Mistr Jan Hus (Pekař)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mistr Jan Hus
Autor: Josef Pekař
Zdroj: PEKAŘ, Josef. Mistr Jan Hus. Praha : nákladem Mladých proudů, 1919.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Hus

Počátky a příčiny husitského hnutí sahají zpět do doby kralování Karla IV. Karel nejen že rozšířil moc říše České jako žádný český král před ním ani po něm, nejen že za něho dospěly země České velikého hospodářského rozkvětu, zámožností a blahobytu, ale za něho dosáhlo obyvatelstvo české i vzdělání, s nímž žádná část střední Evropy soupeřiti nemohla. Král, odchovaný ve Francii a z francouzského rodu vlastně pocházející, chtěl dědictví své oslaviti vším nejlepším, co byl viděl a poznal v Paříži, a odtud především jeho láska ke školám, vědám i umění. Hlavní bylo založení university, která svábila k sobě na tisíce žáků ze střední a východní Evropy, a byť v prvním padesátiletí svého trvání nevynikala nějakým vědeckým významem v našem smyslu, prostředkovala přece vyšší stupně středověkého vzdělání hojnému počtu posluchačů, umožnila rozmnožení a lepší opatření škol farních a šířila tak porozumění věcem náboženským a vzdělání literární v celé zemi. Kdežto dříve vzdělání literární a zájem o knihy náboženské, především písmo sv., obmezeny zůstávaly na kněze, posílila universita starší již snahu, aby i laikové, nekněží, vzdělávali se literárně a četli v písmech svatých. České mravoučné knihy Štítného jsou výmluvným svědectvím toho, jak již v době Karlově přibývalo mezi vzdělanými laiky lidí, kteří odvažovali se soupeřiti s kněžími a učenými doktory v poučování a vychovávání lidu a jak přibývalo opravdové zbožnosti mezi laiky, té zbožnosti, jež nehledí na slova pouze a vnější obřady, ale plní srdce a řídí snahu člověkovu ve všem konání.

Vláda Karlova velkolepým způsobem postarala se o to, aby rostoucí zbožnosti lidu dáno bylo hodně vnějšího popudu: nádherné stavby chrámů rostly v zemi, v Praze především, ve velkém počtu, zakládány nové kláštery a nové kapituly, počet kněží rozmnožován až nemírně, v pokladu karlštejnském přibývalo sv. ostatků, na hradě pražském těl světců, na témže hradě, jenž ohromným počtem svého kněžstva hledal soupeře v Evropě — Praha, metropole císařství, měla bohatstvím svatých pokladů a stánků Páně závoditi takřka s druhou metropolí křesťanského světa, se sídlem papežovým.

To byly světlé stránky této doby rozkvětu; nemohlo při rostoucí kultuře a rostoucím blahobytu býti jinak, než že přibylo i stránek temných. Byla to především nevázanost mravů ve všech vrstvách společnosti, nevázanost větší, ale také naivnější, než si dnes dovedeme představiti. Praha doby Karlovy byla v očích zbožných křesťanů rázu Štítného pravým Babylonem; vláda bojovala proti tomu ne tak policejními opatřeními, jako podporou kazatelů, jako byl K. Waldhauser a potom zejména Milič z Kroměříže — činnost tohoto hrdiny účinné lásky k bližnímu a askety, jeho kázání proti kněžstvu zle žijícímu a jeho blouznivá proroctví o příští Antikrista, staly se jí konečné všem nepohodlnými. Ale nejsmutnější bylo, že v tomto mravním úpadku vynikající měrou súčastněn byl právě ten stav, jenž měl býti strážcem mravního bytu národního, jenž měl podle slov Písma býti „solí země, světlem světa, hradem na hoře stojícím“, totiž duchovenstvo.

Není pochybnosti, že bylo dosti kněží řádných, ale obraz, jaký nám o mravní korupci českého kléru té doby podávají dějiny Tomkovy, je odstrašující, i když užijeme měřítka, jak to pro středověk je nezbytno, méně přísného. Slavný předchůdce Husův, M. Matěj z Janova, jenž náležel k umírněným kritikům a zavrhoval veřejné útoky na znemravnělost kleru, musil napsati přece, že kněží jsou ve zjevném opovržení u laiků, musil zvolati: „Z té příčiny duše moje, přemýšlejíc o tom, častokráte toužila, kéž bych raději byl honákem na vsi nebo pasákem dobytka, nežli knězem!“ A této korupce pravidlem přibývalo, čím výše stál kněz v hierarchické organisaci — tučné prebendy, bezstarostný život a velké občanské výhody stavu kněžského, dnes nám neznámé, působily, že se k němu hrnulo mnoho nepovolaných a to právě, jak to bývá, na místa přednější. Tak nedivno, že se vyskytly výtky, že celá instituce hierarchická je jediným velkým obchodním podnikem se svatými prostředky, milosti, se svátostmi, odpustky, hodnostmi a prebendami, a duší té korrupce že je papežský dvůr — ba vlastně papežské dvory. neboť od r. 1378, kdy papež přesídlil z Avignonu do Říma a francouzští kardinálové zvolili si proti nástupci jeho protipapeže svého, v avignonského, byli papežové dva, kteří se navzájem dávali v klatbu, církev byla rozpoltěna a skandalosní obraz jejího úpadku byl dovršen.

