a dopouštělo se poklesků, jež budily úžas a pohoršení. Není takřka hříchu, ba zločinu, aby kněží nebyli z nich podezíráni a nejednou usvědčeni.[3] Nestarají se o své kostely a fary, pronajímají je, k úřadům dostávají se lidé nezpůsobilí (i děti), mnohé fary drží osoby, které nemají svěcení, ba ani nejnutnějšího vzdělání, kněží provozují rozličné živnosti vedlejší (na př. hostinství), chodí v nepřiměřeném oděvu i k oltáři (v brnění), nosí zbraně a zúčastní se rvaček a pitek, tančí, hrají v kostky, zastavují a prodávají kostelní nádoby a roucha, navštěvují vykřičené domy, stíhají se navzájem klatbami a dávají do klatby osadníky pro věci malicherné (pro neplacení dávek), ukládají při zpovědech peněžité pokuty i jinak svatokupčí atd. Ovšem některé neřesti přímo podporovala stolice papežská, vyhrazujíc si obsazování obročí a vymáhajíc z nich poplatky. Mnohoobročnictví byla té doby věc velmi obvyklá, zvláště mezi preláty, a známý je vtip o jednom z nich, Mikuláši Puchníkovi. který prý byl „kanovníkem nikde a všude“. Opatření, jež proti tomu byla učiněna církevními úřady (na př. Statuty Arnošta z Pardubic), celkem selhala, neboť s týmiž neřestmi setkáváme se i za dob Husových.

Propast mezi duchovenstvem a lidem nerad viděl prozíravý arcibiskup Arnošt. A tak pomocí císařovou získán byl do Prahy kazatel, který ukazuje, jak lze nabyti ztracené důvěry: Konrád Waldhauser († 1369). Působil-li Waldhauser spíše na německé obyvatelstvo pražské, do duší a srdcí českého lidu nezapomenutelně se vrývají „ohňová slova“ i příkladný život Jana Milíče z Kroměříže († 1374). Jeden z jeho posluchačů, vladyka Tomáš Štítný, nedbaje odporu učených mistrů, odhodlává se psáti svoje knížky o povinnostech křesťanských jazykem národním, a třeba se nestaly četbou lidovou, jsou přece důkazem, jak půda pro myšlenky opravné v národě se kypří a připravuje. Ostatně Milíčovo působení neomezovalo se jenom na lid. Měl blízké přátele i mezi mistry učení pražského (mistra Vojtěcha Raňkova, jejž Štítný nazývá mužem „hrozného rozumu“) a Matěj z Janova, mistr university pařížské, spisovatel slavných „Regulí“ („Pravidel starého i nového zákona“), jehož dílo mělo nemalý vliv na další vývoj husitství, jest jeho žák a ctitel. Tradice milíčovská vedla nepochybně i k založení kaple betlemské (1391), v níž se měla konati kázání výhradně českým jazykem.

Za života Matějova († 1394) nebyla už církev jednotná; po smrti císaře Karla nastal rozkol, zvoleni dva papežové. V Čechách rozdvojení církve však dlouho nepůsobilo zmatků; král i říše zůstávali věrni papeži římskému. Ale smýšlení Václavovo a jeho rádců nebylo jíž příznivo vysokému kněžstvu (jako bývalo za Karla IV.), příliš přesvědčenému o svém nadpráví a vymykajícímu se z moci panovnické. Do jakých krajností spor vyvrcholil, je zřejmo zvláště ze stíhání rádců arcibiskupa Jana z Jenštejna, z nichž hlavní, generální vikář Jan z Pomuka, mučen a utopen. Protiklerikální nálada dvora byla ovšem příznivá rozvoji hnutí opravného, které tu nalézalo pomoci a záštity.

A dvůr, zprvu neutrální, stává se též ochráncem a podporovatelem snah národních. Nejvyšší úřady duchovní a universita jsou v rukou cizozemců (Němců), kteří vládnou i v městech, ač se jim Čechové (Bohemi) znenáhla blíží učeností i zámožností, počtem pak mnohonásobně je předčí. Což divu, domáhají-li se svých práv přirozených, v kostelích kázání českým jazykem, účasti ve správě městské, zvláštního zřetele při obsazování obročí. Každým novým úspěchem přibývá jim odvahy a na konec si uvědomují, že oni v této zemi tvoří dějiny a že jim tudíž nepatří toliko rovnost, ale prvenství, jako mají Francouzové ve Francii a Němci ve svých zemích.

