Mistr Jan Hus (Karafiát)/VII. Hus velikán co kněz a kazatel

Mistr Jan Hus (Karafiát) Jan Karafiát
VI. Hus velikán co mistr	VII. Hus velikán co kněz a kazatel	VIII. Hus velikán co reformátor

Údaje o textu
Titulek:	Mistr Jan Hus
Podtitulek:	VII. Hus velikán co kněz a kazatel
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 70–84.
Licence:	PD old 70

Hus byl kněz, a jako byl vše, cokoli byl, cele, byl též celý kněz a svých duchovních dítek celý otec. A to opět ne proto, že by to tak byl míti chtěl, ale že byl bez vlastního přičinění, z Boží vůle, učiněn otcem mnohých.

Vlastní církve, nejsa farářem, Hus ani neměl, tak že o nějakém právním či nuceném poměru mezi ním a jednotlivými věřícími nemůže býti řeči. Kdo se k němu hlásil, měl ještě svého zvláštního duchovního, k jehož církvi přináležel; že se pak hlásil k Husovi co svému duchovnímu otci, dělo se proto, že to Slovo Husem zvěstované a v jeho životě takřka uskutečněné nedalo mu pokoje.

Mezi jednotlivou duší a Husem stával tedy poměr mravní, jehož základem byla společná víra v společného Spasitele. Tu pak nemohlo býti jinak, než že každá na tento způsob s ním sloučená duše byla jakoby s jeho duší spojena a k ní přivázána, tak jakoby on ji měl na svědomí, jsa povinen jednou z ní Bohu dárci skládat oučet. Odtud ta svědomitost a ta do podrobna jdoucí láska.

Jak horoucně se on za ně modlíval, a mnoho-li silon nabýval z modliteb, jež oni za něho konali, nedá se určit, ale snadno posoudit. On sám se aspoň ve svých psaních často modlitbám jejich odporučuje. „Nejmilejší, prosímť vás já v žaláři sedící, jímž se nestydím, pro Pána Boha v naději trpě, jenž jest navštívil mne milostivě i nemocí velikou, a opět uzdravil, přepustil nepřátely velmi tuhé, ty, jimž jsem já mnoho dobrého činil, a srdečně je miloval, — prosím vás, prostež Pána Boha za mne, ať se mnou ráčí býti, v němžto samém naději mám a ve vaší modlitbě, žeť mi dá setrvati v Své milosti až do smrti. Ráčí-li mne nyní k Sobě pojmouti, buď Jeho svatá vůle; pakli ráčí vám mne navrátiti, také buď Jeho svatá vůle. Jistě třebať mi jest veliké pomoci, avšak vím, že On nepřipustí na mne nižádného utrpení ani pokušení, jediné pro mne a pro vaše lepší, abychom jsouce zkušení a setrvajíce, velikou odplatu vzali.“ Tak psal Pražanům z Konstance dne 19. ledna 1415, dávaje v těch slovech sebe celého, tak jak byl, i ten poměr ke svým duchovním dítkám na jevo. Byl s nimi jedno srdce a jedna duše; co se jich týkalo, týkalo se jeho. Nic jim nezamlčel. Mnohdy žádá je o radu, a sám radí, jak umí a může.

Když tři mladíci z jeho posluchačů, Martin, Jan a Stašek, slyšeli kázati, „že papež jest Bůh zemský, a může, komu chce, dáti odpuštění hříchů i muk, a že má mečem železným bojovati jako světský král,“ jali se proti kazatelům směle odvolávati. Za tou příčinou byli jati, a do vězení uvrženi, a měli, což se i stalo, bez milosti na hrdle býti potrestáni. Hus vše vynaložil, aby je vysvobodil. Jde na radnici, a prosí shromážděné konšely, že oni mladíci jeho kázáním byli povzbuzeni, že proti bludům veřejně odvolávali, že on jest všeho vinen, a že on trest ponese, aby oni propuštěni byli na svobodu. A že to nebyla žádná jalová slova, jinak mluvená, a jinak míněná, za to nám ručí celý Hus.