Proti těmto politování hodným poměrům ohlašovala se opposice ode dávna; vznikaly sekty, psány byly učené traktáty a publicistické projevy, namířené především proti papežským nárokům na nadvládu politickou, na světské panování[1] a velké bohatství hierarchie. Od r. 1378, kdy schisma dovršilo obraz úpadku, musily poměry jeviti se nesnesitelnými myslícímu křesťanu, a do těchto let také náleží literární činnost dvou mužů, na níž stojí potom celé hnutí náboženské, jež zachvátilo Čechy v 15. stol. Skoro současně psali tenkrát dva znamenití mužové: jeden v Praze, kanovník kostela pražského, Matěj z Janova, jenž byl dosáhl doktorátu theologie v Paříži; druhý v Anglii, doktor university oxfordské, Jan Wiclif. Oba kladli si asi především otázku: Kde jest dnes církev, již založil Kristus? Je to římská církev, či avignonská, či řecká? Je vůbec možno, aby tato korumpovaná hierarchie s papežem v čele byla částí pravé církve Kristovy, jíž bylo slíbeno: Já budu s vámi do skonání světa? A odpověď byla u obou záporná, ač ne stejná úplně, přece ku podivu podobná.

V žádné z jmenovaných církví — psal Matěj z Janova — není pravé jistoty, že by v ní byl Kristus. Členy církve pravé, církve Kristovy, jsou jen opravdoví milovníci Ježíše Ukřižovaného, jen svatí a vyvolení, kteří duchem jeho oplývají. Ale to množství nekonečné pokrytců, které si osobuje jméno křesťanů, ti nejsou skutečnými údy církve, to je církev zlomyslných, církev Antikristova; v této církvi stalo se schisma — pravá církev, slavná Kristova církev svatých nemůže býti rozdělena.

Bystrý Wiclif založil odpověď svou učeně theologicky, nerozpakuje se směle vysloviti i konsekvence její: Mnozí mají za to — psal — že církev je papež a kardinálové, jichž třeba ve všem býti poslušnu; pravdou je, že církev je veškerenstvo těch, kdo jsou od večnosti Bohem předurčeni k životu věčnému; církev je veškerenstvo předurčených k spasení a hlavou její je sám Kristus. Pokleslá a zesvětačelá církev, organisovaná hierarchicky, jejíž hlavou jsou papežové, je vskutku církví Satanovou, tělem Antikristovým.

To je t. zv. učení o duchovní povaze církve — v něm stvořili si oba reformátoři v protivě k církvi zkažené svých dnů obraz církve ideální a jen o této církvi ideální věřili, že v ní je přítomen Kristus a že v ní je záruka spasení. Wiclif nešel tak daleko, aby chtěl zakládati nějakou novou církev mimo organisaci dosavadní, ale při názoru jeho o církvi je patrno, že v očích jeho tato organisace dosavadní měla platnost a autoritu jen potud, pokud papež, biskupové atd. byli předurčeni k spasení čili pokud na životě jejich bylo možná poznat i, že jsou to zbožní a praví křesťané, že nejsou poskvrněni hříchem smrtelným. Názor ten musil dosavadní organisaci církevní cele ohroziti, neboť podle něho zbaveni byli věřící povinnosti poslouchati rozkazů nehodných představených a dbáti jejich trestů a exkomunikací, podle něho na př. nejvyšší autorita v církvi bojující, t. j, papežova, prohlašována za neplatnou, když papež žil hříšně. Tak důsledkem tohoto názoru musilo býti dále, že bylo nutno hledati lepších pramenů jistoty ve věcech víry než byl soud papeže nebo kardinálů. Pramen takový nalézal Wiclif v dokonalé shodě s Matějem z Janova hlavně v písmě sv. (jež by měl proto každý laik znáti), dále v praxi prvotní církve a konečně ve zdravém rozumu.

Tak na základech daných již staršími theology připínala se myšlenka k myšlence, požadavek k požadavku s železnou logikou a výsledek byl, že ke konci stol. 14. stály proti sobě dva názory: jeden vidící plnost moci církevní v sboru papeže a kardinálů a vyžadující od věřících naprosté poslušenství jeho rozkazům, druhý, jenž odvracel se s odporem od zkažené církve papežů, kardinálů, biskupů a uchyloval se v zbožné víře přímo ke Kristu, jenž pravdu učení jeho hledal v Písmu sv., jenž na základě Písma kritisoval rozumovými důvody směle vynálezky lidské, jež věky nanesly v kultu a učení na nauku Kristovu a vracel se k prosté organisaci církve prvotní jako k ideálu. Tam byla církev panující světu, ale plná úpadku a porušení, zde malá obec hluboce zbožných křesťanů nadšená myšlenkou reformy, ale kaceřovaná — Wiclif, jenž i v jiných směrech vystoupil s učením novým, byl odsouzen v Anglii za kacíře, a také Matěj z Janova musil odvolali, v čem byl v kázáních svých odchýlil se od učení církevního.