Nutno však také vzpomenouti zvláštního postavení národa po stránce hospodářské, sociální. Vznikající hospodářství peněžní způsobilo, že poklesly ceny plodin, jejichž hlavními odběrateli jsou města, průmyslem a dolováním zkvétající. Tato však již nejsou odkázána na blízké okolí, ale mohou kupovati i v krajinách vzdálených. V soutěži obstojí silnější, tedy velkostatky spíše nežli drobní zemané a svobodní sedláci. Největšími velkostatkáři byli ve 14. století arcibiskup a kláštery, jejichž správa byla většinou v rukou cizozemců. Sedláci a vladykové, když se nemohli uživiti ze svých statečků, prodávali je nebo pronajímali, sami pak vstupovali do služeb panstva či krále. Mnoho venkovského obyvatelstva obrací se pro lehčí obživu do měst, kdež pracují jako pomocníci nebo podruzi; nemají sice vlivu ve správě města, ale jsou velmi početní a tudíž důležití, když jde o projev mínění celku. A není bez významu, že i kněžstvo má svůj proletariát. Jsou to kněží pomocní, kteří dočasně zastupují faráře, vypomáhají jako učitelé nebo varhaníci, potulují se po farách a jsou nucení i žebrati. Tito proletáři hledí ovšem se závistí na bohaté obročníky, přísně posuzují jejich život a jsou tím snáze přístupni hnutí, které jim dává možnost, aby se vybavili z nedůstojného svého postavení.

Tak si poměry v Čechách znenáhla vynucovaly řešení. Bylo jen třeba muže, v němž by se roztříštěné snahy slily v jedno, aby určitě a pevně vyslovil, co zmítalo duší národa a chtělo býti učiněno tělem.

Mužem tím byl mistr Jan Hus.

Husovi neběželo o to vymýšleti nové nauky nebo blýskati se bohosloveckými vědomostmi. Byl učenec, který chtěl míti svou pravdu ověřenu netoliko vyšší nějakou autoritou, ale i vlastním svědomím; křesťan, uctívající Boha skutky, nikoli jen vnějšími obřady, při nichž se smysly pasou, ale srdce necítí; člověk, u něhož nebylo odporu v tom, co hlásal a konal; syn země, jejíž potřeby znal a cítil, člen národa, jehož jazyk miloval a zveleboval, přirozený vůdce v boji za jeho práva.

Pochází z vrstvy hospodářsky utištěné, z nemajetné rodiny selské a chce se státi knězem, aby měl dobré bydlo, krásné roucho a aby byl vzácný lidem. Z chudého, veselého studenta, jenž okusí leckdy hlad a v kostele se účastní „bláznivých“ her a tanců, ale s věřícím srdcem za poslední čtyři groše koupí si odpustky a vykoná předepsanou pouť po pražských kostelích, stává se mladý mistr, který se rád pěkně strojí, s přáteli na hodech pobaví a v šachy si zahraje. Ale pak, dojda ideálu mladých let, zahloubá se nad písmem, jež ho naučí čísti evangelický doktor oxfordský (Viklef), zhrozí se sama sebe i společnosti, nazývané křesťanskou, a pocítí potřebu nápravy. Osud postaví ho podivnou náhodou na místo, které má v Praze již svoji tradici: stane se (14. března 1402) kazatelem českého lidu v kapli betlemské, kazatelem, jako bývali Milíč a Matěj z Janova nebo i jeho předchůdci Jan Štěkna a Štěpán z Kolína. Hrozný strach z odpovědnosti před Bohem pojme mladého kněze a „milosrdný spasitel, jenž mě připustil k svému úřadu — dí — již mi dává smělost, abych se nestrachoval, ale pravdu mluvil proti každému, jenž by byl proti zákonu Ježíše Krista.“

Tento převrat v duši mistrově ohlašoval se již okolo r. 1400, když chodíval na faru svatomichalskou a do domu Václava Češíře, kdež se živě rokovalo o otázkách náboženských. A Hus má již tehdy odchylné mínění o nedotknutelnosti osoby knězovy a o církvi římské. Byla řeč o Janu z Pomuka a Hus hájil názoru, že nebylo příčiny, aby pro jeho utopení byly zastaveny služby boží. A když mu bylo odpověděno poukazem na řády římské církve, udeřil prý na stůl rukou a zvolal: Což římská církev! Tam Antikrist pevně zapustil nohu, jíž nesnadno lze hnouti!