S tímto mravním poměrem, jenž mezi Husem a jeho duchovním stádem stával, souvisel co nejoužeji jeho kněžský život. Tolik a tolik duší má ke své duši přivázaných, a měl by jim snad dáti sám, buď slovem buď skutkem, nějaké pohoršení? Kdyby byl posud lehkovážný život vedl, jako druzí, to kněžství, jak on mu rozuměl, by ho bylo, dlé jeho povahy, donutilo, aby započal život nový. — Kněžství samo o sobě arciť nikomu síly nedá, by hřích, v každém srdci vězící, dusil, a hubil, — to koná jediné ten Posvětitel a Těšitel, Duch svatý, — ale tu byla povinnost, jež mu bez milosti v pamět uváděla: To by při tobě mělo být, a ono to není. — Hus věděl, že nestojí sám a v Konstanci se výslovně na to odvolává, že nemůže zapřít pravdu již pro tu pravdu, a pak, aby nedal pohoršení všem těm duším, jimž tu pravdu dlouhá léta vychvaloval, a jež nosí na svědomí.

Kdyby byl chodil do školy ke svým duchovenským soudruhům, jistě by byl kněžství zcela jinak rozuměl. Jeden z jeho protivníků takto se aspoň později zpovídá: „Odvrátili jsme se od pravého života, a obrátili se k životu hovadskému. Jeden si hleděl chlipnosti, druhý nádherného obleku, jiný cti; ten hledal přízeň, onen množství důchodů. — — Jeden sotva vcházel do kostela, druhý sotva anebo zřídka vycházel z hospody; někteří chtěli peníze shrabovat do měšců, ale nikdy anebo zřídka dávat od sebe.“

Tak vypadali ti mistři duchovní, kteří měli lid poukazovati na Slovo Páně: „Jakož ten, kterýž vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte,“ (1 Petr 1, 15.), a nové vychovávati duchovenské pokolení. A jak snadno se ve škole této výborné dělají pokroky, to ví každý z vlastní zkušenosti. — I Husovi nebyla tato škola neznámá, ale proto, aby se v ní něčemu naučil a přiučil, do ní nechodil. Odkud se čemu učil, to bylo Písmo. Vzor byl sám Ježíš Kristus, a Duch svatý vykladatel. Protož v malém jednom spisku určuje takto povinnosti duchovního: 1. aby zvěstoval čisté evangelium Ježíše Krista, 2. aby se bez přestání modlil za lid, 3. aby svátosti zadarmo vysluhoval, 4. aby v Písmě svatém studoval, a 5. aby dával dobrý příklad. V jistých očích byly a musily být takové náhledy zatraceně kacířské. To však bylo tomuto knězi věcí vedlejší. Věděl, komu uvěřil, a znal Toho do podrobna, od koho se něčemu takovému přiučil. A ten Mistr dal též sílu k skutkům.

Sám jest také kněz, a přec volá: Jen vezměte nám kněžím statky. Bez toho nám jenom škodí. Prokážete nám dobrou službu, třeba by vám všickni nebyli za to vděčni. — Bere-li kněz plat za svátost a jakoukoli duchovní službu, nazývá to Hus přímo kacířstvím, a jen tak z hlavy mu to právě také nešlo. Jeho srdce povídalo: Toť člověk, kterého máš na svědomí; ty jsi jeho otcem, a aj, on chce tvé požehnání. Měl bys ty si, otče, snad dát za to platit? On potřebuje tvou útěchu a to poselství, že i jemu chce Kristus spomoci, a ty bys snad vzal za to peníze? — To se jeho kněžské duši do té duše příčilo, a že se těm našim kněžským duším něco podobného nepříčí, odkud pak to pochází? — Že by neměli dost na živobytí? Kněžím Izraelským se vždy stejně nevedlo. Byli-li pobožní, byl pobožný i lid, a jistě též požehnaný, a měli se všickni dobře, lid i kněži. Byli-li kněží bezbožní, byl bezbožný i lid, a běda jim! Dobře tak. — Nedostávají-li naši kněží dost zadarmo a dobrovolně od volného lidu, umrou snad hlady? Sotva, sluha pak Boží mezi těmi umrlými jistě ani jeden nebude. — To Hus neřekl, ale tak smýšlel, a myslil při tom na proroka Eliáše. Odpadlíci trpěli hlad. Eliášovi dává potok Karit nápoj, a „krkavci přinášejí mu chléb a maso každého jitra, též chléb a maso každého večera,“ (1 Král. 17, 6.), a jistě ani jednou neminuli. Což pak Husem hýbalo, to nezadržel sám pro sebe, to sdílel se svými do podrobna. Něco vidět, vědět, zakoušet, a pěkně mlčet, nebylo způsobem Husovým, a něco takového mu nedovolil jeho úřad, úřad kazatelský.

