Mistr Jan Hus (Karafiát)/V. Hus velikán co Čech

Mistr Jan Hus (Karafiát) Jan Karafiát
IV. Hus velikán co člověk	V. Hus velikán co Čech	VI. Hus velikán co mistr

Údaje o textu
Titulek:	Mistr Jan Hus
Podtitulek:	V. Hus velikán co Čech
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Mistr Jan Hus. Vydání čtvrté. Praha: Kalich 1922. s. 40–56.
Licence:	PD old 70

Jistě Hus byl Čech, celý Čech, ideální Čech. Tu se jednou jeden vydařil! Ale „abych se nad míru nepovyšoval, dán mi jest osten do těla, anděl satan“ (2 Kor. 12, 7.): Ti nejurputnější Husovi protivníci, kteří mu zapálili hranici, nebyli Němci, ani Taliáni. To byli Češi. „A Čechové, naši nejukrutnější nepřátelé, dali jsou nás jiným nepřátelům v moc a ve vězení. Prosím, aby za ně Pána Boha prosili,“ — píše „mistr Jan Hus, v naději sluha Boží, všem věrným Čechům, jenž Pána Boha milují, a budou milovati,“ (z Kostnice dne 10. června 1415).

Žádná vlastnost Husova není nám tak vítána, jako jeho vlastenectví, a to mu pomohlo za našich dnů ze tmy k světlu. Jinak bychom o něj asi málo dbali. Ostatně i to by nám, jak to s námi vypadá, nemohl nikdo brát za zlé, jenom kdybychom do toho Husova vlastenectví nevkládali dvě věci, které tam nikdy nebyly, a být ani nemohly. Myslíme tu novověkou národní zášť a takovoutéž svobodu. Hus byl Čech, celý Čech, typus pravého Čecha, ale to se při něm rozumí samo sebou. Boží pořádek a Boží vůle jde mu nade všecko, a když se mu živý Bůh dal zrodit v českém kraji z české matky, neměla by to být též Boží vůle, aby byl celým Čechem? Polovičatost se svatému Bohu vždycky protivila. „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.“ (Luk. 10, 27.) A pak by měl Hus být v čem poloviční?

K tomu se druží při Husovi ještě zvláštní, abychom tak řekli, národní nadání, jehož jsme posud dostatečně neocenili. Ať jest naše řeč v 16. a v počátku 17. století, v tak zvané klassické době, přesnější a určitější než řeč Husova, té Husovy ryzé českosti v ní již nenacházíme. Porovnejme jen, ne, co do všeobecného vzdělání, než pouze co do ryzosti českého ducha, Husa a Komenského. Tu shledáme zajisté, že jest Komenský tak výborně klassicky vzdělán, že tu klassickou přesnost a kázeň i na češtinu přenáší, a když píše, že tu svou řeč tak latinsky a řecky natírá, že čta jeho spisy, připadá si člověk, jako by měl v ruce Livia anebo Thukydida. Hus jest vtělený český genius. On jest tak ryzý, nižádnou cizotou nezkalený Čech, že nejen píše česky tak čistě, jak to jeho český způsob s sebou nesl, ale že i tu latinu, když ji píše, tak česky, někdy tak tlustě česky natírá, že by mu člověk, kdyby nebyl také Čech, mnohdy ani nerozuměl.

Takový Čech má svůj národ náramně rád, a ta jeho láska není žádná pouhá nadšenost, která jest, i při vší horoucnosti, a ať už se týká nejvznešenějších ideálů anebo drsné třeba hmoty, přece jen oheň ze slámy. Sláma v okamžiku shořela, a oheň vzal za své. Hus ví, že jest ne ze své, než z vůle Boží tělo z těla českého lidu, a kost z jeho kosti. Tu se on zapřít nemůže, a dělil by s tím svým lidem srdce. A ne jen srdce. Nebo své srdce za tu nejlepší věc Hus věru nepovažuje. Kdyby mohl, vštípil by do každého českého srdce tu živou víru, jež ho s Bohem spojovala, a do každého svědomí vtiskl by tu svatou úctu před pravdou, kterouž v sobě chová Písmo, aby tak všickni jeho rodáci byli celí, ryzí průhlední karakterové, jeden jako druhý. „Protož učme se nejmilejší, abychom trstí (třtinou) od větru klácenou nebyli.“ To jsou jeho vlastní slova.