Z Viklefa mohl čerpati posilu, když r. 1405 postavil se proti falešným zázrakům s Kristovou krví v braniborském Vilznaku a když poznal, že náprava musí se počíti tam, kde je zdroj hrozného úpadku církve: v jejím zřízení a v duchovenstvu. I přijímá ideál církve pravé, jak jej nakreslil Viklef: Je to sbor všech lidí, od Adama až do posledního člověka, od věčnosti vyvolených ke spáse, sbor lidí svatých, spravedlivých. A jiní jsou od věčnosti Bohem zavrženi; tito jsou nepřátelé Kristovi, přivrženci ďáblovi, církev Antikristova. A Bůh sám ví, kteří budou spaseni a kteří zatraceni. Jest Jediné znamení příslušnosti ke Kristu: vzorný, v pravdě křesťanský život. Kdo žije naopak, sám se vyvrhuje ze společnosti křesťanské, buď si třeba biskup a papež. Světský majetek je hlavní příčinou úpadku církve viditelné. Kdyby nastal návrat k apoštolskému životu, pomine i bludařství. Rozjímání o Bohu, pilné kázání evangelia, navštěvování nuzných a nemocných, hle, to jsou úkoly knězovy, nikoli péče o majetek a panování.

Husovo češství bylo v úzkých vztazích k jeho snahám opravným ve věcech náboženských. Co jsou lidu platni cizozemci, kteří neznají jeho jazyka a k němu nepřilnou? Němci drží se starých řádů, nechtějí popustiti moci, stali se překážkou pokroku, spojují se s nepřáteli země a krále, nelze na ně spolehnouti. A když měl býti na koncilu v Pise odstraněn papežský rozkol a zjednán v církvi pořádek, Němci trvajíce při poslušnosti římského papeže Řehoře XII. s arcibiskupem Zbyňkem postavili se proti tomuto sněmu. Tím však octli se ve sporu s panovníkem, jemuž záleželo na tom, aby koncil ho uznal za pravého krále římského proti jeho protivníku Ruprechtovi Falckému. Důvody politické, reformně náboženské i národní (Čechové na universitě, jež pro ně byla vlastně zřízena, jsou národem čtvrtým, kdežto cizinci mají hlasy tři!) vyžádaly si konečného rozhodnutí králova: dekretem kutnohorským ze dne 18. ledna 1409, kterým se národu českému dostává na universitě většiny tří hlasů, zlomen odpor Němců. Universita stojí pak ovšem na straně králově, ale počešťuje se a převahy v ní nabývá směr viklefovský.

Na Husa, který se stal prvním rektorem university zbavené Němců, se dvou stran však zaznívají žaloby: Němci ho viní, že je (spolu s Jeronymem) vypudil z Prahy, arcibiskup, jehož poměr k Husovi již před tím byl zakalen, nemůže zapomenouti svého pokoření. V boji, který se pak mezi ním a Husem rozpoutal, bylo ovšem vhodnou zbraní proti Husovi, že šíří nauky Viklefovy. Viklef skutečně hlásal mnohé, co odporovalo naukám církve: Původní křesťanství, jak jest obsaženo v Písmě, bylo zhyzděno přídatky lidskými. Není-li pro některé zřízení dokladu v bibli, není oprávněno. Písmo zná jen svátosti křtu, přijímání a manželství, ostatních není třeba, rovněž odpustky, vzývání svatých, různé modlitby a hodinky atd. jsou výmysly lidské. Ve svátosti oltářní i po posvěcení zůstává chléb a víno (= remanence) a Kristus je přítomen jen duchovně, asi jako duše v těle.