O kazateli Husovi kolují rozličné náhledy. Brzy jest řečníkem výborným, brzy dost chatrným. Že by byl — třeba co mistr ve školách — býval zvláštní řečník, se nám právě také nezdá, že by pak v kapli Betlémské byl vůbec býval řečník, zhola upíráme. Tu nebylo žádného řečníka, jak my mu rozumíme, než toliko kazatel Ježíše Krista. „Já přišed k vám, bratři, nepřišel jsem s důstojností řeči neb moudrosti, zvěstuje vám svědectví Boží. Nebo tak jsem usoudil, nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ (1 Kor. 2, 1—2.) Tu jest ten rozdíl mezi kazateli evangelia a řečníky.

Způsob jeho kázaní byl zcela jednoduchý. Kázal sice jinak, než čteme v jeho postille; nebo tamtéž píše: „I mámť úmysl, abych, což mohu nejlehčeji, vyložil k rozumu čtení, ač ne ovšem týmž obyčejem, jako káži.“ Ale dlé postilly dá se způsob jeho kázání posoudit. Řeč jest velmi jednoduchá, nehledaná, taková, jaká se všude mluvila; žádný učený rozvrh; po nějakém zevnějším rozdělení ani stopy. Drží se on věrně způsobu kázaní starých církevních otců, tak zvaných homilií. Probírá evangelium od první myšlenky a prvního slova, myšlenku za myšlenkou, slovo za slovem, až jest u konce. Mezi tím uvádí nezřídka jadrné výroky ze sv. Řehoře, Augustina, Ambrože a jiných.

Z každého kázaní Husova vysvítá, že mu šlo od srdce, a tím jest už vyloženo, proč měla jeho kázaní takový ohlas, hýbajíce skoro celou Prahou. Každé to kázaní bylo výsledek právě minulého téhodne. Co ho v něm zabývalo, objevilo se v neděli na kazatelně ve světle Slova Božího. Tu ani nemohlo být jinak, než že se v Betlémě ozývaly věci, o nichž se jistého druhu lidem v Praze zdálo, že do kostela nepatří. Jsa se svými posluchači jedna duše a jedno srdce, rozebírá Hus do podrobna brzy poměr muže k ženě, brzy poměr věřícího k papeži a kněžím; a i politických otázek, jimiž se právě všeliké mysle zabývaly, nenechá bez objasnění se stanoviska Písma svatého. Víť zajisté předobře, čeho jest posluchačům zapotřebí, jaké jim hrozí pohromy, a rád by je všeho toho uvaroval.

Hus byl kazatelem z lidu a pro lid. Tu mluvil k českým lidem český člověk, a vypravoval českým přirozeným jazykem, jak divně to nadpřirozené Slovo Boží na českou duši a na české srdce účinkuje, a jakých to dílo Boží při české duši nabývá způsobů. Písmo svaté kázal kazatel Hus a žádnou lidskou moudrost. Bylo to však při něm zcela jinak než skoro všude za našich časů.