Matěj z Janova nebyl mužem boje — předem odvolával vše z výkladů svých, čím by církev mohla se cítiti dotčena, a okouzlující kniha jeho sotva také mohla vychovávati bojovníky proti církvi Antikristově, spíše oddané následovníky Krista. A bojovný Wiclif, neunavný žalobce pokleslé hierarchie a smělý novotář žil a umřel daleko od země české, jako kacíř své vlasti — kdož by se byl nadál, že přes vzdálenost moří a zemí dobude si stanovisko jeho oddané příchylnosti malého národa v centru evropské pevniny? Že se to stalo, to je zásluhou M. Jana z Husince, zvaného Husí. Hus a s ním čeští professoři učení pražského velkou část učení Wiclifova přijali za svou. Hus nadchl se všecek pravdou jeho a dovedl je učiniti nejdražším majetkem skoro veškerého svého národa, od královny do posledního sedláka, dovedl konečně hlubokou opravdovost svého zápalu spečetiti smrtí na hranici…

Husův boj za Wiclifovy zásady netrval dlouho — 10 až 12 let plní bojovná činnost jeho. Měl-li tak podivuhodný výsledek, je zřejmo, že mimo příčiny nám známé (z nichž přední bylo pohrdání kněžstvem, obliba v těch, kdož kárali hříchy jeho a vedli mysli k zbožnosti pravé a vroucí) musily spolupůsobiti ještě jiné okolnosti. Z těch hlavní bylo protiklerikální smýšlení krále Václava IV. a dvora jeho a potom zejména poměry národnostní v zemích českých.

Král Václav neměl zbožnosti otcovy, ale především neměl jeho úcty ke kléru a té úcty mělo ještě méně jeho demokraticky naladěné okolí. Na hradě pražském mezi samými kostely, kláštery a duchovními bylo mu těsno, přeložil proto sídlo své dolů do Starého Města; a panování jeho plno je rozhořčených bojů se zpupností vysokého kněžstva v Praze i v říši, které za to přičinilo se, aby Václav ztratil královskou korunu v Němcích a aby tam proti němu zvolen byl králem Ruprecht Falcký.

Ještě důležitější byly spory národnostní v Čechách. Velký počet královských měst a městeček poddanských, jenž založen byl v Čechách v 13.—14. stol., byl založen a obýván měšťany německými; česká národnost domáhala se v městech rovnoprávnosti s panujícími Němci. Tak bylo i v Praze, kde měšťanstvo aspoň na Starém Městě a na Malé Straně bylo převahou německé; tak bylo především na universitě, kde Němci měli většinu a český národ jen 1/5—1/6 posluchačů. Ale v Češích žilo a sílilo vědomí, že oni jsou domácím národem v zemi, že mají nárok na přednost, ano na panství, a horoucnost jejich národního nadšení toužila po příležitosti, v niž by osvědčila svou převahu mravní a duševní. Němečtí mistři na universitě nepřáli mnoho myšlenkám reformy, přáli Ruprechtovi proti Václavovi, byli proti knihám Wiclifovým — což přirozenější, že Češi byli pro ně!

*

A na tomto národnostním bojišti Českém také poprvé potkáváme Husa, mladého kněze a kandidáta theologie, od roku 1396 mistra svobodných umění, učícího již na universitě. Když r. 1401 vtrhlo vojsko markrabat míšenských spojených s Ruprechtem a Jednotou panskou proti Václavovi v Praze, kázal Hus rozhorleně proti Němcům v úřadech českých nasázeným. „Čechové jsou,“ pravil, „bídnější než psi, protože pes, kdyby jiný pes chtěl jej odehnati, brání své lože, ale nás Němci utiskují a zabírají úřady v Čechách a my mlčíme!“ Rok potom dosahuje Hus hodnosti rektorské na universitě a zároveň důležité posice jiné, jež dala směr další jeho činnosti a jež souvisela také se snahou zabezpečiti české menšině v Praze místo důstojnější. Z kruhů zemanstva svým smýšlením křesťanským i vlastenectvím českým příbuzných Štítnému a odchovaných Miličem, vyšlo r. 1398 založení kaple Betlémské, určené pro hlásání slova Božího zvláštními kazateli v jazyce českém. Hus stal se r. 1402 kazatelem v kapli této.

Postavením tímto byla Husovi takřka předurčena jeho budoucnost: státi na místě Miličově znamenalo bojovati, bojovati proti úpadku mravů a především proti sesvětštělému kleru, znamenalo šířiti křesťanství evangelia. Hus, jenž na universitě jistě náležel k těm, kteří ujímali se reformy v církvi také z důvodů národních, rozšířil Miličův program i na vlastenecké působení národní — víme na př., že Hus později kázal v Betlémě i proti německým konšelům na Starém Městě a přispěl k tomu, že král postaral se (r. 1413) o většinu českou v radě Staroměstské, víme, že r. 1410, když Poláci v dlouhém zápasu svém s řádem rytířů německých dobyli konečně velikého vítězství u Grunwaldu, poslal Hus psaní blahopřejné králi Vladislavovi — tak hluboko bylo proniklo již tenkrát vědomí o společných zájmech proti společnému nepříteli.