Hus nešel nikdy tak daleko jako Viklef a zvláště v učení o svátosti oltářní přidržel se učení církevního. Viklefa ovšem hájil a nauky Viklefovy měly mnoho stoupenců mezi husity — o ně se opírá strana táborská. Jestliže však slavnostní spálení knih Viklefových ve dvoře arcibiskupově (16. července 1410) nemělo žádoucího účinku, tím větší jitření nastalo, když na Husa ve smyslu buly, již si arcibiskup u papeže vymohl, vyhlášena klatba a zapověděno mu v Betlémě kázati. Smrt arcibiskupova zastavuje boj — přímluvy krále, královny a šlechty působí odklad rozhodnutí, nikoli však na dlouho.

Již v květnu r. 1412 rozpoutává se nový zápas, tentokrát se samou stolicí papežskou. Příčinou jeho jsou pověstné odpustky neméně pověstného Jana XXIII., jež měly opatřiti papeži peníze, aby zdolal válečně Ladislava, krále neapolského, ochránce jednoho ze soků Janových, papeže Řehoře XII. Bula papežova obsahuje „makavé bludy“, soudí učený přítel Husův, mistr Páleč, ale rozkazů náměstka Kristova sluší poslouchati. V této chvíli dějinného významu, kdy jde o zjevný rozpor mezi svědomím a autoritou církve, Hus jedná, jak velí mu svědomí, a postaví se celou bytostí proti nařízení papežovu. Špatně se daří agentům papežským! Rostou proti nim bouře a nepomáhá ani světská moc, neboť stětím tří mládenců (11. července 1412) jen se stupňuje rozhořčení lidu.

Víme, jaké byly následky tohoto vystoupení: hrozná klatba, zákaz služeb božích, rozkaz, aby Hus byl zatčen, uvězněn nebo usmrcen a kaple betlemská zbořena. Nic z toho se nestalo. Hus těšil se ochraně národa a jenom, aby zabránil větším výtržnostem, odchází na venkov (v jižních Čechách již před Husem lze doložiti rozšíření sekty Valdenských), spisuje knihy a obrany, píše listy přátelům a káže lidu, kde se jen udá příležitost, pokračuje tak v díle, jemuž po 10 let se věnoval v kapli betlemské.

Je přesvědčen, že jedná v duchu zákona božího, a doufá obhájiti se i na soudu světa. Nejde už jen o věc jeho, ale o čest všeho národa. Za hranicemi země roznášejí se zprávy o českém kacířství; šíří je Němci ve svých školách, domácí protivníci Husovi, vypovědění ze země, i učenci, kteří se seznámili s naukami, jež Hus vyložil ve svém spisu o církvi. A nebylo té doby horšího zločinu nad kacířství, světská moc po zákonu byla povinna stíhati je co nejpřísněji.

Hus jde tedy do Kostnice. Přichází sice na vyzvání krále Zikmunda (a snad i Václava), ale jde svobodně, jak mu před sněmem dosvědčil Jan z Chlumu. Jeho ústy mluví tam národ, který nemůže se smířiti s korumpovanou soustavou římskou, jež pro vládu nad světem zapomíná na Krista a umlčuje svědomí člověka.

Zikmundův glejt zaručuje mu aspoň výslech na svobodě. Doufá, že mu bude dána volnost slova, jaká byla zvykem při disputacích na školách. Ví, že na koncilu nebudou jen zaujatí jeho protivníci, ale i mužové, toužící po nápravě. Kacířství si není vědom, neboť ve věrouce stojí úplně na půdě církevní; z Viklefa nepřijal jeho úchylek věroučných a jiné jeho vývody v ledačem zmírnil.

V Kostnici se projevila Husova povaha ve vší své hloubce a kráse. Jeho listy z vězení kostnického jsou ozdobou české literatury. Mluví z nich tolik lásky k pravdě a tolik víry v její vítězství, že podnes jsou povzbuzením všem, kdož za ni bojují. Listy kostnické teprve ukazují Husa v jeho pravé podobě, ukazují jeho vděčnost k dobrodincům, lásku k přátelům, k národu a vlasti, jeho nelíčenou zbožnost a pokoru, slovem listy kostnické činí z Husa jednu z nejlíbeznějších postav dějin (Böhringer).