Písmo svaté jest pravda, a pravda zůstane arci pravdou, byť si celý svět volal, že to není pravda, ale mnohdy, jakmile bere pravdu člověk do úst, se v okamžiku ryzá pravda zvrhne v lež. Ten tu káže, „že není spravedlivého ani jednoho, není rozumného, není, kdo by hledal Boha; všickni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho. (Řím. 3. 10—12.) A to jest jistě svatá pravda, ale kazatel jest ve svých očích ten nejdokonalejší člověk; jenom prý sem tam nějaká křehkost. Není-li pravda, že ten člověk v hrdlo lže? A on káže dále, že lidé spravedliví učiněni bývají darmo milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši, jehož Bůh vydal za smírce. (Řím. 3, 24—25.) A to jest tak svatá pravda, že sám ďábel nechtě musí přisvědčit, ale ten člověk, třeba že si o Kristu plíce skoro do čista vykřičel, toho Krista Spasitele přece nezná, jsa slepý vůdce slepých. Či záleží království Boží v řeči? Ne, „nezáleží v řeči království Boží, ale v moci“. (1 Kor. 4, 20.) Jistě, ty kážeš pravdu, ale mrtvou pravdu, a když sám sebe nemáš v kázni, jen si to nech. V tvých ústech jest to všecko ryzá lež. — A ten tvůj karakter? Karakter předpokládá život, a to mravní život; toho však tam není, a být nemůže, kde pravda zemřela, a kde živoří lež. S Husem jest to zcela jinak. On káže svatou pravdu, tu věčnou a od věků již zvěstovanou, ale tak, jak ji on sám na sobě a při sobě zcela zvláštně, totiž osobně zakusil, tak že to vypadá, jako by ke každému kázaní posluchače svolával slovy žalmistovými: Poďte, slyšte, a vypravovati budu, kteří se koli bojíte Boha, co jest učinil duši mé. (Žalm 66, 16.)

Tuto několik vzorků. V kázaní na 1. neděli po zjevení Páně mudrcům praví: „Aj, teď otec a máti chtěli jsou, aby Ježíš byl neostal v chrámě, a Bůh Otec chtěl, aby ostal v chrámě; a protož Ježíš dí, že musil jest býti v chrámě, aby mistry učil, jakož mu jest Otec nebeský rozkázal. Proti tomuto naučení svatému jsou obecně lidé a zvláště kněží, jenž více váží přikázaní lidské, než přikázaní Boží, a tak více poslouchají člověka nežli Boha. A tak jsou zavedli bludně poslušenstvím lid kněží, že mnozí praví a káží, že cožkolivěk přikáže papež, to mají lidé učiniti neb držeti, jako by papež nemohl poblouditi; a nechtí pomněti, že mnozí papežové byli jsou kacíři.

„Pak druzí praví, že ač co přikáže vyšší, jako biskup nebo papež, zlého, ještě má poslouchati nižší; neb on hříchu nebude míti, ale ten, jenž přikazuje. Ďáblův jest tento šíp, jenž by každého uvedl v své poslušenství, nedbaje, že on bude vinen, tak člověka v hřích zaveda. Protož ani ten, kdož přikazuje co zlého, ani ten, kdož poslouchá, bude bez hříchu; neb dí Spasitel: Povede-li slepý slepého, oba v jámu upadnete. A mluví to Spasitel o prelátech, jenž jsou pro své ustanovení přestupovali Boží přikázaní.“ — Tedy že papež není neomylný, ale že se mnohý hodně zmýlil, a kdo se dá slepě vést, že to sám odnese!

V kázaní na 2. neděli po velikonoci se čte: „Potom když v tom roku nic nebylo k vysvobození Slova Božího, opět jsem kázal, a vždy jsou službu stavili; a to stavení ďábelské že veliký nátisk v lidu učinilo, ano nechtí křtíti ani mrtvých pochovávati, a boje se pohromu velikého v lidu, opět jsem ustoupil. I nevím, dobře-li jsem učinil čili zle, jako nájemník, a pomohou-li mně tyto příčiny, abych nájemníkem nebyl. Než to mne těší, že ten mám úmysl, že, bych věděl, že tím hřeším, tehdy v naději Boží chtěl bych život ten složiti, a odvážiti se jich stavení služby, jenž mne nejvíce drží proto, že lid nechce se povážiti pro pravdu Boží, aby bez jich služby pobyl, a pochovával se leckdes, a dítky by sami křtili v takou nouzi, až by Pán Bůh i rozedřel ty antikristovy síti.