Hlavním zřídlem reformních myšlenek, pramenem pro kritiku hierarchie i církve staly se ovšem Husovi knihy Wiclifovy od konce 14. stol. v Praze známé, a v společnosti českých mistrů větší a větší obliby nalézající. Roku 1403 odsoudila sice německá většina mistrů přes protesty českých profesorů, v tom i Husa, knihy Wiclifovy a zakázala učiti podle nich, ale česká obec universitní osvojila si znenáhla z velké části hlavní zásady jejich, především Wiclifův názor o církvi se všemi dalekosáhlými důsledky jeho. Někteří převzali i za zvlášť kacířské pokládané učení Wiclifovo o duchovní přítomnosti Kristově ve svátosti oltářní; z počátku i Hus, jak se zdá, klonil se k němu, ale později z této příčiny s Wiclifem se rozešel. Vzor Wiclifův působil asi i v tom směru, že Hus nevybíral slov, líče zlořády duchovenstva — bojovnost jest vůbec vynikajícím rysem jeho činnosti a povahy; byla pak stejně neunavná a neznající kompromisů, jako bylo skálopevné přesvědčení jeho o potřebě reformy.

Je pochopitelno, že za takového stavu věcí musilo dojíti ke konfliktu. Ale ku podivu dlouho působí Hus bez překážky silen netoliko oblibou dvora, především královny Žofie, ale i přízní arcibiskupovou. Výstrahy před učením Wiclifovým se sice opakují, ale teprve roku 1407 a 1408, když papež římský obvinil samého Václava z podpory bludařů, počíná arcibiskup přísněji vystupovati proti vlivu spisů Wiclifových a zakazuje potupné mluvení o duchovenstvu. Tím osmělený klerus, jenž dlouho těžce nesl prudké řeči Husovy proti sobě, podává arcibiskupovi žalobu na Husa. Vznikajícímu zápasu dostává se v té chvíli zvenčí mohutného popudu: kardinálové obou papežů se dohodují |v červenci 1408) o svolání obecného koncilu do Pisy, jenž má odstraniti dvojici, zvoliti nového papeže a provésti reformu v církvi; krále a knížata křesťanská vyzývají, aby mezi oběma dosavadními papeži, až do rozhodnutí koncilu, zachovali neutrálnost. Ruprecht Falcký je proti neutrálnosti a pro dosavadního papeže římského, král český a král francouzský jsou pro neutrálnost. S Ruprechtem a s Němci drží arcibiskup pražský, universita pražská a duchovenstvo stojící v poslušenství arcibiskupově. S Václavem je Hus a jeho strana na universitě.

Tedy zase stojí Čechové proti Němcům, Čechové podporovaní Francií. V té situací rozhněvaný král, aby zlomil panství německé na universitě, jež dosud vždy stála proti jeho plánům, a aby dal většinu v důležité té korporaci Čechům, vydává — také na naléhání M. Jana Husa. M. Jeronýma a jiných — slavný dekret Kutnohorský z 18. ledna 1409, v němž národu německému v Čechách je pověděno, že nemá práva obyvatelského v zemi a Čechové prohlášeni za spravedlivé pány země; vydává zároveň rozkazy, by nikdo papeže římského neposlouchal.

Zde Husovo jméno je již v popředí boje, ve kterém (zejména v řečech Jeronýmových) znějí bojovné akcenty českonacionální o svatosvatém národě českém a neméně smělé chvály na Wiclifa.

Arcibiskup se však nevzdává, vyhlašuje interdikt nad Prahou — král tresce arcibiskupa a kapitolu zastavováním důchodů a konfiskací statků. Arcibiskup prchá do Roudnice a teprv 3. září (1409) se podrobuje a uznává papeže, jenž vyšel z volby Pisanského koncilu, Alexandra V. Praha tím rozradostněna oslavuje smír a jednotu v církvi velikou slavností. Hus, jenž v boji tom také domohl se triumfu, je hned potom zvolen rektorem na universitě, prvním voleným rektorem české university.

Arcibiskup Zbyněk uznal tedy papeže Alexandra V. (protože dva starší papežové neustoupili, byl Alexander V. papežem třetím), ale v boji svém s Husem proto ustati nemínil: vymohl si od nového papeže rozkaz, aby v Čechách nesmělo býti v soukromých kaplích kázáno. Rozkaz, jenž byl namířen proti Husovi a Betlému, přišel do Čech počátkem roku 1410 a rozvedl Husa s hierarchií trvale. Neboť Hus byl odhodlán neuposlechnouti, neuposlechnouti stůj co stůj — šlo o celé jeho postavení zajisté, o Betlém, o svobodu slova Božího, o kterou byl již před léty musil Milič z Kroměříže zápasiti. Více sluší poslouchati Boha než lidí, kázání je povinností kněze, dobrým skutkem, jehož nemůže zakázati žádný představený, nespravedlivých rozkazů netřeba poslouchati — tak uvažoval v duchu Wiclifově. Ještě ne jako zřejmý kacíř, ale jako rebelant stojí tu Hus proti hierarchii a jak směle káže, patrno z toho, že mluví o době, kdy třeba opásati se mečem, by uhájen byl zákon Boží. Věc jeho je takřka věcí celé země — jménem celé země odvolává se k papeži (v červnu 1410), mluví proti zamýšlenému pálení knih Wiclifových a v tom je podporován i universitou. Ale arcibiskup je neoblomný: dává spáliti knihy Wiclifovy (16. července) a po dvou dnech vydává na Husa klatbu.