Čest českého národa byla jeho vlastní čest, a každá škvrna, která se vrhala na národ, pálila jej více, než kdyby padala pouze na něho. Tím více ho to hnětlo, když jeho zastáváním pravdy Boží byl český národ po celém tehdejším světě rozkřičen za kacíře. A že šel Hus, s počátku aspoň, i bez průvodního listu ke sboru do Konstance, stalo se s jedné strany, že byl své věci ouplně jist, s druhé pak, že chtěl před celým křesťanským světem vydat pravdě svědectví, a tak svou vlast očistit z hanebných, jež o ní kolovaly, nářků.

V katolické církvi jest provedena nejpřísnější centralisace. Jaké to má následky, když se různorodé, ne hmoty, ale životy v jeden kují celek, mohli bychom ukázati z kterýchkoli dějin. Toho nám však v naší době, kde jsme z okovů podobné centralisace posud nevyvázli, není zapotřebí. Hus nahlédl, že církevní centralisace jest proti přírodě, a skutečnému životu na újmu. „Svatý pramen milosti,“ píše Hus, „a ta nepoškvrněná hlava církve (Ježíš Kristus) neobtěžoval věřící, tak aby je odkazoval k útočišti 800—1000 a ještě více mil vzdálenému, nýbrž právě proto poslal apoštoly po všem světě, aby národy s Jeho pomocí učili, aniž by jim bylo zapotřebí odvolávat se na Petra. A právě proto dán jest každému apoštolovi dar Ducha svatého, aby každý v zemi, kde káže, od Krista vyvolené vyučoval, vodil a zpravoval, tak aby věčně byli svatými. A pakli že by se jim tu něčeho nedostávalo, dal jim (u Jana 15, 16.) zaslíbení, že kdekoli by byli o něčem v pochybnosti, od Otce poučeni budou.“

Za tou pak příčinou výslovně žádá, aby každý národ měl svou jak politickou, tak církevní samosprávu. Co prý nám Čechům může spomoci papež, bydle ve Vlaších, a neznaje ani naší řeči, ani našich mravů, ani našich potřeb. A jako že Pán Bůh zaslíbenou zemi dvanácteru pokolení Izraelských rozdělil, tak prý chce, aby každý národ ve svém údělu na svůj způsob hospodařil, jak v duchovních tak světských věcech, Němec v Němcích, Francouz ve Francouzích, a Čech v Čechách.

To jsou Husovy náhledy o národnosti, a ty se, jak jsme viděli, neprýštily z jeho vůle, nýbrž, jako vše u něho, z vůle Boží. Tím, že Bůh přikázal, aby evangelium o spasení hříšníků milostí Kristovou bylo kázáno ve všech jazycích, bylo v očích Husových nepopíratelně uznáno právo jednoho každého národa. Po nějaké zášti proti kterémukoli národu není tu ani stopy. Ano takové zášti, jakou se v 19. století jednotliví národové nenávidějí, za časů Husových ani nestávalo, již za tou příčinou, že tehdejší pojem o národnosti byl zcela jinaký než nynější. Vždyť Poláci co studenti drželi tenkráte s Němci proti Čechům, kdežto Poláci co národ v tutéž dobu stojí k Čechům v příznivém poměru, a Hus, když pozdravuje ve psaních z Konstance české pány, nezapomene skoro nikdy na pány Poláky.