„A pak nynější zpětní svatí kněží tak jsou se z ustanovení antikristova ohradili, že vezme-li kdo co knězi a ještě spravedlivě, neb dopadnou-li kněze v cizoložství neb v loupeži, tehdy ihned staví službu Boží, víže-li cizoložníka neb loupežníka kněze; pakli dadí knězi políček v krčmě v sváru, an se o kostky neb práznou ženu vadí, tehdy poženou a klnou; pakli okrvaví kněze ale, staví službu a pudí do Říma, řkouce, že nemůže nižádný než papež rozhřešiti toho, jenž kněze okrvaví. Ale když kněz člověku kterému nohu neb ruku utne, aneb zabí člověka bez viny, toho kněze neklnou ani službu staví. Proč? Neb čert čertu oka nevykline. A ještě řkou: Tenť jest kněz statečný, jenž smí chlapa s housle urubiti.

„A tak kdož káže, že kněží jsou bohové, že jsou Boží stvořitelé, že mají moci spasiti i zatratiti, koho chtí, že nelze nižádnému bez nich spasenu býti, že nemá jich nižádný trestati, že oni mají, co jest nejlepšího, snísti, spíti i zedrati, kdož tak káže, ten jest nejlepší kazatel, a ten má kázati; ale kdož káže, aby kněží nesmilnili, lidí lakomstvím a svatokupectvím neloupili, žen cizích nechali, na jednom obroku dosti měl ten, který by byl hoden, a s lidem pracoval, aby nesvatokupčíli v svátosti a v obrocích, tomu ihned přezdějí hánce kněžství svatého, zkazitele svaté církve, a že jest kacíř, a nemá kázati.“

Na neděli pak devítník: „A věz, že velmi jest těžké čtení v tom kusu o reptání, jako ve všech čteních, a jáť znám, že nerozumím jemu. — A tento rozum šel by na to, že by Kristus všecko čtení na to vedl, aby lidé statečně v církvi svaté pracovali, a pracujíce, aby nedomněli se, by jako z práva měli míti království nebeské, alebrž z veliké Jeho milosti. Neb nic sám od sebe, jelikožto od sebe, nemůže člověk na Bohu zasloužiti. — — Konečně na tom ostávám, že každé slovo Kristovo jest pravé, a kteréhož nerozumím, to jeho milosti poroučím, maje naději, že po smrti urozumím.“

Takto kázal, sám jsa vtělené kázaní, a kdo jej poslouchal, pociťoval, že z něho plyne zvláštní moc. Nebyla to slova, nebyla to řeč, nebyla to osobnost ani posuňky, nebyla to nadšenost ani duchaplnost, — bylo to vše dohromady, ováto a oživeno životem z Boha, oživujícím vše, co se s ním jakkoli sdružilo. „Kdo věří ve mne,“ praví Spasitel, „řeky z břicha jeho poplynou vody živé.“ (Jan 7, 38.)

A on v Něho věřil, v toho Ježíše ukřižovaného, a ne toliko hlavou, anebo jen ústy. Tu se pak prýštily divné věci, a přec vše proudí z jednoho pramene, a nese se k jednomu cíli. Žádné báchorky, žádné povídačky, žádné legendy, ale všudy a ve všem Písmo, pravda a život, a to bohatě.

Takový byl Hus, kazatel lidu, a co do ducha se Hus, kazatel kazatelů, od něho pranic nelišil. Řeč jest jinaká; místo češtiny latina, místo muže z lidu učený mistr. Co však kázal v Betlémě, kázal též na synodě, pokání, milost v Kristu, vděčnost z vykoupení, jevící se v radostném plnění Božího pořádku, — jenom s tím rozdílem, že tu neměl před sebou své stádce i s těmi „v Kristu milými bratry ševci, krejčími a písaři“, jak je pozdravoval z Konstance, ale že měl před sebou učené i neučené kněze, a v jejich čele samého arcibiskupa, a pak že símě jeho padalo v Betlémě na úrodnější a plodnější půdu než na synodech, kdež se jeho kázaní jakoby svrhovalo v sůl a trní, padající posluchačům do očí.