V Praze proto propukají bouře proti duchovenstvu, a král se staví zase na stranu Husovu. Poroučí arcibiskupovi dáti náhradu těm, jimž spálil knihy, a do Říma píše novému papeži Janu XXIII. a kardinálům, že užasl nad bullou zakazující kázání slova Božího v kaplích soukromých. Podobně přimlouvá se za Husa královna, všecky ty listy jsou prosyceny názory Husovými. Odpovědi z Italie znějí však nepříznivě: klatba nad Husem nejen nezmírněna, ale sesílena, Hus je volán, aby osobně stavěl se k soudu papežskému. Král Václav rozčilen píše znovu papeži, dosti krátce a rozhodně, aby své nálezy změnil, kapli Betlémskou zachoval a Husa necitoval do Italie, královna dokonce ve svém listě kardinálům hrozí represáliemi krále a pánů. Hus, jenž nešel k papeži a kázal dále, sám píše později, že byl tenkrát v radostném rozechvění pro přízeň, kterou mu v boji jeho prokazoval dvůr, a pro zápal, jaký celý národ jeví pro kazatele pravdy; o přívržencích svých mluví již jako o zvláštní obci církevní, v tonu zcela evangelickém; také myšlenky na smrt na hranici nejsou cizí mysli jeho: v oddaném vytržení mysli píše tenkráte, ze vůně smrti jest radostí nejedněm, neboť jest jim zároveň vůní života věčného. „Již však lid, který chodil ve tmách, uzřel světlo veliké Ježíše Krista… Ale ještě nepřišla hodina, neboť ještě nevyrval Pán skrze mne a bratry mé z tlamy satanovy ty, které byl k životu slávy předurčil…“

Ale ani opětné dopisy do Bologně neměly účinku, a v březnu r. 1411 ohlášena v Praze nová klatba na Husa. Král odpověděl zase násilím na statcích a důchodech arcibiskupových a nedal se mýliti ani interdiktem, jejž nad Prahou arcibiskup vyřkl. Dlouho tento boj netrval: arcibiskup opět volil cestu pokoření; počátkem července spory mezi stranami vzneseny na výpověď krále, jejíž hlavní věta byla, aby arcibiskup psal papeži, ze v Čechách žádných bludů není, a přičinil se, aby klatba nad Husem byla odvolána. Hus zvítězil podruhé; arcibiskup Zbyněk, jehož důslednost a mravní poctivost imponovala i Husovi, brzy na to zemřel.

Král postaral se o to, aby nový arcibiskup byl povolným nástrojem jeho. Hus pak psal papeži uctivě, ujišťuje, že nedrží se bludů Wiclifových, a prose, aby do Italie nemusil — tak bz snad pře Husova zanikla tiše v zapomenutí, kdyby nový popud zvenčí nerozjitřil boj usínající k novému rozmachu. Tehdejší papež Jan XXIII., jeden z nejnehodnějších, již zasedli na stolici Petrově, dal se do války proti protipapeži Řehořovi XII., jejž prohlásil za kacíře. Všem, kdo pomohou osobně nebo penězi, dal odpustky. Odpustky se v Praze prodávaly kramářským způsobem, a Hus měl za svou povinnost proti tomuto zlořádu vystoupiti. Ostrá kritika papežství, zase v duchu Wiclifově, zněla v těch dnech v kázáních z jeho úst. „Chceš uposlechnouti rozkazů apoštolských?“ tázali se ho legáti papežští v dvoře arcibiskupském. Hus: „Ano. Ale rozumějte mi, páni, že nazývám apoštolskými rozkazy učení apoštolů Kristových; a pokud se rozkazy papeže římského srovnávají s učením tím a rozkazy těmi, potud chci ochotně jích poslouchati; ale když spatřím opak toho, neuposlechnu, a kdybyste mi postavili před oči oheň k upálení těla mého!“ Zde je již Hus celý, Hus Wiclifův, princip evangelia jako základu víry šířící se na celou soustavu církevního zřízení a učení. Hlavní přátelé jeho na fakultě theologické (Páleč, Stanislav ze Znojma) ho sice opustili, ale nikoliv král, který zakázal pouze odmlouvati kazatelům, hlásajícím odpustky. Za to důrazně vystoupila kurie: v červenci 1412 vydána sesílená klatba nad Husem, tak aby nikdo s ním neobcoval, nepodal mu ohně ani vody a nepřipustil ho k službám Božím, brzo na to poručil papež všem věřícím Husa zajmouti, vydati úřadům duchovním a kapli Betlémskou rozbořiti. Hus odvolal se — v duchu Wiclifově — k Ježíši Kristu, exkommunikaci papežovu nazval ničemnou, kázal dále; ale když následkem hrozného sesílení klatby nastal v Praze interdikt (takže ani mše se nekonaly, ani se neudělovaly svátosti) a německé obyvatelstvo, rozčilené působením Husovým od počátku, chystalo ve vztáhnouti ruce na Husa a rozbořiti Betlém, prchl Hus z Prahy (poč. Října 1412).