Tehdejší spor byl více spor domácích s cizinci, než Čechů s Němci, jako že se s druhé strany protivníci Husovi, ač byli Češi, předobře s Němci srovnávali. Že pak Češi měli cizince v nenávisti, bylo zcela přirozené, jak dalece se tito nad Čechy zpínali, z prvních úřadů je vylučovali, jazyk český utiskovali, a celým světem kacířskou pověst o Čechách roztrušovali. Mimo to měli Němci od prvopočátku takovou zášť proti zvěstování evangelia, že později i o to usilovali, aby kaple Betlémská byla zbořena. Pak nebylo arciť divu, když Hus zvolal: „Patři smělosti německé! Nesměli by sousedovi obořiti peci aneb chlévce bez královy vůle, a pak směli jsou se pokusiti o chrám Boží!“

Kdyby se podobně byli chovali Češi mimo Čechy bydlící, byli by u pražských Čechů v té samé byli nenávisti, a bylo by se jim to samé přihodilo, co Polákům a Němcům. Proto také Hus neváhá svou radost nad tím veřejně s kazatelny projevit, že jsou Němci z Čech vypuzeni, ale spolu se mocně proti tomu ozývá, jako by je někdo z Čechů vypudil. „Studenti němečtí od nikoho nejsou vyhnáni, nýbrž jejich přísaha je vyhnala, kterou se zapřisáhli pod pokutou klatby, křivé přísahy, pod ztrátou cti a pokutou 100 kop grošů, že nikdo z nich nezůstane na studiích, nebudou-li oni míti tři hlasy na školách pražských a národ český toliko jeden. Ale rozhodl výnos p. krále podlé toho, jak byly školy založeny, a jak to zlatou pečetí svaté paměti císař Karel stvrdil.“

Král Václav tu rozhodl, a ne Hus, a zdali král Němcům křivdil či nic, o tom rozhodovat není naší věcí. Jenom tolik podotkneme, že kdyby císař Karel byl cizincům skutečně tři hlasy zadal, — což však jest ještě otázkou, — Hus by byl mohl se svého ryze biblického stanoviska Václavovo jednání směle zastávat. Tak zvané historické právo, zkouší-li se Písmem, ve zkoušce té neobstojí. Což pak se člověk nemůže o své právo připravit? Jest snad právo něco tuhého a tak dalece mrtvého? Písmo svaté ví jenom o životu, a sráží bez milosti vše, co nemá v sobě podmínky dalšího života, byť se to bylo dříve sebe bujněji rozkládalo. Není tedy právo žádný kus žuly, jež věčně tatáž zůstává. Právo jest proutek vyrostlý ze vzácného kmene zvaného „Boží pořádek“, který potud bují, a vzácné přináší ovoce, pokud se drží kmene, a z něho ssaje vzácnou šťávu. Jinak již uschnul, a pak jen vyťat, a na oheň uvržen bývá.

Tak hynou práva, kde vyhynul život, založený na usouzeném Božím pořádku, a tak povstávají práva, jakých dříve nebylo, když ten nový, na Božím pořádku založený život tak vzrostl, že jest mu zapotřebí širších mezí. Předepište mladému doubku, aby se tak široce nerozkládal, a třeba mu kmen stáhněte obručí, život obruč zlomí, anebo jinak zničí, a poroste dále i proti vašim nepořádným předpisům. A kažte ctihodnému dubu ze starých věků, aby neklesal a nehynul, a obkličte jej třeba kolkolem podporami, co vše naplat, když jest již skrz na skrz zpukřelý a shnilý! Jakmile se ohlédnete, již se řítí, a kdo ví, koho z vás při svém pádu strhne, a pod sebou pochová. Ale ať jen podrží ten ctihodný dub z dávných dob svou někdejší svěží mladost aneb aspoň dostatečnou sílu k životu, pak nemá toliko právo, ale k právu se druží též nárok na příslušnou úctu, a z toho dubového křoví, jak dalece jest ono povoláno k životu, nikdo mu jí neodepře.

Ale „což vetší a schází, blízké jest zahynutí“. To nepraví Hus, nýbrž Písmo svaté o té staré smlouvě na hoře Sinai s lidem izraelským uzavřené (Žid. 8, 13.), a když ta zvetšela a sešla, nemohla by zvetšet a zajít jakákoli lidská smlouva? Lidský pořádek jest lidský pořádek, a platí jen tak dlouho, pokud má v sobě dost podmínek života Božímu pořádku, vědomě neb nevědomě, přiměřených. Jinak jest skutečně jakékoli právo staré haraburdí, nehodící se než k topeni tomu, kdo jest ochoten, ať již zas vědomě neb nevědomě, provádět ten svatý Boží pořádek.