Hus zůstal i v tom na synodě tentýž, jaký byl v Betlémě, že nedbal na osobu. Pravda mu šla nade všecko, a ať přišel kdo přišel, musil si ji, chtěj nechtěj, nechat líbit. „Jsou mnozí mezi vámi, kteří se opilstvím mnohem více hanobí než laikové, kteří s hůlkou chodí do hospody, když laikové spějí ku prahu oltáře; a když se vracejí, nemohou ani jít, tím méně mluvit; a co by se na ně co kněze slušelo, dokonce nevědí. — Na vašich hostinách se předkládají dražší a vybranější lahůdky a u větší hojnosti než u měšťanstva a samé šlechty, tomu Ježíši Kristu ukřižovanému jakoby na posměch. A když si tak tělo v libostech hoví, tu započnou necudné řeči. — Jsou mezi vámi kramáři, kupci a podobní lidé, kteří zboží, koně, víno prodávají. — Jsou mezi vámi lichváři, lidé, kteří i zpověď vyzrazují, — kteří chodí k tanci a na lov, pro ptáky a zvěř spásu duší zanedbávajíce, — chléb daný sobě od pobožných duší za almužnu dávají raději svým psům nežli chudým. — V kostele člověk zřídka kdy co slyší, co by jej vzdělávalo, ale za to zpěv divokých kudrlinek, co by uším hodně lahodilo. A skrze dvéře, které jsou Ježíš Kristus, že do úřadu také nevešli, ale jinudy, kdežto by nikdo neměl nižádný církevní úřad si zaopatřovat, ani násilím, ani prosbami, ani za peníze, ani za žádnou službu, žádným pokrytstvím, a ze žádných tělesných žádostí, ale aby každý čekal, až jej Pán sám povolá, jenž jediné k takovým úřadům člověka připravit dovede.“

Qualis rex, talis grex, jaký pastýř, takové stádo, a proto má sebe Hus v plné kázni, aby byl vzorem svému stádu; a proto také co nejpřísněji vystupuje proti těm, kteříž opovrhujíce všelikou kázní, jsou svým stádům vzorem všemožné rozpustilosti a nezbednosti. A i tu nešel svou cestou, nýbrž tou, kterou se již jeho Spasitel Ježíš Kristus ubíral, kázaje pokání všem lidem, zvláště farizeům a zákonníkům, kteří povoláni jsouce vésti lid k spasení, uvrhovali jej u věčnou zkázu. Tuť kousek na ukázku, jak kázával Husův mistr:

„Běda vám, zákonníci a farizeové, pokrytci, že zavíráte království nebeské před lidmi; nebo sami tam nevcházíte, a těm, kteříž by vjíti chtěli, vcházeti nedopouštíte. Běda vám, zákonníci a farizeové, pokrytci, že zžíráte domy vdovské, a to pod zámyslem dlouhého modlení, protož těžší soud ponesete. Běda vám, zákonníci a farizeové, pokrytci, že obcházíte moře i zemi, abyste učinili jednoho novověrce, a když bude učiněn, učiníte jej syna zatracení dvakrát více, nežli jste sami. Běda vám, zákonníci a farizeové, pokrytci, že dáváte desátky z máty a z kopru a z kmínu, a opouštíte to, což těžšího jest v zákoně, soud a milosrdenství a věrnost. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti. Vůdcové slepí, kteříž cedíte komára, velblouda pak požíráte. Běda vám, zákonníci a farizeové, pokrytci, že čistíte po vrchu konvice a misy, ale uvnitř plné jsou loupeže a nestřídmosti. Farizee slepče, vyčisť prvé to, co uvnitř jest v konvi a v mise, aby i to, což jest zevnitř, bylo čisto. Běda vám zákonníci a farizeové, pokrytci, že jste se připodobnili hrobům zbíleným, kteří sic zdadí se zevnitř krásní, ale uvnitř jsou plní kostí umrlčích i vší nečistoty. Tak i vy zajisté zdáte se lidem spravedliví, ale vnitř plní jste pokrytství a nepravosti.“ (Mat. 23, 13—15. a 23—28.)

Tak Hus, a tak jeho učitel a mistr Ježíš Kristus, a není-li vidět na první pohled rodinný souvis? Jaký otec, takové dítky. Život pak, který pochází přímo z Boha, nemá dosti na shromážděních v té neb oné kapli, neobmezuje se na synody; on chce zasáhnout a proniknout, kde kdo jest toho schopen. Jak by byl tedy mohl Hus zůstat kazatelem Betlémským a kazatelem kazatelů na pražské synodě shromážděných! Hus musil být kazatelem celé země, celého národa, všech národů všeho světa.