Bojovný duch jeho není však zlomen v nejmenším: Hus působí nyní na venkově v okolí pozdějšího Tábora, potom na Křivoklátsku, káže lidu venkovskému, s horečnou pílí spisuje kázání a traktáty, v tom především (z Wiclifa vypsaný) slavný traktát O církvi, kde přijímá Wiclifovo pojetí církve se všemi důsledky, a českou Postillu, do Prahy píše listy vyzývající věřící k vytrvání. „Stůjte pevně ve víře, kterou jste poznali; běžme do boje neustálého, dokud zápas Kristův a Antikristův bude trvati… i za mne se modlete, abych proti zlosti Antikristově hojněji psáti mohl a kázati… Neboť den ode dne více vzmáhá se pravda evangelia…“ K těmto citátům z listů Husových možno vhodně připnuti výmluvnou větu z Postilly, psanou také v době této: „Ale již pán bóh otvierá rozum věrným, že sě jím nedadie klátiti…“

Tam na venkově uzrál v Husovi úmysl jíti do Kostnice na sněm církevní, který byl vypsán na podzim r. 1414, aby odstranil trojici papežskou a provedl reformu. Na Husa v tom směru působil přátelsky příští dědic Václavův a království Českého, Sigmund, jenž měl přední zásluhu o svolání koncilu, a působila ještě více povznešená nálada, které u Husa přibylo s trváním boje. Hus cítil, že je mluvčím a ramenem veliké věci: celá země, jež plna byla jména jeho, vzhlížela k němu, a Hus rostl radostně v odvaze své, přesvědčen, že je lepším křesťanem, lepším katolíkem, než ti, kteří ho kaceřují, že má pravdu — nuže, nechť před celým světem ozve se slovo jeho, nechť církev v své nejvyšší representaci, v svém výkvětu duševním slyší je, nechť soudí je nebo brání se jemu.

Věděl, že tu jde o život jeho — o listu bezpečném, jejž mu slíbil Sigmund, nebyl tuším přesvědčen, že glejt ho má chrániti i odsouzení a ortele; list však v každém případě zaručoval mu soud na svobodě. Je mnoho dojemného v posledních okamžicích pobytu Husova v Čechách a v jeho chování vůbec: Hus píše tklivé testamenty a vybízí následovníky své k setrvání. „Píši vám proto, potupí-li mne nebo na smrt odsoudí, aby vy to vědouce, nelekali se, bych pro které kacířství byl odsouzen a také proto, abyste stáli v té pravdě bez strachu a viklání, kterouž dal vám Pán Bůh skrze věrné kazatele a skrze mne nestatečného poznati… Úfámť milosrdnému Spasiteli a vaší modlitbě, žeť stanu v pravdě Boží až do smrti…“ „Modlete se, abych setrval!“ — to je hlavní motiv těchto listů na rozloučenou a tón ten zní i v listech pozdějších. Rady k setrvání docházejí vskutku do Kostnice k Husovi od obce jeho z Čech i od průvodčích jeho, p. Václava z Dubé, p. Jana z Chlumu a mladého theologa Petra Mladenovice. Nejsou to pouzí rytíři na cestu, ale horliví přívrženci, můžeme říci, Husovy církve, která tu vede učitele svého před sbor křesťanstva, aby tam hájil a smrtí zpečetil svou pravdu, přívrženci, kteří radují se nad smrti se nelekajícím odhodláním jeho a vzkazují mu přímo: „Trp! Neustupuj od pravdy z nějakého strachu, že bys ztratil bídný život svůj…“

Dne 11. října vydal se tento malý průvod jízdných na dalekou cestu. Dojmy Husovy z cesty i prvé dojmy z Kostnice byly co nejlepší; najdeme v prvých listech jeho takřka turistické poznámky. Ale již ku konci listopadu byl zatčen proti glejtu a vězněn těžce v klášteře dominikánském v Kostnici. Teprv po vánocích podařilo se podplatiti přátelům jeho strážce vězení a nabýti spojení s Husem; prvý lístek, jejž jim Hus píše z vězení, je prosba o bibli, inkoust a péro. V té době počínal se proces s Husem; svědci, již vypovídali proti němu — hlavní z nich byl bývalý farář pražský Michal de Causis a Páleč — uváděni byli k němu do žaláře, aby před tváří jeho přísahali. Hus na žaloby odpovídal písemně, i jsme dostatečně zpraveni o podstatě procesu. Hlavní žaloby záležely v tom, že učil o svátosti oltářní jako Wiclif, že totiž po posvěcení hostie knězem neproměňuje se chléb v skutečné tělo a krev Páně, ale že podstata chleba zůstává a Kristus že je v ní přítomen jenom duchovně, asi jako duše v těle. Hus rozhodně popíral, že by tak byl učil, a v tom měl nepochybně pravdu. Další žaloby týkaly se jeho učení o církvi a všeho, co s tím souviselo, ovšem že i štval proti duchovenstvu, proti světskému panování jeho a přílišnému bohatství jeho, že radil trestati nepořádné kněze zabíráním statků, že kázal proti Němcům. V této příčině, zejména v učení o církvi, Hus stál na svém, jen některé věty své zmírňoval, o jiných tvrdil, že jsou z jeho spisů vytaženy nesprávně. Nejdůležitější zajisté je, že ze svého (a vlastně Wiclifova) traktátu O církvi nevzal zpět ani slova, stoje zejména při větě: každý katolík dej pozor, je-li rozkaz papežův založen na učení evangelia nebo apoštolů; není-li, nesmí poslechnouti! Hus tak vytrval při hlavní zásadě své a Wiclifově: Písmo je jedinou normou víry, křesťan má právo svým rozumem zkoumati, jsou-li dekrety představených ve shodě s tímto sv. základem. Tím také o osudu jeho bylo rozhodnuto.