Národnost patří k Husově podstatě, ale v národnosti nevězí celá Husova podstata, a není v něm žádné národní zášti. My sami kalíme Husovy ryzé způsoby, a to proto, že bychom jej při své scvrklé mravnosti nemohli jinak potřebovat. Mermomocí chceme míti z Husa národovce takového, jací jsme sami. A přece Hus co národovec nám proti našim protivníkům pramálo spomáhá. On jestiť arciť příliš přirozený a opravdový, než aby věděl něco o tom nesmyslu, kde (prý) člověk vysvlékne národnóst, a stojí nad ní. Hus jest celý a skutečný člověk, a proto celý a skutečný Čech, ale takovou má v něm mravní síla nad přirozenou národností převahu, že to dal svým nepřátelům písemně: „Kristus ví, že mám pobožného Němce radši než bezbožného Čecha, a kdyby to byl můj vlastní bratr!“

Ne tedy jeho vlastenectví, ale tato mravní síla, tento ryzý, v Písmě svatém zrostlý karakter nám spomůže proti jakýmkolivěk nápadům, a na prstech by se to dalo vypočítat, jak by to po smrti Husově bylo v Čechách dopadalo s cizáctvím, kdyby každý Čech byl po Husovi zdědil s jeho řečí též jeho víru, jeho Písmo a ty z toho vyplývající nezvratné způsoby a mravy. A čeho se nám nyní nedostává, to není ani tak vzdělanost, ani kapitál, ani přízeň vlády, ale karakterů se nám nyní nedostává, pravých, celých, Husovských karakterů, a to proto, že nemáme Písma, ani víry na Písmě a osobní zkušenosti založené. Ó kdyby byl každý z nás věrou s živým Bohem osobně spojen, a kdyby Písmo svaté bylo pro každého z nás říšským jeho zákonníkem, jak zcela jinak musilo by to v české říši vypadat!

Druhá lež, kterou my Češi sami do Husa vkládáme, jest ta novověká svoboda. Jiní lidé jdou pak jen o krok dále, a nazvou našeho velikána „le génie naissant des révolutions modernes“, dorůstajícím duchem novověkých revolucí, anebo, abychom to už řekli po česku: Hus má být praotcem pařížských^[1] paličů! To arciť není ani pro něj, ani pro nás příliš velká čest.

Se slovy pokrok, pokročilost, probuzenost atd. se člověk v Husových spisech neshledá. Svobodu zná Hus, ale především tu svobodu, o které čítal v Písmě: „Kde jest ten Duch Páně, tu i svoboda“ (2 Kor. 3, 17.), anebo: „Buďtež jako svobodní, však ne jako zástěru majíce své zlosti svobodu, ale jakožto služebníci Boží,“ (1 Petr 2, 16.), anebo ještě: „Nebo vy v svobodu povoláni jste, bratři, toliko abyste pod zámyslem té svobody nepovolovali tělu.“ (Gal. 5, 13.) A pak má být Hus otcem toho tak zvaného svobodomyslného směru, jenž má u nás v Čechách do sebe právě tolik pravdy co nepravdy! Ne, s Husem se to má trochu jinak.

Hus rostl, neptaje se nikoho, smí-li růst. Z Písma čerpal živé kořeny, ten a onen zaléval, Hospodin dal zrůst, a tu jest ten velikán, karakter jak skála z křištálu. Jacísi pak lidé se počínali lekat, a jeden ptá se druhého, má-li takový člověk právo vůbec být. Zasednou k soudu, a uzdá se jim, že takový muž má být sklizen se svrchu země, a to způsobem nejhanebnějším. Hus byl arciť jiného náhledu: Sám jsem se nevzal; oč se opírám, to jest Písmo; můj život to snad stvrzuje, že nelhu; má-li kdo právo být, tedy mám je snad také já.

Tak dalece jest Hus bojovník za svobodu, a tím mučeník lidský. Ale ta jeho svoboda má základ mravní. Já chci, abych směl být,co jsem, a to ne, jak my obyčejně slýcháme a říkáme, „pokud to není na újmu a škodu jiných;“ nýbrž jak dalece se můj život zakládá na mravních zásadách, a jest článkem v tom světovém řetězu Božího pořádku. Pak ať už jest to někomu na újmu a škodu, čili nic! Tomu, kdo se k mravním nese cílům, na újmu to nikdy nebude.