Ani pomluvy a křivá svědectví, ani muka těžkého, mnohaměsíčního žaláře, ani prosby, ani hrozby nedonutily Husa, aby odvolal. Neučinil tak z tvrdošíjnosti, přál si jen býti poučen o lepším. Zamítá nepravý smysl svých článků, mají-li jej, nemůže však odpřisáhnouti každého: bylo by to urážkou boží a proti výkladu svatých doktorů. A tak stojí pevně v poznané pravdě tento chudý, všemi téměř opovržený český kacíř před shromážděním nejučenějších, nejvznešenějších a nejskvělejších představitelů světa, před tímto svatým, neomylným koncilem, který se zbavuje nepohodlného odpůrce nikoli důvody, ale hranicí. Jsou to chvíle, jakých bychom napočetli nemnoho v dějinách lidstva. Z účastníků sněmu málokterý zajisté byl si vědom jejich významu a dosahu.

Smrtí Husovou ovšem nezaniklo, čemu národ učil, naopak došlo potvrzení a podpory. Objevují se sice nové směry a strany, z Husa však vycházejí všecky a vracejí se k němu jako k svému učiteli svaté paměti. Sjednocují se na proslulých čtyřech pražských článcích, v nichž zřetelně, byť stručně, jsou vysloveny snahy Husovy. Hned první článek, dožadující se svobodného hlásání slova božího, toť život Husův, za tuto myšlenku se bil a padl. A volají-li pražské artikuly po životě kněžském v duchu Kristově, proti světským statkům kněžstva a pro stavení hříchů smrtelných a jiných neřádů zákonu božímu protivných, činí tak rovněž v duchu učení Husova. A přijímání pod obojí způsobou, za Husova věznění v Kostnici po Čechách zaváděné, stalo se s výslovným souhlasem mistrovým.

Tyto články jsou však jen hlavní požadavky praktické, s nimiž se všichni husité nespokojili. Byloť mezi nimi záhy tolik různých směrů, že je nepřátelé přirovnávali k „mnohohlavé obludě o jediném ocase“. Jen mezi Tábory rozeznávají se tři skupiny — Žižka náležel k nejmírnější (jeho vojenský řád velí ještě klekati a uctívati svaté). Vývoj však směřuje k tomu, postaviti kněze na roveň ostatnímu lidu (Prokop Holý byl ženat) a k zamítání modloslužebného uctívání hostie. A jestliže s počátku i Táboři stavěli hranice, vyhubili Adamity a pronásledovali nejen katolíky, ale i jiné husity, manifest táborský z r. 1431[4] zavrhuje stíhání kacířů, jež jest proti evangeliu, a vůbec je zřejmo, že později vládla mezi Tábory snášelivost — ovšem bylo i méně kázně.

Husitství zavádí v duchu Husově lidovou řeč i tam, kde dosud nebyla nikdy připuštěna. Místo latinských zpěvů ozývají se v kostelích české písně, Táboři konají mši po česku (Pražané aspoň z části) a pilně čtou v českém překladu bible. Husitství osvobozuje ženy a činí je — na čas — rovné mužům: ženy jako muži čtou v Písmě, pějí českou mši, často přijímají, ano i na kazatelně se objevují a do boje za víru se vrhají.

Touha po království božím dává vznik snahám po úplné rovnosti lidí: „Na Táboře nic není mé a tvé, než všecko v obec rovně mají…“ Tedy pokus o zrušení soukromého vlastnictví — mělo přestati i placení daní a světské panování vůbec, hlásáno úplné bratrství bez pánů a poddaných. Sami hlasatelé těchto nauk však již v počátcích se jím zpronevěřovali: bratří táborští s přísností vymáhají splatné dávky na svých sedlácích a ještě je zvyšují. Vojenský řád zachovává rozdíly stavů a v čele vojsk bratrských jsou napořád šlechtici. Tím se stav selský odcizuje, a když do rot bratrských pronikají dobrodruzi, kteří myslí více na kořist než na hájení země a víry, odsuzuje se sám Tábor ke zkáze. Praha přestává mu být spojencem a zisk z dlouholetých bojů padá do rukou šlechty, jež jediná vychází z války zesílena. Noví držitelé moci (šlechta a Pražané, kteří ovšem v potomních bojích s panstvem ukáží se stranou slabší), aby si zajistili, čeho za války nabyli, zvláště statků kdysi duchovních, odhodlali se k povolnosti ve věcech svědomí: kompaktáta basilejská a smlouvání se Zikmundem jsou toho dokladem. A šlechta vtiskla pak „nohu svou na šíji sedláka, který hloub a hloub klesal ve stav nevolníka. Urozený byl dobrý, čestný, každý jiný byl mu „sprostým chlapem“.