K procesu veřejnému došlo teprve po mnohém naléhání českých a polských pánů, v Kostnici přítomných, až v červnu. Hus byl zatím v únoru zas těžce onemocněl v žaláři a v novém žaláři svém na hradě Gottliebenském u Kostnice v dubnu a květnu nemohl se stýkati s okolím. K usnadnění procesu byl Hus převezen do Kostnice a uvězněn v klášteře bosáckém — do Gottliebenu pak vsazen (to jest jedna z největších ironií, již znají dějiny) dosavadní papež římský Jan XXIII., koncilem sesazený a z hrozných zločinů obžalovaný Baltazar Cossa.

První veřejné slyšení Husovo bylo 5. června, ostatní 7. a 8. června; o těchto dvou jsme podrobněji zpraveni od věrného Mladenovice. Nemohu vcházeti v podrobnosti, ačkoli by bylo velice svůdné podati obraz tohoto rozčilujícího zápasu, zachovaný nám tak živě Mladenovicem. Hus zůstal při vyložené již methodě své obrany. Hned jej překřikovali, hned se smáli, hned přesvědčovali, pak smírně a laskavě domlouvali, tak zejména císař Sigmund a předseda soudu, starý učený prelát francouzský, Petr d’Ailly, týž, jehož učení o církvi bylo kdysi velmi podobné Wiclifovu a jehož žákem byl Matěj z Janova; konec konců vyznělo stanovisko sboru v „Odpřisáhni!“ Husovo stanovisko konečně bylo: Odpřisáhnouti znamenalo by přiznati se k bludům; přesvědčte mne z Písma, že jsem učil bludně! Poučíte-li mne, pokorně odvolám!

Byla to žádost, jež jevila se prelátům koncilu neslýchanou: ten blouznivý kněz z českých lesů opovažoval se bráti v pochybnost neomylnost papeže a sv. koncilu ve věcech víry, chtěl míti více pravdy, než slavní a učení doktoři, kteří byli jeho soudci! Koncil proto žádost Husovu nebral vážně ani v úvahu!

Skoro celý měsíc uplynul od těchto slyšení, než došlo k aktu poslednímu. Z té doby je nejvíce listů od Husa, datovaných pravidlem: „Psáno v žaláři v okovách, v čekání smrti“ — v nich Hus s triumfem na smrt oddaného oznamuje Čechům, že ho koncil ani Písmem ani rozumovými důvody nepřemohl ani nepřinutil k odvolání; v nich posílá poslední pozdravy a poslední testamenty do Čech, louče se s veškerou obcí národní, v nich však zároveň s rostoucí horlivostí vybízí k setrvání v pravdě Páně, které byl učil, v nich s posměchem píše o Baltazaru Cossovi, kdysi zemském bohu, nyní mordéři, Sodomitovi a kacíři, jenž sedí v žaláři, píše o pyšném a vší ohavnosti plném koncilu a hříších jeho (z nichž Kostnice se nevzpamatuje za třicet let) a končí nejednou: Stojtež v poznané pravdě, kteráž nade vším vítězí a mocna jest až na věky!

Den 6. července byl poslední den jeho života, jemuž předcházela ona scéna v jenerální sessi koncilu, kterou zvěčnil zesnulý mistr Brožík na známém svém obraze, poslední formulace obžaloby, odsouzení Husovo a jeho spisů a vynesení rozsudku. Přímo z kostela veden byl Hus na hranici, kde v hrozných bolestech, ale nezlomen v přesvědčení svém, že trpí pro Krista a pravdu, vypustil duši.

Ani ne rok po něm ubíral se touž cestou, s mariánskou písní na rtech, M. Jeroným.