Ne to jest tedy svoboda, když člověk smí konat, co by chtěl, nýbrž to jest svoboda, když člověk chce konat, co mravně smí, to jest, co ta svatá, z Písma zrostlá povaha s sebou nese. „V svobodu povoláni jste, bratři, toliko abyste pod zámyslem té svobody nepovolovali tělu.“

Pak nepřenášejme k nám pojmy, které nezrostly z českého pařezu. Co pak jest ten pařez již dokonce shnilý? Už nechce a nemůže sám pučet? Musíme do něho vbíjet roubele, jež jsou proti jeho přírodě? — Shnilý ten náš kmen, Bohu díky, ještě není, ale že shnít může, kdo pak by chtěl o tom pochybovat? Tak shnít může, že na celém světě ani českého jména nezůstane! Co pak tu nebyli Římané? A jaká to síla! Co pak tu nebyli Řekové? A jaký to vkus! O bezčetných jiných národech pak pomlčíme. A kde jsou ti Římané, a kde jsou ti staří Řekové? — Jen ten život nehyne, jenž se zpravuje vědomě neb nevědomě mravními zákony Boží vůle a Božího pořádku; jakmile se pak těch zákonů zhostí, již jest po něm veta.

O život se nám tedy jedná, a to bychom si právě my Češi neměli nechat dvakrát říkat, an se náš český duch a způsob sám sebou již nese k životu. Která řeč váží si tak života jako naše česká? Had a sud, obojí mužské, obojí končí tvrdou souhláskou, a jak rozličně je skloňujeme! Had, hada, hadovi, hada, — a tu sud, sudu, sudu. sud. Není to už v naší řeči vidět, jakou má život cenu? A to jest jeden příklad! Zdaž by se něco tak hlubokého, což dost ocenit ani nedovedeme, bylo mohlo jen tak maně z ducha našich otců vyvinout? Ne maně, ale z rozhodně českých příčin. A ten náš duch, můj a tvůj, by už nebyl duch našich otců, nesoucí se k životu? Což pak jsme se tou neustálou cizotou tak dokonce zvrhli? — Ještě snad ne, ale již jednou přestaňme nosit k nám cizácké plodiny.

Probudilost, uvědomělost, pokrok, ale k čemu pak pokrok? O to se přece jedná. V čemkoli nemůžeme přec pokračovat. Jak pak zní mravní zákony toho našeho pokroku? Nebo neměl-li by ten náš pokrok mravních zákonů, nu, pak ani na krok! Vždyť nemá pokrok sám v sobě podmínky života, an může být též zcela mechanický, ano převrácený. A protož s ním opatrně! Ale zrůstu jest nám třeba, zrůstu z našich vlastních kořenů, zalévaných Písmem. A ovoce? To jsou ty ryzé, celé, přímé, průhledné, svaté, Husovské karaktery. Těm pak přísluší svoboda. Mnoho se pak o ní nemluví, ale tu jsme, a my ji musíme mít, a není to jen nával okamžité nadšenosti. Vždyť nechceme, abychom směli, co bychom jen chtěli, ale chceme to, co smíme, ano co svaté zákony živého Boha na nás vyžadují.

Ano, tak by to šlo, jen kdyby tu byly ty Husovské karaktery, jež by chtěly, co by směly, to jest, mravně směly, a pak dlé svých povah musily. Ale kde je vezmeme? My tvrdíme, že jen tam, kde vzal Hus svou skromnost, nezištnost, vděčnost, celost, opravdovost, českou ryzost, ryzou svobodu, a při všem a ve všem nehoráznou velikost. Jen z Boha se rodí karakterové, z toho osobního, skutečného spojení člověka s Bohem, jemuž se říká víra, a vychovávají se Písmem svatým. Tu jsou důvody.