Největší úspěchy měla revoluce po stránce národní. Čech se stal skutečně ve své zemi prvním, jak si přál Hus, a jazyk český opanoval Moravu, část Slezska, zdomácněl na Slovensku ano i v Polsku. Stal se jazykem úředním a diplomatickým a jeho síla jest patrna v tehdejších revolučních manifestech. Kdo nebyl Čech, byť se i hlásil k podobojím, neměl býti přijat do úřadů. A vědomí slovanské, jež k nám hovoří již z projevů Husových[5], vzrůstá neobyčejně; husité nabízejí polským králům, co mají nejdražšího: českou korunu. „Kdyby Polsko se bylo této nabídky vážně uchopilo a veškeru sílu svou na vážky vložilo, mohlo vyrvati bezmocné říší německé nejen Čechy, nýbrž i Slezsko a položiti základ k ohromné slovanské velmoci, jež by byla převýšila i nejsmělejší plány muže, jakým byl Boleslav Chrabrý“ (Bezold).

Husitství ve své většině opustilo dráhy, jež mu stanovil Hus. Tábor byl umlčen a kompaktáta, „nemastná a neslaná“, nebyla základem, na němž bylo možno budovati dále, zvláště když Řím jich neuznal a husité neměli tolik síly, aby přetrhli svazky s církví obecnou. Dědici a pokračovateli Husovými stali se Čeští bratří; domyslili ideál Husův a jejich historie vyplňuje nejkrásnější stránky našich dějin.

Tento přirozený vývoj byl přerván násilnou protireformací 17. a 18. věku. Tak důkladně vypleněno kacířství v národě, že při tom div o život nepřišel. Dostal nového světce, jímž měl býti oslaven stav kněžský, domnělého mučedníka zpovědního tajemství, aby tím snáze byla vyhlazena památka toho, který byl sice upálen, ale zůstal nepřemožen.

Protireformace však byla příliš nesnášelivá, pověrčivá a omezená i nemohla míti dlouhého trvání. S prvními paprsky svobody oživují i vzpomínky na Husa a husitství, na jejich boj proti papežství, hierarchii, mnišství a znenáhla očišťuje se památka Husova v národě, který s Palackým pochopuje, že tu jde o nejslavnější dobu jeho dějin. A tak Husův odkaz jako svatý oheň protíná národ:

„Jej všichni máme v srdci svém,
je naším ostnem, naším snem,
nám v srdcích stále hoří,
ba sám to srdce tvoří.“

(Vrchlický).

Dvojího násilí se dopustila římská církev na Husovi a jeho lidu, tělesného i duchovního: stavěla hranice a brala mu jeho duši, křivila jeho svědomí. Ale násilím se myšlenky se světa nesprovozují: všemohoucí a neomylná církev římská vyšla z tohoto boje velmi pošramocena. I Husité však se dopouštěli násilí, za něž těžce pykali. Na pláních lipanských míhají se už stíny Bílé hory…


  1. mezi císařem a papežem o právo dosazovati a potvrzovati hodnostáře církevní; byl ukončen mírem wormským 1122.
  2. Petr Valdus býval bohatým kupcem v Lyoně a jmění své rozdal nuzným; žil ve 12. stol.
  3. V. Novotný: Náboženské hnutí české ve 14. a 15. stol. Část I. Do Husa. Praha, 1915 (J. Otto).
  4. Friedrich Bezold: K dějinám husitství. Přeložil A. Chytil. Praha, 1904 (J. Pelcl).
  5. R. 1398 připojuje k traktátu Viklefovu, jejž vlastní rukou opsal, že jej dokončil „v den sv. Jeronyma Slovana“; r. 1410 blahopřeje králi polskému k vítězství u Grunwaldu — v Kostnici se za Husa přimlouvají též pánové polští.