Přistupujeme k velké otázce: Kde jest význam Husův? Zajisté nikoliv v intellektuálném obsahu jeho činnosti; myšlenkový fond boje jeho pochází od Wiclifa. Ale co by byly platny pravdy sebe čistší, pravdy, jichž cílem je polepšení společnosti lidské, kdyby zůstávaly zamknuty v učených knihách a nenašly apoštolů silné vůle? Hus však pravdu Wiclifovu, odhodlanější a důslednější v tom než mistr sám, učinil pokladem statisíců, hrdina mravní důslednosti přišel ji bránit před koncil a položil za ní život. A v té pravdě jeho je dvojí stránka pokroková: Prvá je boj proti korrupci hierarchie a tím zároveň boj za křesťanství ryzí, křesťanství v duchu evangelia, křesťanství ne slovy a formou, ale životem — a v tomto směru můžeme u Husa shledávati český prvek, český motiv; důraz na praxi křesťanství je základním živlem ve všech dosti se rozcházejících směrech české reformace. A druhou stránkou Husova stanoviska nám drahou je jeho požadavek rozumové kritiky zřízení a učení církevního na základě původních pramenů, na základě bible — na daleké cestě, která vede staletími od nesnesitelné a často osobivé autority, přikazující slepě věřiti, k emancipaci lidského rozumu, je Husův smělý boj za myšlenku Wiclifovu, za právo kritiky (ovšem obmezené slovem písma) první velkou etapou nové doby. A tu ovšem není bezvýznamno pro nás, že to je Čech a horlivý Čech, jenž před tváří křesťanstva vypustil duši za tyto první obrany mravního a myšlenkového obrození v duchu novověku.

Líčení historie Husovy bylo by kusé, kdybychom skončili zde, u hranice kostnické. Hus upálený měl přece konečně slavili vítězství nad koncilem. Klatby koncilu a hranice zapálené v Kostnici nezalekly již český národ, vyznávající stanovisko Husovo, a rozhořčený a smělý protest české šlechty proti koncilu byl toho projevem hned r. 1415. Čechy de facto odpadly od poslušenství církve římské a sv. koncilu a vláda Václavova nekladla tomu překážek. Ale Václav zemřel v srpnu 1419. Dědicem království byl Sigmund, odmítající jakékoli uznání nebo šetření českého kacířství, jež byl právě papež dal v acht a proti němuž vyhlásil válku křížovou. Sigmund sám blížil se s mocí brannou k hranicím království… Byly to v Čechách tenkrát těžké chvíle rozpaků a váhání, až se rozhodla Praha, Praha samojediná: dne 3. dubna r. 1420 vyšel ze staroměstské radnice pražské jeden z nejvelkolepějších projevů v českých dějinách, plamenný manifest Prahy k celému národu, volající k povstání na záchranu národa a pravdy Páně… Třeba vzpomenouti potom toho prvého nadšení vítězství, jež plnilo pražské ulice po bitvě na Žižkově, třeba vzpomenouti slavných vítězství potomních, celé té doby bezpříkladných triumfů národní síly a zároveň velkých svátků národního nadšení. Hanebná porážka Němců u Domažlic v červenci 1431 dovršila bezmocnost křesťanského světa a jeho vojsk a na den sv. Václava roku 1431 vydán byl z koncilu basilejského list, jímž Čechové — zváni byli přátelsky k vyjednávání… „Sám sv. Duch bude státi uprostřed jako rozhodčí a soudce“ — sliboval Čechům kardinál Julian Cesarini. To je počátek kapitulace koncilu, počátek triumfu Husova. Brzo potom na jaře r. 1432 zástupci koncilu přiznali Čechům, že přijdou-li na koncil hájiti své a tudíž i Husovo učení, nebude koncil prostě souditi učení to, ale že se bude rozsuzovati o pravdě Čechů a pravdě koncilu — na základě zákona božího a praxe prvotní církve! A na tom základě čeští vyslanci vskutku do Basileje šli, koncil podrobil se hádaní s Čechy o víru, jak tomu byl chtěl kdysi marně Hus. To je největší české vítězství v dějinách — bylo to konečně i Husovo vítězství.

*

Jaký význam mají oslavy Husovy v národě českém dnes, po půltisíciletí? Sklánějíce se v úctě a díku před památkou Husovou, vzpomínáme nejen jednoho z velikánů, kteří otřásli dějinami, aby národ svůj a lidstvo vůbec učinili svobodnějším, vzdělanějším a lepším, ale oslavujeme zároveň rozumovou a mravní schopnost našeho kmene národního. Jsme hrdi na to, že Hus a následovníci jeho, hledajíce pravdu a pokrok, předstihli národy starší kultury a jsme hrdí zejména na to, že mužně a důsledně dovedli pro poznanou pravdu státi až do smrti. V tomto velkém a vzácném příkladu našich předků je výchovná cena oslav Husových — zejména dnes, v době rostoucí lhostejnosti k hodnotám ideálním. Učme se proto od Husa a od českých husitů obětovnému nadšení pro věc národní a pokrokovou, uvědomujme si, že, jako v době Husově, v boji s našimi nepřáteli národními zvítězíme jen tenkrát, když češství naše vyzbrojeno bude myšlenkami rozumového pokroku a nezapomínejme, že bez mravní vytrvalosti, bez odhodlání nésti oběti, není úspěchu a nebude vítězství.


  1. Světským panováním kněžstva rozumí se soudně-trestní a politicko-policejní moc duchovních jakožto majitelů velkostatků, nad jejich poddanými.