My u nás v Čechách jsme buď Židé, buď katolíci, buď evangelíci, buď nevěrci. Kterých jest nejvíce, jest těžko soudit. To ví nejlépe ten Zpytatel srdce i ledví, který k srdci hledí, kdežto člověk vidí jen to, což jest před očima. To by se dalo spíše namítat, že se nemohou nevěrci klást s ostatními do jedné řady, ani nejsou sourodí, a pak že mají skoro všickni nevěrci buď židovský, buď katolický, buď evangelický nátěr. Ano, ale nevěrci tu jsou, a dost na tom.

My se pak ptáme: jest nevěra dlé toho, aby zrodila mravní velikány? A odpověď? Nikdy, nikdy, pokud svět světem bude. A to proto, že nevěra není nic, a ve skutečnosti ani není. Něco člověk zajisté musí míti pod nohama, a když se zřekne jednoho, a to třeba jen ústy, hlásí se srdce k jinému, ať již si to řekne, nebo ne. To jest však jisto, a nevěrec to nezapírá, že se zříká Písma a živého Boha, jenž, proniknuv syny lidské Svým duchem a Svým životem, kázal jim ono Písmo psáti. A jaký to má následek?

Písmo svaté praví: Nepokradeš. Ale proč nemám krást? — To jest otázka hrozně naivní, a přec hrozně hluboká. Ten povídá to, a onen ono, a člověk neví naposledy přece nic. Proč pak nemám krást? Tu soused má mnoho, a my nic, a on ani nezpozoruje, že jsem mu co vzal. Beru mu dvoukrejcarovou housku. — A kdyby to byla zlámaná jehla, proti jeho vůli mu ji nesmíš vzít. A to jednoduše proto, že Pán praví: Nepokradeš. To jest vůle Boží. A kdyby to nikdo neviděl, nikdo nezvěděl, nikdo netrestal, a člověk by byl mocen a silen, kdežto by se soused nemohl bránit, tu se praví: Nepokradeš, a i ta sousedova opadálka musí být pro tebe jako by svatá. Ať se jí nedotkneš! Proto, že čteš v Písmě: Nepokradeš, a jenom proto. Ten svatý Bůh chce mít tento pořádek.

A teď vezměte Písmo. Myslíte, že se pak kdo bude poutat zákonem lidským? Má mně snad platit to za mravnost a svatost, co ten neb onen, třeba dost nemravný člověk předepsal? Boha není, na lidi nedbám, a měl bych dbát na mrtvou literu? — Vezměte nám Písmo, nejen ty knihy, ale i všechen jeho obsah, a uvidíte, jak to na světě vypadá, když chodí všecko po své hlavě vzhůru nohama. — Ano, tak se to má s tím: Nepokradeš. Ale to jsme vzali z desatera cosi, co se může takřka omakat. Tam jsou však také věci mnohem jemnější: Nesesmilníš, Nepožádáš, Cti otce svého i matku. — Že se ten a onen už nedovede ani začervenat, že poslušnost a úctu před matkou odložil již, když odkládal punčošky, to přec nedokazuje, že už nám není toho Písma vůbec zapotřebí.

Nevěra jest nevázanost a rozpustilost, prostá všech spolehlivých zásad, karakter pak jest kázeň a vážnost, řídící se zákony téměř žulovými. Nuž, mohou se z takové nevázanosti vyvinout svaté zásady, mohou se z takové rozpustilosti zrodit stálé způsoby, může se tato nízkost povznést k mravní velikosti? Ne, nevěra nemá karakteru; na nevěrce nikdy není spoleh, an nemá nic pevného pod nohama; a proto nám také nevěra karakterů nikdy neodchová. A těch, těch jest nám zapotřebí.

Tolik o nevěře, nyní pak k víře! Ta nejstarší prý jest židovská, a židovské karaktery — ó my je známe. Ale vychovává ta židovská víra takovéto karaktery? — Bohužel, my příliš málo o židovství víme, a dvakrát bohužel, že židovstvo samo ví o něm ještě méně. Nebo kde pak ještě máme skutečné Židy? Jistě jest jich hrozně málo. Žid jest Žid tak dalece, jak dalece Čech jest Čech, ale jak dalece jest Čech buď katolík buď evangelík, tak dalece jest Žid — nic. Pokud byl samostatným národem, bylo náboženství a národnost pro něho nerozlučitelným celkem, a střed jeho Jeruzalém. Jeruzalém padl, chrám shořel, oltář se zbořil, z toho nerozlučitelného celku odloučilo se náboženství, a ubohému Židovi zůstala jen národnost, a to dost nakažená, kterou on nyní na církevní způsob starými upomínkami pěstuje. Takové jest náboženství židovských našich sousedů, a to nám nemůže jinaké odchovat než židovské karaktery.

Tak to vypadá s židovstvem, kdežto židovství ó jaké zplodilo reky! Samuel, David, Eliáš, Jeremiáš, Daniel, Jan Křtitel, a sám Ježíš Kristus požehnaný na věky! Židovství jest kmen křesťanských ratolestí a větví, jakože bez Starého Zákona byl by nám Nový Zákon ne-li lží, jistě hádankou. Židovství má počátky Písem od Boha vdechnutých, a v nich nepochybné, svaté zásady svatého života, a tím již také podmínky ke zrůstu mravních karakterů. Ale v tomto smyslu nedá se židovství od křesťanství ani dělit, jako že pravý Žid, stojící na Písmech a proniklý tím duchem, který ona Písma provívá, nemůže než zřejmě vyznat, že Kristus jest ten zaslíbený Mesiáš.

Pakli že židovství, jest jistě také křesťanství schopno odchovat mravní karaktery, majíc mravní základy, leda by si samo stálo v cestě. A to se děje svrchovanou měrou v církvi katolické. Katolická církev má Písmo, a kolik věřících, tolik by tu mělo být žulových karakterů, kdežto, jak to nyní vypadá, nemůže být v celé katolické církvi než jeden jediný karakter v pravém slova smyslu, a to jest papež. On jest neomylný, a každý jiný člověk, buď si, kdo buď, kdykoli se v něčem s papežem různí, musí se chtěj nechtěj přesvědčit, že jest na omylu. Jinak nemůže být oudem těla, jehož hlavu představuje papež. Když však člověk započne jen přisvědčovat, přestává být mravním karakterem.

Ve skutečnosti se tato zásada, že v katolické církvi má být jenom jeden karakter, již dávno prováděla, a to s takovým výsledkem, že když se ta zásada prohlášením neomylnosti uveřejnila, objevilo se v celé církvi jen tolik karakterů o svou možnost se zasazujících, že by člověk k spočítání jich všech prstů ani nespotřeboval. A jakož katolická církev vždy karaktery buď pálila, buď vyobcovávala, tak by se musilo nyní ze zásady veřejně stát každému, kdo by chtěl bez dovolení papežova něco být přímo z milosti Boží.

Má sice katolická církev Písmo, a byla by tak dalece schopna při vši své zkaženosti odchovat mravní karaktery, ale Písma se musí katolík varovat, proto že by ono mohlo v něm rozžíti víru a vzbudit karakter. Pak by se on stal v církvi nemožným. A kde není karakterů, tam není svobody. Proto se v ryze katolickém státě svoboda nedá ani myslit. Toho pak jest přirozeným následkem, že občané, nejsouce karakterové, nejsou svobody schopni, a proto také ne hodni.

Karaktery se mohou dobře rodit jenom v církvi evangelické, a jenom tam mohou obstát. Nebo evangelická církev má Písmo, žádné pak dogmy, jež by toto svaté símě dusily, nedovolujíce mu volného vývinu. Odtud se pak dá též posoudit, proč se v evangelictvu jeví tak veliká rozmanitost. Kde jest evangelium, tam jest život, a život jest vždy rozmanitý. To jest však vedlejší. Nejprve se jedná o Písmo, a o ducha z Písma plynoucího, vše ostatní se podá samo.

Než sám karakter neroste, musí být vychován. Máme-li jen dlé toho také vychovatele? Jsou naši učitelové karakterové, vyučení živým Písmem? Dovedou nám vychovat zas karaktery? — Pocházejí-li ze školy Husovy, jistě dovedou; jinak vše jiné vychovají, jen ne karaktery. Hus takové karaktery odchoval. Jak? Svou učeností?

---

1. Psáno r. 1871.